Děti moje téměř vlastní – dobře jste létaly. Je sice pravda, že počasí dobrým výkonům přálo, (při souběžně pořádané Pražské lize jsme zaregistrovali spoustu rozlétávání) a naopak vám se občas něco nepovedlo, ale i tak jsem s vaším vystoupením spokojen.
A to jsme chvíli svoji účast zvažovali, protože předpovědi počasí nebyly nijak příznivé a s tím, jak se blížila sobota, se dokonce postupně zhoršovaly. Ale jak pravil pan vedoucí Blaschka, pojedeme a přinejhorším si alespoň trochu zatrénujeme. Vždyť modely A3 jsme drželi v ruce naposledy někdy v říjnu minulého roku. No vyrazili jsme, ale přesvědčen jsem příliš nebyl. Mrholení se v Děčíně změnilo dokonce v regulérní déšť, ale ten naštěstí brzy zeslábl a někde za Ústím už byla silnice úplně suchá. Do Týnce jsme přijeli o několik minut po zahájení soutěže. Zdržení způsobil jeden náš nejmenovaný svěřenec, který se z Vilémova vracel domů do Lipové pro průkaz totožnosti. Do Týnce to totiž máme nejblíže přes Německo, podél Labe a neradi bychom případné německé kontrole dokazovali, že to dítě bez dokladů je opravdu náš Honza Weisgerber. Pokud vynechám již tradiční rituál týkající se všech našich dětí, tj. „kde máš čepici, rukavice, holínky, pláštěnku, svačinu, pití……?, byla toto pro dnešní den jediná komplikace.
Soutěž jsme začali kategorií házedel. Každý z našich svěřenců sice nějaký ten let pokazil, ale všichni už mají natolik dobrou výkonnost, že to zbývajícími lety vykompenzovali. Kvalifikační limit splnili bez problémů. No a větroně A3 byla úplná pohoda. Všem to létalo od samého začátku, jako kdyby modely neležely pomalu půl roku v přepravních krabicích. Celá soutěž proběhla v klidu a pohodě. Nevybavuji si, že by bylo potřeba na někoho „zařvat“. Zato chladno bylo takové, že někteří dospělí, jen aby se zahřáli, dobrovolně pomáhali dětem s donáškou modelů.
Na vyhlášení vítězů jsme dokonce chvíli čekali, což dokazuje i série fotografií s pneumatikami. Momentky ze závodu se pořídit nepodařilo. Tentokrát jsem upřednostnil roli servismana před funkcí fotoreportéra. A také jsem si vzpomněl na kritiku našeho klubového ekonoma, že fotografie ze soutěže jsou stále stejné. Ono je to těžké – stejná letiště, stejní modeláři, stejné modely. Těžko vymyslet nějakou inovaci. Dnes tedy jen pneumatiky a nabíjení energie v nedalekém gotickém chrámu do rodinného alba.
Asi to není příliš výchovné, ale tentokrát jsme postup na MČR upřednostnili před dosaženými výkony. Na seřízení letadel a doladění formy máme teď spoustu času. I když na regulérní letiště to máme spoustu kilometrů a létání na místních pastvinách se nám zemědělci snaží zpestřit hnojením, doufám, že nějakou tu soutěž a spoustu tréninků do MČR stihneme.
Zatímco první dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, dále už to tak pohodové nebylo. Následující termín, tj. v sobotu 23. ledna, panovaly v celé České republice nepříznivé podmínky. Bylo zataženo, z oblohy se sypaly hromady sněhu a ke všemu foukal silný vítr. Vidět bylo tak na dvacet kroků a proto jsme rozhodli o odložení naší soutěže. Myslím, že správně. Jenže o týden později to nebylo lepší. O co byla viditelnost lepší, o to zesílil vítr. I u nás v ďolíku se stromy ohýbaly pomalu až k zemi. Jak to asi mohlo vypadat o těch zhruba sto metrů výše na otevřených mikulášovických pláních? Rozhodnutí bylo jasné – další odklad. Šestého února následoval třetí řádný termín, kdy jsme již původně měli cyklus našich soutěží zakončit. Je to k nevíře, ale vítr opět převracel popelnice. Jenže tentokrát jsme závody neodložili, protože bylo jasné, že už příliš volných termínů nemáme. Dohodli jsme se, že toto dvojkolo absolvujeme alespoň s dětmi. Děti, hlavně ty varnsdorfské, se na poli opět jen hemžily. I tentokrát jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů, takže jsme alespoň netrpěli dlouho. Někteří účastníci odvážně vystoupili o několik desítek metrů blíže k lesu, do volného prostranství, většina se ale kryla za hustou řadou smrků rostoucích na kraji statku rodiny Borských. V konečném důsledku ale bylo vcelku jedno, kdo kde stojí. Turbulence byla ohromná a každý, kdo letěl více jak deset vteřin, se hezky prošel. Mnohdy se vracel s rozbitým modelem. Tak alespoň, že nám děti nemrzly. Dospělí modeláři většinou vyřešili situaci tak, že vůbec nepřijeli, Standa Rudínský zvolil asi zhruba o „deset čísel“ menší modely házedel, než používá normálně, zatímco náš Petr Blaschka vytrpěl pouze jedno kolo, během kterého několikrát lezl pro svůj model na zhruba kilometr vzdálené stromořadí. K dalšímu kolu již nenastoupil. Bylo jasné, že výsledky tohoto dvojkola se většině modelářů budou škrtat.
Odložené třetí a čtvrté dvojkolo jsme nakonec odlétali o týden později. Naštěstí nám počasí ukázalo svoji hezčí tvář. Tentokrát bylo vše tak, jak má být. Sice bylo zataženo, teplota těsně nad nulou, ale foukalo jen trochu a krásně to nosilo. Myslím, že si zalétali nejenom velcí modeláři, ale dobrý pocit z letů delších deseti vteřin zakusila i spousta Bartíkovic potěru. Soutěž proběhla v pohodě a již těsně po dvanácté hodině jsme se všichni odebrali do naší modelářské dílny, kde jsme zpracovali a vyhlásili celkové výsledky. Málem jsme se tam všichni ani nevešli. Nejlepší modeláři obdrželi diplomy a krásné ceny, na kterých se podílely všechny tři pořádající kluby. Drobného ocenění se dostalo i na mladé modeláře mimo stupně vítězů. Pro zmrzlíky se podával horký čaj, otužilci popíjeli minerálku. Dospělí neřidiči se decentně osvěžili něčím ostřejším na zahřátí.
Snad se nakonec tento, jak upřesnil náš kronikář Luboš Paťha, dvacátý třetí ročník, povedl. I když vnitřně cítím, že patřil mezi ty náročnější. Když shrnu termíny, dvě dvojkola byla v pořádku, třetí se konat nemělo. Jenže ten tlak na termíny byl neúprosný. Pokud bychom si vypůjčili citát z jednoho slavného českého filmu, lze říci že: „tento (a několik předchozích) způsob zimy, zdá se mi býti trochu nešťastným“. Prostě ať si říká kdo chce, co chce, oteplování máme zde a podle toho tak ta zima vypadá. A bude vypadat i do budoucna. Rozhodli jsme se proto bojovat s časovou tísní tím způsobem, že přejdeme ze čtrnáctidenních rozestupů mezi soutěžemi na rozestupy týdenní. Tím získáme více prostoru pro případné přesuny a snad pak dokážeme odlétat za rozumných podmínek všechna tři dvojkola. Věřme tedy, že se nám to podaří a dvacátý čtvrtý ročník Nejsevernějšího házedla 2017 proběhne v menším stresu než ten letošní.
A teď už se můžeme soustředit na „větší“ soutěže, kterými budou Pepova jarní, Krajské přebory a v závěru jarní části sezóny námi oblíbené soutěže na Mladoboleslavsku.
Toto dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, to znamená v sobotu 9. ledna. Již tradičně se dostavili soutěžící a časoměřiči pořádajících klubů, tedy LMK Mikulášovice, Varnsdorf a Vilémov. Jak jsem si přečetl ve Volném letu, jsme tak daleko na severu a doprava k nám je příliš komplikovaná, takže se k nám soutěžící z jiných klubů příliš nehrnou. Byť v minulosti pár světlých výjimek bylo. Přesto byla účast velice hojná. Způsobil to pan Bartík z Varnsdorfu, který dlouhou dobu dopředu avizoval jasnou oblohu a naopak mraky soutěžících. To počasí tak skvělé nebylo, zlobil hlavně vítr. Foukalo sice přijatelně, bohužel ze špatného směru – rovnou přes řadu vysokých stromů, které na letové ploše vytvářely spoustu nepředvídatelné turbulence. Horších časů tentokrát dosahovali i naši nejlepší vrhači, kteří většinou s prohazováním té rozvířené přízemní vrstvy nemají problémy. Ale nereptám. Proti tomu, co si druhý den prožili modeláři na soutěži v Liberci, bylo u nás přímo předpisově. Zato soutěžící se dostavili přesně dle slibu našeho Pepy. Když jsme přijížděli k soutěžní ploše, na parkovišti se to jenom černalo. Hlavně dětmi, kterých pan Bartík ve Varnsdorfu a okolních městech naverboval více jak dvacet. Některé žáčky jsme poznávali, ale většinou to byly samé nové tváře. Jestli alespoň část dětí vydrží, budou mít Varnsdorfští do budoucna o dorost postaráno. Musíme se kolegy Bartíka zeptat, na co je nalákal. Zřejmě to byl jeho přesvědčovací talent a svaté nadšení pro vše létající, protože vím, že párek a limonáda po dobře zalétané soutěži jako stimulace už nefungují. Při soutěži měli co do počtu převahu hlavně mladší žáci, ale i těch starších se sešlo poměrně dost. Dokonce jsme mohli vyhlásit samostatně i juniory, protože splnili podmínku alespoň tří soutěžících ve věkové kategorii. Dědků bylo méně. A protože tentokrát chybělo několik tradičních účastníků, kteří se jistě dostaví příště, myslím, že na konci tohoto cyklu vykážeme více jak třicet soutěžících. Což už je na dnešní poměry velmi slušné obsazení. Naštěstí varnsdorfští splnili i další slib a dovezli k závodníkům také několik časoměřičů. To je moc dobře, protože samoměření, ke kterému v závěru loňského roku proběhla mezi modeláři docela vášnivá diskuze, nebylo v té převaze dětí absolutně možné. Ostatně, až na opravdu malé výjimky zatím tuto metodu při svých soutěžích nepraktikujeme. Stále se nám daří „zblbnout“ část rodičovstva i nelétajících členů našich klubů, aby slezli z gauče a šli do té ledárny, která u nás občas panuje, pomoci s organizací. Tentokrát měřilo šest časoměřičů a jeden zapisovač. Šlo to jako „po másle“. Díky tomu jsme mohli kolem dvanácté hodiny závody uzavřít a vypravit se na cestu domů. Příští termín dalšího dvojkola je 23. ledna.
Hlavním pořadatelem letošních mistrovských závodů byl LMK Varnsdorf v čele s neúnavným organizátorem, p. ing Bartíkem. Za soutěžní plochu si vybral letiště v Domoslavicích. Proč až letiště v Hradeckém kraji, když pořádající kluby jsou ze severu? Důvod je prostý – republikových přeborů se vždy účastní velká spousta lidí, ať již organizátorů, závodníků, či jejich doprovodu a není v našem okolí mnoho ploch, na kterou by se všichni vešli. Vlastně není žádná.
Jak již bylo řečeno, v čele organizačního týmu stál p. ing Bartík. Přestože již věkem důchodce, většině z nás „čekatelů“ imponuje jeho neutuchají elán a nadšení pro modelařinu všeho druhu. Je dobře, že tuto sopku doprovází spolehlivý tým spolupracovníků, kteří naopak do závodů vnášejí potřebný klid a pohodu. A jsem také rád, že v početné skupině časoměřičů jsem viděl spoustu kolegů z Varnsdorfu a okolí, modelářů z kraje Hradeckého i dalších, kteří se coby závodníci pravidelně účastní našich regionálních soutěží, ať již je to Pepova jarní, náš Žuch, či Mikulášovické házedlo. Chápu jejich přispění jako určitou kompenzaci za to, co pro ně při svých soutěžích děláme. I my jsme zapůjčili téměř celý náš časoměřičský tým. Čtyři časoměřiči na tak malý klub, jako jsme my, je slušný počet.
Soutěž začala slavnostním nástupem. Po státní hymně, krátkém projevu ředitele soutěže, místostarosty nedalekých Hořic a ukázce vystoupení hořických mažoretek, vypuklo první kolo. Počasí se během soutěže měnilo dost radikálně. V prvních kolech bylo poměrně klidno a chladno. Během závodu vítr postupně sílil. Pokud vylezlo sluníčko, bylo i teplo, pokud se ale schovalo za neustále přibývající mraky, byla dost velká zima. Ve čtvrtém a pátém kole se již muselo na příznivé podmínky čekat a ne vždy se to i povedlo. Naštěstí to pořadatel dobře spočítal a na každé stanoviště přidělil zvládnutelný počet soutěžících a soutěžních kategorií. My jsme měli naše modeláře umístěny na třech startovištích. Hezky vedle sebe, takže nám nedělalo žádný problém přebíhat na těch 12 metrech od levého křídla na pravé a zpět.
Co naši svěřenci? Začnu odspodu. Jakub Smělík během soutěže udivoval své kamarády spoustou kouzelnických triků, díky kterým již absolvoval několik veřejných vystoupení a získal přezdívku „Copperfield“. Bohužel, pořádnou A3 si vyčarovat nedokáže a postavit lepší model jak Gino, se také nedaří. Druhým výtečníkem je Honza Weisgerber. Ten ty výkonnější modely dokonce má, ale marná sláva. Když se netrénuje, lepší výsledky se nedostavují. Zatímco zbytek týmu přes celé prázdniny navštěvoval naši klubovnu a v hezkém počasí jezdil do nedaleké Lipové (mimochodem Honzova bydliště) trénovat, Honzu jsme o prázdninách neviděli ani jednou. Jeho letadla nejsou špatná, ale chtělo by to s nimi více létat. A nevím, nevím, jestli ve zbytku sezóny dojde ke zlepšení morálky. Mé poplašné informace typu „přidejte, příští mistrovství je JIŽ za padesát týdnů!“, přecházejí oba dárečkové s ledovým klidem. Následují naši dva nejlepší, totiž Petr Blaschka a Martin Hájek. I když se někdy i jejich návštěvy modelářského kroužku měnily na kroužek diskuzní, uznávám, že o prázdninách se snažili. Však to také na jejich vystoupení v Domoslavicích bylo vidět. Mezi oběma kluky nevidím velký výkonnostní rozdíl. Co mě ale zaujalo, byla Martinova taktičtější vyzrálost. Už dlouho jsem ho neviděl tak rychle běžet na startoviště po zahájení čtvrtého kola. Spočítal si totiž, že ta modrá obloha dlouho nevydrží a odstartoval se svojí A3 jako první. Hned po něm se to zavřelo a všichni ostatní, včetně našich ostatních, v poklidu svačících modelářů museli čekat. Ne všichni se dočkali. Však také čtvrté kolo mělo na celkové výsledky velký vliv. Dlouho to u Martina vypadalo na druhé místo a proto jsme byli příjemně překvapeni, když to nakonec o pouhé dvě vteřiny vyšlo na titul. Náš první v mládežnické kategorii po více jak třiceti letech činnosti klubu. Škoda Petra. V součtu obou kategorií zalétal ještě lépe jak Martin, ale v početněji zastoupených žácích to stačilo „jen“ na čtvrté a páté místo. I tak to bylo nejlepší žákovské vystoupení v historii našeho klubu. A škoda, že Martin už do kroužku nebude docházet. Postihl nás tradiční problém venkovských klubů, totiž velké ztráty modelářů při přechodu z žákovské do juniorské kategorie. Přestože Martin „zůstane v oboru“ (bude se učit ve Vodochodech na leteckého mechanika), schůzky v žádném případě stíhat nebude. Doufáme, že alespoň na nějakou soutěž zavítá. Letecký park na to má dostatečný. A chodit by měl ještě z jednoho důvodu – pobavení ostatních. Podmínky sázky se musí plnit, takže od těchto závodů si s Martinem tykáme a já jej celý jeden rok musím oslovovat „Vaše blahorodí“. Petr bude od příštího roku soutěžit také coby junior. V žácích nám zbude umělecké duo Jakub – Honza, posílené ještě jedním nováčkem. Chlapci se budou muset příští rok hodně snažit, aby se Petrovi a Martinovi alespoň trochu přiblížili. Co se týče členské základny, doufáme, že alespoň jednu nebo dvě úplně nové duše ještě získáme. Pan vedoucí Blaschka chystá velice rafinovaný nábor.
Ale zpět k soutěži. Rádi jsme konstatovali, že republikové přebory se Pepovi (opět) povedly. Za to, že na nás a spoustu dalších nezbyl guláš, nemůže. Tímto mu ještě jednou děkujeme a slibujeme, že mu příště zase pomůžeme. A nám promiňte poslabší fotografickou přílohu. Tentokrát jsme na fotografování nějak nenašli dost volného času.
O týden později po našem Žuchu se na letišti v České Lípě konala soutěž mikulášovických modelářů. I v tomto případě závodům předcházely nepříznivé předpovědi větru odnášejícím z letiště modely i s jejich majiteli. Pravda, na naší straně Lužických hor vítr se stromy docela udatně cloumal, ale za hlavním hřbetem bylo už vše v pořádku. Vítr „tak akorát“ a snad jen toho sluníčka mohlo být opět trochu více. Posvítilo si na nás až v posledních dvou hodinách soutěže. I tak je ale vidět, že i Paťhovi se modlí. Soutěž proběhla bez jakýchkoliv komplikací. Vítr většinou foukal způsobně podél dráhy a tak jsme nijak nepřekáželi slabému leteckému provozu.
Naši svěřenci absolvovali tentokrát jen dvě kategorie a tak byli poměrně rychle hotovi. Žádná sláva to nebyla. Myslím, že dosažené časy byly o dost horší jak před týdnem na našich závodech. Což bychom s ostatními pány vedoucími i přežili. Mrzí ale to, že po skončení soutěže jsme volného času nevyužili k tréningu a seřizování svých modelů, přestože některé by to moc a moc potřebovaly. Místo toho proběhlo tradiční házení tenisovým míčkem, zápasy ve volném stylu apod. Jak se zdá, někteří výtečníci budou trénovat až v Domoslavicích. Otázkou je, jestli na to budou mít čas. No ale co, vždyť je to „jen“ republika. Musím jen předem děti znovu upozornit na svoji cholerickou povahu. Pokud se při závodech nezadaří, je mi to líto, ale pochopím to. Ovšem peru se, když mladý modelář odchází ze startoviště s nafouknutou pusou jsa přesvědčen, že vše se spiklo proti němu – nepřející soupeři, špatné modely, idioti vedoucí (někdy si to odskáčou i rodiče) a jen na sebe taktně zapomíná. Holt občas v klubu připomínané budovatelské heslo: „Jak budeme dnes stavět, tak budeme zítra létat“, už tolik netáhne.
Ale dost nářků – na letišti jsme i tentokrát prožili moc hezkou sobotu. Viděli jsme spoustu pěkných výkonů a přes všechny výhrady se neztratili ani naši mladí. V kategorii CO2 předvedl Petr Budai model se dvěma nosnými plochami. Za letu na něj byl moc hezký pohled. A připomenulo mi to i mé experimentální začátky před třiceti lety, kdy jsem zpola vážně postavil házedlo se dvěma křídly. Bylo úžasně stabilní, ale přes třicet vteřin jsem se nikdy nedostal. Poté, co bylo horní křídlo odoperováno, dostavila se i maxa.
Soutěž vyvrcholila vyhlášením výsledků. Vítězové si odnesli spoustu hezkých cen, díky hlavnímu sponzorovi mikulášovických modelářů zase trochu jiných, než jsme například před týdnem rozdávali my. Teď máme před sebou volný víkend a pak už nás čeká vrcholný závod sezóny, mistrovství ČR mládeže.
Opět jsme si ověřili (tentokrát naštěstí), že ani v době počítačů a družic se nelze spoléhat na dlouhodobou předpověď počasí. Zhruba týden před konáním naší soutěže nám volaly slabší povahy a dožadovaly se odložení těchto závodů, protože v tu dobu bude v České Lípě zaručeně foukat silný vítr, v nárazech až 10 m/s. Během narychlo svolané schůzky jsme se s ostatními vedoucími klubu dohodli nic nerušit. Důvodů bylo hned několik – předpovědi počasí se dá věřit tak den, dva předem, týdenní předpověď je spíše jen odhad. Soutěž nemůžeme odložit, protože bychom způsobili velké potíže děčínským kolegům, kteří naplánovali pohár DDM na stejné datum jako my. Rádi by asi nebyli ani Paťhovi, kdybychom se jim do naprosto stejných kategorií „cpali“ o týden později při jejich Mikulášovickém házedlu. O blížícím se uragánu nás starší neinformovala ani „loupající“ kolena. A hlavně – tam nahoře jsme dobře zapsáni, ti jistě nedopustí, abychom zmokli.
V sobotu ráno jsme proto vyrazili v plném obsazení směrem na Českou Lípu. Ještě nahoře na parkovišti nás při prezentaci někteří pesimisté nabádali, abychom soutěž co nejdříve zahájili, protože ten vítr docela určitě kolem poledne přijde. Nepřišlo nic. Chvílemi sice trochu fouklo, ale chvílemi naopak se nám větru nedostávalo. Nevadil ani jeho směr šikmo přes plochu. Těch pár přeběhů přes přistávací dráhu za modely jsme zvládli a myslím, že jsme ani jednou místní aeroklubáky nenaštvali. Možná jsme postrádali trochu více sluníčka. Ale jinak soutěž uplynula v naprostém klidu a pohodě. V půl třetí jsme soutěž ukončili a odebrali se do klubovny spočítat výsledky, napsat diplomy a vyhlásit nejúspěšnější modeláře. Zhruba v tu dobu se objevila informace, že při souběžně pořádané soutěži někde na Plzeňsku její účastníci tolik štěstí neměli. Jim se všechny předpovědi splnily, takže si prý dosyta užili větru i deště. Však jsme také při vyhlašování výsledků neopomenuli poděkovat vedle časoměřičů také sv. Petrovi.
Co se týče dosažených výsledků, viděli jsme řadu hezkých výkonů. Tradičně silní jsou naši házedláři, jedno rozlétávání bylo v seniorské kategorii A3. A bohužel jak je v poslední době obvyklé, počet seniorů převážil počet modelářů žákovské kategorie. Tradiční stesk – ať se snažíme sebevíc, mezi mládežníky není příliš zájemců ochotných trpělivé práce v dílně a následně pak pobíhání po letišti za vypuštěnými modely. Nadšení pro „modelařinu“ je patrné i mezi našimi svěřenci, kteří si odlétají to nejnutnější a pak se věnují daleko zábavnější činnosti, jako jsou drnové bitvy, válení se v trávě (jistě k velké potěše majitelů automobilů, kteří tyto výtečníky na soutěž dopravili), případně sprint do klubovny Aeroklubu na Colu s hranolky. Uznávám ale, že tentokrát se toto dělo v daleko menší míře. Ono stihnout do půl třetí odpoledne čtyři kategorie (házedla plus větroně A3 u nás a pak totéž ještě u děčínských) dá docela zabrat. Zmínit musím Petra Blaschku mladšího, který všechny čtyři své starty proměnil ve vítězství. Spoustu diplomů si z této dvojité soutěže odvezli i ostatní vilémovští modeláři. Nelítostní vedoucí přesto měli k výsledkům několik připomínek – dosažené časy by na republice stačily sotva na první desítku. Vždyť i zmíněný Petr Blaschka nedosáhl nejlepšího času dne, protože jej překonala mladší žákyně Kristýna Martinková. Abych nebyl až tak negativní, ona Česká Lípa se svým zvlněným terénem a nedalekým lesem není pro dosahování špičkových výkonů nejlepší. No uvidíme v Domoslavicích.
Při vyhlašování výsledků jsme se snažili nezapomenout na ty nejmenší, kteří se na stupně vítězů nedostali. Druhý pan vedoucí zajistil od jednoho sponzora polotovary polystyrenových vystřelovacích kluzáků. Bylo jich dost pro všechny modeláře žákovských kategorií. Docela by mě zajímalo, kdo si tento kluzák doma dokončil a komu to i létalo.
Tak nashledanou za týden opět v České Lípě, tentokrát při Mikulášovickém házedlu
