Právě dorazila výsledková listina. Můžeme proto ohodnotit vystoupení našich žáků a juniorů. Až na Michala jsou naši svěřenci zkušení účastníci těchto závodů. Moc dobře vědí, že se zde setkají se zcela jinými soupeři než při řadových soutěžích a nebo krajských přeborech mládeže. Kluci nejsou špatní modeláři, něco jim ale chybí. Myslím si, že vím co. Chtělo by to přitlačit trochu při stavbě modelů, protože při našich schůzkách v dílně panuje až příliš pohodová atmosféra. A také by bylo potřeba více trénovat. Letos jsme si s pány vedoucími slíbili, že tentokrát proběhnou prázdniny jinak, než v předchozích letech. Budeme chodit poctivě do kroužku a když se nás sejde dostatečný počet a bude hezké počasí, pojedeme do Lipové trénovat. Bohužel, zatímco vedoucí měli o prázdninách téměř stoprocentní účast, některé kvalifikanty na MČR jsme viděli až první týden v září. Takže trénovalo se jen při Žuchu a Mikulášovickém házedlu, což je málo. Ostatně ta nevylétanost byla při sobotních závodech vidět. Myslím, že kluci si nyní říkají totéž. Tak jen, aby jim brzy neotrnulo a vše se nevrátilo do starých kolejí.

Dost bylo kritiky, je čas i trochu chválit. Kluci bojovali až do konce. Honza Weisgerber byl příliš přemotivovaný, takže se mu vůbec nepovedla kategorie házedel. Ale nevzdal to. V A3 se sice v sobotním poťouchlém počasí také nekonalo žádné maxo, ale i když Honza vypadal velmi nespokojeně, nám se jeho vystoupení líbilo. Příští rok bude mít ještě jednu šanci na žákovský reparát a když budeme o příštích prázdninách pilně trénovat………. Naopak na poslabší výkony z Mikulášovického házedla zapomněl Michal Jiřinec. V házedlech samozřejmě nemohl konkurovat specialistům, ale na jeho vrhačské schopnosti to bylo dobré. V kategorii A3 létal také hezky. I proto, že jsme přivedli k rozumu jeho model Špaček a nemuseli jsme si při těchto vrcholných závodech dělat ostudu s Ginem. A když o příštích prázdninách trochu potrénujeme …….. Na závěr jsem si nechal našeho juniora Petra Blaschku. Měl s námi vyrazit i obhájce loňského titulu v kategorii A3, Martin Hájek, bohužel od středy ležel doma s horečkami. Takže Petr zůstal sám. Juniorů se příliš neschází. V kategorii F1H stačilo dokonce jen klouznout a třetí místo bylo doma. Což by bylo samozřejmě nesportovní. Petr se moc snažil, přesto byly jeho dva vleky doprovozeny jedovatými poznámkami Blaschky staršího. Nebylo to razantní vystřelení, dokonce ani vystřelení decentní, po kterých voláme. Vypuštění do klidu na takových závodech praktikovat nelze. I v A3 jsme podobným způsobem „zazdili“ dva lety. Zvláště mrzel poslední let, po kterém jsme byli přesvědčeni, že bedna je beznadějně ztracena. K našemu údivu kazili i soupeři, takže i v malých větroních nám zacinkalo. Příště už takové štěstí mít nemusíme. Nedá se nic dělat, měli bychom příští prázdniny alespoň trochu potrénovat ……..

Ještě pár slov k této soutěži. Okolnosti nás donutily vyrazit až v sobotu ráno a týž den se domů i vrátit. Náročné to bylo hlavně pro řidiče současně zastávající funkci klubového manažera. Slabší povahy vstávaly v půl čtvrté ráno, dobrodruzi až po páté. Směrem na Plzeň jsme odstartovali přesně v pět. V Jesenici jsme poslali SMS zprávu našemu zástupci, panu ing Bartíkovi, že dorazíme kolem čtvrt na devět. Doufám, že si tuto SMS přečetl alespoň večer v ubytovně. Počasí nic moc, ale jak poznamenal hlavní pořadatel, p. ing Kornatovský, lepší na skladě nebylo. Nakonec to bylo docela pěkné, byť dost nestálé počasí. Těch pár drobných přeháněk se nepočítá. A že mohlo být daleko hůře. Během závodů jsme pozorovali, jak nás v bezpečné vzdálenosti od letiště míjely silné dešťové přeháňky a regulérní liják valící se směrem na jih, který jsme cestou domů potkali v Ústí nad Labem, nám již také nemohl uškodit. Takže paráda. Dík zaslouží pořadatelé nejenom za výběr počasí, ale i za organizaci celých závodů. Vše klapalo přesně jak mělo. Byli jsme v Kožlanech již čtyřikrát a vždy to byly bezproblémové závody. Abych ale nekřivdil pořadatelům předchozích mistrovství. Ještě jsme nezažili zkažené přebory. Bude to nejspíš tím, že se pořadatelství ujímají „tahouni“ typu našeho Pepy se zkušenými pomocníky ochotnými přiložit ruku k dílu. Takže Západočeši, ještě jednou – díky.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Hlavním pořadatelem letošních mistrovských závodů byl LMK Varnsdorf v čele s neúnavným organizátorem, p. ing Bartíkem. Za soutěžní plochu si vybral letiště v Domoslavicích. Proč až letiště v Hradeckém kraji, když pořádající kluby jsou ze severu? Důvod je prostý – republikových přeborů se vždy účastní velká spousta lidí, ať již organizátorů, závodníků, či jejich doprovodu a není v našem okolí mnoho ploch, na kterou by se všichni vešli. Vlastně není žádná.

Jak již bylo řečeno, v čele organizačního týmu stál p. ing Bartík. Přestože již věkem důchodce, většině z nás „čekatelů“ imponuje jeho neutuchají elán a nadšení pro modelařinu všeho druhu. Je dobře, že tuto sopku doprovází spolehlivý tým spolupracovníků, kteří naopak do závodů vnášejí potřebný klid a pohodu. A jsem také rád, že v početné skupině časoměřičů jsem viděl spoustu kolegů z Varnsdorfu a okolí, modelářů z kraje Hradeckého i dalších, kteří se coby závodníci pravidelně účastní našich regionálních soutěží, ať již je to Pepova jarní, náš Žuch, či Mikulášovické házedlo. Chápu jejich přispění jako určitou kompenzaci za to, co pro ně při svých soutěžích děláme. I my jsme zapůjčili téměř celý náš časoměřičský tým. Čtyři časoměřiči na tak malý klub, jako jsme my, je slušný počet.

Soutěž začala slavnostním nástupem. Po státní hymně, krátkém projevu ředitele soutěže, místostarosty nedalekých Hořic a ukázce vystoupení hořických mažoretek, vypuklo první kolo. Počasí se během soutěže měnilo dost radikálně. V prvních kolech bylo poměrně klidno a chladno. Během závodu vítr postupně sílil. Pokud vylezlo sluníčko, bylo i teplo, pokud se ale schovalo za neustále přibývající mraky, byla dost velká zima. Ve čtvrtém a pátém kole se již muselo na příznivé podmínky čekat a ne vždy se to i povedlo. Naštěstí to pořadatel dobře spočítal a na každé stanoviště přidělil zvládnutelný počet soutěžících a soutěžních kategorií. My jsme měli naše modeláře umístěny na třech startovištích. Hezky vedle sebe, takže nám nedělalo žádný problém přebíhat na těch 12 metrech od levého křídla na pravé a zpět.

Co naši svěřenci? Začnu odspodu. Jakub Smělík během soutěže udivoval své kamarády spoustou kouzelnických triků, díky kterým již absolvoval několik veřejných vystoupení a získal přezdívku „Copperfield“. Bohužel, pořádnou A3 si vyčarovat nedokáže a postavit lepší model jak Gino, se také nedaří. Druhým výtečníkem je Honza Weisgerber. Ten ty výkonnější modely dokonce má, ale marná sláva. Když se netrénuje, lepší výsledky se nedostavují. Zatímco zbytek týmu přes celé prázdniny navštěvoval naši klubovnu a v hezkém počasí jezdil do nedaleké Lipové (mimochodem Honzova bydliště) trénovat, Honzu jsme o prázdninách neviděli ani jednou. Jeho letadla nejsou špatná, ale chtělo by to s nimi více létat. A nevím, nevím, jestli ve zbytku sezóny dojde ke zlepšení morálky. Mé poplašné informace typu „přidejte, příští mistrovství je JIŽ za padesát týdnů!“, přecházejí oba dárečkové s ledovým klidem. Následují naši dva nejlepší, totiž Petr Blaschka a Martin Hájek. I když se někdy i jejich návštěvy modelářského kroužku měnily na kroužek diskuzní, uznávám, že o prázdninách se snažili. Však to také na jejich vystoupení v Domoslavicích bylo vidět. Mezi oběma kluky nevidím velký výkonnostní rozdíl. Co mě ale zaujalo, byla Martinova taktičtější vyzrálost. Už dlouho jsem ho neviděl tak rychle běžet na startoviště po zahájení čtvrtého kola. Spočítal si totiž, že ta modrá obloha dlouho nevydrží a odstartoval se svojí A3 jako první. Hned po něm se to zavřelo a všichni ostatní, včetně našich ostatních, v poklidu svačících modelářů museli čekat. Ne všichni se dočkali. Však také čtvrté kolo mělo na celkové výsledky velký vliv. Dlouho to u Martina vypadalo na druhé místo a proto jsme byli příjemně překvapeni, když to nakonec o pouhé dvě vteřiny vyšlo na titul. Náš první v mládežnické kategorii po více jak třiceti letech činnosti klubu. Škoda Petra. V součtu obou kategorií zalétal ještě lépe jak Martin, ale v početněji zastoupených žácích to stačilo „jen“ na čtvrté a páté místo. I tak to bylo nejlepší žákovské vystoupení v historii našeho klubu. A škoda, že Martin už do kroužku nebude docházet. Postihl nás tradiční problém venkovských klubů, totiž velké ztráty modelářů při přechodu z žákovské do juniorské kategorie. Přestože Martin „zůstane v oboru“ (bude se učit ve Vodochodech na leteckého mechanika), schůzky v žádném případě stíhat nebude. Doufáme, že alespoň na nějakou soutěž zavítá. Letecký park na to má dostatečný. A chodit by měl ještě z jednoho důvodu – pobavení ostatních. Podmínky sázky se musí plnit, takže od těchto závodů si s Martinem tykáme a já jej celý jeden rok musím oslovovat „Vaše blahorodí“. Petr bude od příštího roku soutěžit také coby junior. V žácích nám zbude umělecké duo Jakub – Honza, posílené ještě jedním nováčkem. Chlapci se budou muset příští rok hodně snažit, aby se Petrovi a Martinovi alespoň trochu přiblížili. Co se týče členské základny, doufáme, že alespoň jednu nebo dvě úplně nové duše ještě získáme. Pan vedoucí Blaschka chystá velice rafinovaný nábor.

Ale zpět k soutěži. Rádi jsme konstatovali, že republikové přebory se Pepovi (opět) povedly. Za to, že na nás a spoustu dalších nezbyl guláš, nemůže. Tímto mu ještě jednou děkujeme a slibujeme, že mu příště zase pomůžeme. A nám promiňte poslabší fotografickou přílohu. Tentokrát jsme na fotografování nějak nenašli dost volného času.

Výsledková listina ZDE!

Detail diplomu ZDE!

Tak za rok zase na shledanou.

A je to tady – jedeme do Tábora na mistrovství České republiky. Ještě před odjezdem jsme zaznamenali v řadách kvalifikantů dvě ztráty. Junior Adam Trojan se definitivně přesunul od modelářů do sdružení „Kozí dech“ (upřesňuji – mezi ctitele mopedů) a mladší žák Honza Weisgerber prý zapomněl, že se tento víkend něco takového koná. Proto si naplánoval jinou akci. Zbyli nám věrní Petr Blaschka s Martinem Hájkem, které po dlouhé době doplnila juniorka Lucka Raichartová. Zatímco oba prvně jmenovaní ještě navštěvují základní školu a mohou se modelařině věnovat v podstatě bez překážek, Lucie dojíždí na studia až do vzdáleného Turnova a náš kroužek prostě nestíhá. Ve chvíli, kdy v pátek přijíždí domů, my již v modelářské dílně uklízíme. Ale na přebory, si na rozdíl od Honzy čas udělala.

Do Tábora to máme přes půl Čech a tak si řidiči obou vybraných vozů vymínili řádný odpočinek. Vyrazili jsme proto již v pátek 19. září po obědě a navečer se ubytovali v táborském domově mládeže. Ubytování příjemné – pan vedoucí Sucharda při výběru opět osvědčil dobrý vkus. Povečeřeli jsme z hojných domácích zásob a šli spát. Budíček druhý den byl již v půl sedmé ráno. V klidu jsme posnídali, provedli ranní hygienu a vyrazili na všechovské letiště. Nikdy jsme tu nebyli a navíc padla silná mlha. Přesto jsme letiště ve Všechově našli bez problémů. Zaregistrovali jsme se a čekali, až se podmínky zlepší. Mezitím samozřejmě proběhl slavnostní nástup účastníků těchto závodů. Nástup byl zpestřen emotivním vystoupením jednoho z pořadatelů, který obhajoval vloženou soutěž házedel mladších žáků – tzv. Dražický pohár. Na otázku, „kdo z vás dělá něco pro to, aby mladší žáky neodrazovaly společné starty s žáky staršími“, jsme neodpovídali, protože to byla otázka řečnická. Byť se nás trochu dotkla. My na našich soutěžích v kategorii házedel, kde je věkový rozdíl nejmarkantnější, dělení na mladší a starší žáky důsledně provádíme spoustu let a pokud cítíme, že velká účast bude také ve větroních, žáky rozdělíme i zde. A co víc, při našich soutěžích pamatujeme i na nejmladší soutěžící, kteří se neumístili na stupních vítězů diplomem nebo alespoň malou sladkostí. Stačí si projít jakoukoliv naši výsledkovou listinu, abyste si ověřili, že to tak skutečně je. A nemyslím, že jsme v tom nějak výjimeční. Stejně tak se chovají i kolegové v sousedních klubech z Mikulášovic a Varnsdorfu a věřím, že i na spoustě jiných soutěží je tomu také tak.

Než ale došlo k vzájemnému škrcení vedoucích, naštěstí se mlha rozplynula a mohlo se začít soutěžit. Tuto sobotu, jsme měli, jako již poněkolikáté v tomto poněkud zvláštním závěru léta, velké štěstí na počasí. Zatímco optimisté předpovídali, že zmokneme v průběhu čtvrtého a pátého kola, pesimisté byli přesvědčeni, že pršet bude po celou soutěž. Nakonec zvítězili superoptimisté, protože jsme nezmokli v podstatě vůbec, přestože od konce kola třetího se po obloze honily výhružně vyhlížející mraky. Páté kolo proběhlo velmi svižně, protože v té době jsme již byli ze dvou stran obklíčeni bouřkou, na letišti se prudce ochladilo a foukal silný vítr. V polovině posledního kola na ploše zbyly pouze kolíky vyznačující jednotlivá startoviště.

Jak jsme dopadli my? Pan vedoucí Blaschka to vyhodnotil slovy: “jako obvykle na velké soutěži“. Naše děti mají zřejmě před velkými závody jakýsi ostych. A to nemluvím o tom, že zklamali i vedoucí. Několikrát odstartovali své svěřence ve chvíli, kdy kolem nás snad vůbec nebyl žádný vzduch. Modely padaly jako kámen a naše výkony se dvacítkami a třicítkami jen hemžily. Jednu chvíli s námi za to Martin ani nemluvil. Opravdu umíme létat lépe. Kdybych měl být konkrétní, tak kategorii A3 jsme úplně zazdili a v házedlech to také nebyla žádná sláva. Sedmé a dvanácté místo sice nejsou k zahození, ale my tajně doufali v první pětku alespoň jednoho z nás. Jistou náplastí bylo ocenění Lucie jako neúspěšnější juniorky v kategorii házedel. No ale oklepali jsme se z toho. Nezmokli jsme, se soupeři z celé ČR se popasovali a se známými, které celý rok nevidíme, poklábosili. Ještě na letišti jsme spřádali plány co udělat, aby to příště bylo lepší. S touto partou máme k dispozici ještě nejméně dva další pokusy.

A šlo se opět bydlet do domova mládeže, protože jsme si naplánovali návrat domů až v neděli. Vyrazili jsme dopoledne těsně před desátou. Cestou jsme se zastavili v leteckém muzeu ve Kbelích. Zatímco můj návrh navštívit nějaký hrad či zámek byl jednomyslně přehlasován, proti kbelskému muzeu neměl nikdo nic. Strávili jsme zde příjemné dvě a půl hodiny. Pak jsme pokračovali přímo na sever. Maminkám a tatinkům jsme jejich robátka vrátili před šestou hodinou večerní. Nejvyšší čas dopsat úkoly a připravit se na pondělní vyučování. I když jsme celé MČR rozložili do tří dnů, bylo to velice úmorné. Myslím, že v neděli večer nikdo neponocoval.

Zdeněk Hykš

Tak na poli se vzrostlým ozimem jsme ještě nelétali. Navíc na poli rozbahněném po vydatném nočním dešti. Než jsme urazili zhruba 300 m od zaparkovaných automobilů na startoviště, měli jsme na holínkách nabalenu silnou vrstvu bahna. Veliké štěstí bylo, že během soutěže nepršelo, pole vyschlo a my se po něm mohli pohybovat přeci jenom lehčeji. Během druhého soutěžního kola sice zahrozila přeháňka, ale ta nás nakonec o chlup minula a vypršela se na poli sousedním.

Soutěžní plocha byla rovná a přehledná, ale stejně se na ní vyskytovaly nějaké divné turbulence. Alespoň my jsme ještě nikdy neviděli tolik soutěžních letů bezvadně vypuštěných modelů, které končily „polovičními“ a nebo dokonce ještě kratšími časy. O spoustě při vleku vzpažených křídel ani nemluvě. Přesto byla k vidění řada hodnotných výsledků. Konečně je to mistrovství republiky, tedy závody těch nejlepších. A házedláři mě doslova ohromili. Naši modeláři se přes zimu o dost zlepšili, takže jsme opatrně pomýšleli na umístění v první desítce, ale to ještě budeme muset sníst hodně knedlíků a postavit spoustu nových modelů, aby se nám to podařilo. Nakonec jsme byli o fous lepší v kategorii A3, kterou děti nemají příliš v lásce a berou ji jako kategorii doplňkovou. Adam Trojan dokonce dosáhl v juniorech na stupně vítězů. Po házedlářském mistru Luďkovi Třešňákovi to je teprve naše druhá „bedna“ v historii klubu. Adam měl sice tendenci zlehčovat svůj výkon tím, že soutěžících juniorů se moc nedostavilo, což jsme ale smetli tvrzením, že k účasti na těchto přeborech bylo nutno splnit kvalifikační limit a ti, kterým se to během krajských přeborů nezdařilo, zůstali holt doma.

Vyhlášení vítězů republikových přeborů proběhlo již za velice pěkného počasí. Hotovo bylo ve čtyři hodiny odpoledne. Poté, co jsme oklepali zbytky bahna, jsme se rozloučili s pořadateli a známými, nasedli jsme do obou automobilů a odjeli zpět na ubytovnu. Cestou jsme si slíbili, že se pokusíme příští rok sehrát ještě důstojnější roli.

Výsledková listina ZDE

MČR mládeže 2013, „co se dělo před a po soutěži“

Soutěž pro nás začala již v pátek kolem poledne, kdy jsme narychlo opustili svá pracoviště, doma se sbalili a shromáždili před klubovnou, odkud byl naplánován odjezd obou automobilů. Naštěstí jsme letadla plus příslušenství sbalili den předem, takže jsme pouze přiložili silnou svačinu a mohlo se jet. K naší lítosti chyběl Honza Weisgerber, který musel z rodinných důvodů zůstat doma. Ve Šluknově jsme přibrali Martina Hájka a v Liberci v Domově mládeže Adama Trojana. Zde jsem zavzpomínal na léta minulá, protože jsem sám tento „ústav“ navštěvoval před dlouhými čtyřiceti lety. Do Náměšti na Hané, kde jsme měli rezervováno ubytování, jsme dorazili za úplné tmy. Po zabydlení nastala likvidace a vzájemná ochutnávka dovezených potravin. V té záplavě řízků měla velký úspěch sekaná paní Suchardové podpořená kyselými okurkami a nakládanými paprikami. Pan Sucharda totiž zastává heslo: „co bych to nepřibalil, když mi vše až na místo doveze automobil“. Po desáté hodině nastal podobný scénář jako na táboře, tj. zahánění dětí na lůžko. Tentokrát se nám to příliš nedařilo. Zatímco my zmoženi únavou jsme usnuli kolem půlnoci, na dětském pokoji se prý tlachalo až do dvou ráno. Jistě k velké radosti zde ubytovaného výpravčího českých drah. Přestože statečně tvrdil, že mu to nevadí, druhou noc se pro jistotu opil a naše vyrušování tentokrát docela určitě neregistroval. O to krutější bylo druhý den vstávání. Hlásit jsme se měli do osmé hodiny a tak jsme děti tahali z postele již v půl sedmé. Po společné snídani následoval odjezd na soutěž. Jak soutěž probíhala, popisuji výše.

V sobotní podvečer jsme se vrátili na ubytovnu. Již předem totiž nejzkušenější cestovatel pan Sucharda naplánoval, že na cestu domů týž den nebudeme mít sílu. Musím potvrdit, že měl pravdu. V Náměšti na Hané jsme tak strávili příjemný podvečer podpořený návštěvou místní vyhlášené restaurace. Během dne si děti osvojili základy „hanáčtiny“ takže toto nářečí vesele prznili i v restauraci, až je musel pan Sucharda krotil, aby na nás domorodci nevzali vidle. Tlachání o čemkoliv pokračovalo až do ranních hodin, o čemž ovšem unavení vedoucí ani ovíněný zaměstnanec drah neměli ani zdání. Těžké bylo druhý den vstávání! Nakonec jsme odjezd zvládli před desátou. Podle plánu jsme se vyfotili u tabule označující začátek naší družební obce Vilémov u Litovle a pokračovali do Javoříčka do známých Javoříčských jeskyní. Návštěvu jakéhokoliv hradu sice děti tvrdě odmítaly, ale proti jeskyním neměly nic. A povedlo se. Jeskyně se moc líbily. Následoval oběd v Bouzově a prohlídka parku místního hradu. Víc jsme z důvodu časové tísně nezvládli. Na parkovišti v Mohelnici již přešlapovala druhá část výpravy, totiž paní ekonomická ředitelová, paní Suchardová. Po zkompletování výpravy jsme vyrazili směrem na sever se zastávkou v Liberci, kde jsme opět odevzdali našeho „medailistu“ Adama do péče vychovatelů Domova mládeže v Zeyerově ulici. Domů jsme dorazili těsně před setměním. Maminky nás sice očekávaly již od oběda, ale já si myslím, že s takto prožitou nedělí byli spokojeni všichni účastníci letošních republikových přeborů.

Zdeněk Hykš

Tradičním vyvrcholením sezóny pro mladé modeláře je mistrovství České republiky. Stejně jako loni jsme chtěli i letos dát našim dětem více šancí na splnění kvalifikačních limitů tím, že se zúčastníme více krajských přeborů. Naplánovali jsme účast na přeborech Královéhradeckého kraje a Prahy, obou na letišti v Hořicích. V loňském roce se nám tyto dvě akce velice líbily. Bohužel, ani zkušení pořadatelé nedokážou poručit větru a dešti. V obou případech nás nakonec odradilo počasí. Zůstala nám jediná šance, kterou byl přebor našeho Ústeckého kraje. Naštěstí se počasí umoudřilo a my vcelku v pohodě splnili vše, co jsme si předem naplánovali. Zaměřujeme se především na kategorie větroňů, protože dosáhnout v házedlech kvalifikačního limitu 280 vteřin je pro většinu našich svěřenců nesplnitelný úkol. Oproti loňskému roku se přesto kvalifikovalo o tři žáčky méně. Dva naši svěřenci dali v klubu výpověď a našli si jinou, zřejmě lepší zábavu. Nejvíce mě mrzí neúčast třetího modeláře, Petra Blaschky, který jako jediný nesplnil limit v kategorii A3 o několik málo vteřin. A přitom tomu malá Péťa určitě věnoval zdaleka nejvíce úsilí. Jsou to paradoxy, jak by řekl jeden hrdina divadelní hry Václava Havla. Ale s Petrem jsme si to vyříkali – v žákovské kategorii bude působit ještě čtyři roky a to by bylo, aby se to nakonec nepovedlo.

V sobotu 22. září brzy ráno jsme se naskládali do aut a vyrazili do Kožlan. Ještě štěstí, že máme za humny dálnici D8, takže přes Pirnu jsme uháněli až do Ústí, kde jsme nabrali směr na Most a Žatec. Celou cestu nás doprovázel hustý déšť a tak jsme jen doufali, že se potvrdí předpovědi meteorologů, že déšť bude postupně ustávat. To se vyplnilo kousek za Žatcem, kde jsme v obci Pšov u jeho rodného domku nabrali klubového přítele Jirku Schieferdeckera.

A pak už přišly Kožlany. Mlha, mokro a k úplnému neštěstí už chyběl jen vítr napříč úzkého travnatého pásu obklopeného čerstvě zoranými poli. Tak vítr naštěstí foukal téměř podél, zato velmi rychle sílil. Z toho jsme si vcelku příliš nedělali. Jak píšu v jiném komentáři, vítr našim Ginům nevadí. Kalkulovali jsme, že „házedlář“ Honza si vždycky najde krátkou chvilku, kdy vítr poleví a „A jedničkář“ Adam patří mezi rozvážné letce, kteří vědí, že jsou chvíle v životě modeláře, kdy se musí úprkem vracet zpět. Až na toho Adama, kterého zradil jeho jankovitý model, se naše předpoklady vcelku vyplnily. „A trojkaři Ginaři“ stříleli ostošest, Honza si vybíral krátké pauzy, kdy vítr nepřevracel krabice s modely a Adam si zoufal nad svým neustále někam uhýbajícím modelem. Určitě jsme dosáhli daleko lepších výsledků než loni. Škoda jen, že soutěž byla po třetím kole zrušena pro veliký vítr, protože jsme se zlepšovali kolo od kola. I tak jsme museli naše nejmenší žáky v kategorii A3 pochválit. V juniorech dosáhl Honza v kategorii A3 slušného času, ale v konkurenci nejlepších větroňářů ČR to lepší být nemohlo. Zato házedla nás mrzela a o těch dvou vteřinách, které Honzovi chyběly do třetího místa, se nám asi bude ještě chvíli zdát. I proto, že poslední, velmi průměrný let byl dosažen náhradním, ještě nezalétaným modelem, protože jeho ostrý, soutěžní byl teprve na cestě zpět na startoviště. O Adamově smůle již řeč byla.

Ještě k ostatním kategoriím. Rozhodně jsme nezáviděli „gumáčkářům“. Jejich křehké modely nejsou do takového průvanu stavěné. Vítr byl tak veliký, že jsme se i dočkali zcela nestandardního rozlétávání v kategorii F1A. Jestli jsme pochopili správně, měřil se čas po vykopnutí výškovky modelu do dopadu na zem. Jinak to asi nešlo. Všichni rozlétávající se modeláři se shromáždili na jednom konci letiště, odkud během krátkého pracovního času odstartovali. Během jediné nastavené minuty přeletěli celou plochu a vykopávali těsně před nesklizeným polem se vzrostlou kukuřicí. Právě včas, protože na poli číhal dravec v podobě kombajnu. Kombajnér se sice po celou dobu soutěže snažil spolupracovat, ale také nemůže vidět všechno, co mu do pole shora napadalo.

My jsme naložili větrem vyfoukané děti a ještě před vyhlášením výsledků, za což se pořadatelům dodatečně moc omlouváme, vyrazili na úmornou cestu domů.

Příští týden jsme během páteční schůzky děti za dosažené výsledky na MČR pochválili, nastínili plán práce pro volné modely v roce 2013 a letošní sezónu ukončili. Teď nás čeká ta halová část.

Zdeněk Hykš

Výsledková listina zde!