Pepova jarní – 16. března 2013

Stalo se již téměř tradicí, že začínám komentář k soutěži hodnocením počasí. Jinak tomu nebude ani tentokrát. V poslední době si s námi počasí skutečně nehezky zahrává. Již v závěru loňského roku jsme se kvůli velmi silné námraze na silnicích nemohli zúčastnit děčínské halové soutěže. Nejsevernější házedlo bylo v pořádku – sníh a mráz k lednu, resp. únoru patří. Ovšem Pepova jarní se opět nepovedla. Noční mrazy, kdy sloupec teploměru padal ke dvaceti stupňům, nás od účasti na této soutěži odradily. Zatímco před děčínským rampouchem protestovali hlavně tatínkové, kteří odmítli na té klouzačce řídit automobily plné dětí, tentokrát se vzbouřily maminky. Ani jsme s nimi moc nesmlouvali. Zdálo se nám, že jet do České Lípy, kde je vyhřátá klubovna hezky daleko od letové plochy, je skutečně velký hazard se zdravím. Hlavní pořadatel této soutěže, pan ing Bartík tentokrát zvolil zhruba o čtrnáct dní časnější termín. Pepova jarní se tak odehrála pět dní před skončením zimy. Ale není mu co vyčítat. Dnes je prvního dubna, tj. čas, kdy se Pepova jarní konala loni a stále se z oblohy sype sníh, stále mrzne.

Ale zpátky k této soutěži. Podle účastníků to nakonec nebylo tak hrozné. Kolem desáté hodiny dopoledne vykouklo sluníčko, ohřálo plochu a rozpustilo slabou sněhovou pokrývku. Sníh na letišti vystřídalo bláto. Téměř prý nefoukal žádný vítr a panovalo ideální soutěžní počasí, čemuž odpovídaly i dosažené výkony. Hodnotit je nemůžeme, nemáme k dispozici výsledkovou listinu. A nám nezbude než se utěšovat tím, že pro nás a naše modely je lepší, když fouká, než když je úplné bezvětří. Ale líto nám to je. Za týden máme první velké závody sezóny (Krajský přebor mládeže Prahy) a my máme za sebou několik málo hodů s házedly a vůbec žádný start s větroni. Snad si děti v Panenském Týnci vzpomenou na loňský podzim, kdy jim to s Giny docela létalo.

Z. Hykš

Nejsevernější házedlo 2013

Zatímco my jsme nasadili do letošního ročníku Nejsevernějšího házedla stejnou sestavu jako v roce předcházejícím, letos tuto soutěž o novou krev obohatil neúnavný propagátor a modelářský patriot kolega Bartík. Vedle tradiční bašty ve Varnsdorfu se mu podařilo rozhýbat „modelařinu“ také v sousedním Rumburku. A protože náš Pepa vše řeší velkoryse, „přihodil“ k tomu i mladé modeláře z Bílého Kostela. To je spousta dětí, které má nyní na starost. Do začátku jarní sezóny jistě k nějakému tomu propadu dojde, ale ani trochu mu nezávidím, až se mu za tři týdny v České Lípě jeho svěřenci rozběhnou po krajině. My obvykle máme na soutěžích dostatek dospělých z řad rodičů a přesto nám někdy dělá problémy ten pytel blech uhlídat. Už jsem panu Bartíkovi radil, aby nechal děti očipovat a dohledával je po soutěži pomocí GPS. V každém případě jsme ale rádi, že po několika slabších ročnících se počet soutěžících přiblížil prvním ročníkům, kdy se na pláních v dolních Mikulášovicích hlubokým sněhem brodilo i třicet házedlářů najednou. Překvapil nás také Luboš Paťha, který si dal práci se statistikou a spočítal, že letos se jednalo o v pořadí již dvacátý ročník Nejsevernějšího házedla. Luboš proto již připravené diplomy operativně dozdobil zlatou dvacítkou.

Zmínit se musím o tom, že vždy pořádáme dvě soutěžní kola, o které se dělíme s mikulášovickými modeláři. Dvacet soutěžních startů plus nějaký ten tréningový let většinou zvládnou všichni v pohodě. A přiznejme si, že na dvojkolo nalákáme více soutěžících než na kolo jediné. Hlavně těch z větší dálky, kteří mají vysoké náklady na dopravu. A jak probíhá příprava? Při soutěži se schází modeláři z více klubů, což klade trochu více nároků na organizaci. Proto zástupci pořádajících klubů (pan Paťha, pan ing Bartík a já) dva, tři dny před soutěží začnou nervózně studovat předpověď počasí. V pátek večer proběhne první rozhodnutí, zda pokračujeme a nebo zda bude soutěž s ohledem na nepříznivý vývoj počasí odložena. O tomto rozhodnutí jsou informováni všichni modeláři. Maminky mají čas si rozmyslet, jakou svačinu dětem připraví a jak moc je na soutěž nabalí. V sobotu ráno proběhne upřesnění – v tuto chvíli je nejdůležitější osobou Luboš Paťha, který vybíhá na Mikulášovické pláně a zjišťuje, jak silný fouká vítr. A že se tam vítr umí pěkně rozběhnout! My ostatní do toho již nemluvíme. Panu Bartíkovi brání ve studiu větru varnsdorfská zástavba a nám naše poloha, neboť Vilémov je oproti Mikulášovicím položen hluboko v dolíku. Pokud vítr Lubošovi nerve čepici z hlavy, je vydán příkaz ke startu. Ještě, že máme k dispozici moderní spojovací techniku (mobily). Maminky dobalí svačinu, děti a vysílají je na shromaždiště. Jako první startují kolegové z Bílého Kostela, následují je Varnsdorfští a Rumburští modeláři, zatímco Vilémováci teprve vylézají z peřin. Proč ne, na plac to máme nanejvýš tři kilometry a až téměř na místo nás zavezou ochotní rodičové.

Ale teď již k vlastní soutěži:

První dvojkolo bylo naplánováno hned na začátek ledna. Už dlouho předem ale bylo jasné, že tentokrát z toho nebude nic. Předpovědi byly velmi nepříznivé. V sobotu ráno ani nemusel Luboš nikam běhat. I u nás v ďolíku bylo slyšet, jak v okolních lesích řádí silný vítr. Soutěž se přesunula o týden později. To sice panoval dost silný mráz, ale na druhou stranu bylo zataženo a moc nefoukalo. Ideální počasí pro slušné výkony, které se také dostavily. Navíc se sešla spousta časoměřičů, takže soutěž rychle ubíhala. Kdo byl s létáním hotov, byl zahnán do auta, aby nám nenastydnul. Start byl chvíli před desátou a kolem dvanácté již létali pouze starší a výkonnější modeláři.

Druhé dvojkolo popisuji jen z doslechu, protože mě dostihla chřipková vlna. Prý bylo ještě hezčí počasí. Létalo se tentokrát do mírného svahu a téměř nefoukalo, takže hlavně malé děti měly problémy svoje modely vyhodit do potřebné výšky. Ale senioři většinou dosáhli ještě lepších výsledků než minule. Dostavili se i hlavní favorité, tj. Standa Rudínský s Jendou Letcem Štohanzlem z Varnsdorfu. Ale i někteří naši seniorští modeláři se blýskli pěkným výkonem. To jiní utrpěli tím, že na závod nastoupili přímo z firemní oslavy.

Třetí dvojkolo bylo opět o týden odloženo. Následující sobotu bylo zataženo, mrzlo, ale zpočátku moc nefoukalo. Ke konci soutěže vítr zesílil a mraky, které se k nám valily ze sousedního Německa, hrozily pořádnou vánicí. Tomu naštěstí velká část soutěžících díky usilovnému snažení časoměřičů unikla. Závěrečnou vánici si užili jako obvykle jen naši šedesátivteřinoví házedláři, zatímco děti již čekaly v teple útulné vilémovské dílny na vyhlášení konečných výsledků. Opět musím pochválit kolegu Bartíka a jeho početný tým. Přestože vlastně celou soutěž nepříznivě ovlivnila permanentní lednovo – únorová chřipková epidemie, závěrečného vyhlášení se zúčastnilo tolik modelářů, že jsme se málem do naší dílny všichni nevešli. Vítězové se museli k pořadatelům pro cenu a diplom doslova prodírat. V hodnocení se omezím jen na konstatování, že oproti předchozím ročníkům podávali lepší výsledky v podstatě všichni modeláři. Těch několik ostudných výkonů nebudeme raději příliš pitvat. Výsledkovou listinu jako obvykle naleznete na našich stránkách. A tentokrát je tam i bohatá fotodokumentace.

Celý letošní ročník musím uzavřít již tradičním konstatováním, že největší hrdinové Nejsevernějšího házedla byli naši časoměřiči. Na stanovišti se příliš nepohybují a tak, přestože jsou na zimu řádně vybaveni, soutěž končí obvykle zcela promrzlí. Takže milí časoměřiči! Moc vám všem děkujeme. Já vím, že jste sice v duchu drtili kletby na celé tyto závody a pořadatele, kteří s předstihem dokážou spolehlivě určit soutěžní termíny na ty nejmrazivější dny zimy a slibujete si, že letos to bylo doopravdy naposledy. Věřím, že přes léto se ohřejete a příští rok se na louce v dolních Mikulášovicích opět sejdeme v hojném počtu. Vy i my, soutěžící. Tentokrát již po „jedenadvacáté“.

Nejsevernější házedlo výsledková listina

Za LMK Mikulášovice, Varnsdorf a Vilémov           Z. Hykš

MČR mládeže, Kožlany 2012

Tradičním vyvrcholením sezóny pro mladé modeláře je mistrovství České republiky. Stejně jako loni jsme chtěli i letos dát našim dětem více šancí na splnění kvalifikačních limitů tím, že se zúčastníme více krajských přeborů. Naplánovali jsme účast na přeborech Královéhradeckého kraje a Prahy, obou na letišti v Hořicích. V loňském roce se nám tyto dvě akce velice líbily. Bohužel, ani zkušení pořadatelé nedokážou poručit větru a dešti. V obou případech nás nakonec odradilo počasí. Zůstala nám jediná šance, kterou byl přebor našeho Ústeckého kraje. Naštěstí se počasí umoudřilo a my vcelku v pohodě splnili vše, co jsme si předem naplánovali. Zaměřujeme se především na kategorie větroňů, protože dosáhnout v házedlech kvalifikačního limitu 280 vteřin je pro většinu našich svěřenců nesplnitelný úkol. Oproti loňskému roku se přesto kvalifikovalo o tři žáčky méně. Dva naši svěřenci dali v klubu výpověď a našli si jinou, zřejmě lepší zábavu. Nejvíce mě mrzí neúčast třetího modeláře, Petra Blaschky, který jako jediný nesplnil limit v kategorii A3 o několik málo vteřin. A přitom tomu malá Péťa určitě věnoval zdaleka nejvíce úsilí. Jsou to paradoxy, jak by řekl jeden hrdina divadelní hry Václava Havla. Ale s Petrem jsme si to vyříkali – v žákovské kategorii bude působit ještě čtyři roky a to by bylo, aby se to nakonec nepovedlo.

V sobotu 22. září brzy ráno jsme se naskládali do aut a vyrazili do Kožlan. Ještě štěstí, že máme za humny dálnici D8, takže přes Pirnu jsme uháněli až do Ústí, kde jsme nabrali směr na Most a Žatec. Celou cestu nás doprovázel hustý déšť a tak jsme jen doufali, že se potvrdí předpovědi meteorologů, že déšť bude postupně ustávat. To se vyplnilo kousek za Žatcem, kde jsme v obci Pšov u jeho rodného domku nabrali klubového přítele Jirku Schieferdeckera.

A pak už přišly Kožlany. Mlha, mokro a k úplnému neštěstí už chyběl jen vítr napříč úzkého travnatého pásu obklopeného čerstvě zoranými poli. Tak vítr naštěstí foukal téměř podél, zato velmi rychle sílil. Z toho jsme si vcelku příliš nedělali. Jak píšu v jiném komentáři, vítr našim Ginům nevadí. Kalkulovali jsme, že „házedlář“ Honza si vždycky najde krátkou chvilku, kdy vítr poleví a „A jedničkář“ Adam patří mezi rozvážné letce, kteří vědí, že jsou chvíle v životě modeláře, kdy se musí úprkem vracet zpět. Až na toho Adama, kterého zradil jeho jankovitý model, se naše předpoklady vcelku vyplnily. „A trojkaři Ginaři“ stříleli ostošest, Honza si vybíral krátké pauzy, kdy vítr nepřevracel krabice s modely a Adam si zoufal nad svým neustále někam uhýbajícím modelem. Určitě jsme dosáhli daleko lepších výsledků než loni. Škoda jen, že soutěž byla po třetím kole zrušena pro veliký vítr, protože jsme se zlepšovali kolo od kola. I tak jsme museli naše nejmenší žáky v kategorii A3 pochválit. V juniorech dosáhl Honza v kategorii A3 slušného času, ale v konkurenci nejlepších větroňářů ČR to lepší být nemohlo. Zato házedla nás mrzela a o těch dvou vteřinách, které Honzovi chyběly do třetího místa, se nám asi bude ještě chvíli zdát. I proto, že poslední, velmi průměrný let byl dosažen náhradním, ještě nezalétaným modelem, protože jeho ostrý, soutěžní byl teprve na cestě zpět na startoviště. O Adamově smůle již řeč byla.

Ještě k ostatním kategoriím. Rozhodně jsme nezáviděli „gumáčkářům“. Jejich křehké modely nejsou do takového průvanu stavěné. Vítr byl tak veliký, že jsme se i dočkali zcela nestandardního rozlétávání v kategorii F1A. Jestli jsme pochopili správně, měřil se čas po vykopnutí výškovky modelu do dopadu na zem. Jinak to asi nešlo. Všichni rozlétávající se modeláři se shromáždili na jednom konci letiště, odkud během krátkého pracovního času odstartovali. Během jediné nastavené minuty přeletěli celou plochu a vykopávali těsně před nesklizeným polem se vzrostlou kukuřicí. Právě včas, protože na poli číhal dravec v podobě kombajnu. Kombajnér se sice po celou dobu soutěže snažil spolupracovat, ale také nemůže vidět všechno, co mu do pole shora napadalo.

My jsme naložili větrem vyfoukané děti a ještě před vyhlášením výsledků, za což se pořadatelům dodatečně moc omlouváme, vyrazili na úmornou cestu domů.

Příští týden jsme během páteční schůzky děti za dosažené výsledky na MČR pochválili, nastínili plán práce pro volné modely v roce 2013 a letošní sezónu ukončili. Teď nás čeká ta halová část.

Zdeněk Hykš

Výsledková listina zde!


Mikulášovické házedlo 2012

O týden později se po vilémovském Žuchu konala na letišti v České Lípě další soutěž modelářů, kterou je Mikulášovické házedlo. Tradiční účastníci této soutěže vědí, že v jejím názvu se projevuje velká láska rodiny Paťhovy k této soutěžní kategorii. Ve skutečnosti se ale létá ve všech námi seveřany provozovaných kategoriích, tj. házedlech, větroních A3 a F1H, dále modely kategorie P30 a F1G.

Mikulášovičtí jsou „tam nahoře“ také dobře zapsáni. Přestože počasí celý den nevěstilo nic dobrého a po obloze se proháněly velmi dramatické mraky, bylo poměrně teplo, foukal snesitelný vítr a ani trochu jsme nezmokli. My jsme tuto soutěž pojali jako poslední přípravu před Mistrovstvím České republiky mladých modelářů, které se konalo následující týden v Kožlanech.

Naši mladí házedláři odvedli zhruba svůj standard. Žádný propadák, ale také žádný velký úspěch. Jak jen ty naše svěřence přesvědčit, že dosažené výsledky přesně odpovídají kvalitě práce v dílně. Pozměněné budovatelské heslo „jak budeme dnes stavět, tak budeme zítra létat“ ne a ne jim dostat do těch jejich makoviček. To dědkové se předvedli daleko lépe. Letos poprvé se mezi dospělé podíval čerstvý junior Honza Novotný a nevedl si vůbec špatně. Z našich byl nejlepší a celkově to stačilo na druhé místo.

Zvláštní hodnocení zaslouží kategorie A3. Vilémovští žáčci soutěží skutečně jen s modely, které si sami postavili. Pohříchu je to již druhou, u některých i třetí sezónou školní model Gino. Když je hezky (fouká, nosí to a my se trefíme), je z toho hezký výsledek. Pokud je ale zima a bezvětří, dvacetivteřinové lety se nemohou výkonům soupeřů vyrovnat. Letos nám ale Paťhovi zařídili ideální podmínky a tak naši dravci stříleli svá Gina jedno za druhým. Někdo lépe, jiný méně úspěšněji. Až jednou budou mít éra výkonnější (utěšujeme se, že to bude již příští sezónu), budeme muset svoje svěřence vybavit nějakou dálkově ovládanou brzdou, protože jinak se nedopočítáme přelomených křídel.

V kategorii A1 jsme trochu ustoupili ze svých pozic. Pana vedoucího bolí nohy a nechce se mu běhat za svými modely tak daleko. Malé žáčky musíme nejprve naučit vlekat velká éra a teprve pak se pustíme do jejich stavby. A tak čest LMK Vilémov v této kategorii zachraňuje Adam Trojan. Ale Adame, Andulka dvojka je také pro školáky, byť v příznivých podmínkách se s ní dá nalétat hezký výkon. Přes zimu si musíme postavit něco výkonnějšího.

Ale jinak panovala s průběhem soutěže velká spokojenost – naše děti jsou na letišti aktivní a mají do létání velkou chuť. Na druhou stranu je nemusíme neustále vyhánět z přistávací dráhy, sklepávat z okolních stromů, či odhánět od „zaparkovaných“ velkých letadel. Až na neustálé problémy s hledáním vlečných šňůr můžeme být s jejich soutěžním vystupováním spokojeni.

Zdeněk Hykš

Výsledková listina z Mikulášovického házedla ke stažení zde

 

ŽUCH 2012

Letošní Žuch jsme očekávali s velkým napětím. Tradiční říjnový termín jsme museli s ohledem na změny v pořádání významnějších soutěží opustit a přesunout na začátek září. Rozhodně se jednalo o jednu z prvních soutěží podzimního cyklu. Přemýšleli jsme, co tato změna vyvolá. Malý počet soutěžících, protože spousta klubů se v září teprve „rozjíždí“ a třeba takové domy dětí a mládeže zahajují svoji činnost až počátkem října a nebo naopak velkou účast modelářů po prázdninovém půstu natěšených na pořádné soutěžní létání? Naštěstí platila ta druhá možnost. Ještě nikdy jsme při svém závodu neměli tak výtečnou účast. Dali jsme si s tím práci a spočítali, že se v soutěži zaregistrovalo celkem 46 malých i velkých modelářů, kteří si „vystřihli 545 soutěžních startů, cvičné a opravné lety nepočítaje. A protože nám přálo také počasí, jednalo se o jeden ze nejpovedenějších „Žuchů“, které jsme kdy pořádali. Zhruba o měsíc později jsme si ještě jednou pochválili přesun naší soutěže na časnější termín. Nelze říci, že by na přelomu září a října nějak zvlášť modelářům přálo počasí. Ale šestého října, kdy jsme se měli původně konat, bylo počasí bezkonkurenčně nejhorší. A protože se říjnové termíny ukázaly jako ne zrovna spolehlivé (jednou jsme naši soutěž pro nenadálou sněhovou nadílku ani neuskutečnili), rozhodli jsme se z toho září udělat novou tradici. Takže na shledanou příští rok opět v září na soutěži Žuch 2013.

 Výsledková listina zde!