Byla to z naší strany trochu nevýrazná soutěž. Ani nevím, o čem pořádně psát. Gumáčkům jsme, již poněkolikáté, nevěnovali mnoho pozornosti. Někteří „salámisté“ své modely ani nezkontrolovali. Popadli v pátek večer přepravní krabice a s prohlášením „ono to nějak dopadne“ je položili na velkou hromadu připravenou u dveří naší klubovny k sobotnímu transportu.Do Děčína jsme dorazili v půl deváté. Dost času na vyzkoušení nových házedel a málo na to, abychom je před vlastní soutěží stihli rozbít. Každý ze soutěžících měl k dispozici jeden nový uhlíkový model. Ale příliš nám nelétaly. Pokud vím, z pěti nových ér použil to svoje pouze vedoucí Petr Blaschka. Ostatní během soutěže létali s modely první řady, které jsme v Děčíně představili již v prosinci minulého roku. Na našich nových érech se sešlo příliš mnoho vad a nedostatků. Řešili jsme je hned na místě. Ještě štěstí, že kolegové z ostatních klubů jsou lidé sdílní a ochotní, kteří své, v podstatě konkurenci, vždy nezištně poradí. Však také následující páteční schůzka proběhla za velkého předělávání. Sice máme před sebou cyklus krajských přeborů a já si o stavu „venkovních“ házedel a větroňů nedělám žádné velké iluze, ale přestavbu modelů uhlíkových házedel jsme povolili s vědomím, že úpravy musíme provést co nejdříve, dokud si tu spoustu rad a návrhů na vylepšení ještě pamatujeme. Škoda, že o smysluplnosti našich zásahů do konstrukce házedel se přesvědčíme za hodně dlouho. Až v prosinci opět v děčínské hale.
Jak jsem se již zmínil výše, tři naši žáci létali s uhlíkovými házedly „první generace“, já s velmi starými modely z Depronu a jen pan vedoucí s uhlíkovým modelem druhé řady. Zlepšil se on a Michal Jiřinec, zatímco my ostatní své klubové rekordy ani neohrozili. Přesto všechno naši hromotluci obsadili první tři místa mezi staršími žáky. Dobře, že tentokrát pořadatelé ocenili samostatně také váhově sotva poloviční mladší žáky. U silových kategorií, jakou jsou například házedla, to je téměř nutností. No a zatímco žáci bodovali, my senioři se v daleko větší konkurenci plácali na konci první, resp. druhé třetiny výsledkové listiny.
Po vyhlášení výsledků v kategorii házedel zahájili pořadatelé druhou část závodů žákovskou kategorií gumáčků A6. Na to, jakou pozornost jsme jim před závody věnovali (vlastně žádnou), jsme létali ještě docela dobře. Nevím, zda to byl záměr našich svěřenců a nebo náhoda, ale některé modely stoupaly ke stropu děčínské haly se „zákeřnými“ lapači modelů (světelnými panely) velmi rozvážně tak, že by byl spokojen i pan Kubeš, kterého jinak naše starty podobné vzletům přepadových stíhačů velmi zlobí. Uvízli jsme snad jen dvakrát nebo třikrát. Ale pan vedoucí Blaschka si na nedostatek práce stěžovat nemohl. Svůj um ve šťourání mohl předvést i ve prospěch našich soupeřů. Tedy pokud si majitel uvízlého letounu pamatuje, kde se jeho model nachází. Někteří výtečníci totiž občas nedokážou určit ani řadu světel, na kterou svůj model posadili. V sobotu jsme museli vyrazit domů podstatně dříve a proto nevíme, jak závody pokračovaly. Ale v okamžiku našeho odjezdu dosáhl Petr při dvanácti „šťouracích“ pokusech stoprocentní úspěšnosti.
Cesta domů proběhla v pohodě. Sluníčko svítilo a tak cesta Labským údolím a pak zvlněnou krajinou mezi Bad Schandau a Vilémovem rychle ubíhala. Dokonce jsme se na chvíli zastavili na jednom místě s nádherným výhledem na skály Saského Švýcarska. Pak už jsme sjeli dolů k hraničnímu přechodu a byli jsme doma. S vědomím, že halová část sezóny právě skončila a my se nyní budeme muset soustředit na tu druhou, „venkovní“.
Z. Hykš