Zatímco první dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, dále už to tak pohodové nebylo. Následující termín, tj. v sobotu 23. ledna, panovaly v celé České republice nepříznivé podmínky. Bylo zataženo, z oblohy se sypaly hromady sněhu a ke všemu foukal silný vítr. Vidět bylo tak na dvacet kroků a proto jsme rozhodli o odložení naší soutěže. Myslím, že správně. Jenže o týden později to nebylo lepší. O co byla viditelnost lepší, o to zesílil vítr. I u nás v ďolíku se stromy ohýbaly pomalu až k zemi. Jak to asi mohlo vypadat o těch zhruba sto metrů výše na otevřených mikulášovických pláních? Rozhodnutí bylo jasné – další odklad. Šestého února následoval třetí řádný termín, kdy jsme již původně měli cyklus našich soutěží zakončit. Je to k nevíře, ale vítr opět převracel popelnice. Jenže tentokrát jsme závody neodložili, protože bylo jasné, že už příliš volných termínů nemáme. Dohodli jsme se, že toto dvojkolo absolvujeme alespoň s dětmi. Děti, hlavně ty varnsdorfské, se na poli opět jen hemžily. I tentokrát jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů, takže jsme alespoň netrpěli dlouho. Někteří účastníci odvážně vystoupili o několik desítek metrů blíže k lesu, do volného prostranství, většina se ale kryla za hustou řadou smrků rostoucích na kraji statku rodiny Borských. V konečném důsledku ale bylo vcelku jedno, kdo kde stojí. Turbulence byla ohromná a každý, kdo letěl více jak deset vteřin, se hezky prošel. Mnohdy se vracel s rozbitým modelem. Tak alespoň, že nám děti nemrzly. Dospělí modeláři většinou vyřešili situaci tak, že vůbec nepřijeli, Standa Rudínský zvolil asi zhruba o „deset čísel“ menší modely házedel, než používá normálně, zatímco náš Petr Blaschka vytrpěl pouze jedno kolo, během kterého několikrát lezl pro svůj model na zhruba kilometr vzdálené stromořadí. K dalšímu kolu již nenastoupil. Bylo jasné, že výsledky tohoto dvojkola se většině modelářů budou škrtat.

Odložené třetí a čtvrté dvojkolo jsme nakonec odlétali o týden později. Naštěstí nám počasí ukázalo svoji hezčí tvář. Tentokrát bylo vše tak, jak má být. Sice bylo zataženo, teplota těsně nad nulou, ale foukalo jen trochu a krásně to nosilo. Myslím, že si zalétali nejenom velcí modeláři, ale dobrý pocit z letů delších deseti vteřin zakusila i spousta Bartíkovic potěru. Soutěž proběhla v pohodě a již těsně po dvanácté hodině jsme se všichni odebrali do naší modelářské dílny, kde jsme zpracovali a vyhlásili celkové výsledky. Málem jsme se tam všichni ani nevešli. Nejlepší modeláři obdrželi diplomy a krásné ceny, na kterých se podílely všechny tři pořádající kluby. Drobného ocenění se dostalo i na mladé modeláře mimo stupně vítězů. Pro zmrzlíky se podával horký čaj, otužilci popíjeli minerálku. Dospělí neřidiči se decentně osvěžili něčím ostřejším na zahřátí.

Snad se nakonec tento, jak upřesnil náš kronikář Luboš Paťha, dvacátý třetí ročník, povedl. I když vnitřně cítím, že patřil mezi ty náročnější. Když shrnu termíny, dvě dvojkola byla v pořádku, třetí se konat nemělo. Jenže ten tlak na termíny byl neúprosný. Pokud bychom si vypůjčili citát z jednoho slavného českého filmu, lze říci že: „tento (a několik předchozích) způsob zimy, zdá se mi býti trochu nešťastným“. Prostě ať si říká kdo chce, co chce, oteplování máme zde a podle toho tak ta zima vypadá. A bude vypadat i do budoucna. Rozhodli jsme se proto bojovat s časovou tísní tím způsobem, že přejdeme ze čtrnáctidenních rozestupů mezi soutěžemi na rozestupy týdenní. Tím získáme více prostoru pro případné přesuny a snad pak dokážeme odlétat za rozumných podmínek všechna tři dvojkola. Věřme tedy, že se nám to podaří a dvacátý čtvrtý ročník Nejsevernějšího házedla 2017 proběhne v menším stresu než ten letošní.

A teď už se můžeme soustředit na „větší“ soutěže, kterými budou Pepova jarní, Krajské přebory a v závěru jarní části sezóny námi oblíbené soutěže na Mladoboleslavsku.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Toto dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, to znamená v sobotu 9. ledna. Již tradičně se dostavili soutěžící a časoměřiči pořádajících klubů, tedy LMK Mikulášovice, Varnsdorf a Vilémov. Jak jsem si přečetl ve Volném letu, jsme tak daleko na severu a doprava k nám je příliš komplikovaná, takže se k nám soutěžící z jiných klubů příliš nehrnou. Byť v minulosti pár světlých výjimek bylo. Přesto byla účast velice hojná. Způsobil to pan Bartík z Varnsdorfu, který dlouhou dobu dopředu avizoval jasnou oblohu a naopak mraky soutěžících. To počasí tak skvělé nebylo, zlobil hlavně vítr. Foukalo sice přijatelně, bohužel ze špatného směru – rovnou přes řadu vysokých stromů, které na letové ploše vytvářely spoustu nepředvídatelné turbulence. Horších časů tentokrát dosahovali i naši nejlepší vrhači, kteří většinou s prohazováním té rozvířené přízemní vrstvy nemají problémy. Ale nereptám. Proti tomu, co si druhý den prožili modeláři na soutěži v Liberci, bylo u nás přímo předpisově. Zato soutěžící se dostavili přesně dle slibu našeho Pepy. Když jsme přijížděli k soutěžní ploše, na parkovišti se to jenom černalo. Hlavně dětmi, kterých pan Bartík ve Varnsdorfu a okolních městech naverboval více jak dvacet. Některé žáčky jsme poznávali, ale většinou to byly samé nové tváře. Jestli alespoň část dětí vydrží, budou mít Varnsdorfští do budoucna o dorost postaráno. Musíme se kolegy Bartíka zeptat, na co je nalákal. Zřejmě to byl jeho přesvědčovací talent a svaté nadšení pro vše létající, protože vím, že párek a limonáda po dobře zalétané soutěži jako stimulace už nefungují. Při soutěži měli co do počtu převahu hlavně mladší žáci, ale i těch starších se sešlo poměrně dost. Dokonce jsme mohli vyhlásit samostatně i juniory, protože splnili podmínku alespoň tří soutěžících ve věkové kategorii. Dědků bylo méně. A protože tentokrát chybělo několik tradičních účastníků, kteří se jistě dostaví příště, myslím, že na konci tohoto cyklu vykážeme více jak třicet soutěžících. Což už je na dnešní poměry velmi slušné obsazení. Naštěstí varnsdorfští splnili i další slib a dovezli k závodníkům také několik časoměřičů. To je moc dobře, protože samoměření, ke kterému v závěru loňského roku proběhla mezi modeláři docela vášnivá diskuze, nebylo v té převaze dětí absolutně možné. Ostatně, až na opravdu malé výjimky zatím tuto metodu při svých soutěžích nepraktikujeme. Stále se nám daří „zblbnout“ část rodičovstva i nelétajících členů našich klubů, aby slezli z gauče a šli do té ledárny, která u nás občas panuje, pomoci s organizací. Tentokrát měřilo šest časoměřičů a jeden zapisovač. Šlo to jako „po másle“. Díky tomu jsme mohli kolem dvanácté hodiny závody uzavřít a vypravit se na cestu domů. Příští termín dalšího dvojkola je 23. ledna.

Z. Hykš