Týden po našem Žuchu jsme se znovu sešli v České Lípě. Tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“. Počasí bylo o trochu drsnější. Bylo chladněji, foukal čerstvý vítr a po obloze se valily tmavé mraky. Z mraků naštěstí nic nevypadávalo, zato ale soutěžící často dost dlouho čekali na sluníčko a „teplejší povětří“. Bylo nás však o něco méně, proto i tato soutěž plynula bez jakýchkoliv zádrhelů rychle ke svému konci. Rozlétávání nebylo žádné, pan ředitel soutěže během závodu zpracovával výsledky, takže již ve tři hodiny odpoledne většina z nás obsadila místní bar a čekala na vypsání diplomů a vyhlášení výsledků. Ve čtyři hodiny už jsme byli všichni na cestě do svých domovů.

Samostatnou kapitolu bych chtěl věnovat větru, který nás minule dost potrápil. Co se týče jeho směru, Mikulášovičtí měli více štěstí než my. Do dráhy zaháněl vypuštěné modely jen chvíli před koncem soutěže. Poučení modeláři si je vyzvedávali tak, že „velcí letci“, kterých se po obědě na ploše vyrojila velká spousta, museli být spokojeni. Vedoucí sobotního leteckého provozu se při přesunu na startoviště větroňů na chvíli zastavil mezi modeláři. Neshledal žádné nedostatky a po chvíli pokračoval dále “ke svým“. Je dobře, že tentokrát se vše obešlo bez problémů. Pro příští rok jsme si na českolipské letiště naplánovali o dvě soutěže navíc, čemuž by případný další incident určitě dobře neposloužil.

Zpět k větru – na jeho směr a sílu žehrali spíše soutěžící. Několik našich modelů totiž skončilo na olšovém stromořadí na začátku zemědělských pastvin. Za těch několik desítek let, co do Lípy dojíždíme, toto stromořadí notně prořídlo, ale díky zákonu schválnosti stále slouží jako nebezpečný lapač letadel. I my měli štěstí v neštěstí, když nejlepší model F1H našeho juniora Petra neomylně mířil do koruny jednoho z těchto stromů, ale těsně předtím, než se tak stalo, spadl díky časovači, omylem nastavenému jen na jednu minutu. Pro příští sezónu proto pracujeme na zdokonalení metod na snímání uvízlých modelů. Dlouhé teleskopické tyče prosazované kolegy z Liberce bychom chtěli doplnit prakem s těžší matkou a pevnou šňůrkou. Doufám, že na jarní cyklus soutěží plánovaný do České Lípy příští rok, budeme v tomto ohledu plně připraveni.

Při všech třech letošních soutěžích foukal vítr vždy od severu či severozápadu, přes terénní vlnu na konci letištní dráhy. Dost nás proto zlobilo turbulentní proudění, ve kterém se naše letící modely chovaly často, no jako nudle v bandasce. Pořád je to ale lepší jak vítr jižní či jihovýchodní. To pak majitele výkonnějších modelů straší nedaleký les a vedle něj ležící golfové hřiště. Nevím, zda je hřiště již oplocené, ale po oba víkendy bylo plné golfistů, kteří by jistě nebyli rádi, pokud bychom se jim při pronásledování svých modelů pletli do hry. V případě, že bude někdy silněji foukat tímto směrem, nezbyde nám než zkrátit časy. A v minulosti se nám již i stalo, že velcí větroňáři a nebo gumáčkáři raději létání ukončili, než aby se učili lézt na vzrostlé stromy a nebo byli napadáni bdělou službou na golfových vozících.  Je to bída, ale i tak jsme rádi, že českolipské letiště vůbec existuje a my tam smíme modelařit.

Vlastní soutěž se mi hodnotí hůře, protože zatím nemám k dispozici výsledkovou listinu. Samozřejmě jsem ale její průběh sledoval coby časoměřič a příležitostní nadhazovač větroňů. Určitě nás bylo o trochu méně – chyběli kolegové z Kopidlna, kteří ve stejný den pořádali vlastní soutěž. I dětí bylo často přesně na stupně vítězů. My už téměř žádné děti nemáme, zatímco varnsdorfští si budou muset dořešit, jak svůj dorost dopravit na závody. Co se týče výkonů, nebyly špatné. Jen vlivem výše popisovaného povětří trochu více rozkolísané. Určitě si ale všichni krásně zalétali a mnozí se i pěkně proběhli. Několikrát do vzdáleného výběhu se zvědavými kravami. Mě osobně potěšil návrat varnsdorfského modeláře Tomáše mezi nás. Naposledy si ho pamatuji jako juniora přicházejícího s nejrůznějšími technickými vymoženostmi (nezapomenu na jeho brzdící štíty gumáčku ovládané pomocí důmyslného mechanizmu). Teď už je z něj dospělý modelář a já doufám, že ho jeho „hračičkovství“ neopustilo.

Ještě krátce k nám. Vilémováky letos čeká republikový přebor mladých modelářů. Kvalifikovali se tam sice všichni, jen jsem zvědav, kolik z nich v pátek 28. září do Tábora skutečně vyrazí. Rozumím tomu, pokud dají přednost studiu na střední škole, kam po prázdninách všichni zamířili. To je bohužel problém všech našich modelářů, pokud si vyberou obor na vzdálenější škole a domů se pak vrací v pátek pozdě večer. Potom v půli října uspořádáme Den otevřených dveří spojený s náborem nových členů. Doufám, že se nějaký ten zájemce o modelářství najde. A pak už se vrhneme na modely halové, které po celou dobu, kdy jsme po polích a letištích proháněli modely volných kategorií, zahálely na skříni v přepravních krabicích.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

A máme to pro letošek za sebou. Žuch patří mezi první soutěže pořádané po skončení prázdnin a tak se k nám, resp. do České Lípy, vždy vydává spousta natěšených modelářů. Počítám-li správně, letos jich bylo celkem čtyřicet tři. Naštěstí jsme s tím počítali a s dostatečným předstihem provedli masivní nábor časoměřičů. Nakonec se nám podařilo z klubových členů, rodinných příslušníků a přátel našeho LMK sestavit devítičlenný rozhodcovský sbor. V tomto ohledu soutěž proběhla bez problémů. Nikdo moc nečekal a zhruba půl hodiny před stanoveným koncem soutěže už létalo jen několik málo opozdilců. Do tří jsme stihli i rozlétávání v seniorské kategorii A3. Počasí bylo sice trochu ošidné, protože ale většina ze soutěžících má spoustu zkušeností, tolik se to neprojevilo. Například mezi dědky v kategorii A3 až teprve čtrnáctý soutěžní let nebyl „max“. A nebo takový Milan Šafler – deset soutěžních letů + jedno rozlétávání a vše bylo plné.

Pak jsme se přesunuli do klubovny místního Aeroklubu. Zde byly rychle vypsány diplomy. Nejlepší žáci k nim obdrželi ještě poháry a medaile, senioři pak ručně malované sklenice. Aby ta myšlenka nezapadla, připomínám nápad pana vedoucího Blaschky odměňovat těmito sklenicemi s různými leteckými motivy nejlepší modeláře po dobu šesti let. Letos to bylo počtvrté. Je prý zvědav, kolika seniorským modelářům se podaří zkompletovat všech šest ročníků. Po vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli diskutovali s pořadateli příštích závodů v České Lípě, modeláři z Mikulášovic. Měli jsme o čem.

Nejprve se ale vrátím ke slavnostnímu nástupu. Před rozchodem jsme vzpomenuli našeho kolegu Pepu Bartíka, který nás o prázdninách navždy opustil. Pepa nám všem bude chybět. A pesimistická je i moje druhá poznámka. Před zahájením soutěže jsme si s řídícím létání českolipského aeroklubu vyměnili telefonní čísla a zopakovali si pravidla pro pohyb po letištní ploše. Tuto sobotu nás bohužel hanebně zradil vítr. Zhruba na půl hodiny se stočil tak, že foukal přímo přes přistávací dráhu. Brzy se mi ozval telefon, ve kterém mě řídící létání upozornil na to, že startující letadlo jen těsně minulo jeden náš model. Aby toho nebylo málo, jeden z našich modelářů se prý o chvíli později vydal pro svůj model před startující vlečnou s větroněm. To mě moc mrzí. Coby vedoucí zažívám to, co spousta jiných pořadatelů modelářských závodů. Moc si jich neužívám. Neustále šmíruji, jestli se někdo necourá přes plochu, případně zda neslyším zvuk přistávajícího éra. I u té vlečné jsem spokojeně konstatoval, že v místě vzletu je z naší strany vše v pořádku a nevšimnul jsem si toho tuláka pohybujícího se více vpravo. Soutěž se pomalu chýlila ke konci, startů ubývalo a tak přiznávám, že mě ten telefonát nepříjemně překvapil. Zažehnal jsem požadavek okamžitě ukončit naší soutěž slibem, že se ihned přesuneme do bezpečnějších míst. Musím zdůraznit, že všichni oslovení modeláři bez jakýchkoliv připomínek můj požadavek splnili. Pak už se nestalo nic. Druhé překvapení bylo nahoře poté, co Mikulášovičtí šli vyjednat termín své soutěže pro příští týden. Zdařilo se to prý až po dlouhém přemlouvání a telefonickém jednání řídícího létání s předsedou aeroklubu. Kolegové museli slíbit jednoho pořadatele, který na kraji přistávací dráhy nebude mít na starosti nic jiného než vyhánět modeláře z plochy. On a nebo ředitel soutěže navíc budou mít od aeroklubu přidělenu vysílačku, pomocí které budeme o dění na ploše ještě více informováni. Je vidět, že i Aeroklub má snahu věc řešit a ne nás jednoduše provždy z letiště vytěsnit. I tak jsem z té události dost zklamaný a jsem zvědav, jak to příště dopadne. Asi dokážeme lépe zabezpečit plochu ve chvíli vzletu velkého letadla, zato větru neporučíme. Letadla na provázku nemáme a pokud se vítr stočí do dráhy, nejspíš podobným konfliktům jako tuto sobotu, stejně nezabráníme. Uvidíme. V každém případě přeji Mikulášovickým modelářům vítr správné síly i správného směru.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tak a letošní, v pořadí již dvacátý pátý ročník, máme za sebou. Opět musím pochválit počasí. V týdnu odplavaly poslední zbytky sněhu, takže dlouho dopředu bylo jasné, že nás opět čekají „pláně u Paťhů“ v dolní části Mikulášovic. Zima byla snesitelná, těch pár vloček, které se na nás v průběhu soutěže sneslo, nevadilo a tak máme drobnou výhradu pouze k větru. Síla do tří metrů byla v pořádku. Jen směr nevyhovoval. Nejprve foukal od západu, takže zaháněl naše modely směrem ke stromořadí lemující turistickou cestu na Tanečnici (místní, asi tři kilometry vzdálená rozhledna), později se stočil k jihozápadu, díky čemuž jsme v zahradě osamoceného statku, u kterého tradičně parkujeme, pověsili na stromy několik našich modelů. Majitelé jsou ale tolerantní, na zahradu nás pouštějí a v případě potřeby dokonce půjčují žebřík. Všechny modely jsme proto zachránili. Pojednání o počasí končím konstatováním, že toto byl již druhý ročník naší soutěže, během kterého jsme nemuseli kvůli špatným „letovým“ podmínkám posouvat termíny konání.

Závěr soutěže poznamenala chřipková epidemie. Zatímco mladší žáci byli až na jednu výjimku kompletní, v kategorii starších žáků nebylo komu předat diplomy. Chyběli úplně všichni. To junioři dorazili v plném počtu. V kategorii seniorské chyběl náš dlouhodobě nejlepší házedlář Standa Rudínský. Standa bude bohužel chybět i na spoustě soutěží následujících. Důsledek to nešťastného uklouznutí na náledí. Přejeme tedy Standovi brzké uzdravení, protože bez něj jsou naše soutěže  takové neúplné. No a jen z doslechu komentuji toto dvojkolo já. Chřipka odeznívá velmi pomalu, takže jsem se na pole ještě neodvážil. U stopek mě zastoupil náš Petr Blaschka starší. Tedy další úbytek v seniorském startovním poli.

Vyhlášení vítězů v lipovské restauraci U pytláka jsem si ale ujít nenechal. Již podruhé jsme si zde rezervovali malý salónek, protože k nám do dílny bychom se, taktně řečeno, kvůli velké rozpracovanosti nevešli. Při příjezdu jsme se přesvědčili, že na oranici, ve kterou místní zemědělci proměnili krásnou, rozlehlou louku, se skutečně létat nedalo. Po spočítání výsledků jsme nejlepším předali krásné diplomy a drobnou odměnu. Všichni žáčci si pak mohli „hrábnout“ do nádoby se sladkostmi. Rozloučili jsme se pozvánkou na příští ročník, který se, pokud okolnosti dovolí, uskuteční již po dvacáté šesté. A také jsme všechny pozvali na halovou soutěž, která se u nás bude konat již za tři týdny. Bafuňáři všech tří pořadatelských týmů ještě krátce pojednali o plánech pro letošní rok, o problémech, které nás pálí a pak už byl opravdu konec.

Konečná výsledková listina ZDE!

Ukázka diplomu ZDE!

Z. Hykš