Druhého srpna to budou již dva roky, co nás opustil náš kolega a velký kamarád Pepa Bartík. Předseda LMK Varnsdorf, tedy „Náčelník“ modelářů z východní části Šluknovského výběžku, který ale toto rozdělení nikdy neuznával. S radou a pomocí ochotně přispěchal i nám, modelářům z druhého konce výběžku. Jsme sice samostatný klub, ale Pepu jsme vždy brali jako svého. Však jsme jej také v žertu nazývali „Naším ideovým vůdcem“.

Musím zdůraznit, že po jeho odchodu jsme měli trochu obavy, co bude s varnsdorfskými modeláři dál, naštěstí to byly obavy zbytečné. Mirek Procházka to s kolegy zvládnul na jedničku. Přesto se nám po Pepovi moc stýská. Třeba po jeho optimistickém halekání během soutěží, kdy zvládnul ukočírovat tlupu mladých modelářů, odlétat vlastní kategorie a ještě si popovídat s modelářskými přáteli. Chtěl bych nám všem proto Pepu připomenout několika fotografiemi. Nejprve fotokopiemi z naší kroniky, později fotografiemi z digitální éry. Těžko se z té záplavy vybíralo a to chybí několik let fotografování na barevné negativy. To jsem zpracovat nezvládnul, za což se Pepovi omlouvám. A ještě upozornění – všimněte si prosím, že na většině fotografií je Pepa obklopen mladými modeláři. To nebyl žádný záměrný výběr, tak to totiž bylo vždy.

 

Za LMK Vilémov Zdeněk Hykš

 

Vážení,
s hlubokým zármutkem v srdci Vám oznamuji, že v sobotu 25. ledna nás navždy opustil pan Miroslav Paťha z Mikulášovic. S jeho odchodem ztrácíme obětavého rádce a dobrého přítele.

Mirku, děkujeme za všechno, co jsi pro nás vykonal. Nikdy nezapomeneme.

Za LMK Vilémov, Zdeněk Hykš

V letošním roce oslavíme 35. výročí od založení našeho leteckomodelářského klubu. Při prohlížení kroniky jsme si s kolegy všimli, že hned od prvních stránek se v kronice pravidelně objevuje jméno Miroslav Paťha. Uvědomili jsme si, že po celou dobu naší existence byl pan Paťha náš patron, který vždy ochotně pomohl radou při stavbě modelů a pomocí při jejich seřizování. V našich začátcích i stavebním materiálem vypomohl. Vlastně i dnes jsme vděčni za každou jeho radu, protože vedle něj jsme stále ještě začátečníci. Napadlo nás, že o životě a nejenom toho modelářského, pana Paťhy moc nevíme. A že by bylo škoda, kdyby to zapadlo. O několik dní později jsem proto, coby vilémovský tiskový mluvčí, vyrazil do nedalekých Mikulášovic, požádat pana Paťhu o svolení udělat s ním a o něm rozhovor. Reakce byla docela rozpačitá. Pan Paťha byl přesvědčen, že na to nemá právo. Takový rozhovor prý smí dávat jen mistři a výjimeční modeláři. Tento argument jsem snadno přebil prohlášením, že s tím naprosto souhlasím a právě proto jsem teď na správném místě. Po chvíli váhání Mirek nakonec souhlasil a já se vrátil domů spokojen s výsledkem mé mise. O čtyři dny později jsem do Mikulášovic dorazil znovu, tentokrát vybaven diktafonem, na který bylo posléze nahráno toto vyprávění:

Pan Miroslav Paťha – modelářský životopis

Narodil jsem se v roce 1940 v Zachotíně u Pelhřimova. Dětství jsem strávil v malé vesničce Rančířov nedaleko Jihlavy. S rodiči jsem žil v malé zemědělské usedlosti. Už od mala mě zajímalo vše létající. Začal jsem stavět první modely letadel. Ten první byl model stavebnice „Aero 1“. Bohužel, ve vsi se nikdo tímto koníčkem nezabýval, takže moje první pokusy nebyly nijak valné. Byl jsem modelář samouk. Později jsem se svým kamarádem začal dojíždět na letiště u obce Hančov. Pamatuji, jak v neděli brzy ráno jsme se vydali na cestu, nejprve jihlavskou tramvají a pak pěšky až do cíle. Členy Aeroklubu jsme pochopitelně nebyli, ale celý den jsme se pohybovali kolem letadel a nikdo nás odsud nevyháněl. Zde jsem získal první modelářské zkušenosti. Ty se prohloubily v roce 1954, kdy jsem nastoupil v nedalekém Havlíčkově Brodě do učení v místní „Pilníkárně“. Při této firmě byl zřízen modelářský kroužek, do kterého jsem pochopitelně začal docházet. V tomto kroužku působila řada starších spolužáků, od kterých jsem pochytil spoustu cenných informací. Učební obor byl sice tříletý, ale protože průmysl potřeboval nové odborníky, několik vybraných žáků složilo učňovské zkoušky již za pouhé dva roky. Já byl mezi nimi. Nebyl to pro mě žádný problém – teorie mě sice moc nebavila, zato s manuální zručností jsem nikdy neměl žádný problém. Po vyučení jsem nastoupil ve svém mateřském závodu do práce jako sekač pilníků.  To se psal rok 1956. Současně s tím jsem se stal také členem havlíčkobrodského Aeroklubu. Aeroklub byl vybaven dvěma motorovými letadly a několika větroni. Větroně byly zčásti trofejní, zčásti nové, československé výroby. V rámci kurzu jsem s nimi absolvoval několik letů a se svým instruktorem také několik letů motorových.

Po zhruba dvou letech ale došlo v mém životě k zásadní změně. Rodiče se z Rančířova odstěhovali nejprve do Mimoně a pak do Mikulášovic na druhém konci republiky. Do Mimoně jsem zajížděl jen o víkendech a nebo o dovolené. Do Mikulášovic jsem se ale za rodiči přestěhoval v červnu roku 1958 natrvalo. Zde jsem nastoupil do národního podniku Mikov, kde jsem začal pracovat v úpravně nožů. To mi vyhovovalo, protože to byla práce velmi odborná. Téměř umělecká. Mohl jsem využít své zručnosti a ještě jsem si na tu dobu „hodně vydělal“. V místním internátu jsem naleznul spoustu spřízněných modelářských duší. A také několik kolegů v práci modelařilo. Vybavuji si kolegu Zabela stavícího motorová éra a nebo velké větroně podobné třeba Čížkovu Orlíku. Dále Václava Kavana, nejenom precizního stavitele modelů od větroňů až po motorová letadla, ale také konstruktéra spalovacích motorů a prvních RC souprav. S Vaškem jsme modelařili spoustu let. Pamatuji si například rádiem řízené modely Saturn a Fakír. Pokoušel jsem se také o létání v aeroklubu Krásná Lípa. Bohužel, v rámci reorganizace bylo krásnolipské letiště zrušeno a letadla byla přesunuta do České Lípy a Liberce. To už pro mě bylo moc daleko. Nesmíme totiž zapomenout, že v té době se pracovalo i v sobotu a já to časově nezvládal.

V roce 1959 jsem nastoupil základní vojenskou službu, takže modelářství šlo stranou. Zpět do Mikulášovic a do Mikova jsem se vrátil v roce 1961. To jsem nastoupil do brusírny, kde jsem setrval až do odchodu do penze. Ale vlastně ještě dlouho poté jsem v brusírně vypomáhal. Co se modelářství týče, k Vaškovi Kavanovi rychle přibyli noví kamarádi – bratři Ivan a Tonda Poliakovi, bratři Josef a Jan Hanušové, Mirek Soukup, Jarda Krejčík. Měl jsem velké štěstí, že všichni to byli a jsou výteční modeláři s obrovským záběrem. Tonda Poliak vynikl nejenom coby stavitel velkých modelů letadel, ale také jako konstruktér spolehlivých RC souprav. Hanušovi měli talent na vše, co létalo – Josef asi nejvíce na RC motoráčky a volné větroně, Jan také motoráky a upoutané modely. V těch byl přeborník. Já létal také všechno, nejvíce pak ale s již několikrát zmiňovaným Vaškem Kavanem a (Strejdou) Mirkem Soukupem větroně kategorie A1 a A2. Samozřejmě jsme s těmito modely soutěžili. Nejvíce jsme jezdili na letiště do Mělníku, Mostu, Chomutova a České Lípy. Zde mi utkvěla v paměti novoborská rodina Kalábových, pořádající v České Lípě báječné soutěže. Létali jsme bez moderních vymožeností, s letadly klasické konstrukce a dařilo se nám. Všichni jsme si padli do oka a vzájemně se podporovali. Bez ohledu na to, co se dělo kolem, to byla nádherná léta.

Na jedné českolipské soutěži jsem se poprvé setkal se studentem liberecké vysoké školy, Pepou Bartíkem. Sešli jsme se při společné cestě za svými modely. Zabrali jsme se do hovoru tak, že jsme přehlédli strouhu, do které jsme „kolektivně“ spadli, což nás pobavilo. Pepa pak studoval konstrukci mého modelu. Evidentně jej zaujala. S Pepou jsme se potom viděli při soutěži volných modelů ještě několikrát. Později se sice více orientoval na upoutané modely, které ve Varnsdorfu měly vždy silnou základnu, ale naše celoživotní přátelství to nijak neovlivnilo.

Oženil jsem se a postupně se nám narodili tři malí modeláři (Mirek, Pavel a Luboš). V té době jsme byli organizováni ve varnsdorfském klubu.  Začal jsem uvažovat o něčem bližším. V roce 1974 jsme proto při místní základní škole založili LMK Mikulášovice. S prací mi pomáhal  Jarda Krejčík a později i Pavel s Lubošem. Bylo toho potřeba, protože se nám přihlásilo do klubu třeba i 25 zájemců, byť tento počet se postupně zredukoval na deset pracujících a aktivně létajících mladých modelářů. S touto partou jsme začali jezdit na soutěže, kde jsme dosáhli řadu velkých úspěchů. Několikrát jsme vybojovali umístění na stupních vítězů Severní ligy házedel, což byla v té době obrovská akce, které se účastnilo téměř 300 modelářů. Nezapomenu, jak jsme po skončení soutěže utíkali třeba i v desetistupňovém mrazu na liberecké nádraží, abychom stihli vlak naším směrem. Ale byli jsme všichni zapálení a ochotní toto absolvovat. Zdůraznit musím mistrovské republikové závody, kde moji svěřenci v silné konkurenci získali několik medailí v házedlech a větroních A3 a A1. V paměti mi, samozřejmě kromě mých synů, navždy utkvěli Pepa Hanuš, Honza Weisgerber, Petr Jedlička, Jára Bošek a Honza s Katkou Adamcovými.  Bohužel, zaměstnání a práce v kroužku mě postupně začala vyčerpávat. Přišly zdravotní potíže a já musel práci s malými dětmi ukončit. Naneštěstí se nenašel žádný pokračovatel, takže mladí modeláři v Mikulášovicích skončili úplně. Dnes můj nejmladší syn Luboš ve spolupráci s kolegy z Varnsdorfu a Vilémova pořádá soutěž Nejsevernější házedlo, která už má šestadvacetiletou tradici a ještě loni zorganizoval další ročník soutěže Mikulášovické házedlo, která je ještě o téměř dvacet let starší. Já se věnuji rekreačnímu létání hlavně s elektrolety a na soutěžích proháním mladší modeláře s gumáčky kategorie P30.

Tak a to je konec vyprávění pana Miroslava Paťhy. Následovala ještě prohlídka pečlivě vedené kroniky LMK Mikulášovice, exkurze v několika místnostech domu Paťhových, přeplněných nejrůznějšími letadly a pak samozřejmě nezbytné foto. Nyní přepisuji z diktafonu záznam vyprávění do PC s vědomím, že jsem zmínil jen to nejdůležitější. Ve skutečnosti by těchto informací vystačilo na celý seriál. Děkuji panu Paťhovi, že mi věnovat svůj čas a přeji mu za všechny modeláře pevné zdraví a ještě hodně zážitků při létání se svými modely.

Z. Hykš

 

Přátelé kamarádi,

Zatímco loni naše soutěž probíhala bez velkých komplikací a vyhlášení celkových výsledků se uskutečnilo ve stanoveném termínu bez jediného odkladu, letos nám počasí přeje daleko méně. V sobotu 12. ledna jsme závody zrušili již podruhé. Sice jsme se na ně připravovali poctivě, ale okolnosti byly proti. Ve čtvrtek večer kolega překontroloval soutěžní plochu v Mikulášovicích, aby dospěl k závěru, že je zde nelétatelno. Sněhu zde bylo nad kolena a ke všemu byl hlášen vítr kolem 5 m/s, který navíc v Mikulášovicích bývá oproti předpovědi ještě o jeden, dva metry silnější. Myslím, že nejlepší házedláři, kteří běhají za svými modely i několik set metrů, by nás po dvaceti startech nejspíš proklínali a své děti by nám rodiče příště vůbec nepůjčili. Rozhodli jsme se proto přesunout zhruba o padesát výškových metrů níže, do Lipové. Požádali jsme o svolení ke vstupu majitele plochy, místní zemědělské družstvo a zajistili si tatínka Honzu s traktorem, který nám na ploše vytvoří v hlubokém sněhu koleje pro běhání za modely. Jenže již v pátek večer bylo vidět, že je zle. Začalo pršet a ke slovu se hlásil předpovídaný vítr. Sníh se začal měnit na ošklivou břečku. Dohodli jsme se proto s ostatními pořadateli a závody opět zrušili. Nezbývá nám než doufat, že příští sobotu, tj. 19. ledna, budeme mít více štěstí.

Z. Hykš

Ještě teď, zhruba týden po této akci, mě mrazí. Akce, která mohla skončit katastrofou, naštěstí dopadla docela dobře. Ale byla tu fuška.

Lipovský dřevák je tradiční událost pořádaná v sousední vsi. Lipováci to umí a za ty roky si Dřevák vysloužil velmi dobrou pověst. Návštěvníci se jen hrnou a s nimi, jak jsme se minulou sobotu přesvědčili, i spousta dětí. Letošní ročník se konal s přívlastkem „létající“. Tudíž jsme se tam na pozvání spolu s dvěma místními radiáčkáři ocitli i my, vilémovští volňáskáři. Byli jsme hlavní letecká atrakce, protože padáčkáři se do Lipové netrefili a přistáli daleko za vsí, zatímco horkovzdušný balón pro silný vítr vůbec nevzlétl. Pro velký úspěch na našem dětském dni jsme opět zvolili katapult na vystřelování malých balsových letadel. A nevím koho to napadlo, ale v otevřeném stanu postaveném pořadateli se stavěly balsové kluzáky z předem připravených polotovarů. A to je ta příčina mého mrazení. Během první hodiny se v podstatě nic nedělo. Ulovili jsme jen dva cizokrajné zájemce z nedalené SRN. Po hodině ale kdosi zvednul stavidlo a náš stan se ocitl v obležení dětí i dospělých. Naštěstí nás nezradili naši čtyři junioři, kteří přišli v plném počtu a při stavbě modelů vydatně pomáhali. Ke stolu se posadili vždy čtyři zájemci, kteří si obrousili připravené polotovary a za pomoci našich modelářů je i slepili. Pak se odebrali na plochu, kde vzniklý výtvor zalétali. Na jejich místo mezitím usedl další zájemce. Byla to nefalšovaná hrůza. Považte sami – mezi jednou hodinou odpoledne a půl šestou navečer vzniklo celkem 57 kluzáků. U padesátého modelu se vyčerpal druhý aktivátor, zatímco u padesátého sedmého modelu došlo vteřinové lepidlo, kterého se vypotřebovaly celkem čtyři velké tuby. Poslední tři připravené polotovary jsme předali zájemcům s omluvou, že došlo lepidlo, takže si je musí dokončit sami doma a utekli jsme. Abych nepřeháněl, ten hlavní nápor jsme zvládli a zklamaných dětí moc nebylo. Ale i tak, ještě včera jsem dostal vynadáno od jedné babičky, že na její vnučku se nedostalo. Což napravím dodatečně.

Znovu musím poděkovat našim juniorům za pomoc. Bez nich bychom snad ty modely lepili ještě druhý den. Úspěch to bezesporu byl. Musíme ale popřemýšlet, jak to udělat příště, abychom nebyli tolik zaskočeni. Určitě zůstaneme u katapultu, který je pro děti zajímavou atrakcí a přitom funguje naprosto v pohodě, ale co se týče stavby modelů, asi se omezíme jen na rozdávání stavebnic papírových kluzáků.

Z. Hykš