Vánoční besídku si kluci odhlasovali při předchozí schůzce. Protože ale při ní trochu lajdali, ne všichni stihli dokončit nové házedlo, které bychom rádi odzkoušeli již čtvrtého ledna při naší soutěži v Mikulášovicích. Kupodivu nikdo moc neprotestoval, když jsme s ostatními pány vedoucími rozhodli, že nejprve dokončíme ta házedla a až teprve pak může vypuknout předvánoční veselí. Což se stalo zhruba po hodině a půl, po, tentokrát usilovném snažení všech kluků. Zhruba v půl šesté jsme sklidili nářadí a éra ze stolů a vyložili vánoční laskominy. Znovu se ukázalo, že naše nynější děti jsou úplně jiné jak minulé ročníky. Vypukla hotová vřava. Na odbyt šly hlavně klobásky, párečky a plátkový sýr. Kdo si nepospíšil, utřel. Zbyly na něj pouze rohlíky s vánočním cukrovím, které do sebe přecpaní jedinci soukali přeci jenom s většími obtížemi. Vyjedeni jsme byli kolem šesté hodiny. Opět novinka – ukázalo se, že téměř všichni naši svěřenci jsou hudebně nadáni. Absolvovali jsme několik individuálních vystoupení Jirky a Víti Havlíčkových na flétnu, respektive kytaru a Milana Skukálka s harmonikou. Proběhlo i několik pokusů o společné vystoupení. Pravda, měl jsem pocit, že zatímco Milan se pokouší o Tichou noc, Víťa do toho míchá píseň Vánoce přicházejí. Hudební nástroje si od kluků vypůjčili i naši junioři. Rockerovi Jakubovi jsme nedovolili po vystoupení rozmlátit Víťovu kytaru, zatímco multiinstrumentalista Michal zahrál na všechno. Svůj hudební talent chtěl převést i pan vedoucí Blaschka, ale nepovedlo se mu navléci popruhy Milanovy harmoniky. Veselo bylo až k sedmé hodině. Klukům ani nevadilo, že tentokrát se nekonal tradiční turnaj ve stolním fotbalu. Radost jistě měli i obyvatelé ubytovny, pro které zvuky vyluzované na hudební nástroje určitě zněly liběji, než řev mladých fotbalistů po vstřelené brance. No a pak jsme se ještě změřili. V porovnání s loňským rokem náš správce stránek LMK Vilémov, Adam Trojan, již nevyrostl. Zůstává na svých dvou metrech a kousek. O dvacet centimetrů níže se pohybují oba naši junioři. Též v podstatě beze změny. To žáci povyrostli znatelně. Někdo o pět, jiný dokonce o deset centimetrů. Jasný důkaz, že můžeme ze skříně vyndat šablony na větší házedla.

V sedm hodin se dostavili rodiče, aby si odvezli své spokojené ratolesti. My ostatní jsme ještě trochu zahýbali s cukrovím, probrali modelářské záležitosti a také se odebrali do svých domovů. Tím byla letošní vánoční besídka ukončena.

Z. Hykš

Tuto akci, během které bychom se chtěli prezentovat veřejnosti, dlouhá léta spojujeme s náborem nových členů. Přestože jsme předem zaznamenali několik kontaktů ze strany rodičů, na vlastní akci se dostavili pouze dva, s celkem dva a půl zájemci (1x zájem mám, 1x zkusím to a 1x hraju fotbal a přišel jsem se jen podívat, co kdyby náhodou). Všem pěti příchozím jsme představili náš klub – s historií i našimi současnými aktivitami. Byli jsme na to tři a tak jsme snad na nic nezapomněli. I krátká diskuze byla. A protože nemělo smysl otálet, s potenciálními nováčky jsme si dali sraz hned druhý den, kdy se v dílně koná pravidelná schůzka mladých modelářů. Dorazil jediný, ten první. Počkal jsem s komentářem ještě několik týdnů, aby se ukázalo, zda jeho zájem trvá. Zdá se že ano, mohu tedy přidat první, opatrné hodnocení. Ivan je šikovný, pracovitý a když vydrží, určitě z něj bude zdatný modelář. Během prvních schůzek jsme spolu připravili polotovary ke dvěma házedlům. Na Nejsevernější házedlo již bude mít vlastní modely. Myslím, že docela dobře jsme zvládli i první trénink v hale. Určitě proto Ivana vezmeme na obě letošní halové soutěže a již zmíněné Nejsevernější házedlo, ať se nám před nejdůležitějšími závody příští sezóny co nejdříve „otrká“. Ivan je docela tichý a tak se jen bojím, aby jej nezkazila ta příšerně užvaněná parta našich prvoročáků.

A závěrem tradiční stesk. V našem klubu jsme si své „portfolio“ modelářů z okolních obcí rozšířili o jednoho „Karlíňáka“. Z Vilémova, kde máme svoji základnu, jsme bohužel opět nepřesvědčili nikoho. Ještě štěstí, že naši místní junioři nám zůstali věrní. Soustředili se sice jen na halové soutěže, ale i tak potěší, že po škole spěchají od vlaku rovnou do dílny, aby si vylepšili svůj letecký park. My to příští rok zkusíme znovu a jak pravil kolega Petr, alespoň jsme si zase jednou v dílně pořádně uklidili.

Z. Hykš

V neděli 17. listopadu jsme vyrazili s druhým panem vedoucím, Petrem Blaschkou, do Varnsdorfu na školení rozhodčích. Školení, které pořádali kolegové z místního LMK, vedl Vašek Jiránek z Mladé Boleslavi. Sešli jsme se zde samí „zkušení“ modeláři, takže výklad, prokládaný bohatou diskuzí k přednášenému tématu, spěl rychle kupředu. Nejenom, že jsme si oživili své znalosti, určitě jsme se dozvěděli také spoustu důležitých novinek. Například ty o změně způsobu zaokrouhlování naměřených časů uplatníme již při soutěži Nejsevernější házedlo, která se uskuteční počátkem příštího roku, tedy za pár týdnů. Budeme si na to muset dát pozor a důkladně instruovat časoměřiče.

Ocenili jsme také, že jsme se mohli setkat s kolegy modeláři z jiných klubů a v klidu si s nimi popovídat. Při soutěžích se buďto zcela míjíme a nebo máme spoustu starostí se svými svěřenci, takže stihneme sotva prohodit pár slov. Ostatně důležitost „kulturně společenské“ části modelářských akcí byla při tomto školení zmíněna několikrát. Abych byl konkrétní – řada modelářů si pochvalovala, když po soutěži na místo úprku domů, si může posedět a při sklence „něčeho dobrého“ popovídat s podobně (modelářsky) postiženými přáteli. A protože jsme se tuto neděli  sešli v sestavě, která se vzájemně „může“, opravdu hezky jsme si popovídali. Jen jsme k bábovce Petra Budaie a sladkostem pořadatelů místo sklenky „něčeho dobrého“ popíjeli kávu s minerálkou. Byli jsme většinou řidiči. A já se dodatečně omlouvám, protože jsem se cpal, aniž bych zjišťoval, koho konkrétně pochválit za ty dobroty.

Domů jsme vyrazili před jednou hodinou. Bylo 17. listopadu a tak jsem cestou vzpomněl na dobu předminulou. V našem podniku byla toho času velmi populární hláška: „Služební cesta nebyla marná“. Autorem byl kolega vracející se obvykle domů obtěžkán nákupními taškami. Naše dnešní cesta by byla i bez toho úspěšná, přesto jsme se zastavili v nejmenovaném supermarketu a se vzpomínkou na onoho kolegu si zakoupili rum, pivo a další důležité vánoční poživatiny. Pak jsme s Petrem v modelářské dílně zvládli zhruba půlhodinovou brigádu a odebrali se domů na gauč. Byla to krásně prožitá neděle.

Z. Hykš

S kolegou Pepou Kubešem máme v Rumburku jedno oblíbené místo. Již poněkolikáté jsme se potkali na cestě do a nebo dokonce přímo v místním řeznictví. Při konzumaci domácích lahůdek se řeč nemůže stočit nikam jinam, než na modelařinu. Při poslední takové schůzce mi bylo důrazně připomenuto, že příprava na novou sezónu v dílně je samozřejmě velice potřebná. Neméně důležité ale je u dětí neustále podporovat jejich nadšení pro letecké modelářství co nejčastějším létáním s postavenými éry. On by nás samozřejmě rád viděl na některé ze soutěží volných modelů, já si ale jeho radu vyložil spíš jako doporučení i mimo sezónu alespoň občas „zaskočit“ na nějakou tréninkovou plochu. Přestože je z přiložených fotografií patrné, že Šluknovský výběžek není žádné Polabí, podařilo se nám najít v sousední vsi pastvinu, která našim požadavkům docela vyhovovala – trochu zvlněná, zato však čerstvě posekaná, zhruba kilometrová louka. To bylo velmi důležité. Vyrazili jsme totiž navzdory dost silnému větru. Chtěli jsme, aby si kluci vyzkoušeli létání ve ztížených podmínkách, protože ne vždy při soutěžích panuje tak vzorné počasí jako například letos v Moravské Třebové. Záměrně jsme ale s sebou vzali jen nové modely GINO, které jsme tak trochu obětovali. A tyto modely nás „nezklamaly“. Hlavně v silnějším větru se chovají poněkud jankovitě – letí si kam chtějí a ani při vleku méně zkušenému modeláři nic neodpustí. Dramatických startů byla spousta. Alespoň si kluci nacvičili, jaký je rozdíl mezi tím, když vedoucí řve „vypusť“ a nebo „zahoď“. I tak došlo na několik tvrdších přistání, kdy ale GINO prokázalo svoji druhou, tentokrát pozitivní tvář, totiž velkou nárazuvzdornost. Díky tomu jsme se v závěru našeho tréninku dočkali i několika hezkých letů, kdy se kluci, i přes krátký doutnák, proběhli až na konec zmíněné louky. Domů jsme se vraceli sice bez špičkových výkonů, v každém případě ale s přesvědčením, že akce splnila svůj účel. Víťa se v dílně naučil docela obstojně zalátat potrhaný potah, kluci si snad uvědomili, že když fouká, je to něco jiného než když vane příjemný větřík a my vedoucí se utvrdili, že GINO na špičkové soutěže opravdu nepatří.

Z. Hykš