Pohledem z okna, po vyvalení se z postele, bylo jasné, že dnes opravdu nezmokneme. Na nebi ani mráček, na teploměru minus pět. Bohužel, už trochu foukalo, což napovídalo, že varování o během dne zesilujícím větru až někam k 12m/s v nárazech, budou oprávněná. Však také hlavní pořadatel přeborů, pan Bartík, při nástupu zdůrazňoval, že velké kategorie by měli modeláři odlétat jako první s tím, že ta házedla na závěr předpokládaný vichr vždycky nějak zvládnou. No nakonec to tak zlé nebylo, ale přesto nezkušení modeláři měli v druhé polovině soutěže s prudkými poryvy větru velké problémy. (Pro pořádek – hlavní nápor větru přišel u nás ve výběžku až před půlnocí). Pochválit musíme opět pana Bartíka a členy LMK Varnsdorf. Pořadatelů se sešlo spousta, takže soutěž, podobně jako před týdnem, měla rychlý spád. My tentokrát zapůjčili dva časoměřiče.

Náš hlavní cíl byl pomoci Jakubovi splnit v kategorii A3 kvalifikační limit a totéž dosáhnout s Petrem v kategorii F1H. To druhé se podařilo, první nikoliv. Po celou dobu se Jakub pohyboval po ploše s výrazem štvané laně a tento výraz s blížícím se koncem soutěže zesiloval. Až mi ho bylo líto. Ale nedalo se nic dělat. Jakub rychle po svém vstupu do vilémovského klubu prokázal, že házení kamení není jeho silná disciplína. Od počátku to byl „větroňářský typ“. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Když někdo po zhruba dvou letech členství v našem klubu dospěje k jednomu modelu A3 Gino a z větroně F1H Miki po dvaceti měsících stavby leží na stole pouze kostra křídla, nemůže očekávat žádné pěkné výsledky. Opravdu jsme se snažili, ale tentokrát se Jakubovo Gino rozhodlo, že 180 vteřin dnes nepřekoná. No a házedla, to už bylo je smutné zakončení Jakubových letošních pokusů o republiku. Co let, to originál. Jakub je ale velký pohodář a tak si myslím, že neúspěšnou kvalifikaci přežije bez následků. Bohužel, v dílně se asi nic nezmění a tak možná se za rok dočkáme stejně jako letos moudra, kdy Jakub vzal týden před přebory do ruky nepotažené křídlo MIKI II a prohlásil, že tohle asi do přeborů dokončit nestihne. Jen pro vedoucí je to občas velký nápor na nervy. Petr větroň F1H zvládl v pohodě. Posledním soutěžním letem dokonce dosáhl svého prvního „ájedničkového maxa“. A protože se již dříve kvalifikoval i v házedlech a větroních A3, může si vybrat, jakou kategorii v Kožlanech vypustí.

Zaznamenali jsme i ztráty. Martin přišel o špičkový model házedla, přestože prokazatelně „kopnul“. Jenže v běhu za modelem se bál vstoupit na golfové hřiště, které mu leželo v cestě a než se prodral okolním lesíkem, model ztratil z dohledu. Hledali jsme ho ve třech možná hodinu, ale marně (čert ho vem – ne Martina, ale to hřiště).

Pana Bartíka jsme vyplísnili za to, že ke konci soutěže vytáhl z krabice několik vystřelovadel, přestože dlouhodobě zřízení této kategorie spíše zpochybňuje. Samozřejmě tím okamžitě nadchnul všechny přítomné, včetně třech našich žákovských modelářů. Však také hned prohlásili, že přecházejí do této kategorie. Honza se dokonce po panu Bartíkovi dožadoval stavebního plánku. Tůdle, dál budete hezky stavět házedla a větroně. I ve mě tato kategorie vyvolává určité pochybnosti. Ideální je možná pro lákání nových modelářů při dětském dni, případně podzimní drakiádě, ale při modelářské soutěži mi připadá trochu pouťově.

No a pak to šlo podle stejného scénáře – odchod nahoru, okupování baru v klubovně aeroklubu. spočítání a vyhlášení výsledků, společná fotografie a pak hurá domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Děti moje téměř vlastní – dobře jste létaly. Je sice pravda, že počasí dobrým výkonům přálo, (při souběžně pořádané Pražské lize jsme zaregistrovali spoustu rozlétávání) a naopak vám se občas něco nepovedlo, ale i tak jsem s vaším vystoupením spokojen.

A to jsme chvíli svoji účast zvažovali, protože předpovědi počasí nebyly nijak příznivé a s tím, jak se blížila sobota, se dokonce postupně zhoršovaly. Ale jak pravil pan vedoucí Blaschka, pojedeme a přinejhorším si alespoň trochu zatrénujeme. Vždyť modely A3 jsme drželi v ruce naposledy někdy v říjnu minulého roku. No vyrazili jsme, ale přesvědčen jsem příliš nebyl. Mrholení se v Děčíně změnilo dokonce v regulérní déšť, ale ten naštěstí brzy zeslábl a někde za Ústím už byla silnice úplně suchá. Do Týnce jsme přijeli o několik minut po zahájení soutěže. Zdržení způsobil jeden náš nejmenovaný svěřenec, který se z Vilémova vracel domů do Lipové pro průkaz totožnosti. Do Týnce to totiž máme nejblíže přes Německo, podél Labe a neradi bychom případné německé kontrole dokazovali, že to dítě bez dokladů je opravdu náš Honza Weisgerber. Pokud vynechám již tradiční rituál týkající se všech našich dětí, tj. „kde máš čepici, rukavice, holínky, pláštěnku, svačinu, pití……?, byla toto pro dnešní den jediná komplikace.

Soutěž jsme začali kategorií házedel. Každý z našich svěřenců sice nějaký ten let pokazil, ale všichni už mají natolik dobrou výkonnost, že to zbývajícími lety vykompenzovali. Kvalifikační limit splnili bez problémů. No a větroně A3 byla úplná pohoda. Všem to létalo od samého začátku, jako kdyby modely neležely pomalu půl roku v přepravních krabicích. Celá soutěž proběhla v klidu a pohodě. Nevybavuji si, že by bylo potřeba na někoho „zařvat“. Zato chladno bylo takové, že někteří dospělí, jen aby se zahřáli, dobrovolně pomáhali dětem s donáškou modelů.

Na vyhlášení vítězů jsme dokonce chvíli čekali, což dokazuje i série fotografií s pneumatikami. Momentky ze závodu se pořídit nepodařilo. Tentokrát jsem upřednostnil roli servismana před funkcí fotoreportéra. A také jsem si vzpomněl na kritiku našeho klubového ekonoma, že fotografie ze soutěže jsou stále stejné. Ono je to těžké – stejná letiště, stejní modeláři, stejné modely. Těžko vymyslet nějakou inovaci. Dnes tedy jen pneumatiky a nabíjení energie v nedalekém gotickém chrámu do rodinného alba.

Asi to není příliš výchovné, ale tentokrát jsme postup na MČR upřednostnili před dosaženými výkony. Na seřízení letadel a doladění formy máme teď spoustu času. I když na regulérní letiště to máme spoustu kilometrů a létání na místních pastvinách se nám zemědělci snaží zpestřit hnojením, doufám, že nějakou tu soutěž a spoustu tréninků do MČR stihneme.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

V komentáři k soutěži Pepova jarní jsem se zmínil o ne příliš velké přízni počasí vůči nám, modelářům. Také předpovědi na tuto sobotu, kdy se v Panenském Týnci měly uskutečnit dvě odložené soutěže, totiž další kolo Pražské ligy a Přebor mládeže Středočeského kraje, nebyly zpočátku nijak optimistické. Naštěstí se ale předpovědi každým dnem zlepšovaly a někdy ve čtvrtek či pátek jsme již velmi opatrně vyjadřovali naději, že vše dobře dopadne. A dopadlo. Ráno sice byla na letišti dost velká zima, ale foukal jen mírný vítr, který se navíc postupně zeslaboval. Škoda jen, že se zatáhlo a chvílemi jsme museli čekat na „startovací okna“. Ale bylo nás málo, času naopak bylo spousta, takže jsme to zvládli naprosto bez problémů.

Po chvilce váhání čím začít, jsme nakonec zvolili kategorii házedel. Kluci mají s házedly docela velké zkušenosti a tak jsme usoudili, že budou i v tom ranním chladnu vhodnější jak větroně A3, což je naopak kategorie, ve které jsme věčnými učedníky. Ty jsme si nechali na později, na „teplejší povětří“. Asi to bylo rozhodnutí správné, protože vše, co jsme si naplánovali, totiž sedm zvládnutých kvalifikačních limitů, jsme i splnili. V házedlech kluci vyhazují své modely dostatečně vysoko na to, aby odklouzali předepsaných 22 vteřin na let. No a v „A trojkách“ se občas vyskytlo nějaké to maxo, které vykompenzovalo jiný, trochu horší let. Navíc nám vedle počasí přál i terén. Letiště v Panenském Týnci je krásně rovné, takže nám tentokrát odpadly ty hanebné turbulence, jaké jsme zažívali minulý týden na českolipském „golfovém hřišti“.

Pokud bych měl hodnotit celkově, řekl bych že to byl velmi přínosný závod. Na jednu stranu poměrně snadno splněné limity, na druhou stranu se v každé kategorii našel nějaký soupeř, který nám ukázal, jak se správně létá, takže jsme zůstali hezky pevně na zemi. Snad si i naši svěřenci uvědomili, že takové výkony na krajskou soutěž stačí, ale na MČR by to bylo zoufale málo. Ještě nás do té doby čeká spousta práce. Budeme muset pořádně trénovat do doby, než nás z místních luk začnou vyhánět zemědělci. A také by to chtělo najít si na „volňásky“ čas na letním soustředění na Rané. On je někdy dost velký problém utrhnout se od pohodlného lomcování s páčkami RC souprav, neboť jak známo, RC modely při troše dovednosti přistanou u nohou svého majitele, což se od házedel či větroňů obvykle očekávat nedá.

Jo a děkujeme panu Modrovi a ostatním pořadatelům. Byla to jako obvykle klidná a pohodová soutěž.

Vysledková listina ZDE

Z. Hykš

Týden po naší „ústecké“ soutěži, se konal na letišti v Panenském Týnci Přebor mládeže Středočeského kraje. Přestože se souběžně s tímto přeborem konalo také třetí kolo Pražské ligy, byly to závody o poznání komornější. A také klidnější. Provoz na letišti nebyl v podstatě žádný a přál nám i mírný vítr, který odnášel vypuštěné modely mimo zapovězenou přistávací dráhu, na druhou stranu od nebezpečného stromořadí severně od letištní plochy. Trochu starostí nám dělalo jen sluníčko, které se za celou soutěž neukázalo. Na rozdíl od předpovědi bylo celý den zamračeno a poměrně chladno, takže jsme si museli důkladně pohlídat především kategorii A3, kvůli které jsme si sem zajeli. Protože jsme ale měli spoustu času, odložili jsme A3 na později s tím, že s postupujícím časem bude přeci jenom tepleji. Nejprve jsme proto odlétali házedla. Nebylo to sice tak výtečné jako před týdnem, ale dosažené výkony přesto potěšily. Sluníčko se stále neukazovalo a tak jsme se chtě nechtě pustili i do malých větroňů A3. Naštěstí se občas otevírala startovací okna, díky kterým jsme dosáhli i několika maximálních časů. Nakonec jsme celkem v pohodě dosáhli toho, co jsme si naplánovali. Totiž splnit kvalifikační limity v A3 i u zbývajících dvou modelářů, Martina Hájka a Honzy Weisgerbera. Ale zatímco v házedlech naši modeláři opět dominovali, v A3 to již tak dobré nebylo. Tentokrát ani jeden modelář nestál na stupních vítězů. Několik našich soupeřů bylo prostě lepších. Ale i tak jsme byli spokojeni.

Příjemné také bylo, že jsme se potkali se spoustou známých, z nichž mnohé jsme již dlouho neviděli. Je nám moc líto, že Pražské ligy v Panenském Týnci se pravidelně neúčastníme, přestože nám je velice sympatická. Bohužel to není z časových důvodů možné. Máme spoustu jiných zájmů a povinností, které nás nutí alespoň některý víkend strávit doma.

Cestu domů jsme si zpestřili nabitím energií v chrámu v Panenském Týnci. To se asi příliš nepodařilo, protože v autech všichni, včetně řidičů, zívali. Zato druhá akce, tj. návštěva Bambuscentra v nedaleké Třebízi, nás všechny nadchla. Kdo máte rádi exotické rostliny, zahrady v japonském stylu a budete mít cestu kolem, musíte toto centrum navštívit.

V dílně jsme letadla důkladněji uložili, protože příští soutěže, pokud okolnosti vůbec dovolí, nás čekají až v květnu na letišti v Mladé Boleslavi.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Pořádání letošního krajského přeboru se ujal varnsdorfský leteckomodelářský klub v čele se svým neúnavným vůdcem Pepou Bartíkem. Nutno podotknout, že pan Bartík si nikdy neklade malé cíle. Tentokrát se rozhodl uspořádat velkolepou akci sestávající se z již zmíněného přeboru mládeže, ke kterému si naložil ještě soutěž Pepova jarní. A aby toho nebylo málo, některé z kategorií soutěže Pepova jarní se létaly jako Český pohár. Což přilákalo početnou a kvalitní konkurenci. V sobotu 29. března se tak po letišti v České Lípě pohybovalo několik desítek malých i velkých modelářů. Trochu jsme se toho obávali, ale nakonec snad všechno dobře dopadlo. Ke zdaru soutěže jistě přispělo i výborné počasí. Svítilo sluníčko a vítr foukal jen velice slabý. Takže i modely dosahující „maxa“ nepřistávaly příliš daleko od svých startovišť. I když několik nešťastníků, kteří přišli o ulétlý model, jsme přeci jenom zaregistrovali. Asi největším strašákem pro pořadatele modelářských soutěží na letišti v České Lípě je provoz velkých letadel místního aeroklubu. Tuto sobotu byl obzvláště rušný. Naše obvyklé startoviště na kraji letištní plochy tentokrát obsadili „padáčkáři“ a my museli až na její druhý konec. Vítr většinou foukal přes přistávací dráhu a tak pořadatelé museli neustále hlídat, abychom se nepletli do cesty nějakému přistávajícímu či startujícímu éru. Ale i stanoviště „u stožáru“ přestává našim potřebám stačit. Na vině je budované golfové hřiště ve směru na Pihel. Po dobudování bude jistě toto hřiště oploceno. Co se stane s modelem, který přistane v areálu, těžko soudit. Ale neumím si představit, že jeho majitel dovolí, aby se po zastřiženém trávníku a třeba uprostřed golfové hry, pohybovala  tlupa modelářů pátrajících po ulétlém modelu.

Jak soutěž ve vyhlášených kategoriích dopadla, naleznete v přiložených výsledkových listinách. Jen krátce k našim svěřencům. Platí již několik let, že při soutěžích s nimi nejsou žádné problémy. Létají rádi a snad i dobře. V kategorii větroňů již neustále nehledáme vlečnou šňůru, děti se naučily vlekat a i pro modely si chodí bez přemlouvání. V házedlech nám to jako obvykle šlo lépe. Jednak jsou házedla oblíbenější kategorií, jednak jsme měli možnost si s nimi pořádně zatrénovat v lednu a únoru při šestikolové soutěži Nejsevernější házedlo. Martin Hájek dokonce útočil na hranici 500 s, což je na staršího žáka velice hezký výkon. Škoda toho jednoho uklouznutí a následného letu za pět vteřin. Jinak by se Martin zařadil v historické tabulce mezi nemnoho vilémovských pětistovkařů. Tak třeba se to povede příště. Dobře mu sekundoval Petr Blaschka a ani mladší žák Honza Weisgerber se nenechal zahanbit.

Větroně jsou trochu horší. Létali jsme s nimi bez jakéhokoliv tréninku letos poprvé. Kde má letadlo předek a jak se přidělává křídlo, jsme přes zimu nezapomněli. Ale pamatovat si, jak který model loni létal, je již nad možnosti jejich majitelů. No snad to i zde dobře dopadlo, byť dosaženými výkony se ne a ne přiblížit mistrovské hranici. Když to všechno shrneme, z deseti pokusů o nominační limit na MČR se nám jich podařilo osm. Čtyřikrát v házedlech, jednou v F1H a třikrát v kat. A3. Nezdařil se pouze pokus Martina Hájka v A3, kde mu to ten den opravdu nelétalo a Honzy Weisgerbera také v A3, který místo létání běhal po letišti a marně hledal ztracenou dvousetkorunu. Zajímavá byla motivace Adama ve „větroňářských kategoriích. Proti Hořicím nemá žádné výhrady. Jen ta vzdálenost a s tím spojené brzké ranní vstávání mu vadí. Takže po prvním nevydařeném startu A3 stačilo pohrozit: „Pojedeš do Hořic“, a jeho výkon se rapidně zlepšil. Adam nakonec obě své kategorie vyhrál. Naše externí modelářka Lucka zalétala svůj standard. Těžko si myslet, že nám vyroste jako třeba házedlář Martin. A i se stavbou nových modelů to je, vzhledem ke studiu na turnovské střední škole, velice komplikované. I tak ale nelze než obdivovat, jaký výkon lze vymáčknout ze školního modelu Gino. K těm limitům jsme si mohli připsat čtyři tituly přeborníka Ústeckého kraje a ještě nějaká další umístění na stupních vítězů.

Přestože jsem před chvílí chválil, jak samostatné děti máme, vzhledem k významu soutěže jsme je nechtěli nechat dlouho bez dozoru. Ostatně, klubová zásada je, že děti mají přednost před dospělými. Dětem jsme se proto věnovali až do posledního letu, což byl start A3 zhruba 45 minut před ukončením soutěže. Takže jsme neměli v podstatě žádný čas sami si zalétat. Ve výsledkové listině soutěže Pepova jarní proto naleznete pouze Lucku Raichartovou, která stihla deset startů v kategorii házedel. My holt s Petrem budeme mít premiéru až na květnových soutěžích v Mladé Boleslavi.

Pokud započítáme i odjezd od naší klubovny, pak se dá s trochou nadsázky říci, že soutěž jsme zahájili i zakončili za šera. Jen zpracování výsledků a jejich vyhlášení trvalo snad dvě hodiny, přestože k dispozici byl početný výpočetní tým. Což přítomným dětem nakonec tolik nevadilo. V nedalekém bufetu byl dostatek hranolků i sladké Coly. Domů proto odjížděli naši svěřenci s dobrou náladou. Žaludek neprotestoval a hřály i splněné kvalifikační limity.

Přebor ústeckého kraje – výsledková listina ZDE!

Pepova jarní – výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tyto závody pořádali agilní modeláři z Terezína. Při příjezdu k malému letišťátku jsem sice měl obavy, zda se všichni na tak malý prostor vejdeme, ale příliš nefoukalo a tak se ukázalo, že toto nebude vůbec žádný problém. Navíc, pro nás milovníky přírody se naskytl velice hezký pohled na podstatnou část Českého středohoří, kterou bylo možno z tohoto místa zhlédnout. A příjemné bylo také setkání se spoustou známých a nám milých modelářů. Ať již to byli ti, které na svých soutěžích potkáváme poměrně často nebo ti, které vidíme jednou, dvakrát do roka. A velikou radost jsem měl ze setkání s panem Klímou z Roudnice a nebo terezínským panem Špičkou. Za těch několik let, co jsme se neviděli, jsem na ně často myslel. Setkání s nimi bylo nečekané, o to ale příjemnější. Naopak trochu s výčitkami jsem myslel na našeho Adama Trojana, kterého jsme museli vzhledem k malým dopravním kapacitám nechat doma. Adam měl sice v tuto dobu kvalifikační limity dávno splněny, ale myslím, že v těchto mimořádných podmínkách by si určitě zlepšil své osobní rekordy. Bohužel, do Favoritu se vejde jen pět lidí a i ti byli obloženi krabicemi s letadly či batohy s vybavením od maminek.

Soutěž byla vyhlášena s časově omezenými koly. Jak jsem se již zmínil při jiné příležitosti, počasí bylo trochu poťouchlé, protože krásná startovací okna střídaly dlouhé chvíle, „kdy to prostě nenosilo“. Museli jsme si dát velký pozor, abychom se vedle zkušených mazáků čekajících na to nejlepší počasí také dostali včas ke slovu. Navíc jsme od samého začátku cítili, že dnes by to mohlo vyjít. V házedlech chlapci poprvé odzkoušeli své nové modely a i v kategorii A3 tentokrát zůstala v krabici letadla poslední záchrany – školní modely Gino. Což se pozitivně projevilo na výkonech v obou kategoriích. V házedlech se Honza Weisgerber s Petrem Blaschkou dostali na stupně vítězů a kdybychom je nehodili do vody s úmyslem nechť si to odlétají bez našeho dozoru, mohlo to být ještě lepší. V kategorii A3 jsme si my vedoucí režii závodů vzít nenechali. Sami jsme vyhlíželi termiku a hulákali na naše svěřence, kdy mají vlekané modely vypustit. Vcelku se to dařilo, byť drobná komunikační nedorozumění tam byla. Ta se ale naštěstí na dosažených výsledcích neprojevila. Tentokrát jsme dokázali držet krok i se zkušenými modeláři, většinou členy rodinných týmů. Ti byli nakonec o malý krůček před námi, ale tentokrát skutečně jen o malý krůček. Honza Weisgerber se dokonce protlačil na třetí místo mezi žáky.

A jaké bylo celkové hodnocení? Tentokrát se nám do výsledkové listiny moc hezky kouká. Když vezmu v úvahu ještě dodatečně odlétanou soutěž kategorie A3 Přeboru mládeže Středočeského kraje, vychází nám příjemná statistika. Tři naši svěřenci se celkem devětkrát pokusili o kvalifikační limit a pokaždé se jim to podařilo. Navíc v šesti případech to znamenalo umístění na stupních vítězů. Však jsme cestou domů museli nabyté sebevědomí trochu chladit. K tomu, abychom se vyrovnali těm nejlepším, je ještě daleká cesta. Plánujeme, že konečně s dětmi přistoupíme ke stavbě ještě výkonnějších modelů, na což ovšem reaguje můj kolega vedoucí Petr Blaschka jedovatou poznámkou, že na příští jaro připraví dětem vhodné vlečné háčky. To je narážka na naše předloňské rozhodnutí příliš se dětem do stavby nových modelů neplést. Na jednu stranu vedeme děti k tomu, že létají a rozbíjejí modely, které si postavily téměř samy, což je na druhou stranu komplikováno dlouhými termíny stavby. Tak jen abychom to do patnácti let, kdy většina našich modelářů odchází na studie a páteční klubové schůzky již nestíhá, zvládli.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš