V neděli 17. listopadu jsme vyrazili s druhým panem vedoucím, Petrem Blaschkou, do Varnsdorfu na školení rozhodčích. Školení, které pořádali kolegové z místního LMK, vedl Vašek Jiránek z Mladé Boleslavi. Sešli jsme se zde samí „zkušení“ modeláři, takže výklad, prokládaný bohatou diskuzí k přednášenému tématu, spěl rychle kupředu. Nejenom, že jsme si oživili své znalosti, určitě jsme se dozvěděli také spoustu důležitých novinek. Například ty o změně způsobu zaokrouhlování naměřených časů uplatníme již při soutěži Nejsevernější házedlo, která se uskuteční počátkem příštího roku, tedy za pár týdnů. Budeme si na to muset dát pozor a důkladně instruovat časoměřiče.

Ocenili jsme také, že jsme se mohli setkat s kolegy modeláři z jiných klubů a v klidu si s nimi popovídat. Při soutěžích se buďto zcela míjíme a nebo máme spoustu starostí se svými svěřenci, takže stihneme sotva prohodit pár slov. Ostatně důležitost „kulturně společenské“ části modelářských akcí byla při tomto školení zmíněna několikrát. Abych byl konkrétní – řada modelářů si pochvalovala, když po soutěži na místo úprku domů, si může posedět a při sklence „něčeho dobrého“ popovídat s podobně (modelářsky) postiženými přáteli. A protože jsme se tuto neděli  sešli v sestavě, která se vzájemně „může“, opravdu hezky jsme si popovídali. Jen jsme k bábovce Petra Budaie a sladkostem pořadatelů místo sklenky „něčeho dobrého“ popíjeli kávu s minerálkou. Byli jsme většinou řidiči. A já se dodatečně omlouvám, protože jsem se cpal, aniž bych zjišťoval, koho konkrétně pochválit za ty dobroty.

Domů jsme vyrazili před jednou hodinou. Bylo 17. listopadu a tak jsem cestou vzpomněl na dobu předminulou. V našem podniku byla toho času velmi populární hláška: „Služební cesta nebyla marná“. Autorem byl kolega vracející se obvykle domů obtěžkán nákupními taškami. Naše dnešní cesta by byla i bez toho úspěšná, přesto jsme se zastavili v nejmenovaném supermarketu a se vzpomínkou na onoho kolegu si zakoupili rum, pivo a další důležité vánoční poživatiny. Pak jsme s Petrem v modelářské dílně zvládli zhruba půlhodinovou brigádu a odebrali se domů na gauč. Byla to krásně prožitá neděle.

Z. Hykš

S kolegou Pepou Kubešem máme v Rumburku jedno oblíbené místo. Již poněkolikáté jsme se potkali na cestě do a nebo dokonce přímo v místním řeznictví. Při konzumaci domácích lahůdek se řeč nemůže stočit nikam jinam, než na modelařinu. Při poslední takové schůzce mi bylo důrazně připomenuto, že příprava na novou sezónu v dílně je samozřejmě velice potřebná. Neméně důležité ale je u dětí neustále podporovat jejich nadšení pro letecké modelářství co nejčastějším létáním s postavenými éry. On by nás samozřejmě rád viděl na některé ze soutěží volných modelů, já si ale jeho radu vyložil spíš jako doporučení i mimo sezónu alespoň občas „zaskočit“ na nějakou tréninkovou plochu. Přestože je z přiložených fotografií patrné, že Šluknovský výběžek není žádné Polabí, podařilo se nám najít v sousední vsi pastvinu, která našim požadavkům docela vyhovovala – trochu zvlněná, zato však čerstvě posekaná, zhruba kilometrová louka. To bylo velmi důležité. Vyrazili jsme totiž navzdory dost silnému větru. Chtěli jsme, aby si kluci vyzkoušeli létání ve ztížených podmínkách, protože ne vždy při soutěžích panuje tak vzorné počasí jako například letos v Moravské Třebové. Záměrně jsme ale s sebou vzali jen nové modely GINO, které jsme tak trochu obětovali. A tyto modely nás „nezklamaly“. Hlavně v silnějším větru se chovají poněkud jankovitě – letí si kam chtějí a ani při vleku méně zkušenému modeláři nic neodpustí. Dramatických startů byla spousta. Alespoň si kluci nacvičili, jaký je rozdíl mezi tím, když vedoucí řve „vypusť“ a nebo „zahoď“. I tak došlo na několik tvrdších přistání, kdy ale GINO prokázalo svoji druhou, tentokrát pozitivní tvář, totiž velkou nárazuvzdornost. Díky tomu jsme se v závěru našeho tréninku dočkali i několika hezkých letů, kdy se kluci, i přes krátký doutnák, proběhli až na konec zmíněné louky. Domů jsme se vraceli sice bez špičkových výkonů, v každém případě ale s přesvědčením, že akce splnila svůj účel. Víťa se v dílně naučil docela obstojně zalátat potrhaný potah, kluci si snad uvědomili, že když fouká, je to něco jiného než když vane příjemný větřík a my vedoucí se utvrdili, že GINO na špičkové soutěže opravdu nepatří.

Z. Hykš

Letos jsme pro nábor nováčků zkusili snad úplně všechno. Před prázdninami jsme na Dětském dni uspořádali velmi úspěšný letecký den. Vystřelovadla se místo obyčejných házedel ukázala jako dobrá volba. Všichni účastníci od nás navíc obdrželi vystřihovánku papírového házedla. Následovala obdobná akce v sousední Lipové, kde jsme s dětmi dokonce stavěli jednoduché balzové modely. Den otevřených dveří jsme inzerovali v místních novinách. Pozvánky visely na každém rohu a ještě jsme dva dny předem navštívili místní školu a všem dětem tuto pozvánku předali osobně. Výsledek = nula. Naštěstí se dostavili zájemci z okolních dvou městeček. Takže v tuto chvíli máme za sebou první schůzku s pěti malými zájemci o modelařinu. Stihli jsme toho hodně. Na stráni za klubovnou jsme absolvovali spoustu letů s cvičnými házedly. Po návratu zpět do klubovny jsme začali stavět první celobalzové házedlo. Dětem se práce líbila a nám se pro změnu líbily děti. Jsou to šikovní kluci a i docela dobře fyzicky zdatní. Jestli vydrží, určitě si s námi zkusí prosincovou halovou soutěž ve Vilémově a hned potom, v lednu a únoru, cyklus Nejsevernější házedlo. Přeji nám všem, aby nováčci vydrželi a nám jako památka na Den otevřených dveří nezůstala jen důkladně uklizená klubovna.

Z. Hykš

Po podzimním fiasku jsme si nedali pokoj a zhruba po půlroce to zkusili znovu. Trochu jsme kalkulovali tím, že se blíží prázdniny a rodiče se pokusí alespoň na jedno odpoledne zbavit svých potomků (o prázdninách fungujeme bez přerušení). Bohužel, dopadli jsme stejně jako na podzim. Nedostavil se nikdo. Domluvili jsme se proto s kolegy, že zkusíme model kolegy Jiránka, tj. že o prázdninách uspořádáme několik pátečních „kempů“, kam pozveme malé děti bez toho, že bychom je zavazovali ke členství v našem klubu. Třeba někdo přijde a třeba ho pro modelařinu nadchneme.

O týden později jsme na poli za ubytovnou, ve které sídlíme, uspořádali tradiční opékání špekáčků spojené s létáním s malými házedly. S malými proto, že plocha je to opravdu malá a se soutěžními modely bychom se tam nevešli. Letos jsme ale házedla nahradili vystřelovadly. Ne, že bychom se touto kategorií nějak zvlášť nadchli. Jen se blíží vilémovský dětský den a my jsme se rozhodli naši tradiční soutěž s modelem Pinďa rozšířit o vystřelovadla. Školou ještě nepovinní caparti totiž ani Pinďu neuhodí a proto jsme usoudili, že vystřelovala by za pomoci dědečka či tatínka mohla být úspěšnější. Jestli to byl dobrý nápad, se uvidí třetího června u naší tělocvičny. Nám vystřelovadla létala hezky a nikdo nikoho netrefil.

Z. Hykš

O této akci hovořím v předchozím příspěvku. Tož jen krátce pár podrobností. Byl to opět propadák. Dostavil se jediný zájemce, či spíše zájemkyně, malá Yvetka. Ale ta se snad ani mezi úplné nováčky nedá počítat. Když modelařila maminka, teta, druhá teta, strejda a teď i bratranec Petr, musela se u nás časem ukázat i ona. Uvidíme, co z ní vyroste. Děvčata mezi modeláři tvoří menšinu a hlavně v silových disciplínách obvykle nedosahují takové výkonnosti jako chlapci. Ovšem třeba taková teta Jitka, která se zařadila mezi pět nejúspěšnějších členů našeho klubu v historii, je velkým vzorem.Tristní situaci v našem náborovém snažení dokreslují slova jedné maminky: „my jsme plánovali, že se přijdeme podívat, ale pak se nám nechtělo. My se přijdeme podívat některý příští pátek“. Milá maminko, my nechceme fungovat jenom jako odkladiště vašeho potomka. My potřebujeme i Vás, třeba jako příležitostného časoměřiče na našich soutěžích. Proto pořádáme Dny otevřených dveří, kde nejenom lákáme nové zájemce, ale také vysvětlujeme, co mohou rodiče očekávat od nás a co naopak my požadujeme po rodičích. V tomto případě ovšem hned na začátku případné spolupráce bliká varovná kontrolka.

Po půlhodině marného čekání naložili vedoucí jediného zájemce do auta a i s maminkou odjeli do nedaleké sportovní haly, kde mezitím řadoví členové klubu pod dohledem Petra Blaschky staršího trénovali na blížící se děčínskou soutěž „Vánoční rampouch 2016“. Takže Yveta si hned odzkoušela létání v hale a ti ostatné holt ostrouhali.

Dost bylo ironie. Na jaře to zkusíme znovu.

Z. Hykš