Jako zástupci jednoho z mnoha modelářských klubů věnujících se práci s mládeží, obdrželi jsme pozvánku na toto zasedání, které se konalo v pátek 27. a sobotu 28. listopadu ve Varnsdorfu. Přestože jsme Varnsdorfu zeměpisně nejblíže, dorazili jsme až v sobotu. V pátek jsme měli spoustu jiných povinností. Vedle těch pracovních také pravidelnou páteční schůzku, během které jsme nutili naše svěřence k rychlejšímu tempu při stavbě modelů, protože začátek halové sezóny se blíží až nebezpečně rychle (během sobotní rozpravy přišla řeč i na školení vedoucích klubů a druhy temperamentu – tedy, tato páteční schůzka patřila mezi ty, kdy i obvykle sangvinik se měnil na cholerika).

Část programu jsme tedy nestihli, druhou část ano. O celém zasedání nemá smysl se rozepisovat. To ve svém zápisu daleko lépe zvládne kolega Bartík. Zmiňuji tak jen asi to nejdůležitější – jak lépe finančně zajistit chod našeho poměrně početného zájmového sdružení a jak to všechno co nejlépe zvládnout organizačně. Oceňuji, že na závěr celé této akce proběhla mezi účastníky diskuze k řadě problémů, které nás pálí. Diskuze mnohdy plamenná, ale nepoprali jsme se. I na tolik v poslední době diskutovaná vystřelovadla došlo. Mají mezi námi své vášnivé příznivce i odpůrce. Nás osobně uchvátil liberecký Petr Budai svými různými přípravky a pomůckami, především pro kategorii P30. A to i přes to, že ji nelétáme. Zasedání se konalo v dílně varnsdorfského modelářského klubu. Široký „záběr“ zdejších modelářů připomínaly vystavené modely, které navíc doplňovala ukázka šikovnosti již zmíněných kolegů libereckých. My jsme své „mistrovské“ Gino po zralé úvaze nechali v autě na parkovišti. Mě osobně se dost dotklo tablo s vystavenými fotografiemi. Byla to nostalgická vzpomínka na dobu našich začátků i vzpomínka na již bohužel nežijící kamarády. Na jedné fotografii jsem objevil sám sebe, jak jsem vypadal před zhruba třiceti lety a třiceti kilogramy.

Možná trochu zklamán jsem byl účastí. Do Varnsdorfu jsem se těšil také na ostatní pozvané zástupce modelářských klubů. Některé z nich vídáme jen jednou ročně při MČR a to je obvykle takový kalup, že na dlouhé povídání čas nezbývá. Doufal jsem, že si jich v sobotu „užiji“ více. No stalo se, ale chápu to. Konec roku se blíží, meteorologové hrozili ošklivým počasím (i ta sněhová klouzačka se nakonec dostavila) a pak trmácet se až někam nahoru na sever ….. Asi bych si také rozmýšlel jet „na schůzi“ na druhý konec republiky.

V každém případě je nutno panu Bartíkovi poděkovat. Příprava tohoto zasedání ho stála spoustu času a úsilí. A jak jsem na závěr parafrázoval jednoho bývalého kolegu – služební cesta nebyla marná.

Z. Hykš

V sobotu 22. listopadu 2014 uspořádali varnsdorfští plastikoví modeláři v městském informačním centru výstavu svých výtvorů. Většinou se jednalo o modely letadel, k vidění ale byly i modely automobilů, obrněné techniky a zahlédli jsme také několik lodí a dokonce i parní stroj.

Řeklo by se, co na takové akci dělají příznivci volného letu, jako jsme my a nebo kolegové z modelářského klubu YMCA Liberec. Vysvětlení je prosté. Výstavu pomáhal pořádat náš ideový vůdce, totiž pan Ing. Bartík, který využívá každé příležitosti k prezentaci všech klubů Šluknovského výběžku a „blízkého okolí“, které se zabývají prací s dětmi. Ve výstavním sálu vymezil prostor jen pro nás „volňáskáře“ a vyzval nás, abychom jej zaplnili svými modely. My jsme ve všech třech kategoriích představili modely, které se nám při práci s dětmi velice osvědčily. V házedlech to byly jednoduché házecí kluzáky pocházející ještě z mého dětství, přes Čížkovu Vlašťovku až k největšímu modelu, který představuje u nás v poslední době velice populární Whomera. V kategorii A3 to mají děti také jasně vykolíkované – nejprve staví téměř nezničitelné Gino, pak následuje stavebnicové HoHo a nakonec přichází na řadu výkonný Šoumen. Nejšikovnější modeláři zvládnou i kategorii F1H. Zde volíme nezapomenutelnou Andulku II Tondy Tvarůžky, po které přichází sice starší, ale stále velice výkonný model MIKI II. Vystavené modely jsme doplnili fotografiemi našich svěřenců z dob jejich začátků i snímky letošními. A jak bylo patrné, kolegové z Liberce zvolili podobný způsob prezentace.

Samozřejmě jsme si také prohlédli vystavené plastikové modely. Vždyť každý z nás má doma v nějaké vitrínce několik takových modelů a rád si porovnal svou dovednost s uměním plastikových profesionálů.

Ve vedlejší místnosti, což je modelářská dílna varnsdorfských modelářů, si naši svěřenci vyzkoušeli stavbu papírových házedel a pokusili se porazit pana Bartíka v šachu. Nepovedlo se to na letním táboru, nezdařilo se to ani nyní. My starší jsme využili výstavky k diskuzi s modeláři, které potkáváme během celého roku, ale také k setkání s kolegy, které jsme neviděli třeba i několik let. Pak jsme udělali několik společných fotografií na památku, rozloučili se a vyrazili domů na oběd.

Zdeněk Hykš

To by bylo, abychom se my, letečtí modeláři nezúčastnili takové akce. Zvláště když se koná na letišti, kde jsme coby frekventanti letních modelářských táborů prožili spoustu hezkých chvil. Dokonce jsme coby představitelé našeho sponzora, firmy Stap, při prvním ročníku této akce zprostředkovali pořadatelům hezké tkané etikety jako vzpomínku na tuto akci. A ještě jeden důležitý moment musím přiznat. Při cestě na krajský přebor modelářů Ústeckého kraje jsme dětem slíbili, že pokud zalétají dobře, stavíme se cestou zpátky v Kravařích, v proslulé restauraci u Doušů a dáme něco dobrého. Děti tenkrát zalétaly tak, že tomu odpovídal nejméně trojitý řízek, bohužel časová tíseň a stav finanční hotovosti nás nakonec do restaurace nepustily. Pohoštění u Doušů bylo proto posunuto na červen a návrat z Memorial Air Show.

Je škoda, že tři modeláři se nemohli této akce zúčastnit. Adam odjel na oslavu do cizokrajného Frankfurtu, nejmenší Martin pobýval v Praze a náš největší hříšník Honza, zpytoval doma svědomí za nahromaděné průšvihy. Nakonec proto vyrazily dva vozy. Rodinu Blaschkovu zastupoval Petr, vedoucí klubu, jeho žena Gábina, která na všech našich soutěžích zodpovědně zastává funkci klubového časoměřiče a jejich syn Petr. Ve druhém voze seděli zbývající dva vedoucí, tj. pan Sucharda a já a Martin Hájek. Na letiště jsme dorazili kolem desáté hodiny. Dost času na to koupit něco dobrého do volátka a prohlédnout si vystavované atrakce. Chlapci neodolali a proletěli se ve větroni, tedy alespoň na trenažeru VT 116 – Orlík. Prý bylo vidět, že s řízením (radiem řízených modelů) mají zkušenosti. Následovala prohlídka velkých letadel a u Blaschků také rázné přerušení myšlenek na rodinný vyhlídkový let. Bohužel zima se blíží a uhlí je přednější. Já zamířil rychle na stojánku. Smůla je, že jsem běhal kolem jako mlsný pes, protože přístup mezi letadla možný nebyl a všechny stroje stály jako na potvoru „zády“ ke mně. Škoda. Letadla, jako spousta jiných objektů, jsou fotogenická hlavně zepředu. Ale rozumím tomu – vzpomínka na jeden z prvních ročníků Air Show a bombardér B-17 obsypaný dětmi jako mravenečky, kdy se trpělivá posádka letounu omezila jen na pasivní bránění nejdůležitějších částí letadla vlastními těly, je dostatečně varující. No nic, něco se nakonec na stojánce a snad i ve vzduchu při vlastní produkci alespoň trochu povedlo.

Hlavní letový program začal ve třináct hodin a končil po páté. Roury jsou roury, ale my „klasici“ a přátelé volného letu raději něco pomalejšího, se dvěma nosnými plochami a ze všeho nejlépe bez motoru. Takže jsme ocenili všechny historické stroje, nadchli se skupinovou akrobacií letounů L50 a okouzlili se uměním pilotů při akrobacií větroňů.

Cestou domů došlo i na ty Doušovy. Kolem šesté sice byli silně „vyjezeni“, ale bodla i tlačenka. Domů jsme přijeli řádně opáleni, vyfoukáni větrem a silně unaveni. Když jsem v deset hodin večer běhal po bytě a držel si oční víčka, abych našel koupelnu a posléze i ložnici, vzpomínal jsem na nebohou paní Blaschkovou, která právě v tuto chvíli zahajovala na výrobní lince svoji noční směnu. Hrůza. To by chlap nevydržel. Příště to musíme lépe časově skloubit.

Z. Hykš

Jako dobrá kombinace se ukázalo pouštění draků a modelářské soutěže házedel. Každá z těchto činností totiž vyžaduje jiné povětrnostní podmínky a proto ať je jakékoliv počasí, vždy se alespoň jedna ze soutěží vydaří. Zatímco v loňském roce foukal silný vítr a majitelé draků řešili pouze jak daleko a vysoko své „stroje“, s ohledem na blízký les, vypustí, modeláři se pořádně naběhali.

Letos tomu bylo přesně naopak. Oproti loňskému roku se na poli „U cihelny“ sešlo daleko více draků nejrůznějších konstrukcí. Bohužel, počasí se tentokrát postavilo proti. Nefoukal téměř žádný vítr a tak se do vzduchu neochotně vznášely draky ovládané jen fyzicky zdatnými běžci z řad větších dětí a nebo přítomných tatínků.

Naproti tomu modeláři měli ideální podmínky k uspořádání soutěže házedel. Jak se pan vedoucí snažil neuměle vysvětlit všem soutěžícím i přihlížejícím rodičům, organizátoři zvolili formu, který odpovídá regulérním modelářským soutěžím pořádaných Svazem modelářů České republiky. S drobnou úpravou – aby se rychle dostalo na všechny zájemce, počet soutěžních kol se snížil z deseti na tři. A aby byl dojem „oficiální soutěže“ úplný, dosažené výsledky byly zpracovány do „regulérní“ výsledkové listiny, kterou také naleznete na našich stránkách. Ale popravdě řečeno, na výsledcích tentokrát moc nezáleželo. Každý soutěžící obdržel drobný dárek a protože byl skutečně nádherný podzimní den, rozcházeli se všichni po zhruba hodině a půl domů moc spokojeni.

Zdeněk Hykš

Výsledková listina z Drakiády ke stažení zde