Letošní soutěž jsme okopírovali od té loňské. A proč ne? Loňský víceboj se mladým modelářům docela líbil a přiznávám, nic lepšího jsme za ten rok nevymysleli. Jen jsme některé disciplíny trochu poupravili a vyhlásili jednu úplně novou. Musím pochválit všechny účastníky, že soutěžili s plným nasazením ve snaze dosáhnout co nejlepšího výsledku. A to i naše juniory a jedinou modelářku Sáru. Bylo moc hezké sledovat jak naši nejstarší svěřenci usilovně lepí papírové házedlo a pokoušejí se s ním co nejlépe zamířit na cíl a nebo jak pobíhají po areálu letiště a spolu s malými cvrčky se snaží ukořistit co nejvíce papírových žetonů.

Orientace v areálu letiště – trochu tajuplný název vzniknul proto, abychom děti do poslední chvíle udržovali v napětí, o jakou disciplínu jde. Bylo to ono již zmíněné hledání papírových žetonů, které jsme ukryli ve vymezeném prostoru letiště. Než se někteří nerozhodní modeláři rozhoupali, tři nejúspěšnější, tj. Míra Huk, Martin Hájek a David Szöllösi měli žetonů plnou náruč. Po skončení časového limitu jsme dohledali tři žetony, z nichž zvláště ten připnutý k větrnému pytli vyvolal velký rozruch. V šest hodin ráno, v bezvětří, totiž pytel visel dolů, ale během soutěže jej vítr nafouknul a tak žeton zůstal skryt i před naším dvoumetrovým modelářem Adamem. A dva žetony dokonce nenalezli ani vedoucí, kteří je ukrývali. Škoda, že jsou papírové. Mohli bychom příští rok vyhlásit, že kdo je najde, obdrží zvláštní prémii. Třeba pětinásobek na nich uvedených bodů. Už teď jsou ale nejspíš beznadějně rozmoklé.

Vrh koulí, hod diskem, hod granátem – je vidět, že naši modeláři za ten rok vyspěli. Dosažené výkony jsou určitě lepší než ty loňské. V době konání těchto disciplín jsme byli na letišti bez rodičů, takže letos odpadlo popasování soutěžících se svými tatínky. Jak se hází granátem (dobrá průprava pro házedla) dětem předvedl náš nejlepší „vrhač“, pan vedoucí Blaschka. I těm nejlepším na něj ještě pár desítek metrů chybí.

Soutěž zručnosti – další tajuplný název disciplíny, pod kterým se skrývalo skládání rozstříhaného papírového obrázku. Byl to obrázek, který většina modelářů dobře zná, protože jsme si jej vypůjčili z našeho asi nejoblíbenějšího diplomu – jedná se o černobílý dvojplošník. Inovací oproti loňsku bylo, že tentokrát i mladší modeláři skládali obrázek ze stejného počtu dílů, na druhou stranu jsme jim ale ulehčili situaci tím, že po celou dobu skládání mohli své snažení konfrontovat s předlohou položenou před nimi. To starší žáci a junioři si museli poradit bez předlohy.

Slalomový běh – z pomůcek posbíraných ze všech koutů letiště (židle, košťata, prkna, cihly apod) jsme sestavili překážkovou dráhu, kterou měl každý modelář za úkol proběhnout co nejrychleji. Všem nám velmi zatrnulo, když na trať vyrazil Martin Hájek. Martin v jedné zatáčce „chytil“ smyk a narazil bokem do vyčnívající trubky. Modřina jako hrom a jak se zdálo, ještě větší tragédií bylo zničení Martinova nejmilejšího trička. Bylo patrné, že všichni soutěžící, kteří na trať vyrazili po Martinovi, si na záludnosti vytýčené trasy dávali velký pozor, takže se i přes začínající déšť naštěstí už nic nestalo.

Papírové házedlo – s papírovým házedlem jsme si letos hodně vyhráli. Sehnali jsme dostatek pastelek, takže součástí první disciplíny bylo vedle hodnocení preciznosti stavby také posouzení vytvořené kamufláže. Mohli jsme si to dovolit, protože v čele hodnotící komise stál zkušený maketář, pan  Bartík. Pak následoval hod na cíl. Zde nás hlavně vilémovští kulišáci pěkně převezli. Na trup nalepili řádnou porci plastelíny, takže se jim s takto zatíženým modelem velice dobře mířilo. Naše protesty smetli konstatováním, že to v pravidlech nebylo zakázáno. Tak jsme před třetí disciplínou, kterou byla délka letu, honem rychle upravovali pravidla. Tady by ta plastelínová boule fungovala ještě lépe. Proto jsme ji zakázali a před každým pokusem pro jistotu překontrolovali, zda je model řádně vyvážen. Nakonec jsme se zbytky házedel uspořádali tříkolovou soutěž v letu na čas. Vypsali jsme zvláštní prémii pro toho, kdo dosáhne během jednoho letu času 10 vteřin a více. Několik modelářů se sice tomuto času přiblížilo, ale prémie nakonec udělena nebyla.

Test – tak to jsem si zase jednou naběhnul. Já, který příliš dobře nechápu, proč vlastně letadla létají, jsem si neuvědomil, že mezi vedoucími jsou dva téměř profesionálové s obrovskými teoretickými znalostmi. Totiž pánové Bartík a Krčmář. Každou otázku mi rozcupovali. Velmi zdatně oba pány doplňoval „diskutér laik“, malý Vašek Šulc. Nakonec jsme se dohodli, že test využijeme pro zvýšení odborných znalostí našich svěřenců, ale výsledky testu do celotáborové soutěže započítávat nebudeme.

Soutěž balzových házedel – jaký by to byl tábor, kdybychom nezařadili alespoň jednu regulérní, tj. desetikolovou soutěž házedel. Soutěž byla zpestřena tím, že ten večer se členové aeroklubu rozhodli cvičit s nováčky starty a přistání větroňů. Dělili jsme se spolu o záložní přistávací dráhu a tak museli vedoucí dávat na děti velký pozor.

Běh na Ranou – mezi modeláři velmi „oblíbená“ disciplína. Startovalo se sice v pětiminutových intervalech, ale během závodu se na trati vytvářely nejrůznější skupinky. Snad proto, aby nikomu nebylo smutno. Jen ryzí závodníci na nic nečekali a pelášili směrem k vrcholu ve snaze pokořit loňský rekord Honzy Budaie. Především Mirek Huk od něj nebyl moc daleko.

Škoda jen, že jsme tak dlouho otáleli s vodními disciplínami, až byl bazén vypuštěn a my museli zrušit slalom s lodičkou a závod na nafukovacích matracích. Příště budeme muset tuto část modelářského víceboje zorganizovat lépe.

Vyhlášení výsledků soutěže jsme provedli na závěr prostředního táborového víkendu. Dětem jsme předali diplomy a s těmi, kteří zůstávali, se rozloučili. My  jsme se museli v neděli večer vrátit domů.

Tabulka výkonů

Tabulka bodového hodnocení

Zdeněk Hykš

 Když jsem hledal vhodný přídomek pro letošní tábor, vzpomněl jsem si na svého oblíbeného spisovatele Jaroslava Foglara. Zatímco on je autorem knihy Tábor smůly, my letos měli Tábor rýmy. Loňský komentář jsem zahajoval chválou na srpnové počasí. Letos to bylo poněkud horší. Hlavně v noci klesaly teploty výrazně pod deset stupňů, což v kombinaci s poměrně vlhkým vzduchem mělo za následek výše zmiňované problémy s nachlazením.

Vilémováci přijeli v loňské sestavě, tj. Petr Blaschka ml., Martin Hájek, Matyáš Adolf a Adam Trojan, letos posílené o nováčka Jakuba Smělíka. Vedoucí, pokud tedy nepočítáme ten rok navíc, se nezměnili vůbec – Petr Blaschka st. a Zdeněk Hykš. Varnsdorfskou část tvořili David Szöllösi, Albert Svoboda, Míra Huk, Vitek a Václav Šulcovi, Míla Řezníček, David Jára s Vojtou Hofmanem a v závěru prvního týdne dorazila ještě Sára Staudigelová. Všichni pod bdělým dohledem pánů Bartíka, Formánka a Řezníčka. Nechyběl ani náš kamarád z let minulých, pan Krčmář z LMK Litomyšl. Ačkoliv je tábor dvoutýdenní, opět jsme mohli opustit naše rodiny a zaměstnání na pouhý týden. Letos jsme zvolili ten zahajovací. Zúčastnili jsme se tedy stavby stanového tábora a zabydlování dílny mladými modeláři. Stavbu stanů řídili dva stavbyvedoucí. Tak jak známe třeba ze soutěží, pod energickým, tj. bleskovým a místy i nepřeslechnutelným vedením pana Bartíka, v rychlém sledu vyrostly kostry celkem osmi stanů, které dokončovala parta nových obyvatel řízená věčným pohodářem, panem Blaschkou. Následovalo obsazení dílny podle předem stanoveného „zasedacího pořádku“. Naštěstí jsem zvládnul včas pořídit řadu fotografií a zastihnout tak většinu modelářů u zatím ještě krásně uklizených a uspořádaných stolů. Později to již bylo horší. Uvítali jsme, že pro tento tábor zvolil pan Bartík model kat. F1H Miki II. To je model, v našem klubu velice oblíbený. Nějaký čas jsme jej sice nestavěli, protože jsme byli přesvědčeni, že naše děti vlekají způsobem, který možná přežijí „A trojky“ rozhodně však ne větroně o číslo větší. Takže pan Bartík vlastně rozhodl za nás. Mikinu samozřejmě dostavíme a vyzkoušíme, zda obavy vedoucích nebyly zbytečné.

Tábor byl postaven, dílna připravena, modelářské soustředění mohlo začít. Denní program se od toho loňského příliš nelišil. Na modelářském táboře asi není příliš prostoru pro nějaké výrazné inovace. Začínali jsme tedy kolem sedmé hodiny ranní budíčkem. To byl již agilní pan Řezníček na cestě do Lenešic pro snídani, zatímco my ostatní se postarali o to ostatní – uvařit vodu na čaj, zajistit dostatek hrníčků a zušlechtit prostor, kde vlastní snídaně probíhaly. Poté následoval přístup ke stanům a nejprve mírná výzva k opuštění vyhřátých spacích pytlů. V druhé etapě budíčku jsme se nejprve pozdravili se zhruba pětinou dobrovolně nastoupivších táborníků a jali se trochu energičtěji lákat ven i ten zbytek. Což se nám s mírnými problémy během čtvrthodiny také povedlo. Rozcvičku jsme nijak nepřeháněli, aby se nám děti hned po ránu příliš neunavily. Ony se ani unavit nenechaly – letošní rozcvičky se nesly v duchu hesla: „ještě štěstí, že vás neviděl Tyrš“. Po rozcvičce následovala ranní hygiena, během které dorazil náš zásobovač pan Řezníček se snídaní. Děti zasedaly k bohatě prostřenému stolu. Nikdo hlady netrpěl. Spíše naopak – některé malé jedlíky jsme museli do druhého či třetího rohlíku nutit. Kolem osmé, půl deváté jsme byli připraveni plnit další tábornický program. Nutno zdůraznit, že přes den nám příroda ukazovala svoji hezčí tvář. Až na jeden nebo dva dny, kdy dost foukalo, panovaly dobré „letové podmínky“. Kdo chtěl, stavěl a nebo vyrážel na plochu s pány vedoucími létat. Dopoledne a odpoledne s modely volné kategorie a nebo rádiem řízenými modely, navečer, po uklidnění větru i s házedly. Několik odvážlivců absolvovalo i rádiem řízené lety na svahu Rané. Mezitím byl samozřejmě oběd zajištěný stejně jako v minulých letechpanem Voříškem z Lenešic. Strava vydatná, sytá, pohříchu i trochu tučná, což nám, poživatelům supermarketových potravin způsobovalo občasné problémy. Za ta léta, co tábor provozujeme, se vžilo rčení, že „Voříšek dělá na pravém sádle i krupicovou kaši“. Přestože nebylo nejtepleji, někteří dobrodruzi vlezli i do místního bazénu. Voda byla chladná a mírně zelená a tak hlavně dospěláci sledovali veselé cachtání omladiny ze břehu.

Zapomenout nemůžeme ani na celotáborovou hru. Jako kostru jsme použili loňský model, která se docela osvědčil. Takže vedle disciplín ryze modelářských jsme absolvovali disciplíny vědomostní a také silové. Bohužel, nezvládli jsme časově slalom s lodičkou. Čekali jsme tak dlouho, až byl bazén vypuštěn a ze slalomu sešlo. Ze stejných důvodů jsme museli zrušit hod vejcem ve dvojici. Nebylo kde omýt děti od předpokládaných následků této disciplíny. Snad je ale nové soutěžní úkoly dostatečně nahradily. Pokud bych měl zmínit ty nejúspěšnější, asi nejvíce se líbilo hledání papírových žetonů s různou hodnotou, které jsme před budíčkem rozmístili v areálu tábora. Dodnes se někde mezi hlavním hangárem a dřevěnou ubytovnou nacházejí dva žetony, které po skončení soutěže nedohledali ani vedoucí, kteří je osobně ukrývali. A pak samozřejmě populární běh na Ranou, velmi „oblíbený“ všemi frekventanty tábora. Celkové výsledky budou také zveřejněny na stránkách našeho klubu.

Po večerním létání jsme kolem desáté hodiny začali vyhánět děti z dílny. Pohříchu v tu chvíli měly nejvíce práce na modelech. V jedenáct hodin byli všichni umyti a zalezlí ve spacích pytlech. Povídalo se ale až dlouho po půlnoci. Ještě štěstí, že kolem nás byli ubytováni samí dovolenkáři s pochopením pro žvanění našich svěřenců. A nebo jim to i vadilo, ale nedávali nám to najevo. Za což jim děkujeme a dodatečně se omlouváme. A byl konec dne a začala příprava na den následující. Vedoucí si i něco málo postavili vlastního.

Také jsme zažili natáčení nového českého filmu s pracovním názvem „Wilsonov“. Nemohli jsme dělat příliš veliký hluk a tak jsme celé úterý strávili pozorováním, jak se to dělá. Prý to bude komedie srovnatelná s velkými českými filmy jako byla například Adéla a nebo Tajemství hradu v Karpatech. Uvidíme.

V neděli 17. srpna nastal čas na odjezd. Vilémováci se v klidu sbalili a přepustili svá místa ve stanech a v dílně nově dorazivším modelářům z Liberce vedených Martinem Budaiem. V pozdních odpoledních hodinách jsme vyrazili domů, zatímco ostatní táborníky čekal ještě celý týden modelaření.

Zdeněk Hykš

Po dobrých zkušenostech z loňského roku, kdy jsme se u dětí setkali s pozitivním ohlasem, jsme se rozhodli i letos uspořádat celotáborovou hru o nejzdatnějšího modeláře. Snad se nám letos podařilo poučit se z loňských nedostatků a na víceboj se lépe připravit. Každou disciplínu jsme předem trochu okomentovali a komentář s určitým časovým předstihem vyvěsili. Chtěli jsme, aby se děti předem o chystané disciplíně něco dozvěděly a mohly se více těšit. Myslím, že se tento záměr vydařil, protože děti neustále sledovaly, zda na nástěnce nevisí něco nového a pokud ne, samy se ptaly, kdy proběhne další kolo. Jak vše dopadlo, se dočtete v modře psaném textu. Letos jsme náš víceboj připodobnili modelářské činnosti – práci v dílně i chování na letišti, třeba při nějaké soutěži. Chtěli jsme zdůraznit, že vedle manuální zručnosti, základních znalostí meteorologie a fyzické zdatnosti se modelář neobejde ani bez vzájemné spolupráce. Proto také část soutěžních disciplín plnily dvojice soutěžících, které jsme nevybírali, ale náhodně losovali. Na úvod jsme děti informovali, proč byla vlastně tato soutěž vyhlášena a seznámili je se základními pravidly této hry:

Proč nás, milovníků volného letu, především v žákovských soutěžích v poslední době postupně ubývá? Odvažuji se tvrdit, že to je mimo jiné tím, že „volňáskáři“ jsou tak trochu modelářští vícebojaři. Takový modelář musí být nejenom zručný, aby si postavil vybraný model, zvládl základy meteorologie, ale musí být také fyzicky zdatný, aby mohl svůj odlétající model pronásledovat třeba i několik kilometrů. A přiznejme si, ne každý taková kritéria dokáže splnit a raději si řekne, že v bačkorách u televize či počítače také není špatně.

Aby byla soutěž spravedlivá a malý, ze všeho vyděšený nováček měl v souboji s patnáctiletými kolohnáty šanci na úspěch, rozdělíme vás do věkových kategorií. Pokud se vyskytnou, pamatovat se zvláštní kategorií budeme i na modelářky.

Zajímá vás, jak jste na tom vy? Nuže zkuste to. Soutěž o nejzdatnějšího modeláře právě začíná.

1.  Vrh koulí

Modelář soutěžící v kategorii házedel musí mít sílu. Znám několik házedlářů, kterým během soutěže dojde energie, takže její druhou polovinu mají o hodně slabší. Výsledkem jsou nedohozené pokusy nejlépe charakterizované heslem „jak nahoru, tak i dolů“. Vyzkoušejte si, jak jste na tom vy sami.

Každý soutěžící má k dispozici tři pokusy. Hodnotí se ten nejlepší. Výkony seřadíme a řádně obodujeme.

Tato disciplína se povedla. Začínali jsme s dětmi sami, ale během soutěže se na louku před hlavním hangárem, kde jsme měli „vrhačský kruh“, postupně trousili tatínkové a aktivně se zapojovali do závodu. Kouli si při školních hodinách tělocviku zřejmě odzkoušeli všichni, ale následující hod diskem byl nejspíš i pro spoustu „dospěláků“ disciplinou exotickou. Tatínky jsme samozřejmě hodnotili mimo pořadí našeho víceboje.

2.  Hod diskem

Máme zde další disciplínu jako stvořenou pro házedláře. Pokud chcete být v budoucnu v této kategorii dobří, nezbude vám než se naučit hod házedlem s otočkou. Technika je úplně stejná – podobně jako disk, musíte i házedlo hodit správným směrem a pod správným úhlem co největší silou. Příklad si nebudeme brát snad jen z hmotnosti obou náčiní. Házedlo by přeci jenom mělo být „o něco“ lehčí.

Soutěž proběhne tak, že nejprve budete mít k dispozici několik zkušebních hodů. Pak absolvujete tři hody soutěžní, přičemž hodnotit budeme nejdelší hod. Kdo dohodí nejdále, získá nejvíce bodů.

O zájmu tatínků, kteří nám chvílemi ani nechtěli disk půjčit, abychom soutěž dokončili, jsem se zmínil výše. Co nás také zaujalo, byly dosažené výkony některých mladých modelářů. Být na táboře vyhledávači atletických talentů, museli bychom si některé svoje svěřence pořádně hlídat.

3.  Hod granátem

Opět zde máme disciplínu, kterou ocení hlavně házedláři. Jen se smějte, ale kolik jsme již zažili hodů házedlem, které skončily zabodnutím modelu do země přímo před špičkami bot autora letu. A zažili jsme jednoho výtečníka, který dokázal hodit model ne dopředu, ale za sebe.

Zkuste si to dvakrát a pak budete mít tři ostré hody. Každému soutěžícímu bude započítán ten nejlepší hod. Kdo dohodí nejdále, obdrží nejvíce bodů.

Třetí ze silových disciplín, které jsme absolvovali během jediného odpoledne, opět za aktivní účasti několika tatínků. A nebýt pokusů pana vedoucího Blaschky, toto srovnání by pro nás nedopadlo nejlépe. Vynikli nejenom starší žáci, ale i mezi mladšími žáky se vyskytlo několik zdatných „vrhačů“.

4.  Soutěž zručnosti

Při této soutěži si ověříte nejenom svoji zručnost, ale budete také spolupracovat s vylosovaným partnerem. Je to stejné jako při soutěži větroňů volné kategorie, kdy se také musíte spolehnout na svého pomocníka, který pomůže s vyhledáním „toho nejlepšího počasí“, zapálí doutnák a model správně nadhodí. A protože váš nejlepší kamarád není při vašem startu vždy nablízku a vy musíte využít pomoci někoho jiného, ani v této hře si nebudete svého spoluhráče vybírat, nýbrž si ho vylosujete.

Smyslem této hry je předávat si vzájemně tenisový míček jednou rukou z nejspodnějšího otvoru až do horního patra naší „hrací kostky“. Nejvyšší počet bodů obdrží dvojice, která dosáhla nejkratšího času.

Hrací kostku z kartonu uvidíte na fotografiích z letního tábora. Pan vedoucí Blaschka na dno krabice položil několik různých předmětů a někde mezi ně vložil tenisový míček. Vtip byl v tom, že otvory pro ruce byly velice malé a do krabice tak nebylo vidět. Nejprve tedy bylo potřeba míček nahmatat a pak si jej navzájem podávat až k hornímu otvoru. Vylosovat se nám podařilo zajímavé dvojice. Například bezkonkurenčně nejvyšší modelář na táboře Adam měl za parťáka jednoho z nejmenších, ne-li nejmenšího táborníka Vítka Šulce. Pohled na takovou dvojici byl velice zajímavý. Bude-li nějaké příště, tuto disciplínu si určitě zopakujeme. Za tímto účelem jsme krabici nenápadně uložili do jedné ze skříní v místnosti kterou jsme obývali. Schválně, jestli ji tam příště nalezneme.

5.  Slalomový běh

Modelář pronásledující své letadlo musí být rychlý a pružný. Musí umět kličkovat mezi keři na konci letiště (převážně to jsou trnky a další pichlavé nesmysly), rychlým útěkem se zachránit před volně pobíhajícími psy a v poslední době také uhýbat před rozzlobenými majiteli polností, po kterých se právě pohybuje.

Vaším úkolem bude co nejrychleji zvládnout krátkou překážkovou dráhu. A protože klademe důraz na spolupráci mezi modeláři, proběhne i tato soutěž jako štafetový běh vylosovaných dvojic. Ta nejrychlejší získá nejvíce bodů v naší celotáborové hře o nejzdatnějšího modeláře.

Výraz „krátká překážková dráha“ asi není úplně na místě. Za pomoci židlí, násad od košťat a dalších vhodných předmětů (i víčko od jídelní misky s tenisovým míčkem se hodilo), jsme vytvořili docela impozantní překážkovou dráhu. Zatímco jeden z týmu odpočíval, druhý člen zdolával nastražené překážky. Každý třikrát. A protože dráha byla i poměrně dlouhá, třetí kolo málokdo zvládl bez pořádného zadýchání. Někteří zničení jedinci ani neměli sílu nám, časoměřičům, vynadat.

6.  Hod vajíčkem

A máme tady další disciplínu založenou na vzájemné spolupráci. Vylosujeme dvojice, které se pokusí házet si navzájem syrová vejce tak, aby se nerozbily. Výchozí vzdálenost 5m se bude postupně zvyšovat. Zvítězí ta dvojice, která dokáže přehodit vejce z největší vzdálenosti, aniž by se rozbilo. Někteří z vás již možná tuto disciplínu při nějaké příležitosti (jiný tábor, dětský den apod.) absolvovali. Aby se úplní nováčkové necítili být znevýhodněni, vězte, že nejlepší způsob hodu je spodní. Jako kdyby jste chtěli hodit třeba bowlingovou kouli. Vejce by přitom mělo rotovat kolem své osy. Je to trochu krkolomné vyjádření a protože nejlepší je vždy praktická ukázka, nejprve vám to předvedou dva vybraní páni vedoucí.

Asi největší zklamání celotáborové hry. Byť ne naší vinou. Soutěž jsme museli o den odložit, neboť v žádné prodejně v blízkém okolí se vejce nevyskytovaly. Na venkově si je prý kolchozníci pěstují sami. Přesto byla paní vedoucí prodejny, ve které jsme nakupovali, ochotna vejce do druhého dne obstarat. Dvojic bylo sedm, na každou jsme plánovali dvě vejce, něco bylo jako rezerva. K dispozici proto bylo celkem dvacet vajec. V předtuše velké legrace byl přizván i pan Formánek s videokamerou. Jenže ouha. Paní vedoucí nám nesehnala taková ta křehká vajíčka z velkochovu, nýbrž naprosto nerozbitná vejce domácí. Přestože někteří nezkušení vrhači tlumili házená vejce na své hrudi, vejce držela. Museli jsme proto hodnocení překvalifikovat z „soutěž končí rozbitím vajíčka“ na „soutěž končí pádem vajíčka na zem“. Vejce padala, odrážela se od země jak tenisáky, ale za celou soutěž jsme nakřápli pouhá dvě. Příště pro ně budeme muset zajet někam do supermarketu. Zbylá vajíčka jsme za trest spořádali druhý den k snídani.

7.  Stavba papírového házedla, házedlářská soutěž

Jak by mohla chybět tato disciplína, která se loni tak líbila, že se jí nakonec zúčastnilo i několik dospěláků. Zkuste si stavbu jednoduchého házedla a vězte, že před takovými patnácti, dvaceti lety byla stavba jednoduchého modelu letadla pevnou součástí Mistrovství ČR mladých modelářů. Rozhodující byl samozřejmě čas dosažený na letišti při vlastní soutěži, ale představte si, že jsme zažili ročník, kdy tato doplňková disciplína rozhodla o konečném výsledku, protože odsunula nejzdatnějšího házedláře, bohužel ale také velkého „čuníka“, až na druhé místo. Zda byste v této kombinované soutěži obstáli, vám prozradí hlavní bodovač pan Bartík, který vaše modely při anonymním hodnocení po zásluze ocení.

Když už máme modely postavené, to by bylo, abychom je také prakticky neodzkoušeli. K dispozici máte libovolný počet zkušebních letů. Moc to ale nepřehánějte, ať vaše letadlo vydrží nejenom zalétávání, ale i vlastní soutěž. Ta bude pětikolová a jako obvykle, do celkového času se počítá jakýkoliv let. Opravy se nepřipouští.

Tato soutěž určitě přitahuje vítr. Foukalo loni a letos snad ještě více. Což je ale pro naše malá letadélka spíše pozitivem. David Jára dokonce jedním letem dosáhl času 16s. To je na takový malý model z papíru velice slušný výkon.

8.  Skládání obrázku letadla

Milí mladí kolegové. Představte si situaci, že jste na modelářské soutěži. Váš předchozí let nedopadl nejlépe a vy si na stanoviště odnášíte svůj model rozložený na trochu více dílů než obvykle. Náhradní letadlo nemáte a do konce soutěže zbývá několik posledních minut. Nezbývá, než se vrátit k té hromádce třísek a rychle z ní vykouzlit něco letuschopného. Podobné „třísky“ obdržíte i při této disciplíně. Zvítězí a nejvíce bodů do celotáborové soutěže získá ten, kdo v nejkratším čase správně sestaví obrázek letounu.

Rozstříhán byl obrázek z krabice stavebnice plastikového modelu SPAD VII. Nejprve jsme pozvali mladší žáky, kterým jsme obrázek rozložili na menší počet dílů. Zato starším žákům a juniorům jsme úkol hezky ztížili – obrázek jsme rozstříhali na dvojnásobný počet dílků. Proto jim to skládání trvalo déle. S úkolem se ale nakonec všichni vypořádali se ctí.

9.  Slalom s lodičkou

V požární nádrži jsme vytvořili pomocí bójek jednoduchou trať. Vaším úkolem bude projet tuto trať lodním modelem, který vám zapůjčí její tvůrce a majitel pan vedoucí Blaschka. Ten bude také hlavní soutěžní komisař. Bodování je jednoduché – nejvíce bodů obdrží ten, kdo projede vyznačenou trať nejrychleji

Slalom je oblíbenou soutěžní disciplínou. Pro velký úspěch v loňském roce jsme ji letos zopakovali. Nikdo se nenamočil a ani lodička se nepotopila. Hlavní pořadatelskou službu zajistil druhý pan vedoucí a tak mě zbyl dostatek času i na bohatou fotodokumentaci.

10. Plavba na matračce

S lodičkou jsme se již projeli. Nastal čas, abychom se vykoupali i my. A proč tato disciplína? Nabízí se tvrzení, že i modelář musí občas do vody, protože u spousty letišť je v nevelké vzdálenosti nějaká řeka, kterou je potřeba při pronásledování ulétávajícího modelu překonat. Pravda je ale trochu jiná. Vzpomněli jsme si na jednu z nejoblíbenějších disciplín celotáborové soutěže o nejlepšího kosmonauta, kterou jsme v roce 1990 uspořádali na letišti v Roudnici nad Labem. Tehdejší účastníci na ní vzpomínají dodnes. Snad se bude líbit i nyní, téměř o čtvrt století později. Duši od zadního kola traktoru jsme již bohužel nenašli a také kosmickou příšeru, která tehdy pronásledovala soutěžícího, bude muset nahradit třeba rozzuřený vedoucí.

No to jsme se pobavili. Startovalo se na břehu. Nejprve bylo nutno vlézt na matraci, pak s ní projet vytýčenou trať a nakonec se dotknout betonové stěny u výpusti bazénu. Duši od traktoru jsme původně chtěli nahradit kusem polystyrenu, ale po důkladném zvážení jsme nakonec použili tradiční nafukovací matraci. Dobře jsme udělali – polystyren by tygří skoky soutěžících určitě nepřežil. Zatímco pro přerostlé juniory byla matračka příliš malá, někteří mladší žáci se na ní naopak ztráceli. Malý Vítek(?) dobře odkoukal, že to nejlépe jede, když se kope nohama do vody, jenže si nevšimnul, že je příliš krátký a místo do vody jimi zuřivě kopal do matrace. Hlavně k potěše těch, kteří to již měli za sebou, hodnou chvíli stál na místě. Kouzelný byl i couvající Petr.

11. Střelba ze vzduchovky

Jak zdůvodnit tuto disciplínu? Určitě ne tím, že se musíme naučit střílet po soupeřových modelech. Tak to bude asi tím, že pan Bartík má k dispozici několik vzduchovek a k tomu spoustu střeliva.

Každý z vás si nejprve vyzkouší svěřenou zbraň. Vlastní soutěž proběhne pod vedením dospělého modeláře, zkušeného střelce. Platí obvyklé – kdo nastřílí nejvíce, získá do našeho víceboje nejvyšší počet bodů.

Zkušený střelec se skutečně našel. Byl jím pan Šulc z Bílého Kostela, který střelbu ze vzduchovky zorganizoval jako regulérní střeleckou soutěž. I s pokyny vedoucími k bezpečnému průběhu této akce. My s Petrem jsme se do toho nijak nemontovali a jen zapsali konečné výsledky.

12. Soutěž házedel

Jsme na modelářském táboře a proto v našem víceboji nemůže chybět nějaká ryze modelářská disciplína. Není to žádná diskriminace větroňářů nebo dalších příznivců volného letu. Házedla jsme vybrali proto, že jsou nejsnáze dostupná. Kdyby jste měli všichni k dispozici třeba větroně F1A, budeme létat „A dvojky“. Ale takhle to zbylo opět na házedla.

Uspořádáme regulérní desetikolovou soutěž. To znamená, že můžete trénovat dle libosti s tím, že čas vám bude změřen, pokud se přihlásíte u oficiálního časoměřiče, kterým bude někdo z vedoucích modelářského tábora.

Na to, že někteří modeláři příliš často házedla v ruce nemají, dopadla soutěž docela dobře. K vidění byly hezké výsledky. Zvlášť lítý boj se odehrál mezi oběma juniory. Adamem, který házedla ani trochu nemiluje a Honzou, též příznivcem jiných modelářských kategorií.

13. Běh na Ranou

Jednou z nejméně oblíbených činností modeláře je běh za ulétávajícím modelem. Ať již vinou nefunkčního časovače, vypadlého nebo uhašeného doutnáku či díky neopatrnému kolegovi, který zapomněl natáhnout časovač nebo zapálit doutnák. Zkuste tedy následovat příklad pisatele těchto řádků, který před mnoha a mnoha lety pronásledoval přes sedlo Rané ulétávající model A1 a ztratil ho až na kraji Lenešic. Pokus máte samozřejmě jen jeden. Startovat budete od naší dílny, cíl bude na vrcholu kopce Raná.

Běh na Ranou je určitě královskou disciplínou našeho víceboje. Mezi modeláři byly velké výkonnostní rozdíly, ale určitě každý startující ze sebe vydal vše. Což je vidět na fotografiích pořízených v cíli na vrcholu kopce.

Závěr

A měli jsme to za sebou. Zbývalo vyhodnotit výsledky a vyhlásit vítěze. Za velkou snahu jsme nakonec ocenili všechny účastníky našeho víceboje. Vyhlásili jsme vítěze soutěže házedel, výběhu na Ranou a jako inovaci i vítěze několika bloků disciplín. Měli jsme tak táborového„atleta – vrhače“, „vodního živočicha“ i „táborového šikulu“. Samozřejmě ale nejvíce se cení celkový vítěz, který se může až do příštího ročníku pyšnit titulem „nejzdatnější modelář“.

V první z následujících dvou tabulek jsou uvedeny dosažené výkony jednotlivých modelářů, v druhé pak tyto výkony převedené do bodového hodnocení, které rozhodlo o celkovém výsledku.

Tabulka výkonů

Tabulka bodového hodnocení

Oproti loňskému roku se letošní modelářský tábor konal zhruba o měsíc později – přesněji řečeno od 12. do 24. srpna. Termín je to sympatický. Počasí se v srpnu zdá být stálejší a na letišti je tak nějak klidněji. Na druhou stranu je ale nutno počítat s kratšími dny. Na druhou polovinu tábora jsme se podle plánu dostavili i my, modeláři z Vilémova a okolí. Jmenovitě Adam Trojan, Matyáš Adolf, Martin Hájek a Petr Blaschka mladší. K tomu dva vedoucí, tedy Petr Blaschka starší a Zdeněk Hykš.

Denní program byl naplánován podobně jako v předchozích letech, nutno ale pochválit, že tentokrát se nám jej dařilo i poměrně úspěšně dodržovat. Budíček byl po sedmé hodině. Po chvíli přemlouvání se nám podařilo vždy dostat ze spacáků všechny naše svěřence na rozcvičku. Po protažení těla následovala ranní hygiena a snídaně, po které ještě někteří opozdilci dokončili hygienu. Zhruba v devět hodin byla kupodivu většina mladých modelářů v dílně a modelovala. Snad nám k tomu pomohly i první dva, mírně deštivé dny. Letadla se stavěla až do oběda. V dalších dnech, kdy se počasí opět umoudřilo, jsme povolovali malou přestávku na osvěžení v bazénu a nebo létání s radiem řízenými modely. Většina našich modelářů je totiž díky poslednímu „Ježíškovi“ majitelem nejméně jednoho takového modelu a pan vedoucí Blaschka k tréninkovým účelům upravil i jeden model starší, klubový. Byl to radiem řízený model Skřivan s vestavěným elektromotorem na pylonu. Pro své letové vlastnosti byl nakonec velice oblíben. Po obědě zajišťovaném lenešickou restaurací „U Kaieserů“ bylo osobní volno. To vyplňovalo tradiční cachtání v bazénu a po znovu nabití baterií opět RC létání. Dlužno říci, že po skončení osobního volna se činnost příliš nezměnila. Co nás ale mile překvapilo, bylo to, že naši svěřenci občas zamířili také do dílny. Jen to trénování s volnými modely se nějak nedařilo. Vysvětlujeme si to tím, že za letícím „volňáskem“ je nutno běžet, zatímco RC model při troše šikovnosti přistane u nohou modeláře a bazén se dokonce nehýbe vůbec. Takto jsme vyplňovali čas až do večeře. Po „Kajserovské“ večeři, kdy utichl vítr, přišly na řadu konečně i modely volných kategorií. Záměr byl trénovat na blížící se MR ČR, ale nakonec jsme stejně zvládli jen jednu regulérní soutěž A3 a jednu házedel. V srpnu se stmívá dříve, takže kolem deváté již byla poměrně velká tma. To jsme začali děti připravovat na večerku. Celodenní program byl asi dostatečně unavující, protože kolem jedenácté byl obvykle ve stanovém táboře úplný klid. Na rozdíl od předchozích let, kdy jsme upovídané stany (loni pokoje) uklidňovali i dlouho po půlnoci.

Jako hlavní modelářskou činnost naplánoval vedoucí tábora, pan Bartík, stavbu modelu P30 Monty. Po chvilce váhání jsme na tento model přistoupili, byť kategorii P30 vůbec nelétáme. Nechtěli jsme trhat partu a tak jsme nakonec původně plánovanou a rozpracovanou A3 Šoumen odložili. Republiku bychom s ním stejně nestihli. Takže tento model si v klidu dokončíme přes zimu. Stavba Montíku rychle ubíhala. Nakonec jsme si s ním ale stejně nezalétali. V sobotu, kdy jsme Ranou opouštěli, zbývalo dokončit pár důležitých detailů. Jak se zdá, padne na to minimálně ještě jedna zářijová klubová schůzka.

Celý týden, kdy jsme pobývali na Rané, jsme organizovali soutěž o Železného modeláře v rámci tzv. Modelářského mnohoboje. Disciplíny byly různé. Od zaměření ryze sportovního, přes dovednostní soutěže až po disciplíny modelářské. Celkem jich bylo patnáct. Snad se soutěž dětem líbila, protože během dne se neustále dotazovaly, kdy vyhlásíme disciplínu další.

V sobotu ráno začal úklid tábora a nakládání táborového vybavení do připravených aut. Někdy to bylo dost napínavé. Nakonec se ale všichni, byť někdy s drobnými problémy, vešli a v pořádku odjeli domů. Vilémovské maminky shledaly v pořádku jak své ratolesti, tak i vybavení, které měly s sebou. Jen bylo nutné svá dítka, která se celý týden podrobovala „chlapskému pořádku“, doma trochu dodrbat.

Video, které jsme natočili RC větroněm Skřivan:

Zdeněk Hykš

Letošní tábor na Rané u Loun se konal v druhé polovině července. Z našeho klubu se jej zúčastnili Adam Trojan, Petr Blaschka ml. a šluknovský Martin Hájek. Odborný dohled zajistili kluboví vedoucí Petr Blaschka a Zdeněk Hykš. Vzhledem k tomu, že většina našich dětí se kvalifikovala na podzimní mistrovství České republiky volných modelů, pojali jsme modelářské soustředění především jako velký trénink na tuto vrcholnou akci. A protože v areálu letiště je také prostorná klubovna, během soustředění přeměněná na modelářskou dílnu, měli naši svěřenci také možnost postavit si nějaký nový model a doplnit si jím svůj letecký park. Takže vedle stanů, nafukovacích matrací, karimatek, batohů s oblečením a osobních věcí modelářů, jsme přibalili také krabice na přepravu letadel, spoustu modelářského materiálu a dalšího vybavení. Dopravu na tábor zajistil pan Blaschka starší. Chudák jeho Favorit se pod tou hromadou věcí téměř ztrácel. Přesto cesta až na letiště Raná u Loun dopadla na výbornou. Osobní doklady jednoho nejmenovaného modeláře uložené „v tašce úplně vespod“ , kvůli kterým se musel již plně naložený vůz znovu přerovnat (na Ranou je to nejblíže přes Německo), byly jen nevýznamnou epizodou. Výprava vyrazila v neděli 15. července dopoledne a již ve dvanáct hodin byla na místě, kde ji čekala příjemná starost, totiž poradit si s prvním obědem. Následovalo ubytování, vybalení věcí a pak již jen činnost podle roky osvědčeného celodenního programu. Programu vskutku liberálního. Posuďte sami: každý „správný“ tábor začíná po budíčku rozcvičkou. Ne tak ten náš, protože děti nás přehlasovaly a rozcvičku zrušily. Po ranní hygieně proto následovala snídaně a zhruba od deváté se modelařilo. Dopoledne jsme trávili v dílně stavbou modelů a odbornými diskuzemi s kolegy modeláři z Liberce, kteří si svůj tábor zřídili hned vedle nás. Milovníci vody si tuto činnost zpestřovali koupáním v bazénu, který je součástí Ranského letiště. Můžeme potvrdit, že v této disciplíně byli naši svěřenci jednoznačně nejlepší. Oběd byl dovážen přímo do tábora, takže odpadly zdlouhavé cesty do jídelny v sousedních Lenešicích. Po obědě obvykle následovalo svahové létání s radiem řízenými modely na kopci Raná, který se nachází v bezprostřední blízkosti stejnojmenného letiště. Své první minuty řízeného létání na svahu si zkusily i naše děti. Po večeři obvykle utichal vítr, takže řada přišla i na tréninky s volnými modely letadel. A také se létalo s v poslední době velice oblíbenými elektrolety. Zatímco Adam se spolu s panem vedoucím Blaschkou zabývali „seriózním“ stylem létání, naši dva nejmladší se snažili napodobit agresivní styl libereckých modelářů, spočívající v kontaktním létání za každého počasí. Nutno ale podotknout, že jejich modely sice utrpěly spoustu šrámů, přesto se domů vrátily v provozuschopném stavu. A kluci si navíc vysloužili uznání svých starších a o mnoho zkušenějších kolegů z Liberce. Po setmění proběhla večerní hygiena spojená se zaháněním malých modelářů na kutě. Snad se maminky nebudou zlobit, když přiznáme, že někdy se to podařilo až kolem půlnoci. Poté zbylo trochu času vedoucím i na své vlastní modely. Ale ne na dlouho. Brzy museli jít spát i oni, protože již v sedm hodin ráno je probouzela ta čipernější část modelářského potěru.

Podle tohoto scénáře následoval jeden den za druhým. Pravidelný rytmus zpestřovaly mimořádné akce, jako byla například celotáborová soutěž o nejvšestrannějšího modeláře, létání „opravdických“ letadel místního Aeroklubu, návštěvy v dílně, kde s restaurují historické větroně nebo výlety do okolí. A zažili jsme i pravou leteckou svatbu. Ani jsme se nenadáli a byla tu další neděle a s ní i konec letošního tábora. Sbalili jsme všechny věci (jak to ty maminky dokázaly, že se jim všechno do tašek či batohů vešlo!?), naskládali se i s nimi do Favoritu a vyrazili na zpáteční cestu. Opatrné dotazy vedoucích u svých svěřenců vedly k úlevnému zjištění, že letošní tábor se dětem moc líbil. Ostatně vedoucím také, takže ještě před odjezdem domů  začali pořadatelé spřádat plány na příští rok. Naše přání je jasné – pokud se tábor Raná 2013 podaří uskutečnit, Vilémováci chtějí být opět přitom.

Za LMK Vilémov             Z. Hykš