V pátek 29. srpna proběhla poslední prázdninová schůzka mladých modelářů. Před dílnou se jako obvykle uskutečnila soutěž v házení tenisovým míčkem do dálky. Tuto každotýdenní akci tolerujeme, protože pozorujeme, jak někteří naši svěřenci, především z řad nováčků, zaznamenávají v technice házení velké pokroky. Jen musíme dát pozor na prosklené dveře nedalekého zdravotního střediska a na druhé straně místní vývařovny. Hody tento týden byly obzvláště zarputilé, protože se děly za neustálého škádlení potměšilých vedoucích, jak se děti těší v pondělí do školy. Pak jsme se ale všichni shodli, že dnes se nám do stavění moc nechce. Ostatně, každý má nějaký ten model postavený, během sezóny jsme moc nerozbíjeli a před námi je dlouhý podzim se zimou, kdy všichni ještě nějaký ten nový brus v pohodě zvládneme. Navíc přišla hláška, že v Lipové je čerstvě posekáno. To rozhodlo. Sbalili jsme házedla, do krabic uložili nějaký ten větroň A3 a vyrazili. Není to od nás příliš daleko a tak jsme za chvíli byli na místě. Akce se moc vydařila. Bylo docela teplo a foukal příjemný vítr. Péťa Blaschka s Martinem Hájkem provětrali svá soutěžní házedla a také bohužel zjistili, že naše nové A3, postavené na jaře, stále při vlekání zlobí. To Jakub Smělík absolvoval své první vleky s cvičným modelem A3 Gino. Gino je velice vděčný model. Málokdy uletí, na druhou stranu přežije téměř vše a při troše dobré vůle se svému majiteli odvděčí hezkými lety. Jakub to zvládnul zcela bez problémů. Samozřejmě nestíhá najednou běžet kupředu a současně s tím přes rameno kontrolovat vlekaný model, takže vypouštění probíhá za hromového řevu obou vedoucích, ale to je problém všech nováčků. Nic nerozbil a tak musím zdůraznit všem, kdo si budou prohlížet fotografie z této akce (a i jakýchkoliv akcí jiných), že za Jakubův lehce udivený, jakoby ukřivděný pohled my nemůžeme. Ten má odjakživa. Takhle se tváří nejspíš hned, jak ráno vstane a vydrží mu to až do večera, kdy jde spát. Kolem sedmé hodiny večerní jsme naposledy odzkoušeli hezkou ozvěnu z nedalekého lesa, zabalili éra a vrátili se zpět do klubovny. Zde jsme zjistili, že jsme úplně zapomněli na třetího vedoucího, pana Suchardu, který se dostavil do dílny až po našem odjezdu. Ale jeho křeslo je pohodlné, navíc v prázdné dílně nikdo nehulákal, takže Luboš byl s tímto stavem velice spokojen. Probudili jsme ho, odložili jsme modely letadel na pracovní stoly s tím, že na ŽUCH je zabalíme příští týden v pátek a vyrazili domů.

Zdeněk Hykš

Tabulka nejlepších výkonů halových modelů ke stažení ZDE.

Čertovi se zřejmě u nás loni líbilo a tak nás navštívil i letos. Měl ale smůlu, protože jsme nebyli kompletní. Chyběli Adam s malým Martinem. Snad proto si všímal hlavně vedoucích klubu, přestože jsem se snažil upozornit jej na naše svěřence. Jak říká, tuším, že to byla Kelišová: „udávat se nemá, ale hlásit se to musí“. Popichován čertovými vidle jsem na děti „naprášil“ vše, s čím nás nejvíce zlobí. Žádný slib ale od našich dětí nepadl. Nevím tedy, zda po čertově odchodu se Petr bude skutečně více soustředit na stavbu modelů, velký Martin trochu zrychlí a naopak malý Honza přibrzdí a zpřesní svoji práci.

Škoda, že návštěvu čerta nestihnul pan vedoucí Blaschka, který musel nečekaně odjet na neplánovanou montáž a do klubovny se dostavil až deset minut po jeho odchodu. Snad se uvidí příště, protože čert konstatoval, že to s našimi dětmi zase tak špatné není (hlavně s jejich chováním na soutěžích je prý docela spokojen) a tak slíbil, že za rok místo sebe pošle hodnějšího Mikuláše.

Z. Hykš

Tabulka nejlepších výkonů volných modelů ke stažení ZDE.

Zhruba před dvěma lety jsme obdrželi od našeho kamaráda, Standy Rudínského z Varnsdorfu, krásný dárek v podobě přípravku na broušení úkosů křídel. Od té doby broušení křídel potažených i nepotažených a dokonce i v šabloně vytvarovaných křídel halových házedel přestalo být pro naše svěřence strašákem. Broušení v něm je snadné, přesné a rychlé. Na počest tvůrce jsme si jej přejmenovali na „Standa I“. Toto zařízení ocenili i vedoucí klubu. Stando, ještě jednou děkujeme a jen doufáme, že naše stránky nenavštěvuje i Tvůj zaměstnavatel.

A před čtrnácti dny přibyl do klubovny další důležitý pomocník. Náš všeuměl, pan vedoucí Blaschka viděl v v letošním čtvrtém čísle časopisu RC Modely tip modeláře Radima na stavbu elektricky poháněné lupínkové pilky. Vzpomněl si, že v klubovně již více jak třicet let zahálí trosky přímočaré pily, kterou jsme zdědili po našich předchůdcích a okamžitě se nadchnul pro věc. Uvědomil si totiž, jak těžký boj svádíme s našimi modeláři při pokusech naučit je řezat lupínkovou pilkou a nedostat přitom křeče do ruky či nezlikvidovat během vyřezávání několika překližkových žeber celý svazek lupínků. Tušili jsme sice, že Petr něco chystá, ale přesto pro nás bylo překvapením, když před dvěma týdny vyndal z tašky toto zařízení a pomocí svěrek jej připevnil ke stolu. Kromě přímočaré pily Petr použil ještě naši vysloužilou, též téměř třicet let starou vrtačku s regulací otáček. Přítomní modeláři neváhali a zařízení hned vyzkoušeli. Vedle zkušených konstruktérů, kteří již mají za sebou nějakou tu řeznou ránu, si to zkusil a nezranil se ani náš nováček Martin. Nakonec ke svému dílu zasedl i tvůrce, aby vyzkoušel, co všechno tato pilka dovede. Zvládla bez problémů balzová prkénka i překližky do tloušťky 5 mm. Všeobecné veselí vzbudilo to, že první přetržený lupínek se vydařil právě Petrovi. Ale bylo to až při pokusu přeříznout „pa“balzové prkno z čínských palet, které používáme při výrobě hlavic trupů větroňů A3 a A1.

Tak ať nám tento nový pomocník dobře slouží. Bude ho potřeba, protože jsme právě dokončili stavbu házedel pro podzimní část sezóny a před námi všemi je stavba výkonnějších větroňů A3, se spoustou překližkových dílů.

Z. Hykš

Vskutku je tomu tak. I ve Vilémově jsme měli skokanský můstek. Dokonce dva a v minulosti se na něm odehrála spousta oficiálních závodů. Jenže pořadatelé zapálení pro tento sport vymřeli, můstky zchátraly a tak nakonec musely být strženy. Svahy zarostly stromy a keři a vzniklo tak místo vhodné pro pořádání táboráků. A nejenom táboráků. Přilehlou louku využívají nedaleko bydlící kluci Blaschkovi a to až do doby, než na ni místní zemědělec vypustí stádo zvědavých přežvýkavců. To pak je s létáním konec. V pátek 3. května jsme tyto prostory obsadili my, modeláři. Rozhodnutí bylo rychlé – tentokrát do dílny nepůjdeme. Venku nefouká, je krásně, půjdeme si proto zalétat. Petr rychle nabije baterie pro všechny naše RC modely, zatímco druhý pan vedoucí obstará špekáčky a něco k pití. Přesun z dílny problém nedělá – k můstkům to máme zhruba 300 metrů. Takže již půl hodiny po zahájení schůzky jsme rozdělávali oheň a o kus dál majitelé sestavovali své RC modely. Sešly se nakonec čtyři. Obojího (špekáčků i létání) si všichni užili do sytosti. Došlo i na vzpomínky a zážitky pánů vedoucích s tímto místem. A že se toho nakonec prozradilo – jedna školní aktovka ztracená v soutěži, komu se ze svahu dokutálí nejdále, dvě zlomené ruce, z toho jedna naší nejúspěšnější modelářky tety Jitky i několik tělesných exekucí za opakované nedovolené vniknutí do již uzavřených prostor skokanských můstků. Takže děti se utvrdily, že i páni vedoucí byli kdysi také obyčejní kluci. A protože baterie již byly vybity, špekáčky snědeny a hrozilo, že děti pořádající soutěž o nejrychlejší výběh a seběh svahu rozšíří výše uvedený seznam zraněných, tuto akci, jako velice úspěšnou jsme ukončili. Ještě cestou zpět do dílny jsme čelili zvídavým dotazům, jestli příště půjdeme znovu. Asi ne, musíme ještě něco do prázdnin postavit. A určitě bude příští pátek pršet.

(A také že pršelo!)

Z. Hykš