Za LMK Vilémov, Zdeněk Hykš
V letošním roce oslavíme 35. výročí od založení našeho leteckomodelářského klubu. Při prohlížení kroniky jsme si s kolegy všimli, že hned od prvních stránek se v kronice pravidelně objevuje jméno Miroslav Paťha. Uvědomili jsme si, že po celou dobu naší existence byl pan Paťha náš patron, který vždy ochotně pomohl radou při stavbě modelů a pomocí při jejich seřizování. V našich začátcích i stavebním materiálem vypomohl. Vlastně i dnes jsme vděčni za každou jeho radu, protože vedle něj jsme stále ještě začátečníci. Napadlo nás, že o životě a nejenom toho modelářského, pana Paťhy moc nevíme. A že by bylo škoda, kdyby to zapadlo. O několik dní později jsem proto, coby vilémovský tiskový mluvčí, vyrazil do nedalekých Mikulášovic, požádat pana Paťhu o svolení udělat s ním a o něm rozhovor. Reakce byla docela rozpačitá. Pan Paťha byl přesvědčen, že na to nemá právo. Takový rozhovor prý smí dávat jen mistři a výjimeční modeláři. Tento argument jsem snadno přebil prohlášením, že s tím naprosto souhlasím a právě proto jsem teď na správném místě. Po chvíli váhání Mirek nakonec souhlasil a já se vrátil domů spokojen s výsledkem mé mise. O čtyři dny později jsem do Mikulášovic dorazil znovu, tentokrát vybaven diktafonem, na který bylo posléze nahráno toto vyprávění:
Pan Miroslav Paťha – modelářský životopis
Narodil jsem se v roce 1940 v Zachotíně u Pelhřimova. Dětství jsem strávil v malé vesničce Rančířov nedaleko Jihlavy. S rodiči jsem žil v malé zemědělské usedlosti. Už od mala mě zajímalo vše létající. Začal jsem stavět první modely letadel. Ten první byl model stavebnice „Aero 1“. Bohužel, ve vsi se nikdo tímto koníčkem nezabýval, takže moje první pokusy nebyly nijak valné. Byl jsem modelář samouk. Později jsem se svým kamarádem začal dojíždět na letiště u obce Hančov. Pamatuji, jak v neděli brzy ráno jsme se vydali na cestu, nejprve jihlavskou tramvají a pak pěšky až do cíle. Členy Aeroklubu jsme pochopitelně nebyli, ale celý den jsme se pohybovali kolem letadel a nikdo nás odsud nevyháněl. Zde jsem získal první modelářské zkušenosti. Ty se prohloubily v roce 1954, kdy jsem nastoupil v nedalekém Havlíčkově Brodě do učení v místní „Pilníkárně“. Při této firmě byl zřízen modelářský kroužek, do kterého jsem pochopitelně začal docházet. V tomto kroužku působila řada starších spolužáků, od kterých jsem pochytil spoustu cenných informací. Učební obor byl sice tříletý, ale protože průmysl potřeboval nové odborníky, několik vybraných žáků složilo učňovské zkoušky již za pouhé dva roky. Já byl mezi nimi. Nebyl to pro mě žádný problém – teorie mě sice moc nebavila, zato s manuální zručností jsem nikdy neměl žádný problém. Po vyučení jsem nastoupil ve svém mateřském závodu do práce jako sekač pilníků. To se psal rok 1956. Současně s tím jsem se stal také členem havlíčkobrodského Aeroklubu. Aeroklub byl vybaven dvěma motorovými letadly a několika větroni. Větroně byly zčásti trofejní, zčásti nové, československé výroby. V rámci kurzu jsem s nimi absolvoval několik letů a se svým instruktorem také několik letů motorových.
Po zhruba dvou letech ale došlo v mém životě k zásadní změně. Rodiče se z Rančířova odstěhovali nejprve do Mimoně a pak do Mikulášovic na druhém konci republiky. Do Mimoně jsem zajížděl jen o víkendech a nebo o dovolené. Do Mikulášovic jsem se ale za rodiči přestěhoval v červnu roku 1958 natrvalo. Zde jsem nastoupil do národního podniku Mikov, kde jsem začal pracovat v úpravně nožů. To mi vyhovovalo, protože to byla práce velmi odborná. Téměř umělecká. Mohl jsem využít své zručnosti a ještě jsem si na tu dobu „hodně vydělal“. V místním internátu jsem naleznul spoustu spřízněných modelářských duší. A také několik kolegů v práci modelařilo. Vybavuji si kolegu Zabela stavícího motorová éra a nebo velké větroně podobné třeba Čížkovu Orlíku. Dále Václava Kavana, nejenom precizního stavitele modelů od větroňů až po motorová letadla, ale také konstruktéra spalovacích motorů a prvních RC souprav. S Vaškem jsme modelařili spoustu let. Pamatuji si například rádiem řízené modely Saturn a Fakír. Pokoušel jsem se také o létání v aeroklubu Krásná Lípa. Bohužel, v rámci reorganizace bylo krásnolipské letiště zrušeno a letadla byla přesunuta do České Lípy a Liberce. To už pro mě bylo moc daleko. Nesmíme totiž zapomenout, že v té době se pracovalo i v sobotu a já to časově nezvládal.
V roce 1959 jsem nastoupil základní vojenskou službu, takže modelářství šlo stranou. Zpět do Mikulášovic a do Mikova jsem se vrátil v roce 1961. To jsem nastoupil do brusírny, kde jsem setrval až do odchodu do penze. Ale vlastně ještě dlouho poté jsem v brusírně vypomáhal. Co se modelářství týče, k Vaškovi Kavanovi rychle přibyli noví kamarádi – bratři Ivan a Tonda Poliakovi, bratři Josef a Jan Hanušové, Mirek Soukup, Jarda Krejčík. Měl jsem velké štěstí, že všichni to byli a jsou výteční modeláři s obrovským záběrem. Tonda Poliak vynikl nejenom coby stavitel velkých modelů letadel, ale také jako konstruktér spolehlivých RC souprav. Hanušovi měli talent na vše, co létalo – Josef asi nejvíce na RC motoráčky a volné větroně, Jan také motoráky a upoutané modely. V těch byl přeborník. Já létal také všechno, nejvíce pak ale s již několikrát zmiňovaným Vaškem Kavanem a (Strejdou) Mirkem Soukupem větroně kategorie A1 a A2. Samozřejmě jsme s těmito modely soutěžili. Nejvíce jsme jezdili na letiště do Mělníku, Mostu, Chomutova a České Lípy. Zde mi utkvěla v paměti novoborská rodina Kalábových, pořádající v České Lípě báječné soutěže. Létali jsme bez moderních vymožeností, s letadly klasické konstrukce a dařilo se nám. Všichni jsme si padli do oka a vzájemně se podporovali. Bez ohledu na to, co se dělo kolem, to byla nádherná léta.
Na jedné českolipské soutěži jsem se poprvé setkal se studentem liberecké vysoké školy, Pepou Bartíkem. Sešli jsme se při společné cestě za svými modely. Zabrali jsme se do hovoru tak, že jsme přehlédli strouhu, do které jsme „kolektivně“ spadli, což nás pobavilo. Pepa pak studoval konstrukci mého modelu. Evidentně jej zaujala. S Pepou jsme se potom viděli při soutěži volných modelů ještě několikrát. Později se sice více orientoval na upoutané modely, které ve Varnsdorfu měly vždy silnou základnu, ale naše celoživotní přátelství to nijak neovlivnilo.
Oženil jsem se a postupně se nám narodili tři malí modeláři (Mirek, Pavel a Luboš). V té době jsme byli organizováni ve varnsdorfském klubu. Začal jsem uvažovat o něčem bližším. V roce 1974 jsme proto při místní základní škole založili LMK Mikulášovice. S prací mi pomáhal Jarda Krejčík a později i Pavel s Lubošem. Bylo toho potřeba, protože se nám přihlásilo do klubu třeba i 25 zájemců, byť tento počet se postupně zredukoval na deset pracujících a aktivně létajících mladých modelářů. S touto partou jsme začali jezdit na soutěže, kde jsme dosáhli řadu velkých úspěchů. Několikrát jsme vybojovali umístění na stupních vítězů Severní ligy házedel, což byla v té době obrovská akce, které se účastnilo téměř 300 modelářů. Nezapomenu, jak jsme po skončení soutěže utíkali třeba i v desetistupňovém mrazu na liberecké nádraží, abychom stihli vlak naším směrem. Ale byli jsme všichni zapálení a ochotní toto absolvovat. Zdůraznit musím mistrovské republikové závody, kde moji svěřenci v silné konkurenci získali několik medailí v házedlech a větroních A3 a A1. V paměti mi, samozřejmě kromě mých synů, navždy utkvěli Pepa Hanuš, Honza Weisgerber, Petr Jedlička, Jára Bošek a Honza s Katkou Adamcovými. Bohužel, zaměstnání a práce v kroužku mě postupně začala vyčerpávat. Přišly zdravotní potíže a já musel práci s malými dětmi ukončit. Naneštěstí se nenašel žádný pokračovatel, takže mladí modeláři v Mikulášovicích skončili úplně. Dnes můj nejmladší syn Luboš ve spolupráci s kolegy z Varnsdorfu a Vilémova pořádá soutěž Nejsevernější házedlo, která už má šestadvacetiletou tradici a ještě loni zorganizoval další ročník soutěže Mikulášovické házedlo, která je ještě o téměř dvacet let starší. Já se věnuji rekreačnímu létání hlavně s elektrolety a na soutěžích proháním mladší modeláře s gumáčky kategorie P30.
Tak a to je konec vyprávění pana Miroslava Paťhy. Následovala ještě prohlídka pečlivě vedené kroniky LMK Mikulášovice, exkurze v několika místnostech domu Paťhových, přeplněných nejrůznějšími letadly a pak samozřejmě nezbytné foto. Nyní přepisuji z diktafonu záznam vyprávění do PC s vědomím, že jsem zmínil jen to nejdůležitější. Ve skutečnosti by těchto informací vystačilo na celý seriál. Děkuji panu Paťhovi, že mi věnovat svůj čas a přeji mu za všechny modeláře pevné zdraví a ještě hodně zážitků při létání se svými modely.
Z. Hykš
Přátelé kamarádi,
Zatímco loni naše soutěž probíhala bez velkých komplikací a vyhlášení celkových výsledků se uskutečnilo ve stanoveném termínu bez jediného odkladu, letos nám počasí přeje daleko méně. V sobotu 12. ledna jsme závody zrušili již podruhé. Sice jsme se na ně připravovali poctivě, ale okolnosti byly proti. Ve čtvrtek večer kolega překontroloval soutěžní plochu v Mikulášovicích, aby dospěl k závěru, že je zde nelétatelno. Sněhu zde bylo nad kolena a ke všemu byl hlášen vítr kolem 5 m/s, který navíc v Mikulášovicích bývá oproti předpovědi ještě o jeden, dva metry silnější. Myslím, že nejlepší házedláři, kteří běhají za svými modely i několik set metrů, by nás po dvaceti startech nejspíš proklínali a své děti by nám rodiče příště vůbec nepůjčili. Rozhodli jsme se proto přesunout zhruba o padesát výškových metrů níže, do Lipové. Požádali jsme o svolení ke vstupu majitele plochy, místní zemědělské družstvo a zajistili si tatínka Honzu s traktorem, který nám na ploše vytvoří v hlubokém sněhu koleje pro běhání za modely. Jenže již v pátek večer bylo vidět, že je zle. Začalo pršet a ke slovu se hlásil předpovídaný vítr. Sníh se začal měnit na ošklivou břečku. Dohodli jsme se proto s ostatními pořadateli a závody opět zrušili. Nezbývá nám než doufat, že příští sobotu, tj. 19. ledna, budeme mít více štěstí.
Z. Hykš
Ještě teď, zhruba týden po této akci, mě mrazí. Akce, která mohla skončit katastrofou, naštěstí dopadla docela dobře. Ale byla tu fuška.
Lipovský dřevák je tradiční událost pořádaná v sousední vsi. Lipováci to umí a za ty roky si Dřevák vysloužil velmi dobrou pověst. Návštěvníci se jen hrnou a s nimi, jak jsme se minulou sobotu přesvědčili, i spousta dětí. Letošní ročník se konal s přívlastkem „létající“. Tudíž jsme se tam na pozvání spolu s dvěma místními radiáčkáři ocitli i my, vilémovští volňáskáři. Byli jsme hlavní letecká atrakce, protože padáčkáři se do Lipové netrefili a přistáli daleko za vsí, zatímco horkovzdušný balón pro silný vítr vůbec nevzlétl. Pro velký úspěch na našem dětském dni jsme opět zvolili katapult na vystřelování malých balsových letadel. A nevím koho to napadlo, ale v otevřeném stanu postaveném pořadateli se stavěly balsové kluzáky z předem připravených polotovarů. A to je ta příčina mého mrazení. Během první hodiny se v podstatě nic nedělo. Ulovili jsme jen dva cizokrajné zájemce z nedalené SRN. Po hodině ale kdosi zvednul stavidlo a náš stan se ocitl v obležení dětí i dospělých. Naštěstí nás nezradili naši čtyři junioři, kteří přišli v plném počtu a při stavbě modelů vydatně pomáhali. Ke stolu se posadili vždy čtyři zájemci, kteří si obrousili připravené polotovary a za pomoci našich modelářů je i slepili. Pak se odebrali na plochu, kde vzniklý výtvor zalétali. Na jejich místo mezitím usedl další zájemce. Byla to nefalšovaná hrůza. Považte sami – mezi jednou hodinou odpoledne a půl šestou navečer vzniklo celkem 57 kluzáků. U padesátého modelu se vyčerpal druhý aktivátor, zatímco u padesátého sedmého modelu došlo vteřinové lepidlo, kterého se vypotřebovaly celkem čtyři velké tuby. Poslední tři připravené polotovary jsme předali zájemcům s omluvou, že došlo lepidlo, takže si je musí dokončit sami doma a utekli jsme. Abych nepřeháněl, ten hlavní nápor jsme zvládli a zklamaných dětí moc nebylo. Ale i tak, ještě včera jsem dostal vynadáno od jedné babičky, že na její vnučku se nedostalo. Což napravím dodatečně.
Znovu musím poděkovat našim juniorům za pomoc. Bez nich bychom snad ty modely lepili ještě druhý den. Úspěch to bezesporu byl. Musíme ale popřemýšlet, jak to udělat příště, abychom nebyli tolik zaskočeni. Určitě zůstaneme u katapultu, který je pro děti zajímavou atrakcí a přitom funguje naprosto v pohodě, ale co se týče stavby modelů, asi se omezíme jen na rozdávání stavebnic papírových kluzáků.
Z. Hykš
Při soutěži Pepova jarní jsme obdrželi další číslo modelářského časopisu Volný let. Než se sečetly výsledky a vypsaly diplomy, zhruba jsem si jej pročetl. Na jednom místě jsem narazil na zprávu o naší prosincové halové soutěži nazvané Předsilvestrovské polétání. Zpráva je pěkná a chválí nás. Myslím ale, že ji budu muset doplnit. Při zmínce o pořadatelích se hovoří pouze o mě. A čas od času, hlavně pan Bartík děkující jménem ostatních soutěžících za pořádání našich akcí, také zmiňuje obvykle jen mé jméno. Což je určitě nespravedlivé vůči mým dvěma kolegům. Pravda, někdy žertem říkám, že jsem se zvolil předsedou klubu, faktem ale je, že neméně důležitou a co do objemu zcela srovnatelnou práci vykonávají v klubu i mí kolegové spoluvedoucí. Pan ing Sucharda a pan Petr Blaschka, které též s jistou nadsázkou nazývám ekonomickým a technickým ředitelem klubu. Práci máme rozdělenou dle titulu své funkce. Já se starám hlavně o propagaci klubu. Třeba tímto způsobem. Samozřejmě Petrovi pomáhám také při práci s dětmi v dílně. Zvládám dejme tomu „práci se špejličkami“ a mám ze všech nejsilnější hlas. Ale novinky, tj. například práci s novými materiály, elektroniku a další moderní vymoženosti už nechávám plně na Petrovi. Pan Sucharda má tu zásluhu, že ještě třeba i v prosinci máme za co kupovat stavební materiál a z rodinného rozpočtu si nemusíme půjčovat na benzin. Což je další chvályhodný počin, protože téměř každou soutěž jsou oba ochotni sbalit svačinu, přezůvky a místo „gaučingu“ vyrazit se svými auty na přespolní modelářské soutěže. Dále velice oceňuji, že oba kolegové mají rozum. Jsme tři, takže žádné hlasování nikdy nekončí nerozhodně, rozhodně ale přehlasovaný vedoucí neodchází domů uražen a s přesvědčením, že už ho zato nikdy neuvidíme.
Takže chlapci moji, slavnostně prohlašuji, že bez vás by ten kroužek nepracoval ani z poloviny tak dobře a pochlebuji sám sobě, jak dobře jsem si vás vybral.
Děkuji Z. Hykš
Zúčastnili jsme se až druhého dne tohoto zasedání. V pátek odpoledne jsme dali přednost modelářské schůzce. Odpočítávač času do nejbližších závodů je neúprosný. Halové soutěže jsou již v plném proudu a i první krajské přebory roku 2017 převedené do počtu pátečních schůzek jsou nepříjemně blízko.
V sobotu ráno jsme tak vstoupili doprostřed programu jednání. Nemá smysl komentovat všechny body jednání, když bude vydán oficiální zápis. Zaměřím se jen na několik postřehů:
– zaregistrovali jsme diskuzi o tom, zda nováčkům přidělovat licenční čísla, či zda na modelářské závody připustit také soutěžící bez licence. Chvílemi ta diskuze byla dost vášnivá. Až jsem se tomu docela divil. Pro náš klub to problém není. Nejspíš to bude tím, že se od klubů působících ve velkých městech trochu lišíme. My po náboru získáme jednoho, maximálně dva nováčky a ty si pěstujeme jako oko v hlavě. V okamžiku, kdy jedou na svoji první soutěž, již mají licenční číslo dávno přidělené. Oceňujeme hlavně skutečnost, že řádný člen SMČR je na modelářských akcích kryt společnou pojistkou. Víme, jací divoši se mezi mladými modeláři občas vyskytují. Ač ryzí materialisté, věříme, že ulétají především nepodepsaná letadla a obdobně, nohy si lámou hlavně nepojištění modeláři. Chápu ale, že v klubech s velkou „fluktuací“ nováčků takový přístup praktikovat nelze.
– druhým a ten den asi nejzávažnějším bodem jednání bylo, že „nejsou lidi“. Ani ve fabrikách, ani v kroužcích. Tedy spíše obráceně. Úbytek členů v kroužcích (a studentů ve školách) s technickým zaměřením jsme pozorovali hezkých pár let dozadu a alespoň nám, „lidem v přízemí“ bylo vcelku jasné, že se tento problém časem setrvačností posune i do průmyslu. A je to tady. Ale nechci dělat nějaké rozbory, kdo za co může. Jde spíše o to, co pro zlepšení mohou udělat sami modeláři. Tak určitě tím, že dostanou do kroužků více nových zájemců. Což je velmi obtížné. Třeba právě nám se toto moc nedaří. Do místní drbárny o nás píšeme, modelařinu propagujeme na akcích typu Dětský den, či Drakyáda, těsně před náborem i do školy zaskočíme a dětem předvedeme letadla v akci. Bohužel, nezlomilo se to ani při poslední nedávné náborové akci. Dorazil jediný zájemce. Nu což, zkusíme to znovu na jaře příštího roku. A pokud přilákáme někoho nového, slibujeme, že se o něj budeme starat stejně tak dobře jako o naše stávající drobečky. Jsme na ně tři dospělí vedoucí.
– Třetí jednací bod, který mě zaujal, bylo, když už dostaneme děti do kroužků, co jim nabídnout. Hovořilo se o podpoře několika kategorií. Pokračovat by měla akce „RC Vosa“ a jediný šťastlivec se asi bude muset vybrat mezi kategoriemi F1G, F1H a UŠ Start. Nepatří sem uvádět důvody, proč já či moji svěřenci nemohou být dobrými gumáčkáři, či proč se nechceme točit stále dokola. V každém případě nám nejbližší zůstává kategorie F1H. S kolegy z Kopidlna jsme zalobovali ve prospěch této kategorie a modelu Andulka. Tímto již poněkolikáté vyjadřuji velký vděk Tondovi Tvarůžkovi za konstrukci tohoto modelu. Andulek máme plnou skříň. Nebyla složitá stavebně, dobře létala a dala se postavit za jediný týden modelářského soustředění. Kdyby se podařilo obnovit výrobu stavebnice tohoto modelu, bylo by dobře. Hlavně výroba žeber dnes dělá dětem velké problémy.
No a kdyby z toho sešlo, zůstaneme u svého osvědčeného pracovního modelu – nejprve několik postupně se zvětšujících házedel, pak školní A3 Gino následovaný složitějším modelem HoHo a nakonec dost dobrým soutěžním érem Šoumen. A kdo to s námi vydrží déle jak dva, tři roky, může si zkusit také kategorii F1H. Nebude-li to Andulka, tak rovnýma nohama do modelu Miki II. Maximální životnost mladých modelářů u nás na vsi je tak pět, šest let. Nechceme-li pracovat za ně, což jsme si již dávno zakázali, za tu dobu děti jednoduše víc nestihnou. Snad ale v modelářské dílně získají nějaké znalosti o materiálech, lepidlech, zvládnou práci s nářadím aniž by si ublížily, stráví spoustu času s kamarády a ještě si i zasportují. Je to málo a nebo to stačí?
Po tomto bodu jednání došlo už jen na diskuzi a postupný odjezd účastníků rozšířeného zasedání do svých domovů. Příští rok se prý tato akce uskuteční někde blíže středu České republiky, aby se jí mohli zúčastnit i zástupci klubů z opačných koutů naší země.
Z. Hykš