Zaznělo to při vyhlašování výsledků této soutěže a rád to zopakuji i na našich stránkách. Dlouho to vypadalo tak, že letos se žádné mistrovství ČR mládeže nebude konat. Nenašel se pořadatel. V podstatě až na poslední chvíli se podařilo přemluvit pořadatele několika posledních ročníků, Patrika Cintulu, aby to zkusil i letos. Povedlo se. A jak Patrik sám prohlásil, raději už nebude prohlašovat, že tentokrát to bylo naposledy. Takže ještě jednou – moc a moc děkujeme.

Navazuji na výše uvedené – při vyhlašování výsledků přeboru se hovořilo o tom, že by se mistrovství mohlo konat ve Starém Městě i příští rok. To se nám docela zamlouvá. Je to jedna z posledních ploch vhodných pro „volňáskáře“, veškerý servis (ubytování, stravování ….) po ruce a schopní pořadatelé. Tak proč ne. Přesto, že do Starého Města to Vilémovští mají dost daleko. Mezi vilémovskými vedoucími se změnil věkový poměr – na jednoho pracujícího nyní připadají dva unavení důchodci. Jednodenní akci jsme si zkusili pouze jednou. Takové utrpení, tj. vstávání v jednu hodinu ráno, nepohodlná cesta malým autobusem do Starého Města, soutěž a týž den návrat domů, s příjezdem dlouho po půlnoci, už absolvovat nechceme. Takže mistrovství bylo opět třídenní. V pátek kolem poledne start od naší klubovny, v sobotu soutěž a v neděli opatrný návrat domů.

Pro případ stejných pořadatelů bychom tento model chtěli praktikovat i příští rok, samozřejmě za předpokladu, že se naši svěřenci kvalifikují. Což bude „fuška“. Už letos se nám z nominovaných omluvil jeden modelář neboť si prý natáhnul sval a těsně před odjezdem, z podobných důvodů, vypadnul ještě druhý chlapec. Příští rok to nebude jiné, spíš ještě komplikovanější. V klubu budou převažovat junioři a dobře víme, že studium na vzdálených středních školách se s modelařinou příliš nekamarádí. Studium má přednost a to jak při pátečních schůzkách, tak i o víkendových soutěžích. Máme sice v listopadu naplánovaný každoroční nábor nových členů, ale iluze o přeplněné modelářské dílně si neděláme. A i kdyby, nováčkům obvykle trvá rok, dva (v poslední době spíš tři) než jsou „jakž takž“ konkurenceschopní. Vlastně nám zbydou dva žáci, které bychom potřebovali zprůměrovat. Jirka Havlíček, kterého musíme občas brzdit a naopak Šimon, u kterého jsme vypozorovali, že je precizní v dílně, ale do soutěží se moc nehrne.

Do Starého Města jsme proto letos vyrazili v sestavě tři modeláři na tři vedoucí. Opravdu jsme se na přebory svědomitě připravovali. Hlavně kluci Havlíčkovi, kteří na modelářském soustředění na Rané nevynechali jedinou možnost k tréninku. I éra nemají špatná. Proto nás mrzí dosažené výsledky. Určitě nás zradil dost silný vítr, ve kterém neumíme létat. Na rozdíl od některých sousedních stanovišť, kde křídla modelů při vleku „vesele“ praskala, jsme my nic nerozbili. V každé kategorii se ale našlo několik soupeřů, kteří se s těmito povětrnostními podmínkami popasovali lépe jak my. Takže letos nám po několika letech poprvé necinklo. „Čest“ Ústeckého kraje nakonec zachraňoval nositel známého modelářského jména, malý Honza Kubeš třetím místem mezi nejmladšími házedláři.

V neděli jsme nikam nespěchali. Stejně jako loni jsme museli v šest večer odevzdat ve škodováckém internátu v Mladé Boleslavi Víťu Havlíčka. V klidu jsme se proto nasnídali a vyrazili na zpáteční cestu. Letos došlo na několikrát odkládaný výlet na zříceninu hradu Cimburk. Cesta na hrad byla docela krátká a ne příliš strmá, takže ji zvládl i chromý důchodce, tedy já. Tato zastávka se dětem docela líbila. Přijata proto byla i má druhá nabídka, tj. vykonat za Hradcem Králové krátkou odbočku k památníku Prusko-rakouské bitvy z roku 1866. Zajímavou expozici jsme zakončili výstupem na kovovou rozhlednu v areálu památníku. Výhled byl velkolepý. A když jsme o několik kilometrů dále absolvovali v Sadové v restauraci U kanonýra Jabůrka pozdní oběd, nastala u mládeže velká spokojenost. Moc jsme toho dnes nenachodili a byl smažák! Následně jsme před šestou předali Škodovákům Víťu, zatímco zbytek výpravy čekala ještě dvouhodinová cesta domů do Šluknovského výběžku. Maminky už netrpělivě očekávaly náš příjezd – navečeřet, rychle se připravit na pondělní školu a spát!

Přestože jsme nic nevyhráli, i tak hodnotíme tyto přebory kladně. Zas tak tragické výkony to nebyly, i když umíme létat lépe. A hlavně jsme se setkali s přáteli, se kterými se během sezóny příliš často nevidíme. Takže kamarádi, doufám, že příští rok se znovu sejdeme, ať již ve Starém Městě anebo někde jinde a všechno pořádně probereme.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov Z. Hykš

Počtvrté v řadě (s jedním covidovým výpadkem) se přebory mládeže konaly na letišti Aeroklubu Moravská Třebová ve Starém Městě. Je to daleko a proto jsme si pro tuto akci vyhradili páteční odpoledne a celý víkend. Na přebory jsme vyrazili oslabeni. Chyběla malá Aneta, pro kterou by tato třídenní akce byla příliš náročná. A také Ivan, kterému doporučujeme příští rok pro jistotu čtrnáct dní před přebory vyřadit ze školního rozvrhu tělocvik. Do auta jsme tak nacpali mladší žákyni Nelu, Jirku s juniorem Víťou a letos naposledy staršího žáka Milana. Ubytovali jsme se opět v penzionu v Městečku Trnávka.

V sobotu, v den konání soutěže, panovaly na letišti podmínky přímo sibiřské. Byla hrozná zima a foukal silný vítr. Naštěstí bylo sucho a pár kapek jsme schytali až chvíli po vyhlášení vítězů. I tak to byla možná nejdrsnější soutěž za posledních několik let. Na druhou stranu bylo vidět, že se na letišti ve Starém Městě sešli ti nejlepší modeláři z celé České republiky. Soutěžící žáčci a junioři dosáhli spousty maximálních časů a i přes zmíněný vichr jsme zaregistrovali minimum karambolů a zlomených křídel. My měli také jednu havárii v kategorii A3, kterou ale model přežil vcelku bez velkých následků a po drobné opravě potahu se opět zapojil do soutěže. Přestože jsme se na letním soustředění na Rané snažili pilně trénovat a k tréninku jsme využili také naši zářijovou soutěž v České Lípě, někdo zalétal svůj standard, někdo ani to ne. Zatímco ve větroních A3 bych to vysvětlil nezkušeností a někdy i strachem z vlekání v silnějším větru (!), v dětmi oblíbenějších házedlech to byla určitě přemíra snahy. Už dlouho jsem u našich nejlepších házedlářů neviděl během soutěže více jak polovinu nepovedených hodů. Přesto všechno jsme získali díky klukům Havlíčkovým jedno druhé místo v kategorii A3 a jedno třetí místo ve větroních F1H.  To, proč se dostavilo tak málo soupeřů, pitvat nehodlám. Spokojím se s prohlášením jednoho z kolegů vedoucích, že větroně u nás jistě létá spousta mladých modelářů. Ale za to, že se jim na krajské přebory nechtělo a nebo nesplnili kvalifikační limit, ti, kteří se v sobotu do Starého Města dostavili, určitě nemohou. Na závěr soutěže nás hlavní organizátor, Patrik Cintula, informoval, že letos to bylo určitě naposled. Tuto zprávu jsme přijali s určitými rozpaky. Na jednu stranu prostorné letiště a opět organizátory skvěle zvládnutá soutěž, na druhou stranu ta velká vzdálenost. Ovšem od nás je vlastně všude daleko. Tak uvidíme příští rok. V každém případě Patrikovi a jeho pomocníkům patří velký dík.

Po ukončení soutěže jsme rozmrzli v penzionu, kde jsme byli ubytováni, navečeřeli se a začali se připravovat na nedělní návrat. Cestou domů jsme v Mladé Boleslavi vyložili naše dva juniory, nyní studenty „škodovácké“ střední školy. A při té příležitosti jsme také navštívili muzeum automobilů Škoda. Domů jsme dorazili před osmou hodinou večerní. Čas právě tak na hygienu a zalezení do postele. Letos to byly opravdu náročné závody.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Vybavuji si, že v samém závěru MČR mládeže 2019 se hlavní pořadatel, kolega Patrik Cintula, nehroutil vyčerpáním. Naopak, docela spokojeně prohlásil, že soutěž dopadla dobře (což rádi potvrzujeme) a že ho začíná pořádání takových akcí bavit. Nevím, zda byl o rok 2020 velký zájem a nebo naopak se nikdo další nepřihlásil, faktem ale je, že i tento rok jsme se měli sejít na letišti ve Starém Městě na jím organizovaných přeborech. Ze známých důvodů se tato akce nekonala, přestože bylo navrženo několik náhradních termínů. Povedlo se to až letos v září.

Za děti mluvit nemohu, ale vedoucí se docela těšili – na velkou soutěžní plochu, na známé, které jsme mnohdy neviděli řadu měsíců, i v očekávání klidné, bezproblémové soutěže. Nakonec se splnilo vše. Jen dopravu na soutěž jsme trochu pozměnili. Oproti předloňskému třídennímu modelu s ubytováním v Městečku Trnávka jsme tentokrát zvolili akci jednodenní. Bohužel s nepříjemným vstáváním v půl jedné ráno a kodrcáním se v těsném autobusu. Vyhodnocovat budeme příští schůzku, ale už nyní mohu říci, že pozitiva převládla nad negativy. Už jen kvůli tomu, že vedoucí, jindy točící volantem, si v autobusu pospali a během soutěže si mohli k řízku od manželky dát na zapití něco ostřejšího.

S výkony to bylo horší. Po absolvování našeho Žuchu a jednoho tréninku na louce v sousední vsi, kdy jsme místo ladění výkonů spíše dětem připomínali, kde má letadlo předek a kam se vkládá kroužek vlečné šňůry, jsme nečekali žádné zázraky. Na letišti ve Starém Městě jsme byli poměrně brzy a tak jsme měli dost času na trénink. Ten nás možná naladil trochu optimističtěji, ale první kolo soutěže nás opět vrátilo na zem. Zkazili jej snad úplně všichni. Někteří naši svěřenci se v dalších kolech přeci jenom zlepšili, jiní, především zkušenější házedláři vypadali, jako kdyby házedlo drželi poprvé v ruce. Myslel jsem, že s modely letadel je to jako s jízdou na kole – kdo se ji jednou naučí, už ji nikdy nezapomene. Bohužel, skutečnost mě rychle vyvedla z omylu – během dlouhé přestávky vynucené tím prevítem koronavirem mnozí z nás zapomněli úplně všechno. Radost nám proto udělal malý Jirka Havlíček, který v kategorii mladších žáků vybojoval třetí místo.

Ve větroních A3 platilo něco podobného – první kolo bylo na infarkt. Na konci soutěže jsme pak vykázali pro nás standardních zhruba 200 vteřin. To stačí možná na náš krajský přebor, nikoliv však na „republiku“. Omluvou dětem budiž, že tuto sobotu panovaly na letišti ve Starém Městě dost poťouchlé povětrnostní podmínky, ve kterých tápali i sami vedoucí. Potěšilo snad jen, že děti, ač si byly vědomy, že nějaké hezké umístění je ztraceno, bojovaly až do konce. Vedle snahy napravit alespoň trochu nepodařené první kolo je popoháněla i touha dosáhnout více max., než bratr nebo kamarád.

Musíme si teď ověřit, zda naše „věčné talenty“ dostanou ještě jednu příležitost mezi žáky. Pokud po příštích letních prázdninách odejdou na střední školu, máme po talentech. Většinou jim v další klubové činnosti zabraňují pozdní návraty domů. Schůzky se u nás konají v pátek. Rozcházíme se po sedmé hodině a to jsou mnozí studenti ještě na cestě domů. Naše covidová akce „Home Office házedlo“ nás přesvědčila o tom, že na individuální domácí přípravu se moc spoléhat nemůžeme. Ale to je věc, kterou znají i mnozí jiní vedoucí modelářských klubů. Bude to jeden z faktorů, proč juniorů soutěží tak málo.

Po rozlétání a vypsání diplomů následovalo ocenění nejúspěšnějších modelářů. Jak píšu výše, i na nás zbylo jedno místečko na stupních vítězů. Vyhlášením nejlepších modelářů to ale tentokrát neskončilo. Jeden z pořadatelů, pan František Doupovec, ocenil krásnými modely několik méně úspěšných modelářů. Byla to taková dojemná chvilka, což neříkám jen proto, že i na nás něco zbylo. Konkrétně na úplného nováčka na velkých soutěžích, Nelu Trantinovou, která byla odměněna za to, že soutěžila se svým školním modelem Gino, se kterým dokonce během těchto přeborů dosáhla i jednoho maximálního času. Gesto pana Doupovce se líbilo všem přítomným modelářům, což ocenili dlouhým potleskem.

No a pak už jsme se rozloučili s ostatními kolegy s přáním, aby to tentokrát nebylo na tak dlouho, jako v roce 2019. Nás čekalo dalších pět hodin v autobusu. A protože jsme cestou odrazili požadavek klubového jedlíka, abychom zastavili v nějaké restauraci, do Vilémova jsme dorazili chvíli po dvaadvacáté hodině. Předali jsme děti a před jedenáctou večerní jsme již zalézali do postele. I se započtením ranního vstávání a cesty autobusem jsme tak celé MČR zvládli za dvacet dva a půl hodiny.

Rád přidávám krátkou poznámku – v pátek 1. října, bylo tak krásné počasí, že jsme neodolali a vyrazili na naši lipovskou, čerstvě posekanou plochu si zalétat. Jen tak, pro radost. Přítomní „větroňáři“ nás docela potěšili. Doutnáky jsme v trochu silnějším větru dávali minimální, abychom nemuseli běhat přes dost frekventovanou silnici, ale téměř všechny lety měly zaděláno na maximum. Pokud jsem byl v komentáři věnovanému MČR k dětem kritický, tento pátek jsem byl spokojen. Hlavně s tím, že kluci při vleku zvládali svůj model i trochu řídit. Konečně to nebyl jen běh s očima upřenýma k obzoru, regulovaný řevem vedoucích. Však si na konci tohoto létání kolega Petr k dětem povzdechnul – „škoda, že jste tak nelétali minulou sobotu“. Je nám jasné, že jeden let vydá za hodinovou přednášku. Takže milé děti, hádejte, kam vyrazíme příští pátek, pokud bude hezky?

Poznámka druhá: následující pátek skutečně panovalo pěkné počasí a proto jsme znovu vyrazili do Lipové. Vítr sice foukal ještě o trochu více jak před týdnem, ale sluníčko se snažilo a proto jsme se rozhodli pro létání. Klubovny si dosyta užijeme v zimě. Celkový dojem z akce byl opět příznivý. Nic jsme nerozbili a i většina startů vypadala podařeně. Kdo chtěl, hezky si zalétal, kdo ne, spořádal alespoň za balíky slámy, u kterých jsme se utábořili, čtyři bagety. V šest hodin večer zalezlo slunce za obzor a prudce se ochladilo. Proto jsme, i s ohledem na holá kolena našich otužilců a ozdobné plátěnky našich parádnic, zaveleli k návratu. Děvčata se svezla domů autem, kluky čekala ještě večerní cesta domů na kolech. Kolega vedoucí byl tentokrát pesimističtější jak já, neboť tvrdil, že to bylo letos poslední létání s větroni A3. Já věřím, že nám počasí dá ještě nějakou další šanci.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Letošní mistrovství ČR mládeže se konalo na letišti ve Starém Městě. Kousek za Moravskou Třebovou. Tedy dostatečně daleko, abychom tuto akci naplánovali jako třídenní. Zvládnout během jednoho dne téměř tři stovky kilometrů autem, pak celý den běhat po letišti a večer se stejnou trasou vracet zpět, je ohromná zátěž i pro mladší modeláře než jsme my. Všiml jsem si, že stejně se zařídila i spousta modelářů z klubů, které to mají oproti nám na letiště ve Starém Městě podstatně blíže. Prostě není nad to vše vyřídit v klidu a pohodě. Cestu tam nám navíc „zpestřila“ řada uzavírek silnic. Než jsme dojeli do Městečka Trnávka, kde jsme byli ubytováni, nabrali jsme téměř dvouhodinové zpoždění. Byli jsme ale očekáváni, takže ubytování proběhlo bez komplikací. Druhý den ráno jsme vstali, posnídali z bohatých zásob vlastních i zásob připravených paní Blaschkovou a vyrazili na letiště. Ve Starém Městě jsme byli rychle. Nejsložitější bylo proniknout až na plochu. Předpověď počasí byla slibná. Letiště a jeho okolí nás též nadchlo. Zhrozil jsem se jen blízké přistávací dráhy, přes kterou musel, s ohledem na směr větru, přelétávat každý druhý vypuštěný model. Ale jak jsem se posléze dozvěděl, letiště bylo celý den uzavřeno a bylo k dispozici pouze nám. To tedy všechna čest. K tomu musím připočítat výtečnou organizaci – byla připravena spousta startovišť s dostatečnou časovou rezervou pro soutěžící. Navíc panovalo příznivé počasí, ten den snad nejlepší za posledních několik dní. Díky tomu všemu rádi hodnotíme tuto akci jako velice zdařilou. Za což děkuji dodatečně všem organizátorům.

Co se týče našich svěřenců, dlouho jsme zvažovali (já a druhý pan vedoucí Sucharda), zda do Starého Města vůbec vyrazíme. Akce je to totiž finančně dost nákladná a navíc, kluci ještě nemají takovou výkonnost, aby konkurovali těm nejlepším. Třetí pan vedoucí Blaschka ale argumentoval tím, že si kluci postup vybojovali, takže bychom je rozhodnutím nikam nejet zklamali. Souhlasili jsme a já si alespoň vymohl splnění limitů, jejichž překročením budu považovat MČR z našeho pohledu za úspěšné. Až na jednoho modeláře se to podařilo všem. Moc nás překvapil Milan Skukálek mezi mladšími házedláři. Že je z našich svěřenců fyzicky nejzdatnější, jsme věděli. Ale že mu to tento den půjde tak dobře, bylo i pro nás velkým překvapením. Jsme malý klub se skromnými cíli. Tituly nesbíráme hráběmi jako modeláři z jiných klubů. Stačí nám jeden úspěch a ten mezi žáky ve volných kategoriích nám dlouho chyběl. Měli jsme mistra ČR v házedlech mezi seniory (to už je značně fousatý titul, ale počítá se), v posledních pěti letech se činili naši junioři ve větroních a teď to dorovnal mezi žáky Milan. Ještě malou poznámku k našemu šampionovi. Při vyhlašování výsledků jsem zaslechl dvě maminky pochybující o Milanově věku, ale je to skutečně tak – až do vánoc patří mezi mladší žáky. To, že nám tak vyrostl, je proto, že mu chutná. Naši mladí svěřenci si při pátečních schůzkách v dílně LMK vymohli svačinu. Takže v půl šesté přerušíme činnost a na patnáct minut vyhlásíme přestávku, při které se děti cpou a nalévají sladkostmi. I Milan se cpe a nalévá, ale navíc k tomu přihodí několik rohlíků se salámem. Za několik desítek let bude nejspíš vypadat jako pan Sucharda nebo já, ale teď vypadá tak, jak vypadá – jako dobře živený starší žák, kterým se ostatně příští rok i stane. Takže díky Milanovi máme všechny závazky splněné a my s panem Suchardou můžeme do modelářského důchodu.

Po vyhlášení vítězů, poděkování pořadatelům a rozloučení s kolegy, které mnohé z nich uvidíme až zase za rok, jsme se odebrali zpět do penzionu Trnávský grunt. Následovala očista a večeře za odměnu (děti polovinu Pizzy, Milan celou), návrat do penzionu, žvanění na pokoji dlouho po půlnoci, snídaně a rozvážný odjezd domů. Protože jsme s dětmi byli spokojeni, nezařadili jsme do zpáteční cesty „jako odměnu“ žádný výběh na Bezděz či jinou atrakci, která je hodně daleko a vysoko od parkoviště. Navštívili jsme Muzeum průmyslové dráhy v Mladějově. Dráha nejezdila, ale i kdyby ano, časově bychom to nezvládli. Prohlídku muzea jsme absolvovali i s Petrem Budaiem, který sem též dorazil s jedním svým svěřencem. Pak už nás čekala jen krátká zastávka pod Troskami na oběd a příjezd domů. Fotografie z cesty na tyto přebory a zpět, včetně fotografií z návštěvy muzea v Mladějově jsem chtěl poskytnout pouze členům našeho LMK a rodičům dětí. Ale kolegové mě přesvědčili, abych je zveřejnil na Rajčeti, ať prý veřejnost vidí, jak se staráme o děti nejenom po sportovní, ale i kulturně společenské stránce (byť výklad o bitvě u Hradce Králové při míjení Sadové nedopadl nejlépe – při zkoušení modelářů, které jsme provedli o několik kilometrů dále, jsme se nestačili divit, kdože to zde a kdy místo Prusů a Rakušanů bojoval).

Tímto jsme ukončili sezónu volných modelů. Neříkám, že v pěkném počasí nebudeme chodit trénovat s větroni, protože to moc potřebujeme, ale v dílně se již přeorientujeme na modely halové. Přes zimu nás čekají minimálně čtyři závody. První oficiální soutěž s venkovními házedly nás čekají „až“ v lednu a únoru 2020, zatímco s větroni si soutěžně zalétáme v dubnu a květnu příštího roku. Doufám, že v tu dobu již kluci budou mít opět o něco lepší letecký park.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Letošní přebor mládeže se po čtyřech letech opět konal na letišti ve Všechově. My jsme do poslední chvíle nevěděli, kolik z našich dětí se těchto závodů zúčastní. Proto jsme zvolili variantu jednodenní. Brzy ráno vyrazit směrem na Tábor, odbýt si zde soutěž a navečer si to namířit domů. Náročné řešení, hlavně pro řidiče. Soutěžící se dostavili dva, doprovod byl v přesile. Tvořili jej čtyři vedoucí a kluboví přátelé. A to jsem ještě zůstal doma já, protože jsem se na tak dalekou cestu zdravotně necítil. Soutěž proto mohu hodnotit jen na základě informací kolegů vedoucích – počasí dobré, příliš nevadil ani postupně zesilující vítr. Organizace byla na výtečnou. Také výkony našich svěřenců hodnotíme pozitivně. I když Honza si snad konečně uvědomí, že vedoucí mu dobře radí a kdyby je více poslouchal, byl by o hodně lepší. Petr v poslední své juniorské sezóně konečně dosáhl na kýžený titul. Mrzí mě, že jsem u toho nebyl. Vzpomněl jsem si alespoň na to, jak to všechno začalo. Že se našemu bývalému svěřenci narodil malý kluk, jsme samozřejmě věděli. To se v tak malé vesnici, jako je Vilémov, ihned rozkřikne. S malým Petrem jsme se ale nejspíš osobně setkali až zhruba před dvanácti lety na Dětském dni, kde jsme s kolegou Lubošem pořádali pro místní děti házedlářskou soutěž. Pokaždé přitom pokukujeme po talentech. Petr nás svými hody zaujal. Pozvali jsme jej proto i s otcem k nám do klubu. Oběma Petrům se u nás líbilo a už zde zůstali. Modelařina se podobně jako jízda na kole nezapomíná a tak se z velkého Petra stal v krátké době výtečný modelář. Jednou mu celý klub bez obav o další dění předáme. Letos zvládnul coby vedoucí jeden týden modelářského soustředění na Rané a v pátek narychlo převzal funkci vedoucího krajského družstva. Malému Petrovi to sice trvalo trochu déle, ale i on se vypracoval ve zdatného modeláře. Tak jen vytrvat, aby příští rok stejně úspěšně proháněl i seniory.

Zpátky k přeborům. Vilémováci převzali ocenění, rozloučili se se známými ze všech koutů naší země. Mnohé z nich uvidíme až zase za rok, tedy pokud si nastupující generace vilémovských modelářů (které zatím nemáme) nějaký postup na MČR vybojuje. Domů naši zástupci dorazili pozdě v noci. Následující schůzku jsme v klubovně uložili naše letadla na bezpečné místo na skříních. Potřebovat je budeme až zase na jaře příštího roku. Bylo to trochu nostalgické, protože jsme si uvědomili, že skončila další, poměrně úspěšná éra našeho klubu. V krátké době jsme, hlavně ze studijních důvodů, ztratili téměř všechny naše modeláře. Svět ale jde dál. Snad seženeme nějaké nováčky a začneme s nimi znovu od píky.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Začnu svým oblíbeným tématem, kterým je počasí. Ale vyhněte se mu, když ještě ve středu odpoledne sledujete, jak vichřice řádící v celé střední Evropě očesává střechu sousedního domu. Představa, že jedete přes celou republiku a pro neletové počasí se s nepořízenou vracíte zpět téměř 350 km, nebyla moc veselá. Představa umocněná tím, že díky zmíněnému průvanu jsme celý následující den byli bez proudu, tedy bez informací, jak se počasí vyvíjí dále. Rozhodli jsme se až na poslední chvíli. Ale ještě v pátek odpoledne, při našem přesunu na jih, jsme trochu pochybovali, protože až někam ke Znojmu nás pronásledovaly husté dešťové mraky. To sobotní probuzení bylo daleko optimističtější. Nepršelo a vysoko na obloze se jen líně posunovaly sympatické mráčky. Což napovídalo, že i vítr by dnes mohl být snesitelný. Stejné rozhodnutí učinila většina ostatních soutěžících, protože podle hlavního pořadatele se nedostavilo jen několik jedinců. Bohužel byl mezi nimi i jeden náš výtečník, kterého jsme již několik měsíců neviděli. Oficiální výpověď jsme ještě neobdrželi. Tak třeba jen nepochopil, že modelářské prázdniny skončily s těmi školními. Škoda, hlavně v kategorii házedel mladších žáků jsme v něj vkládali velké naděje. Nakonec jsme do Borotic přivezli naše dva nejzkušenější modeláře. Honza Weisgerber soutěžil letos naposledy mezi žáky, zatímco Petr Blaschka to může ještě příští rok zkusit mezi juniory. Na to, že naši dárečkové „odšvejkovali“ celé prázdniny původně vyhrazené tréningům, to nedopadlo až tak zle. Jedna juniorská bronzová medaile se cení, i když musíme uznat, že na medaile ze žákovských kategorií nemáme ani náhodou. Letos nás překonali kolegové z Varnsdorfu. Páni vedoucí si to hezky rozdělili – zatímco Pavel Formánek řídil starty gumáčků, házedlářům se pak věnoval velký odborník na tuto kategorii, Standa Rudínský. Nakonec z toho byla dvě místa na stupních vítězů. Sára Staudigelová to měla jednodušší. Moc juniorů se v kategorii P30 nesešlo. Času ale Sára dosáhla pěkného a rozhodně nemůže za to, že se více soupeřů nekvalifikovalo. To Míra Huk překonal spoustu soupeřů. Třetí místo v házedlech mezi juniory je výtečný výsledek, kterého jsme my nikdy nedosáhli. S oběma modeláři se na soutěžích potkáváme poměrně často. Líbí se nám jejich vystupování, máme je rádi a tento úspěch jim moc přejeme. Škoda jen, že nebyl přítomen jejich modelářský vedoucí, Pepa Bartík. Pepa ležel doma a překonával následky houbaření. Víme, že houbař je vskutku vášnivý, ale vzkazujeme mu, ať se na houby příště vykašle, protože jako modelář je platnější. Byť představa sanitky kličkující mezi smrčky Lužických hor a hledající Pepu je velmi zajímavá. Silný zážitek nám připravila žákovská kategorie A3. Údajně všichni tři nejlepší, kteří se rozlétávali o první místo, byli z líhně Václava Jiránka. Společný razantní start, po kterém následoval krásný dlouhý let všech tří vypustěných modelů, vyvolal potlesk přihlížejících. Václav nám při Mladoboleslavské jarní soutěži vykládal o tom, jaké pořádá pro děti náborové akce. A teď sklízí úrodu. Vlastně jsme to čekali, překvapením je snad jen to, že úspěch přišel tak brzy. I jemu to přejeme. Rozlétávalo se ještě v kategorii P30 žáci. Také dva nejlepší gumáčkáři byli ze stejné, kopidlnské líhně. Kolegy z Kopidlna při soutěžích také potkáváme velmi často. Dospělí patří mezi nejlepší a jak vidno, umí své zkušenosti předávat i mládí. Takže také nic překvapivého. V ostatních kategoriích, alespoň co si pamatuji, jsme na stupních vítězů viděli spoustu „starých známých“ z předchozích let.

Co se týče soutěžní plochy, byli jsme jí mile překvapeni. Čekali jsme závody na oranici a ona taková krásná louka. Také pořadatelé zvládli svoji úlohu na jedničku s hvězdičkou. Však jsme za celou dobu konání soutěže nezaznamenali žádný spor nebo dokonce oficiální protest. A tak jedním z mála lajdáků na ploše jsem byl já. Byl to pro mě šampionát zapomenutých předmětů. Doma jsem nechal rozkládací židličku, dalekohled, tmavé brýle a bohužel také nabíječku. Udělal jsem fotografie ze slavnostního nástupu, pak několik momentek ze stanovišť jednotlivých týmů, ale když jsem chtěl provést pár snímků dynamičtějších, fotoaparát prohlásil, že baterie jsou vybité, zasunul objektiv a vytrvale odmítal další spolupráci. Takže v naší galerii snímky startujících modelářů a jejich modelů tentokrát nenajdete.

Pozdě odpoledne jsme se přesunuli zpět do Jaroslavic, kde jsme měli své dočasné sídlo. Ještě v autě jsme učinili tradiční slib, tj., že na příští přebory se připravíme daleko lépe. Obávám se, že zůstane u slibu a platit bude obvyklý prázdninový scénář. Zatímco vedoucí budou mít stoprocentní účast na schůzkách, děti kromě svých počítačů a mobilů vypnou úplně všechno a budou se věnovat sladkému nicnedělání. Na základně v Jaroslavicích jsme něco málo pojedli, popili, ale spát jsme šli poměrně brzy. V neděli nás čekala dlouhá cesta domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš