Nechci se rouhat, ale asi opravdu máme tam nahoře nějaké zastání. To už je třetí dvojkolo, kdy nás počasí v týdnu děsilo všelijakými katastrofickými vizemi, abychom pak v sobotu odlétali bezproblémové závody. Stejné to bylo i dnes. Ještě v pátek foukal silný nárazový vítr a já nepochyboval o tom, že tentokrát ze závodů nebude nic. V noci se sice situace uklidnila, přesto jsme očekávali, že se vyplní obvyklý scénář, na který jsme byli z minulých let zvyklí – dole ve Vilémově bude foukat, ale o padesát metrů výše, v Mikulášovicích, nám vítr bude obracet krabice s letadly. Světe div se, letos to již potřetí bylo přesně obráceně. Po vystoupení z aut jsme sice zaregistrovali slabý „průvan“, ten ale navzdory předpovědi nesílil, nýbrž postupně slábl. Vlastně celé sobotní dopoledne foukalo „tak akorát“. Dětem vítr pomáhal při výhozu, zatímco senioři si vylepšili své výkony, byť se při tom občas poněkud prošli. Trochu té turbulence jsme větru odpustili.

Díky krásnému počasí bylo zřejmé, že dnes náš cyklus ukončíme se ctí. Hlavně pořadatelům spadl velký kámen ze srdce, protože pro případný odklad soutěže už neměli příliš mnoho možností. Většina následujících víkendů je již obsazena jinými modelářskými (i nemodelářskými) aktivitami. Na našem startovišti proto panovala uvolněná atmosféra. Nikdo se sice nesnažil napodobit styl Řezníček, tj. házení v provedení „nahoře bez“, ale rukavice se odkládaly hned a nebýt přítomných rodičů, došlo by i na čepice a zimní bundy. Naši mladí svěřenci pojali tyto závody jako interní soutěž o nejlepšího klubového házedláře. U Blaschků se pak rozhodovalo o tom, kdo díky horšímu výkonu bude celých příštích čtrnáct dní doma zatápět. Pan Blaschka se navíc evidentně nadchnul pro vystřelovadla. A na závěr jsme v podání Honzy Štohanzla viděli jednu premieru, totiž kruhový hod hned dvou házedel najednou. Jen ty minule nalezené brýle, evidentně modelářské, pocházející z některého ze starších ročníků, jsme neudali. Na louce bylo tentokrát tak nádherně, že se nám opravdu nikam nechtělo. Ale museli jsme. V Lipové jsme v místní restauraci měli rezervován salónek. Tam jsme narychlo dopočítali výsledky, vypsali diplomy a ocenili nejlepší modeláře. S cenami se dostalo na všechny děti a vzpomněli jsme si i na časoměřiče. Drobností jsme odměnili jejich neocenitelnou pomoc. No a pak jsme se rozešli s tím, že pokud se nestane nic mimořádného, sejdeme se opět za rok, tentokrát po dvacáté osmé.

Konečná výsledková listina ZDE!

Ukázka diplomu ZDE!

Z. Hykš

Na dnešní den jsem sice sliboval slunečné počasí s mírným větrem, což se úplně nevyplnilo, ale i tak nám počasí vynahradilo útrapy z minulého víkendu. Ve chvíli, kdy jsme si s kolegy vedoucími navzájem upřesňovali, zda se soutěž uskuteční nebo ne, ve Vilémově ustával noční déšť. Přesně tak, jak bylo předpovězeno. A protože hlášení o větru nahoře v Mikulích od našeho hlavního meteorologa, Luboše Paťhy, bylo také příznivé, vydali jsme pokyn k zahájení příprav na závody. Zhruba o hodinu a půl později jsme se začali scházet na našem obvyklém stanovišti, tj. na louce vedle statku rodiny Borských. Foukal mírný jihovýchodní vítr, takže nám stačilo přesunout se jen o pár desítek metrů dále. Co se týče vody, předpověď nelhala. Po dobu závodů nespadla ani kapka. Vítr, stejně jako minule, postupně slábnul. Děti by nejspíš ocenily trochu větší průvan, zato dědkové byli navýsost spokojeni.

Oproti minulému dvojkolu se dostavilo o šest závodníků více, ale protože byl opět k dispozici dostatek časoměřičů z řad rodičů, závody plynuly rychle kupředu. Časoměřiči mají dostatek zkušeností z předchozích soutěží, takže jim nedělala problémy ani novinka této sezóny, nový způsob zaokrouhlování dosažených časů na celé vteřiny. Díky počasí se většina soutěžících výrazně zlepšila. I několik max. jsme zaznamenali. A protože vyhlášení vítězů proběhne až (doufejme, že v řádném termínu) za čtrnáct dní při závěrečném dvojkole, hned po posledním letu jsme se všichni odebrali domů ke svým radiátorům.

Výsledková listina 3. a 4. kola ZDE!

Z. Hykš

Počasí nám nepřálo již druhý víkend. Zatímco ale před týdnem bylo již v pátek celkem jasné, že se v sobotu nebude nic konat, protože vítr nahoře v Mikulášovicích honil po ulici popelnice, tento odložený termín jsme nechtěli jen tak vzdát. Předpověď sice nebyla nijak báječná, ale vypadalo to, že létat bude možné. Dokonce se podařilo přesvědčit několik dětí, aby vylezlo ze svých pelíšků, takže chvíli po deváté hodině se nás na louce v dolní části Mikulášovic sešlo celých jedenáct. Nakonec to bylo s tím počasím úplně jinak – podle předpovědi měl postupně ustávat déšť a naopak, celé dopoledne nás měl trápit silnější vítr. Ve skutečnosti nás během soutěže přepadlo několik vydatných dešťových přeháněk, které ustaly až dlouho po dvanácté hodině. I nedostatkovou surovinu letošní podivné zimy, tj. sněhové vločky, jsme zažili. A naopak, strach původně šel z těch avizovaných tří, čtyř metrů větru za vteřinu, které na naší soutěžní ploše obvykle ještě o metr, dva zesilují. Přitom téměř nefoukalo. Zatímco menší děti měly problém s výhozem svých házedel, dědkové si pochvalovali, že nemusí běhat nikam daleko. Časoměřičů byl dostatek, takže po zhruba dvou hodinách jsme měli hotovo. Výsledky se vyhlašují až na konec celého cyklu. Proto jsme se sbalili a hned spěchali domů ke kamnům.

Doufejme, že nikdo z těchto závodů neomarodí. Alespoň se mi zdálo, že se všichni oblékli „nepromokavě“. To letadla na tom byla o poznání hůře. Zato já, v roli zapisovatele, se musím příště připravit na déšť lépe – startovní listinu jsem musel doma sušit na radiátoru, než jsem s ní mohl začít pracovat. I když možná to nebude potřeba. Přítomným modelářům jsem totiž slíbil, že příští víkend bude pro třetí a čtvrté kolo naší soutěže panovat krásné slunečné počasí s větrem do tří metrů. Nezbývá mi nyní než to dodržet.

Výsledková listina z 1. a 2. kola ZDE!

Z. Hykš

Začnu tradičně, tj. počasím. Celý týden před sobotní soutěží jsme sledovali předpovědi a bylo to jako na houpačce. Od oblačna bez kapky vody až po celodenní déšť. Alespoň že ten vítr nehrozil. Bylo nám jasné, že coby pořadatelé této akce, do České Lípy dorazit musíme. I kdyby padaly trakaře. S tím, že rozhodnutí uděláme až na místě. Ostatně, již jsme zažili nejméně dvě zářijové soutěže, kdy v našem Vystrkově docela silně cedilo, zatímco po přejezdu hřebene Lužických hor bylo po dešti.

V sobotu ráno jsme se shromáždili před naší klubovnou. Kupodivu téměř všichni. Mírně mrholilo, což nás, jak píšu výše, nesmělo odradit. Směs patnácti soutěžících a časoměřičů s obrovskou hromadou přepravních boxů s modely, skládacích židliček, batohů s jídlem, tašek s holínkami a krabic plných soutěžních cen, jsme naskládali do čtyř automobilů. A vyrazili jsme. Tentokrát nepřestalo pršet ani za pověstným „Šébrem“. S blížící se Českou Lípou se ale situace přeci jenom zlepšovala. Na letiště jsme dorazili „za sucha“. Členové Aeroklubu si přesto o této sobotě nemysleli nic pozitivního. Na letišti jsme narazili pouze na paní kantýnskou, se kterou jsme dohodli podmínky létání (kde budeme mít stanoviště, jak se chovat v případě vstupu na plochu apod.) Nutno podotknout, že za celý den jsem ani jednou nemusel použít novou píšťalku, kterou jsem byl vybaven, k vyhánění modelářů z nebezpečných prostor. Foukalo velmi slabě a navíc disciplinovaně podél přistávací plochy. A ke konci soutěže se vítr dokonce stočil směrem k pověstným českolipským olším, které mají obzvláště spadeno na liberecké modeláře. Pan Budai si kvůli tomu dokonce pořídil dlouhou teleskopickou tyč, kterou ovládá vskutku mistrně. A i kdyby foukalo opačným směrem, tentokrát byl klid i ze strany velkých letadel. Za celou dobu jsme zaregistrovali snad jen dva starty a dvě přistání. Což kvituji s povděkem, protože když je hustý provoz a fouká do plochy, z této soutěže, jejímž ředitelem jsem se jmenoval, nemám vůbec žádný požitek. Bohužel, počasí se zalekli i mnozí modeláři a zůstali doma. Když k tomu připočtu, že někteří další dali přednost Českému poháru ve Všechově, stalo se, že nás soutěžilo o něco méně než obvykle. Počítám-li dobře, bylo to 28 modelářů proti obvyklé zhruba čtyřicítce. Škoda, protože v těchto dnech slavíme 35. výročí od založení LMK Vilémov, k čemuž náš ekonom uvolnil z kasičky nějaké peníze navíc. Navíc, od Ústeckého kraje a MAS Český sever jsme obdrželi na pořádání našeho ŽUCHU velmi příjemnou částku peněz, za kterou jsme pořídili hezké ceny a ještě zbylo na ocenění časoměřičů.  Ale všechny kategorie jsme obsadili a hlavně, chyběli spíš dospělí. Děti se dostavily v hojném počtu, což bylo to nejdůležitější.

K vlastní soutěži – zmokli jsme dvakrát. Jedna, zhruba půlhodinová přeháňka, přišla v polovině soutěže. Naštěstí byli všichni na mokrou variantu připraveni. Stany, různé přístřešky, celty a i otevřený nákladní prostor Skukálkovic náklaďáčku poskytovaly sestaveným modelům bezpečný úkryt. Druhá přeháňka přišla až v závěru soutěže a postihla jen opozdilce, hlavně z řad gumáčkářů a sklepávačů modelů ze stromů. Ostatní již byli v teple vyhřátého baru. Gulášová polévka se prý velice povedla. Vítr se trochu rozfoukal také až v závěru. Do té doby jsme zaregistrovali pouze několik slabších poryvů, které jsme v klidu přečkali. Přestože bylo zataženo a poměrně chladno, docela to nosilo. Dokonce i někteří naši mladí modeláři se dočkali svého prvního maxa v kategorii A3. To v házedlech byla velká bída. Naši kluci jsou dobře živení, ale jen někteří z nich si dokázali s panujícím bezvětřím poradit. Bohužel, kameny se nehází už ani na vesnici. Kupodivu, varnsdorfští házedláři nedostatkem větru tolik netrpěli. Však nám tak trochu napráskali. I dědkové dosáhli v házedlech a malých větroních A3 slušných výkonů. Ve velkých větroních F1H nám chyběli modeláři z Kopidlna, kteří dali přednost zmíněnému Českému poháru. Létaly pouze děti z Varnsdorfu. Je vidět, že jsme zvolili jiný přístup než varnsdorfský vedoucí pan Procházka. Zatímco my začínáme s větroni A3 s tím, že jen ti nejzdatnější dospějí až ke kategorii F1H, jeho svěřenci do velkých větroňů skočí rovnýma nohama hned. Uvidíme příští rok, čí postup je lepší. V kategorii P30 stojí za pozornost nejlepší výkon, kterého nedosáhl nikdo ze zkušených seniorů, nýbrž mladší žákyně Eliška Nováková.

Výsledky byly počítány v průběhu soutěže našimi mladými středoškoláky. Vypsání diplomů proto po přesunu do vyhřátého baru netrvalo příliš dlouho. Diplomy se dopisovaly ve chvíli, kdy do baru přicházeli poslední opozdilci. Ceny má pan vedoucí Blaschka pečlivě předem připraveny, takže my jen předáváme diplomy a třeseme rukou. Děti rovnoměrně obsadily všechny kategorie, takže nakonec se dostalo téměř na všechny. I ony tři modeláře mimo stupně vítězů jsme alespoň utěšili velkou čokoládou. Z pozdějších ohlasů jsme se dozvěděli, že děti měly z předaných pohárů a dalších cen obrovskou radost. Mě těší to, že děti dávají přednost tomuto způsobu ocenění. Já bych upřednostnil třeba takovou jitrnici. Ale soutěže neděláme kvůli mým jitrnicím, nýbrž kvůli dětem. Takže i v tomto ohledu bylo vše v naprostém pořádku. Protože z Mikulášovického házedla sešlo, na letišti v České Lípě se my volňáskáři, znovu sejdeme až na jaře příštího roku.

Ukázka diplomu ZDE!

Výsledková listina ZDE!

Zdeněk Hykš

Tuto soutěž si ordinujeme „za odměnu“ po předchozím, půlročním snažení. Letos nás sice trochu zlobil vítr, ale i tak jsme z Mladé Boleslavi odjížděli spokojeni. Zalétali jsme si, nezmokli jsme, něco málo jsme vyhráli, s kolegy ze vzdálených klubů si popovídali, muzeum viděli.

S ohledem na vývoj počasí, které tentokrát rosničkáři trefili docela přesně, jsme zkusili obrácenou taktiku – nejprve absolvovat větroně A3 a teprve pak, v sílícím větru, zvládnout házedla. Přesto jsme se, především ve větroních, řádně zapotili. Naše splácané, po předchozích haváriích opravované modely, nešlo ve větru dobře zalétat. A když připočtu fakt, že kluci poprvé létali v tak obtížných podmínkách, bylo při vlekání o zábavu postaráno. Nárazů do země, v lepším případě na poslední chvíli vypuštěných modelů, byla spousta. Milan dokonce vyvrátil dvě tvrzení, která se u nás v klubu tradovala – totiž, že žádné Gino neuletí a žádné Gino nelze při vleku rozbít. Jeden jeho model totiž skončil kdesi za Jizerou, druhému při startu přelomil křídlo. I tak jsem moc rád, že k tomu došlo. Kluci se vrátili z oblaků zpět na zem. Čeká je ještě spousta letů, než vlekání alespoň trochu zvládnou.

„Po nezbytném posilnění jsme vyrazili na házedla. Funělo již velmi zdatně, takže jsme se pokoušeli házet své modely do kratičkých pauz, kdy se vítr na malou chvíli trochu uklidnil. I to ale byl při dlouhém rozběhu některých z našich svěřenců docela problém. Skousnul jsem to a přežil jsem i spoustu hodů do levé zatáčky, které díky větru tentokrát nekončily hloubkovým letem, ale rovnou nárazem do země. Přesto jsem byl spokojen. Na rozdíl od malých větroňů, kde jsme podle očekávání obsadili poslední místa a spíše nás překvapily obzvláště mizerné časy, jsme se v házedlech umístili v horní polovině výsledkové listiny. Dobře jsme se popasovali se svými soupeři stejné věkové kategorie. Juniora Mílu za soupeře nepovažuji. Před žáky má náskok několika let a spousty kilogramů. Všechny nás svým mimořádným švihem opakovaně přesvědčuje o tom, že by od minuty mohl na jatkách „pěstí zabíjet bejky“. U našich kluků je vidět sice malý, ale přesto trvalý posun vpřed. Určitě na to má vliv i přehazovaná s tenisovým míčkem, kterou pravidelně zařazujeme před páteční modelářskou schůzkou. Už ani vesnické děti totiž neumí házet kamením či sněhovými koulemi. A když k tomu do budoucna přidáme ještě pár desítek, či lépe stovek tréninkových hodů, určitě nám z nich vyrostou dobří házedláři (a doufám, že i vlekaři).

Po skončení soutěže jsme si před vyhlášením výsledků v baru leteckého muzea Metoděje Vlacha dali malé občerstvení a popovídali si s kolegy z ostatních klubů. Stihli jsme i prohlídku muzea, kam nás pořadatelé pozvali. Vystavené exponáty jsme ocenili hlavně my, dospělí. Kluci asi nejvýše hodnotili skluzavku a let v trenažeru nad Prahou. Obdivuji nervy zaměstnance muzea, který zde měl službu.

První polovinu letošní soutěžní sezóny zakončíme v červnu v děčínské tenisové hale při mistrovství České republiky. Doufám, že tentokrát naše řady posílí i junioři, kteří mají ze studijních důvodů z venkovních soutěží omluvenku. Ocením, když do Děčína dorazíme se všemi aktivně létajícími členy našeho klubu.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš