Přebor mládeže Středočeského kraje jsme do svého plánu soutěží pro letošní rok zařadili téměř automaticky. Pěkná soutěžní plocha, milí pořadatelé, prostě závody, na které se vždy těšíme. Tentokrát jsme ale celý týden předem sledovali bedlivě předpověď počasí. Ta nebyla příliš příznivá. Obávali jsme se hlavně toho, že v sobotu bude v Týnci dost foukat. Dvakrát jsme proto hovořili s hlavním pořadatelem, panem Modrem, ale stejně jsme nakonec rozhodli až při páteční schůzce, kdy jsme rozhodnutí nechali alibisticky na dětech. Ze tří předpokládaných účastníků pro soutěž hlasovala většina, tj. dva modeláři, ten třetí nevěděl, co je to demokratické hlasování. Jeho rozpačitý úsměv a nesrozumitelné mručení jsme proto vyhodnotili jako „zdržel se hlasování“. Na konci schůzky jsme proto zabalili éra a odebrali se domů smažit řízky. Ještě v sobotu ráno jsem pozoroval, jak se u protější čerpací stanice vítr snaží utrhnout ze stožárů praporky a litoval našeho předchozího rozhodnutí. Ale děti rozhodly, nehledě na to, že část výpravy již možná byla na cestě do Týnce. V sedm hodin proto vyrazil i ten zbytek. Cestu ještě zkomplikovaly velké stavební úpravy na děčínském mostu a na silnici za Louny. Na letiště v Týnci jsme se proto přihnali těsně před nástupem soutěžících. Samotná soutěž začala v deset hodin, s předpokládaným koncem v půl druhé. Od začátku foukalo tak, že v souběžně pořádané Terezínské lize závodili jen ti nejodvážnější. My, účastníci přeborů, jsme byli odhodláni soutěž absolvovat. Už jen kvůli těm nákladům na cestu. Během soutěže jsme si mohli vybírat mezi silným větrem a ještě silnějším větrem. Na termiku se moc nekoukalo a startovalo se vždy, když vítr nepřevracel naše židličky a papírovou krabici s házedly. První starty byly dost rozpačité. I dva nebo tři kotrmelce byly. Modely naštěstí přežily. Projevilo se to, že poslední létání s větroni jsme absolvovali někdy v říjnu loňského roku. Ale jak nám připomenul kolega Petr Budai, který se na chvíli zastavil na našem startovišti, jak to mají ty nebohé děti zvládat, když v takových podmínkách vůbec netrénujeme. Naštěstí s námi byla ona polovina zkušenějších a rozvážnějších modelářů. Ta druhá, mladší a živější půlka si užívala jarních prázdnin někde jinde. Časem se kluci přeci jenom silnému větru trochu přizpůsobili. Jak jsem později zdůraznil malému Jirkovi, který vyjadřoval nespokojenost nad svým výkonem, tentokrát zvítězili všichni, co dolétali a nic přitom nerozbili. A to se nám povedlo. Mimořádné povětrnostní podmínky vzali na vědomí i přítomní choleričtí vedoucí, kteří během závodu zůstali v klidu. Tlak nám zvednul pouze dotaz jednoho z našich svěřenců, kolik že se v kategorii A3 započítává letů. Je vidět, že jsme se v posledních týdnech a měsících pohybovali především v halách. Přesto tento dotaz považuji, po minimálně čtyřech letech modelaření u nás v klubu, docela za „úspěch“ (to byl sarkasmus). Ale s vysvětlením tentokrát přispěchala maminka jiného našeho modeláře pracující ve školství – vyložila nám to tak, že na děti se dnes hrne taková spousta informací, že si to mozek přebírá a ty méně podstatné informace prostě odstřeďuje. Dobrá, beru tedy na vědomí, že pět letů v kategorii A3 a oprava při dosažení času kratšího jak deset vteřin, je informace nepodstatná.

Dobře jsme udělali, že jsme začali větroni A3 a teprve potom jsme přešli na házedla. Zhruba v polovině soutěže už totiž chvílemi funělo velmi silně a často jsme čekali i několik minut na snesitelnější podmínky. V házedlech se naopak ukázalo, že děti mají za sebou čerstvě šest kol naší soutěže Nejsevernější házedlo. Jen Ivan, který tuto soutěž promarodil, měl problémy. Kluci Havlíčkovi házedla zvládli na jedničku. Potěšilo mě i to, že někdy kolem sedmého letu, kdy už bylo jasné, že limit bude splněn, jsem jim lstivě nabízel možnost tuto soutěž ukončit dříve. Chlapci nesouhlasili a naopak chtěli i tuto kategorii dolétat celou. „Díky“ tomu se Jirka v devátém letu prošel několik kilometrů. Házedlo, které si to namířilo někam zpět k Lounům, jsme nakonec nenašli my, ale kolegové z Kamenných Žehrovic, za což jim ještě jednou děkujeme. Cesta zpět byla závodem s časem. Jirka se naštěstí na startoviště vrátil včas a poslední let absolvoval zhruba tři minuty před koncem závodů.

Podtrženo, sečteno, ve větroních jsme dosaženými časy neoslnili, ale jak již bylo řečeno dříve, vyhrál každý, kdo přežil. Byl z toho jeden postup ze tří pokusů. Příště snad, při lepším povětří, budeme úspěšnější. V házedlech postoupili oba Havlíčci, zatímco Ivan to s ostatními zkusí ještě jednou na našich, ústeckých přeborech.

Cestou domů jsme se v rámci vzdělávání zastavili v Panenském Týnci v místním nedostavěném chrámu. Jak pravil pan vedoucí, měli jsme tu nabíjet ještě před závody a ne až po nich. To bychom ale museli vyrazit ještě o hodinu dříve. Pak jsem ještě výpravu přemluvil k oklice k menhiru v obci Klobuky. I to se líbilo. No a pak už jen fofrem domů odevzdat děti a natáhnout se na gauč v rámci odpočinku po velmi náročném dni.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

V týdnu se silně ochladilo, takže ještě v pátek odpoledne jsme učinili opatrný dotaz u pořadatelů, zda se vůbec bude létat. Odpověď byla trochu udivená: „že zrovna vy se ptáte – na zimu se připravíme tím, že se více nabalíme, vítr, byť bude foukat přímo na stromořadí, budeme ignorovat a když budeme mít štěstí, vyhne se nám i ten předpovídaný déšť“. Pravda je taková, že déšť se nám naštěstí úplně vyhnul, vítr foukal přesně předpovězeným směrem, byl ale trochu slabší, takže speciálně vilémovští sklepávali pouze dva modely a já, jako obvykle, byť řádně oblečen, jsem nastydnul.

Co naši? Vyrazili jsme se čtyřmi žáky. Dvěma mladšími, dvěma staršími. Junior Honza tentokrát zůstal doma. Na náš vkus jsme v házedlech opět absolvovali spoustu hodů nad hlavu a nebo do levé zatáčky. Však nám tentokrát varnsdorfští řádně napráskali. Doufám, že chlapci alespoň na týden vyrazí na modelářské soustředění na Rané, kde si správné výhozy mohou trénovat od rána až do večera. Ve větroních A3 se s oceněním dostalo na všechny naše modeláře, protože se nedostavil žádný soupeř. Víťa létal opět docela hezky a opět jej přelétal bratr Jiří. U Milana s Mírou jsme řešili problémy se seřízením jejich modelů. Opět budeme mít v dílně co opravovat. Seřízení modelů se posléze zdařilo, bohužel však až na konci soutěže. Před rozebráním a uložením modelů do přepravní krabice s nimi absolvoval cvičný let pan vedoucí tak, aby dokumentoval, že skutečně pěkně létají.

Soutěže se tentokrát zúčastnili pouze modeláři z Varnsdorfu a Vilémova. Přespolní se nedostavili, protože prý již mají splněno. Výsledky se zpracovávaly během soutěže, takže nahoře u baru se vypisovaly pouze diplomy. Žehlení našeho minulého průšvihu se nekonalo, protože paní na baru onemocněla a měla zavřeno. A opět varnsdorfští dodali spoustu časoměřičů, díky nimž měl letošní přebor rychlý spád.

Po vyhlášení výsledků přeboru jsme tentokrát nezamířili domů, ale na nedalekou rozhlednu „Na Stráži“ s hezkými výhledy na Lužické hory a České středohoří. Takže domů se dorazilo zhruba o hodinu a půl později. Nyní máme trochu času na zahojení šrámů a přípravu na příští soutěž v Mladé Boleslavi. Jednak kluci konečně ochutnají opravdickou konkurenci v kategorii A3 a také proto, že jarní polovinu soutěží modelů volné kategorie chceme stylově zakončit v Muzeu Metoděje Vlacha.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tak a máme za sebou první krajský přebor. Tedy vlastně naši kluci. Na házedla byli připraveni dobře. V lednu a únoru absolvovali šest kol naší soutěže Nejsevernější házedlo. A dnes dokonce byli vybaveni každý dvěma novými modely Vlašťovka. Škoda jen, že foukal pouze slabý vítr, který modelům do vzduchu příliš nepomáhal. Ale po seřízení těchto nových strojů (přiznávám, že jsme letadla trochu natáhli), kluci startovali docela spolehlivě. Nepovedlo se pouze několik výhozů do levé zatáčky a pár nedohozených letů. Předpokládali jsme, že postupové limity visí příliš vysoko a tak jsme jako kritérium úspěšnosti zvolili celkový čas alespoň sto vteřin. Nakonec se to povedlo všem. Milan se dokonce přiblížil postupu na MČR na pouhé dvě vteřiny. My se těmto klukům věnujeme od loňského října, takže letošní sezónu jsme chtěli pojmout jako startovací – postavit s kluky několik modelů házedel, k tomu alespoň jednu „A trojku“ a naučit je s nimi létat. Doposud jsme „venku“ létali jen na okolních polích, kde hrozil maximálně incident s rozlíceným majitelem. Musíme proto zvládnout i pravidla chování na velkých letištích. Co se týče výkonů, Liberecký přebor nás docela navnadil. V rámci výcviku máme v plánu zúčastnit se ještě dvou dalších přeborů a tak jsme zvědavi, co se stane, až bude foukat trochu silnější vítr. Náš poslední junior aktivní v kategoriích házedel a větroňů, Honza, si létal vcelku samostatně. V interní soutěži s varnsdorfským házedlářem Mílou, majitelem určitě jednoho z nejsilnějších výhozů ve své věkové kategorii, dokonce zvítězil. Honzovi tentokrát vycházela podstatně lépe ta druhá část letu, totiž kluz.

A pak přišly na řadu větroně. To byla naše úplná premiéra. Nyní jsme naopak ocenili, že příliš nefouká. Kluci v podstatě zvládli jediný režim startu – vší silou vpřed. Na pořízených fotografiích to je jasně vidět – na pohled vzad a kontrolu letu vypuštěného modelu nezbývá čas. Větroně A3 jsou tak rychlá kategorie, že při ní vedoucí zvládne zařvat jediný povel – Pusť! Pak už jen čeká, jestli na druhém konci šňůry bylo slyšet. Naštěstí začínáme se školními modely GINO, které si nechají leccos líbit. Uvidíme, co bude, až trochu zafouká. Honzovi se v této kategorii nedařilo. Jeho éra se po zimě nějak divně zkroutila. Musíme se na ně v dílně v klidu podívat a doufat, že příště to bude lepší.

Přestože jsme žádného postupu nedosáhli, s oceněním se dostalo na všechny vilémovské modeláře. Vlastně úplně na všechny modeláře, což je vidět na společné fotografii pořízené bezprostředně po vyhlášení výsledků. Naši chlapci totiž ve svých kategoriích soutěžili téměř sami. Liberečtí se věnovali gumáčkům a větroňům F1H, zatímco modeláři z Kopidlna, kterými jsem naše kluky před závodem strašil, nepřijeli, protože se účastnili své vlastní soutěže. Už za týden, pokud počasí dovolí, se uskuteční Varnsdorfská jarní. To už bude jiné. Předpokládám, že se našim nejmladším modelářům dostaví o hodně více soupeřů než dnes.

Ještě k organizaci soutěže. Pořadatelům (hlavnímu pořadateli) se podařilo zajistit dostatek časoměřičů, tudíž jsme si mohli dovolit nebývalý luxus, kdy téměř každý let byl měřen dvěma časoměřiči. Na pochvalu počasí mi bylo vysvětleno, že přeci máme tam nahoře protekci. Takže díky Petře za organizaci, díky Pepo za počasí.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Přiznávám, že této soutěže jsem se dost obával. V rozporu s běžným zvykem posledních let, tj. pořádat naše přebory na letišti v Panenském Týnci, rozhodl se náš ideový vůdce (Pepa Bartík) zkusit něco jiného. Dohodl se s Vlastou Dvořákem a tyto přebory přesunul do Roudnice nad Labem. Jak jsem se již zmínil, docela jsem z toho měl strach. Důvodů bylo několik. Od našeho posledního vystoupení v Roudnici před zhruba patnácti lety se místní letiště v mých vzpomínkách silně smrsklo. Bál jsem se, že se tam nevejdeme. Obával jsem se totiž silného leteckého provozu a v neposlední řadě směru větru. Při zmíněném posledním účinkování v Roudnici foukalo přímo k frekventovanému přivaděči z města k nedaleké dálnici. Po jednom vydařeném letu si jeden náš modelář mohl na trup své F1H udělat malý zářez v podobě policejní škodovky. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Provoz díky jakémusi školení byl snesitelný a vítr foukal od Řípu v podstatě podél dráhy. Několik „narušení“ přistávací dráhy jsme sice zaznamenali, ale nebylo to nic dramatického. Spíše jsme si museli dávat pozor na sílu větru. Někteří méně zkušení modeláři se s tím nedokázali vyrovnat a tak, hlavně u větších větroňů, během vleku nevydrželo několik křídel. Ale dalo se „vyčekat“ klidnější povětří. Startoviště jsme měli hned za velkým hangárem. Házedláři byli v jeho stínu. Sice tolik ve studeném větru neprochladli, zato trpěli turbulencí, kterou vytvářel. Některé lety byly skutečně podivné a celkové výsledky byly také spíše slabší. Nedařilo se ani zdatným vrhačům, kterými jsou například varnsdorfský Míla Řezníček nebo náš Petr Blaschka. Kus od házedlářů, blíže k dráze, se usadili větroňáři v kategorích A3 a F1H s gumáčkáři. Časoměřiči sice trpěli chladem, zato dosažené výkony byly daleko vyrovnanější. My jsme na tyto přebory dovezli pouze jediného modeláře. Ostatní se z nejrůznějších důvodů, těch smysluplných i trochu podivnějších, omluvili. Petr Blaschka má sice z přeborů Královéhradeckého kraje splněno, Roudnici ale využil jako dobrou příležitost k tréningu. V očekávání silnějšího větru jsme souhlasili s tím, že tentokrát vypustí kategorii F1H. S tím větrem to nakonec nebylo tak zlé, ale už to nešlo změnit – „á jedničky“ zůstaly v dílně na stole. Tak jsme si alespoň vyzkoušeli Petrovu doplňkovou kategorii, kterou jsou házedla. 260 vteřin není na Petra moc, ale již jsem to svedl na výše zmiňovaný hangár. Moc nás Petr potěšil v kategorii A3. Tentokrát zvládl velmi dobře všech pět svých startů. Odměnou mu byl plný výkon 300 vteřin. Konečně – i nám vedoucím se dost ulevilo. V minulých několika letech jsme sice neměli tolik výtečných modelářů jako tomu bylo v například prvním desetiletí tohoto věku, myslím ale, že díky svým zkušenostem a „mírným tlakem“ jsme dokázali naše děti dovést ke slušným výsledkům. Přesto se nám úplného maxima dosáhnout nepodařilo. Až nyní, po bez několika měsíců deseti letech, můžeme Petra zapsat do tabulky jako teprve pátého našeho modeláře, kterému se to povedlo.

Pak už jsme se věnovali „doplňkovému“ programu. Sledovali jsme poslední soutěžní lety opozdilců. Vedoucí klubů si vyměňovali zkušenosti s ostatními dospělými. Někteří využili závětří již několikrát zmiňovaného hangáru k chytání jarního sluníčka, případně sledovali, jak otec Blaschka větrá baterie svého RC modelu. My starší jsme si prošli areál Aeroklubu Roudnice a zavzpomínali na poslední náš modelářský tábor, který se konal v těchto prostorách v létě roku 1990. Závěrečná zhruba hodinka soutěže, během které pořadatelé spočítali výsledky a vypsali diplomy, uběhla v naprosté pohodě. Po vyhlášení vítězů jsme se rozjeli domů.

Na závěr se ještě jednou omlouvám panu Bartíkovi za projevenou nedůvěru. A slibuji, že pokud při některém z dalších přeborů, které bude pořádat, zajistí správný směr větru a pokud možno nějaké školení „aeroklubáků“, nebudu mít vůči jeho výběru roudnického letiště žádné připomínky.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Letošní jaro nám zatím příliš nepřeje. Tuto soutěž jsme si naplánovali jako druhou v řadě. Tou první měl být přebor mládeže kraje Středočeského. Počasí ale rozhodlo jinak. V Domoslavicích jsme proto měli svoji letošní premieru. A přestože jsme den předem v dílně větrali v krabicích od podzimu uložená éra, bylo první kolo těchto přeborů velice dobrodružné. Nejprve jsme museli dolepit nalomené směrovky, vzpomenout si, které díly patří k sobě a pak sestavené modely vyzkoušet. Jeden náš modelář stihnul regulérní start v kategorii F1H snad minutu před ukončením prvního kola.

Velice nás překvapila hojná účast soutěžících. Shodli jsme se, že to bude kombinací několika faktorů. Jeden jsme již zmínili – většina modelářů nejspíš ještě na žádném přeboru letos nestartovala. Dále, ač často pomlouvám počasí, předpověď byla tentokrát příznivá, čehož bylo nutno využít k plnění kvalifikačních limitů. Účasti jistě nahrávala velice slušná soutěžní plocha na letišti v Domoslavicích umožňující krásné polétání. A v neposlední řadě dokonalá organizace, čímž jsou pořadatelé této soutěže pověstní. Však také soutěž spěla bez jakýchkoliv komplikací rychle k závěru základní části. Viděli jsme během prvních pěti kol spoustu hezkých výkonů. Naši modeláři střídali světlé okamžiky s těmi horšími. Dosáhli řady maximálních časů, ale také několika propadáků. Nějak nám všem chybí cit pro vlek. Vzpomínám na jednoho našeho velice opatrného modeláře, který vlekal tak decentně, že prověšenou šňůru coural po zemi, přičemž jeho model plápolal ze strany na stranu a často se v půli vleku vypnul ze šňůry. Na otázku, proč nepřidal v běhu, odpovídal, že se bál, aby nezlomil křídlo. Nuže, dnes naopak máme v klubu samé agresivní vlekaře, kteří znají jediné heslo: „plnou parou vpřed“. Pokud fouká „tak akorát“, je vše v pořádku, pokud ale vítr zesílí, je zle. Šňůra se svistem prořezává vzduch, křídla se div ne svými koncovými oblouky dotýkají, ale náš modelář se přesto za hrozného řevu svých vedoucích žene neohroženě vpřed. Samozřejmě se snažíme vleky trénovat, vysvětlovat, co po nich chceme. Jakmile ale kluci odstartují, jako by na všechno rázem zapomněli. Úspěchem budiž, že někteří se alespoň při vleku zastaví. Ale vracet se zpět pod model, jsem snad ještě nikoho neviděl.

Nyní, co jsem si to vyřídil s našimi modeláři, se mohu vrátit k hodnocení soutěže. Ta se, v pozitivní smyslu, zkomplikovala při rozlétávání žákovské kategorie A3. Okukoval jsem soutěžící, přičemž jsem dospěl k závěru, že pokud pořadatelé s vedoucími nezvolí nějakou méně standardní metodu, budou se děti rozlétávat až do večera, kdy se ochladí a uklidní vítr. V prvním kole se letělo na dvě minuty do pěkného počasí, ve druhém se naopak odstartovalo ve chvíli, kdy klubový vedoucí určil, že teď to nebude nosit. A stejně se nerozhodlo. Mladí modeláři se vraceli se svými modely z velké dálky notně vyčerpáni. Můj návrh zvolit pro třetí kolo obálkovou metodu, se neujal. Zkrácení šňůr nebo naopak prodloužení doby letu bylo také zavrženo. Nakonec se vedoucí s pořadateli dohodli, že rozhodne klouznutí modelů. Dovolit si to mohli. Byli to všichni mladoboleslavští špunti, kteří tak excelovali již loni na podzim při MČR.

Následovalo vyhlášení výsledků. I na nás něco zbylo. Tak mě to rozlétávání zaujalo, že jsem se na vyhlášení přibelhal pozdě. Omlouvám se tedy oceněným, které jsem nestihl fotograficky zdokumentovat. No a pak jsme už vyrazili domů. Snad ještě před vjezdem na hlavní silnici všichni tři naši svěřenci v autě usnuli a vzbudili jsme je prakticky až ve Vilémově, před naší klubovnou.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

V sobotu 8. dubna jsme se sešli na letišti v Panenském Týnci, abychom zde absolvovali dva odložené krajské přebory – přebor Ústeckého a Středočeského kraje. Jak jsem již uvedl při nějaké jiné příležitosti, z ekonomického hlediska je výhodné cestovat na závody jen jednou, horší je to ale pro modeláře, pokud není zrovna příznivé letové počasí. Ale nedá se nic dělat, nepovedené počasí zabránilo uspořádat oba přebory v původně stanovených termínech. Ještě několik dní před těmito závody to také nevypadalo nijak hezky. Pršelo a foukal silný protivný vítr. Moc jsme nevěřili věčnému optimistovi Pepovi Bartíkovi z Varnsdorfu, že v sobotu bude lépe. Ostatně určité obavy o velké větroně jsme z jeho hlasu i po telefonu cítili docela zřetelně. Naštěstí se počasí na sobotu trochu umoudřilo. Přesto v nás hrklo, když jsme vystupovali na letišti v Týnci z autobusu a opřel se do nás poměrně silný vítr. Předpovědi sice hlásily jeho postupné uklidňování, čemuž jsme ale příliš nevěřili. Obvykle to v Týnci bývá obráceně. Nakonec se ukázalo, že pravdu měli pořadatelé a nikoliv my. Což jsme ale netušili a proto jsme se hned po zahájení soutěže snažili upřednostnit „vlekané“ kategorie s tím, že házedla nějak dopadnou. Hlavně jsme měli strach o model F1H Petra Blaschky, zvláště poté, co jsme u našich soupeřů zaregistrovali několik při vleku zlomených křídel. Ale Petr je přeci jenom zkušený modelář a tak za mohutného povzbuzování vedoucích a mnohdy i časoměřičského týmu zvládl všech pět letů v podstatě  bez problémů. Ve stejné pohodě zvládl Petr i kategorii A3. Potěšil nás také tím, že ač s rezervou splnil kvalifikační limit, přesunul se se svým modelem ke středočeským sousedům a v rámci tréninku si „Á trojky“ dal ještě jednou. Honza Weisgerber odlétal nejprve na jistotu házedla a pak i menší větroně. Výkony nikterak výjimečné, ale limit splněný profesorsky. Zbývá ohodnotit našeho nejmladšího modeláře, Tomáše Lufta. Tomáš nejprve využil silného větru v kategorii házedel ke zlepšení osobního výkonu téměř o sto vteřin. Ve větroních A3 toho ještě moc nenalétal. Proto také tuto kategorii zahajoval v ústecké soutěži s velkým respektem. Což bylo na dosažených výkonech znát. Byl to ten den náš jediný nesplněný limit. Podle plánu se proto Tomáš přesunul ke Středočechům na reparát. Zde si už byl jistější a také mu pomohl postupně zeslabující vítr. Starty probíhaly přesně dle scénáře předepsaného v našem klubu pro majitele školních modelů Gino. Tj. vší rychlostí vpřed a pak na zařvání vedoucích model včas vypustit. První dva lety byly přepychové, třetí v normě a dva zbývající lehce „podměrečné“. Což naprosto v pohodě stačilo na postup. A aby se Tomáš nenudil a v té zimě nám nenastydnul, vyhnali jsme ho ještě k sousedům na házedla. To znamená ten den již čtvrtou kategorii. Tomáš protestoval jen slabě, byť jsme na něm pozorovali známky velké únavy. Opět v naprosté  pohodě potvrdil kvalifikační limit. Jsem rád, že Tomáš na nás po těchto útrapách nezanevřel. Jeho otec nám později potvrdil, že hned druhý den Tomáš doma na louce trénoval hody kamenem. Musíme mu z našich bohatých zásob po předchůdcích (modeláři přicházejí a odcházejí – modely zůstávají) věnovat domů nějakou „šunku“, ať se naučí házedla sám seřizovat.

Co se týče soupeřů, moc času je sledovat jsme neměli. Během krajských přeborů se ze sportovních manažerů měníme spíše na dráby křížené s účetními, kteří s papírem v ruce sledují dosažené výkony a neustále je porovnávají s kvalifikačními limity. Za což se trochu stydím, ale účel světí prostředky. Druhým naším úkolem je pak sledovat, zda se naši svěřenci příliš dlouho nezdržují u stánku s občerstvením (Honza si dal párky hned třikrát!). A tentokrát díky čerstvému větru také pozorovat, kde se v dálce nacházejí oni a kde jejich modely. Ještě štěstí, že máme mobily. Přes všechnu tu starost jsem si všimnul, kolik mladých modelářů po letišti pobíhá a ve srovnání s předchozími ročníky jsem zaregistroval i znatelný růst kvality dosažených výkonů. Nebo se mýlím?

Pokud tuto dvojsoutěž zhodnotím z pohledu Vilémováků, dopadlo to pro nás tak napůl dobře. Před zahájením soutěže jsem doufal v tři postupy ze šesti možných a „máme všechny“. Na MČR proto pojedou tři naši modeláři. Což je ale jen polovina našich svěřenců. Nekvalifikovali se ti, kteří zůstali doma. Malá Iveta je ještě hrozně malá, Michal Jiřinec bude mít po operaci minimálně další měsíc místo nohy kopyto a Jakub Smělík dal přednost budoucnosti, tj. přijímacím zkouškám na střední školu, kam se nechtěl dostavit s nudlí u nosu. V týdnu se nám již neozval, takže druhý pokus o splněné limity na přeborech u Milana Šaflera jsme neměli s kým podniknout. Příští sobotu jsme proto zůstali doma, čímž pro nás letošní krajské přebory skončily.

Výsledková listina z krajského přeboru Ústeckého kraje ZDE

Výsledková listina z krajského přeboru Středočeského kraje ZDE

Z. Hykš