Mikulášovické házedlo 2016

Další soutěž, kterou její pořadatelé museli odložit kvůli počasí. Lilo tak vydatně a vytrvale, že „povolil“ i Luboš Paťha a to je modelář, který se jen tak nějakého počasí nelekne. Jako pamětník chci vzpomenout jednoho staršího závodu v Domoslavicích, kdy si to Luboš „rozdal“  ještě s jedním soupeřem v rozlétávání o první místo v kategorii házedel. Zatímco my ostatní čekali v teple a suchu autobusu, Luboš s kolegou (tuším, že to byl Jarda Bošek) vyběhli do neuvěřitelné sloty a zhruba po deseti minutách se oba vrátili celí promočení a s výkonem něco přes dvacet vteřin. Tak je pravda, že od té doby jsme všichni změkli a navíc, máme coby pořadatelé zodpovědnost za spoustu lidí, ale třeba takové mrholení by pro Luboše nejspíš nebylo důvod pro zrušení. A onu historku z Domoslavic zmiňuji také proto, že se mi zdá být kouzelná a nechci, aby zapadla. Moc pamětníků si ji již nevybaví a i já jí brzy zapomenu. Odklad byl čtrnáctidenní, protože o týden později se konalo v Panenském Týnci další kolo Pražské ligy a do České Lípy by příliš mnoho modelářů nedorazilo. V každém případě se čekání vyplatilo. Počasí bylo přímo skvostné. Užili jsme si sluníčka, nebylo ani horko ani zima a foukal vítr „tak akorát“.

I soutěžících se sešel odpovídající počet. Sice jsme při sestavování kalendáře soutěží slíbili s panem Bartíkem Lubošovi sousedkou výpomoc, která ale nakonec ani nebyla potřeba. Mikulášovičtí vše stihli vlastními silami. Tak třeba příště. My jsme se proto mohli s Petrem věnovat našim svěřencům. Chyběl Petr Blaschka mladší, který zůstal doma a léčil nachlazení tak, aby byl při MČR mládeže fit. Junior Martin Hájek kromě jarních přeborů mládeže již na naše závody nejezdí. Jen jsme si tuto sobotu v České Lípě zamávali, protože Martin obdržel od rodičů jako dárek k narozeninám vyhlídkový let. Jakub Smělík absolvoval jakousi rodinnou akci a tak jsme se tentokrát vešli do jediného auta. Na zadním sedadle Blaschkovic Žirafy seděli Honza Weisgerber s Michalem Jiřincem a mezi nimi Tomáš Luft. I jeho „nakládání“ do auta provázely velké komplikace. Že jede také, jsme se dozvěděli kousek před Šluknovem. Ještě, že máme ty mobily.

Závody jsme pojali jako poslední přípravu před mistrovskými závody v Kožlanech. Přesto Honza létal jak s partesu. Až jsme se báli, aby nevystřílel před nejdůležitějším závodem sezóny všechnu munici. Přestože to na větší a silnější soupeře nestačilo, Tomáš nás přesvědčoval, že z něj v blízké budoucnosti vyroste zdatný házedlář. S „dělníkem“ našich letišť, totiž školním modelem Gino, toho v kategorii A3 příliš dosáhnout nelze. Však jsme se spíše snažili naučit Tomáše vlekat, případně i model včas vystřelit, než abychom sledovali nějaké výkony. Michal pak dokazoval, že kategorie házedel nebude jeho hlavní parketa. Rád by příští rok létal větroně A3 a F1H. I když máme pocit, že není tak špatný vrhač (jen bych ho nejraději roztrhnul za to, že vždy se odmítá před hody řádně rozvičit), jeho přání ctíme. Což ovšem vyžaduje jediné – přes zimu stavět, stavět a zase stavět. S jedinou A3, kterou ke všemu na začátku závodů nakřápnul, se toho moc zvládnout nedá. Takže i u Michala přišlo na řadu věrné Gino a časy kolem třiceti vteřin. Do bojů se tentokrát zapojili i oba dospěláci. Daleko úspěšnější byl samozřejmě Petr Blaschka. V obou kategoriích se umístil mezi nejlepšími. Obzvláště se pak cení vítězství v kategorii A3, kde spolu s ním na stupních vítězů stáli nesmírně zdatní modeláři František Gloziga s Milanem Šaflerem. To já bezpečně uhájil poslední místo. Cením si ale toho, že nejméně po dvou letech jsem opět zkusil atmosféru závodů. Bohužel, jak se rozepisuji jinde, pravá noha proti tomu silně protestovala a tak jsem s trochu hořkou ironií ocenil, že možná můj poslední let v životě bylo alespoň maxo.

Co se týče ostatních soutěžících, moc těší počet závodníků v žákovských kategoriích. V házedlech a větroních A3 jsme si to rozdělili zhruba rovným dílem s mladoboleslavskými a varnsdorfskými modeláři, gumáčky pak obsadili hlavně mladí modeláři z Liberce a Varnsdorfu.

V klidu jsme dolétali, přesunuli se nahoru ke klubovně aeroklubu, v pohodě vyhlásili výsledky a pak se rozjeli do svých domovů. A teď už přijde na řadu nejdůležitější závod sezóny našich mládežníků, mistrovství české republiky.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Žuch 2016

Nejprve něco k počasí. Ačkoliv letos naši rosničkáři tápou obzvláště často, tentokrát se trefili dokonale. Již tak vysoké noční teploty se někdy kolem deváté přehouply přes dvacet stupňů a během dne pomalu narůstaly. V půl třetí, ,kdy jsme opouštěli soutěžní plochu, jsme na našich „špiónech“ naměřili konečných 29°C. K tomu foukal jen mírný vítr do 4 m/s. Po ranním rozhodování, kam dnes bude foukat, si nakonec vítr vybral směr k hangárům. Ředitel soutěže, tedy já, byl tomu rád, protože nemusel neustále nervózně pokukovat po přistávací ploše, zda se tam neloudá některý ze soutěžících. Na přistávací dráze dnes panoval docela čilý ruch. Někteří modeláři by s tím ovšem nesouhlasili. Tuším, že dvěma nešťastníkům zaletěly jejich modely do hustého lesa a bohužel již nebyly nalezeny. V obou případech se jednalo o gumáčky. Ztráta tedy byla dost citelná. Zřejmě zastávkoval determalizátor, protože ostatní gumáčkáři, ale i větroňáři v kategorii F1H přistávali v bezpečné vzdálenosti od kraje onoho lesa, o šedesátivteřinových házedlech či větroních A3 ani nemluvě.

Nyní k vlastní soutěži. Trochu jsme se obávali malého počtu časoměřičů. Den před závody nám totiž „vybouchlo“ pět časoměřičů přespolních a tři domácí. Letošního Žuchu se ale zúčastnilo méně soutěžících než obvykle (napočítal jsem 29 modelářů) a tak jsme to za pomoci dvou pomocníků z Mikulášovic a jednoho z varnsdorfského klubu v pohodě zvládli. Myslím, že nikdo dlouho na startu nečekal. Výkony byly „střídavě oblačné“. Někdo nalétal špičkové časy, někomu se dařilo méně. Však jsem si také při vyhlašování výsledků rýpnul. Především do starších žáků, které v kategoriích házedel a větroňů A3 tentokrát výrazně zastínili žáci mladší. Už by holomci měli při soutěži ukázat daleko více. Jestli ono to nebylo tím, že je tentokrát páni vedoucí nechali tak trochu svému osudu. Všichni tři vilémovští vedoucí totiž stáli na startovištích se stopkami v rukou a směřovat své svěřence proti větru, natahovat potlačené modely a provádět další rutinu jednoduše nestíhali. A také si tak trochu škodolibě mysleli, jen ať se hoši naučí samostatnosti.

Rozlétávání tentokrát nebylo žádné. Takže jsme se již v půl třetí přesunuli do klubového baru, kde jsme dopočítali výsledky a vypsali diplomy. V půl čtvrté se vrátili neúspěšní hledači ulétlých modelů a my přistoupili k vyhlášení výsledků. Soutěžních kategorií byla vypsána spousta a tak se dostalo téměř na všechny. Hlavně samozřejmě na děti, kterých máme, jak se zdá, méně a méně. A kdo nestál na pomyslných stupních vítězů, mohl si hrábnout do krabice pro něco sladkého. Děti byly s předanými poháry spokojeny a snad se i dospělým modelářům líbily naše pivní sklenice s motivem naší soutěže.

Celá soutěž, od nástupu při zahájení, přes vlastní létání, až po vyhlášení výsledků, proběhla bez jakéhokoliv problému. Až na pár výjimek všichni soutěžící setrvali až do konce, takže jsme se mohli důstojně rozloučit. Ne nadlouho – již příští týden se v České Lípě sejdeme znovu, tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Jarní Mladoboleslavská 2016

Po kulturně společenské stránce akce zdařilá, po stránce sportovní nikoliv. Již několik dní foukal velice silný vítr a předpovědi tvrdily, že v sobotu 8. května tomu nebude jinak. Varnsdorfští modeláři, se kterými jsem tuto situaci předem konzultoval, celé závody rovnou odtroubili. Sílu, směr větru a s nimi spojené komplikace odhadli zcela přesně. Já se proto pokusil změnit při páteční schůzce cíl sobotního výjezdu. V Litoměřicích pořádal Pepa Kubeš halovou soutěž. Byl jsem ale přehlasován, takže nakonec jsme vyrazili dle plánu do Boleslavi. Hlavním tahákem totiž byla návštěva leteckého muzea Metoděje Vlacha. I já se na něj těšil a tak jsem příliš neprotestoval.

Ještě kousek za Českou Lípou to vypadalo, že možná budeme mít štěstí. Vítr se zdál být docela mírný, ovšem na úrovni Doks již ohýbal stromy. No a po vystoupení z aut na letišti v Mladé Boleslavi to bylo všem hned jasné. Jde se do muzea. Škoda, protože pořadatelé se na soutěž dobře připravili. Milé byly i volné vstupenky do muzea, které jsme od pořadatelů obdrželi. Samozřejmě jsme je všichni využili. Mezi exponáty jsme strávili dobré dvě hodiny a pak jsme ještě s kolegy z ostatních klubů chvíli klábosili v místním baru. S Petrem jsme se shodli, že to stálo zato. Během závodů pořád s něčím pospícháme, staráme se o kupu dětí a s ostatními stačíme nanejvýš sem tam prohodit nějaké to slovo. Modeláři jsou vesměs příjemní, féroví lidé a proto mezi nimi máme spoustu kamarádů. Ocenili jsme proto, že tentokrát jsme s nimi mohli v klidu pohovořit, vyměnit si zkušenosti a i trochu zavzpomínat.

Poté se naše výprava rozdělila na dvě části. Jeden vůz byl obsazen počítačově závislými dětmi, zatímco ty méně šťastné, které se do vozu č. 1 již nevešly, musely s námi na hrad Houska. Ale myslím, že na Housce se nakonec líbilo všech účastníkům, nejenom nám vedoucím. Takže nakonec docela příjemný výlet.

Z. Hykš

Jarní větrná 2016

Tak tato akce se příliš nezdařila. Mnichovohradištští modeláři po vyhoštění z letiště v Hoškovicích a několika ročnících své soutěže na letišti v Mladé Boleslavi, zvolili tentokrát plochu „modelářského letiště v Drahoticích“. Nikdy jsme tam nebyli a tak jsme byli zvědavi, o co se vlastně jedná. Našeho ideového vůdce a daleko zkušenějšího modeláře, pana Bartíka z Varnsdorfu jsem se dotázal, zda se skutečně jedná o plochu vhodnou pro volňáskáře. Odpověděl mi po Merkelovsku: „Zvládneme to“. Už toto mě mělo varovat. Při výjezdu z Mnichova Hradiště a proplétání se všemi těmi skalami po úzkých silničkách, jsem si položil otázku, kde se tady proboha dá létat. Stále jsem ale doufal, že půjde o nějakou rozlehlejší pastvinu o velikosti jako je třeba naše cvičná louka v Lipové. Jo prdlajs. Zlatá louka v Lipové. Jednalo se o uzounkou a krátkou nudli, jistě vyhovující RC modelářům, ale pro nás, ctitele volného letu, naprosto nevyhovující. Ke všemu modelářů zvědavých na novou soutěžní plochu bylo daleko více a tak na místě nevěřícně kroutili hlavami kolegové z Varnsdorfu, Liberce i Kopidlna. Hlavní pořadatel byl ten den ušetřen hned dvojích nepříjemností. Za prvé, všichni naši kolegové modeláři jsou slušně vychovaní, tolerantní lidé. Proto jsme tyto závody rozpustili v klidu. Žádné jedovaté výstupy se nekonaly, i když mohly. Už jen tím, jak velké jsou náklady na dopravu. Například nás to stálo tisícovku. A ještě větší problém by pro pořadatele nastal po útoku majitelů okolních polí. Všude kolem té nudle totiž rostla řepka a nebo obilí. Přes palec jsem spočítal, že při daném směru větru a počtu soutěžících, bychom se těmi poli prošli několiksetkrát. Kolem poledne by hlavní pořadatel byl propíchnut vidlemi. Jsem možná trochu jedovatý, ale v dobrém. Bude-li nějaké příště (při dohodnutém náhradním termínu o týden později, jsem na letišti v Mladé Boleslavi již nikoho z pořadatelů neviděl), doporučuji jinou soutěžní plochu.

Cestou domů jsme se zastavili v Mimoni na zmrzlině a o kousek dál se pokochali Ploučnickou průrvou. Nakonec si děti přeci jenom trochu zaházely, byť jenom „placáky“ při nácviku žabek na hladině Ploučnice.

Z. Hykš

Přebor mládeže Ústeckého kraje 2016

Pohledem z okna, po vyvalení se z postele, bylo jasné, že dnes opravdu nezmokneme. Na nebi ani mráček, na teploměru minus pět. Bohužel, už trochu foukalo, což napovídalo, že varování o během dne zesilujícím větru až někam k 12m/s v nárazech, budou oprávněná. Však také hlavní pořadatel přeborů, pan Bartík, při nástupu zdůrazňoval, že velké kategorie by měli modeláři odlétat jako první s tím, že ta házedla na závěr předpokládaný vichr vždycky nějak zvládnou. No nakonec to tak zlé nebylo, ale přesto nezkušení modeláři měli v druhé polovině soutěže s prudkými poryvy větru velké problémy. (Pro pořádek – hlavní nápor větru přišel u nás ve výběžku až před půlnocí). Pochválit musíme opět pana Bartíka a členy LMK Varnsdorf. Pořadatelů se sešlo spousta, takže soutěž, podobně jako před týdnem, měla rychlý spád. My tentokrát zapůjčili dva časoměřiče.

Náš hlavní cíl byl pomoci Jakubovi splnit v kategorii A3 kvalifikační limit a totéž dosáhnout s Petrem v kategorii F1H. To druhé se podařilo, první nikoliv. Po celou dobu se Jakub pohyboval po ploše s výrazem štvané laně a tento výraz s blížícím se koncem soutěže zesiloval. Až mi ho bylo líto. Ale nedalo se nic dělat. Jakub rychle po svém vstupu do vilémovského klubu prokázal, že házení kamení není jeho silná disciplína. Od počátku to byl „větroňářský typ“. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Když někdo po zhruba dvou letech členství v našem klubu dospěje k jednomu modelu A3 Gino a z větroně F1H Miki po dvaceti měsících stavby leží na stole pouze kostra křídla, nemůže očekávat žádné pěkné výsledky. Opravdu jsme se snažili, ale tentokrát se Jakubovo Gino rozhodlo, že 180 vteřin dnes nepřekoná. No a házedla, to už bylo je smutné zakončení Jakubových letošních pokusů o republiku. Co let, to originál. Jakub je ale velký pohodář a tak si myslím, že neúspěšnou kvalifikaci přežije bez následků. Bohužel, v dílně se asi nic nezmění a tak možná se za rok dočkáme stejně jako letos moudra, kdy Jakub vzal týden před přebory do ruky nepotažené křídlo MIKI II a prohlásil, že tohle asi do přeborů dokončit nestihne. Jen pro vedoucí je to občas velký nápor na nervy. Petr větroň F1H zvládl v pohodě. Posledním soutěžním letem dokonce dosáhl svého prvního „ájedničkového maxa“. A protože se již dříve kvalifikoval i v házedlech a větroních A3, může si vybrat, jakou kategorii v Kožlanech vypustí.

Zaznamenali jsme i ztráty. Martin přišel o špičkový model házedla, přestože prokazatelně „kopnul“. Jenže v běhu za modelem se bál vstoupit na golfové hřiště, které mu leželo v cestě a než se prodral okolním lesíkem, model ztratil z dohledu. Hledali jsme ho ve třech možná hodinu, ale marně (čert ho vem – ne Martina, ale to hřiště).

Pana Bartíka jsme vyplísnili za to, že ke konci soutěže vytáhl z krabice několik vystřelovadel, přestože dlouhodobě zřízení této kategorie spíše zpochybňuje. Samozřejmě tím okamžitě nadchnul všechny přítomné, včetně třech našich žákovských modelářů. Však také hned prohlásili, že přecházejí do této kategorie. Honza se dokonce po panu Bartíkovi dožadoval stavebního plánku. Tůdle, dál budete hezky stavět házedla a větroně. I ve mě tato kategorie vyvolává určité pochybnosti. Ideální je možná pro lákání nových modelářů při dětském dni, případně podzimní drakiádě, ale při modelářské soutěži mi připadá trochu pouťově.

No a pak to šlo podle stejného scénáře – odchod nahoru, okupování baru v klubovně aeroklubu. spočítání a vyhlášení výsledků, společná fotografie a pak hurá domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Pepova jarní 2016

Pršelo, ale na tuto soutěž bychom snad museli přijet i kdyby vypuklo zemětřesení. V zimě jsme totiž lobovali za oddělení této soutěže od přeboru mládeže Ústeckého kraje. Argumentovali jsme, že pokud to náš Pepa nerozdělí, bude mít v seniorských kategoriích daleko menší účast, protože dospělí se budou věnovat dětem a na sebe jim nezbude čas. To by bylo nesolidní – první si pro sebe vyhádáme soutěž a pak na ni nepřijedeme. Tudíž jsme vyrazili, ale lehko nám nebylo. Opět pršelo, chvílemi i dost silně. I na parkovišti českolipského aeroklubu jsme zhruba hodinu čekali, než se počasí umoudří. Poslední kapky padly ještě dole na ploše, těsně před tím, než jsme začali vybalovat éra. Tmavé mraky na obzoru hrozily i nadále, ale naštěstí již nepršelo a ke konci soutěže jsme zahlédli i sluníčko. Teplo nebylo, ovšem nefoukal příliš silný vítr a tak to nakonec byla docela povedená soutěž. Přispěl k tomu i pořadatelský klub, který zajistil dostatek časoměřičů, díky čemuž měla soutěž rychlý spád. I my jsme vypomohli třemi pomocníky.

Co naši svěřenci? Na stanovištích házedlářů se tísnila spousta varnsdorfského dorostu. Dohodli jsme se proto, že začneme nejprve s větroni A3. Tam bylo daleko volněji. V podstatě jsme létali pouze my a kopidlnský Matěj Tichý. Pak jsme přešli na startoviště házedel, kde se to mezitím řádně vylidnilo. Ovšem mezi oběma kategoriemi se naši modeláři museli řádně občerstvit. Udělal jsem spoustu fotografií a později doma při jejich zpracování jsem zjistil, že pokud fotím nějakého přespolního modeláře a vzadu postává hlouček dětí, dost často jsou to naše, řízkem se živící děti. Trochu mi to vadí – i kdyby na obzoru zahrozila nějaká dešťová fronta, případně se na nás hnala bouřka, naši pohodáři v klidu dosvačí a teprve pak, řádně posilněni, budou pokračovat. V dešti, ve větru. Vzpomínám, jak se náš Martin Hájek mohl loni „na republice“ přetrhnout, aby stihnul odstartovat dříve, než se na dlouho zatáhne. Stihnul to a moc mu to v celkovém pořadí pomohlo. Ostatní toto neumí. Řízek od maminky má prostě přednost.

Soutěž jsme pojali jako přípravu na Přebor mládeže Ústeckého kraje. Hlavně Jakub, který na Přeboru kraje Středočeského chyběl, si měl českolipské letiště řádně odzkoušet. Ostatní již jen trénují, protože v Panenském Týnci byli stoprocentní a mají splněno. Pokud trochu pozměním jeden slavný citát Vladimíra Menšíka, platí, že „jeden tréninkový let je lepší, jak půlhodinová teorie (v očích dětí spíš plané žvanění pana vedoucího) v dílně u tabule“. Zda měl trénink nějaký smysl, uvidíme za týden. Ještě jedna podařená událost stojí za zmínku. Po dlouhých letech opět dozrál jeden náš modelář do kategorie F1H. Petr Blaschka po dvaceti měsících (!) konečně dokončil svůj model MIKI II, jehož stavbu zahájil v srpnu 2014 na modelářském soustředění mládeže na Rané (jen pro pořádek – ostatní výtečníci zatím dospěli do stádia holé kostry křídla a polotovaru trupu). Bohužel, Petrova premiéra se musela o týden odložit, protože model „se zapomněl přibalit“. Nedá se nic dělat, na přeborech půjde Petr rovnou naostro.

K cestě zpět není třeba děti již tradičně nutit. I když je to do kopce, čeká je tam vyhřátá klubovna aeroklubu s hromadou smažených hranolků. To hrochovití vedoucí se do kopce drápou daleko obtížněji. Popíjejíce Colu jsme čekali na zpracování výsledků a vyhlášení těch nejlepších. I zde se varnsdorfští pochlapili (nebo spíš pobabili?). Martina a Monika Hofmanovy již během soutěže průběžně zpracovávaly výsledky, takže v klubovně již jen dopočítaly opozdilce a vypsaly diplomy. Šlo to „jako po drátku“. I na nás něco zbylo, takže jsme se v dobré náladě a poměrně brzy vydali na cestu domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš