Týden po našem ŽUCHU jsme využili pěkného počasí a rozjeli se do Lipové trochu si zatrénovat s modely kategorie A3. Naše děti to moc potřebovaly. A protože i následující pátek bylo krásně, ocitli jsme se v Lipové znovu. Smyslem bylo nejenom si trochu zalétat, ale také připomenout si pravidla chování na startovišti. Zpočátku se to příliš nedařilo. Hlavně jsme neustále ve vysoké trávě hledali vlečné šňůry. Chlapci se příliš věnovali balíkům se slámou, kterých kolem byla spousta. Nutit k letu jsme nemuseli jen mladší polovinu naší členské základny. Ale vše se časem spravilo a na konci druhého tréninkového bloku jsme už byli s disciplínou i absolvovanými vleky docela spokojeni. Určité problémy přetrvávaly s dohledáváním modelů, které při zvlášť vydařeném letu mizely za nedalekou terénní vlnou. Vzpomněl jsem si na dávnou pravdu, která by se mohla hodit všem začínajícím vedoucím. Pokud Vám Váš bezradný svěřenec, kterému jdete pomoci s hledáním modelu, hlásí, že jeho éro letělo právě tímto směrem a někde tady přistálo, pak vězte, že ve skutečnosti letělo úplně jinam a ke všemu se nachází tak na poloviční vzdálenosti od startoviště, než tvrdí tento nezdolný optimista. Raději jsme vyčlenili pana Suchardu, aby sledoval let modelů až do konce a pak hlasitě organizoval majitele modelů bezradně tápající po ploše. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Páni vedoucí všechny modely dohledali a neztratili jsme ani žádnou šňůru. Škoda jen, že tento pátek již byl deštivý a my nemohli v tréninku pokračovat. Na práci v dílně máme (doufám) spoustu času.

Za LMK Vilémov            Zdeněk Hykš

Vánoční besídku si kluci odhlasovali při předchozí schůzce. Protože ale při ní trochu lajdali, ne všichni stihli dokončit nové házedlo, které bychom rádi odzkoušeli již čtvrtého ledna při naší soutěži v Mikulášovicích. Kupodivu nikdo moc neprotestoval, když jsme s ostatními pány vedoucími rozhodli, že nejprve dokončíme ta házedla a až teprve pak může vypuknout předvánoční veselí. Což se stalo zhruba po hodině a půl, po, tentokrát usilovném snažení všech kluků. Zhruba v půl šesté jsme sklidili nářadí a éra ze stolů a vyložili vánoční laskominy. Znovu se ukázalo, že naše nynější děti jsou úplně jiné jak minulé ročníky. Vypukla hotová vřava. Na odbyt šly hlavně klobásky, párečky a plátkový sýr. Kdo si nepospíšil, utřel. Zbyly na něj pouze rohlíky s vánočním cukrovím, které do sebe přecpaní jedinci soukali přeci jenom s většími obtížemi. Vyjedeni jsme byli kolem šesté hodiny. Opět novinka – ukázalo se, že téměř všichni naši svěřenci jsou hudebně nadáni. Absolvovali jsme několik individuálních vystoupení Jirky a Víti Havlíčkových na flétnu, respektive kytaru a Milana Skukálka s harmonikou. Proběhlo i několik pokusů o společné vystoupení. Pravda, měl jsem pocit, že zatímco Milan se pokouší o Tichou noc, Víťa do toho míchá píseň Vánoce přicházejí. Hudební nástroje si od kluků vypůjčili i naši junioři. Rockerovi Jakubovi jsme nedovolili po vystoupení rozmlátit Víťovu kytaru, zatímco multiinstrumentalista Michal zahrál na všechno. Svůj hudební talent chtěl převést i pan vedoucí Blaschka, ale nepovedlo se mu navléci popruhy Milanovy harmoniky. Veselo bylo až k sedmé hodině. Klukům ani nevadilo, že tentokrát se nekonal tradiční turnaj ve stolním fotbalu. Radost jistě měli i obyvatelé ubytovny, pro které zvuky vyluzované na hudební nástroje určitě zněly liběji, než řev mladých fotbalistů po vstřelené brance. No a pak jsme se ještě změřili. V porovnání s loňským rokem náš správce stránek LMK Vilémov, Adam Trojan, již nevyrostl. Zůstává na svých dvou metrech a kousek. O dvacet centimetrů níže se pohybují oba naši junioři. Též v podstatě beze změny. To žáci povyrostli znatelně. Někdo o pět, jiný dokonce o deset centimetrů. Jasný důkaz, že můžeme ze skříně vyndat šablony na větší házedla.

V sedm hodin se dostavili rodiče, aby si odvezli své spokojené ratolesti. My ostatní jsme ještě trochu zahýbali s cukrovím, probrali modelářské záležitosti a také se odebrali do svých domovů. Tím byla letošní vánoční besídka ukončena.

Z. Hykš

Tuto akci, během které bychom se chtěli prezentovat veřejnosti, dlouhá léta spojujeme s náborem nových členů. Přestože jsme předem zaznamenali několik kontaktů ze strany rodičů, na vlastní akci se dostavili pouze dva, s celkem dva a půl zájemci (1x zájem mám, 1x zkusím to a 1x hraju fotbal a přišel jsem se jen podívat, co kdyby náhodou). Všem pěti příchozím jsme představili náš klub – s historií i našimi současnými aktivitami. Byli jsme na to tři a tak jsme snad na nic nezapomněli. I krátká diskuze byla. A protože nemělo smysl otálet, s potenciálními nováčky jsme si dali sraz hned druhý den, kdy se v dílně koná pravidelná schůzka mladých modelářů. Dorazil jediný, ten první. Počkal jsem s komentářem ještě několik týdnů, aby se ukázalo, zda jeho zájem trvá. Zdá se že ano, mohu tedy přidat první, opatrné hodnocení. Ivan je šikovný, pracovitý a když vydrží, určitě z něj bude zdatný modelář. Během prvních schůzek jsme spolu připravili polotovary ke dvěma házedlům. Na Nejsevernější házedlo již bude mít vlastní modely. Myslím, že docela dobře jsme zvládli i první trénink v hale. Určitě proto Ivana vezmeme na obě letošní halové soutěže a již zmíněné Nejsevernější házedlo, ať se nám před nejdůležitějšími závody příští sezóny co nejdříve „otrká“. Ivan je docela tichý a tak se jen bojím, aby jej nezkazila ta příšerně užvaněná parta našich prvoročáků.

A závěrem tradiční stesk. V našem klubu jsme si své „portfolio“ modelářů z okolních obcí rozšířili o jednoho „Karlíňáka“. Z Vilémova, kde máme svoji základnu, jsme bohužel opět nepřesvědčili nikoho. Ještě štěstí, že naši místní junioři nám zůstali věrní. Soustředili se sice jen na halové soutěže, ale i tak potěší, že po škole spěchají od vlaku rovnou do dílny, aby si vylepšili svůj letecký park. My to příští rok zkusíme znovu a jak pravil kolega Petr, alespoň jsme si zase jednou v dílně pořádně uklidili.

Z. Hykš

V neděli 17. listopadu jsme vyrazili s druhým panem vedoucím, Petrem Blaschkou, do Varnsdorfu na školení rozhodčích. Školení, které pořádali kolegové z místního LMK, vedl Vašek Jiránek z Mladé Boleslavi. Sešli jsme se zde samí „zkušení“ modeláři, takže výklad, prokládaný bohatou diskuzí k přednášenému tématu, spěl rychle kupředu. Nejenom, že jsme si oživili své znalosti, určitě jsme se dozvěděli také spoustu důležitých novinek. Například ty o změně způsobu zaokrouhlování naměřených časů uplatníme již při soutěži Nejsevernější házedlo, která se uskuteční počátkem příštího roku, tedy za pár týdnů. Budeme si na to muset dát pozor a důkladně instruovat časoměřiče.

Ocenili jsme také, že jsme se mohli setkat s kolegy modeláři z jiných klubů a v klidu si s nimi popovídat. Při soutěžích se buďto zcela míjíme a nebo máme spoustu starostí se svými svěřenci, takže stihneme sotva prohodit pár slov. Ostatně důležitost „kulturně společenské“ části modelářských akcí byla při tomto školení zmíněna několikrát. Abych byl konkrétní – řada modelářů si pochvalovala, když po soutěži na místo úprku domů, si může posedět a při sklence „něčeho dobrého“ popovídat s podobně (modelářsky) postiženými přáteli. A protože jsme se tuto neděli  sešli v sestavě, která se vzájemně „může“, opravdu hezky jsme si popovídali. Jen jsme k bábovce Petra Budaie a sladkostem pořadatelů místo sklenky „něčeho dobrého“ popíjeli kávu s minerálkou. Byli jsme většinou řidiči. A já se dodatečně omlouvám, protože jsem se cpal, aniž bych zjišťoval, koho konkrétně pochválit za ty dobroty.

Domů jsme vyrazili před jednou hodinou. Bylo 17. listopadu a tak jsem cestou vzpomněl na dobu předminulou. V našem podniku byla toho času velmi populární hláška: „Služební cesta nebyla marná“. Autorem byl kolega vracející se obvykle domů obtěžkán nákupními taškami. Naše dnešní cesta by byla i bez toho úspěšná, přesto jsme se zastavili v nejmenovaném supermarketu a se vzpomínkou na onoho kolegu si zakoupili rum, pivo a další důležité vánoční poživatiny. Pak jsme s Petrem v modelářské dílně zvládli zhruba půlhodinovou brigádu a odebrali se domů na gauč. Byla to krásně prožitá neděle.

Z. Hykš