Nejprve něco k počasí. Ačkoliv letos naši rosničkáři tápou obzvláště často, tentokrát se trefili dokonale. Již tak vysoké noční teploty se někdy kolem deváté přehouply přes dvacet stupňů a během dne pomalu narůstaly. V půl třetí, ,kdy jsme opouštěli soutěžní plochu, jsme na našich „špiónech“ naměřili konečných 29°C. K tomu foukal jen mírný vítr do 4 m/s. Po ranním rozhodování, kam dnes bude foukat, si nakonec vítr vybral směr k hangárům. Ředitel soutěže, tedy já, byl tomu rád, protože nemusel neustále nervózně pokukovat po přistávací ploše, zda se tam neloudá některý ze soutěžících. Na přistávací dráze dnes panoval docela čilý ruch. Někteří modeláři by s tím ovšem nesouhlasili. Tuším, že dvěma nešťastníkům zaletěly jejich modely do hustého lesa a bohužel již nebyly nalezeny. V obou případech se jednalo o gumáčky. Ztráta tedy byla dost citelná. Zřejmě zastávkoval determalizátor, protože ostatní gumáčkáři, ale i větroňáři v kategorii F1H přistávali v bezpečné vzdálenosti od kraje onoho lesa, o šedesátivteřinových házedlech či větroních A3 ani nemluvě.

Nyní k vlastní soutěži. Trochu jsme se obávali malého počtu časoměřičů. Den před závody nám totiž „vybouchlo“ pět časoměřičů přespolních a tři domácí. Letošního Žuchu se ale zúčastnilo méně soutěžících než obvykle (napočítal jsem 29 modelářů) a tak jsme to za pomoci dvou pomocníků z Mikulášovic a jednoho z varnsdorfského klubu v pohodě zvládli. Myslím, že nikdo dlouho na startu nečekal. Výkony byly „střídavě oblačné“. Někdo nalétal špičkové časy, někomu se dařilo méně. Však jsem si také při vyhlašování výsledků rýpnul. Především do starších žáků, které v kategoriích házedel a větroňů A3 tentokrát výrazně zastínili žáci mladší. Už by holomci měli při soutěži ukázat daleko více. Jestli ono to nebylo tím, že je tentokrát páni vedoucí nechali tak trochu svému osudu. Všichni tři vilémovští vedoucí totiž stáli na startovištích se stopkami v rukou a směřovat své svěřence proti větru, natahovat potlačené modely a provádět další rutinu jednoduše nestíhali. A také si tak trochu škodolibě mysleli, jen ať se hoši naučí samostatnosti.

Rozlétávání tentokrát nebylo žádné. Takže jsme se již v půl třetí přesunuli do klubového baru, kde jsme dopočítali výsledky a vypsali diplomy. V půl čtvrté se vrátili neúspěšní hledači ulétlých modelů a my přistoupili k vyhlášení výsledků. Soutěžních kategorií byla vypsána spousta a tak se dostalo téměř na všechny. Hlavně samozřejmě na děti, kterých máme, jak se zdá, méně a méně. A kdo nestál na pomyslných stupních vítězů, mohl si hrábnout do krabice pro něco sladkého. Děti byly s předanými poháry spokojeny a snad se i dospělým modelářům líbily naše pivní sklenice s motivem naší soutěže.

Celá soutěž, od nástupu při zahájení, přes vlastní létání, až po vyhlášení výsledků, proběhla bez jakéhokoliv problému. Až na pár výjimek všichni soutěžící setrvali až do konce, takže jsme se mohli důstojně rozloučit. Ne nadlouho – již příští týden se v České Lípě sejdeme znovu, tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Po kulturně společenské stránce akce zdařilá, po stránce sportovní nikoliv. Již několik dní foukal velice silný vítr a předpovědi tvrdily, že v sobotu 8. května tomu nebude jinak. Varnsdorfští modeláři, se kterými jsem tuto situaci předem konzultoval, celé závody rovnou odtroubili. Sílu, směr větru a s nimi spojené komplikace odhadli zcela přesně. Já se proto pokusil změnit při páteční schůzce cíl sobotního výjezdu. V Litoměřicích pořádal Pepa Kubeš halovou soutěž. Byl jsem ale přehlasován, takže nakonec jsme vyrazili dle plánu do Boleslavi. Hlavním tahákem totiž byla návštěva leteckého muzea Metoděje Vlacha. I já se na něj těšil a tak jsem příliš neprotestoval.

Ještě kousek za Českou Lípou to vypadalo, že možná budeme mít štěstí. Vítr se zdál být docela mírný, ovšem na úrovni Doks již ohýbal stromy. No a po vystoupení z aut na letišti v Mladé Boleslavi to bylo všem hned jasné. Jde se do muzea. Škoda, protože pořadatelé se na soutěž dobře připravili. Milé byly i volné vstupenky do muzea, které jsme od pořadatelů obdrželi. Samozřejmě jsme je všichni využili. Mezi exponáty jsme strávili dobré dvě hodiny a pak jsme ještě s kolegy z ostatních klubů chvíli klábosili v místním baru. S Petrem jsme se shodli, že to stálo zato. Během závodů pořád s něčím pospícháme, staráme se o kupu dětí a s ostatními stačíme nanejvýš sem tam prohodit nějaké to slovo. Modeláři jsou vesměs příjemní, féroví lidé a proto mezi nimi máme spoustu kamarádů. Ocenili jsme proto, že tentokrát jsme s nimi mohli v klidu pohovořit, vyměnit si zkušenosti a i trochu zavzpomínat.

Poté se naše výprava rozdělila na dvě části. Jeden vůz byl obsazen počítačově závislými dětmi, zatímco ty méně šťastné, které se do vozu č. 1 již nevešly, musely s námi na hrad Houska. Ale myslím, že na Housce se nakonec líbilo všech účastníkům, nejenom nám vedoucím. Takže nakonec docela příjemný výlet.

Z. Hykš

Tak tato akce se příliš nezdařila. Mnichovohradištští modeláři po vyhoštění z letiště v Hoškovicích a několika ročnících své soutěže na letišti v Mladé Boleslavi, zvolili tentokrát plochu „modelářského letiště v Drahoticích“. Nikdy jsme tam nebyli a tak jsme byli zvědavi, o co se vlastně jedná. Našeho ideového vůdce a daleko zkušenějšího modeláře, pana Bartíka z Varnsdorfu jsem se dotázal, zda se skutečně jedná o plochu vhodnou pro volňáskáře. Odpověděl mi po Merkelovsku: „Zvládneme to“. Už toto mě mělo varovat. Při výjezdu z Mnichova Hradiště a proplétání se všemi těmi skalami po úzkých silničkách, jsem si položil otázku, kde se tady proboha dá létat. Stále jsem ale doufal, že půjde o nějakou rozlehlejší pastvinu o velikosti jako je třeba naše cvičná louka v Lipové. Jo prdlajs. Zlatá louka v Lipové. Jednalo se o uzounkou a krátkou nudli, jistě vyhovující RC modelářům, ale pro nás, ctitele volného letu, naprosto nevyhovující. Ke všemu modelářů zvědavých na novou soutěžní plochu bylo daleko více a tak na místě nevěřícně kroutili hlavami kolegové z Varnsdorfu, Liberce i Kopidlna. Hlavní pořadatel byl ten den ušetřen hned dvojích nepříjemností. Za prvé, všichni naši kolegové modeláři jsou slušně vychovaní, tolerantní lidé. Proto jsme tyto závody rozpustili v klidu. Žádné jedovaté výstupy se nekonaly, i když mohly. Už jen tím, jak velké jsou náklady na dopravu. Například nás to stálo tisícovku. A ještě větší problém by pro pořadatele nastal po útoku majitelů okolních polí. Všude kolem té nudle totiž rostla řepka a nebo obilí. Přes palec jsem spočítal, že při daném směru větru a počtu soutěžících, bychom se těmi poli prošli několiksetkrát. Kolem poledne by hlavní pořadatel byl propíchnut vidlemi. Jsem možná trochu jedovatý, ale v dobrém. Bude-li nějaké příště (při dohodnutém náhradním termínu o týden později, jsem na letišti v Mladé Boleslavi již nikoho z pořadatelů neviděl), doporučuji jinou soutěžní plochu.

Cestou domů jsme se zastavili v Mimoni na zmrzlině a o kousek dál se pokochali Ploučnickou průrvou. Nakonec si děti přeci jenom trochu zaházely, byť jenom „placáky“ při nácviku žabek na hladině Ploučnice.

Z. Hykš

Pršelo, ale na tuto soutěž bychom snad museli přijet i kdyby vypuklo zemětřesení. V zimě jsme totiž lobovali za oddělení této soutěže od přeboru mládeže Ústeckého kraje. Argumentovali jsme, že pokud to náš Pepa nerozdělí, bude mít v seniorských kategoriích daleko menší účast, protože dospělí se budou věnovat dětem a na sebe jim nezbude čas. To by bylo nesolidní – první si pro sebe vyhádáme soutěž a pak na ni nepřijedeme. Tudíž jsme vyrazili, ale lehko nám nebylo. Opět pršelo, chvílemi i dost silně. I na parkovišti českolipského aeroklubu jsme zhruba hodinu čekali, než se počasí umoudří. Poslední kapky padly ještě dole na ploše, těsně před tím, než jsme začali vybalovat éra. Tmavé mraky na obzoru hrozily i nadále, ale naštěstí již nepršelo a ke konci soutěže jsme zahlédli i sluníčko. Teplo nebylo, ovšem nefoukal příliš silný vítr a tak to nakonec byla docela povedená soutěž. Přispěl k tomu i pořadatelský klub, který zajistil dostatek časoměřičů, díky čemuž měla soutěž rychlý spád. I my jsme vypomohli třemi pomocníky.

Co naši svěřenci? Na stanovištích házedlářů se tísnila spousta varnsdorfského dorostu. Dohodli jsme se proto, že začneme nejprve s větroni A3. Tam bylo daleko volněji. V podstatě jsme létali pouze my a kopidlnský Matěj Tichý. Pak jsme přešli na startoviště házedel, kde se to mezitím řádně vylidnilo. Ovšem mezi oběma kategoriemi se naši modeláři museli řádně občerstvit. Udělal jsem spoustu fotografií a později doma při jejich zpracování jsem zjistil, že pokud fotím nějakého přespolního modeláře a vzadu postává hlouček dětí, dost často jsou to naše, řízkem se živící děti. Trochu mi to vadí – i kdyby na obzoru zahrozila nějaká dešťová fronta, případně se na nás hnala bouřka, naši pohodáři v klidu dosvačí a teprve pak, řádně posilněni, budou pokračovat. V dešti, ve větru. Vzpomínám, jak se náš Martin Hájek mohl loni „na republice“ přetrhnout, aby stihnul odstartovat dříve, než se na dlouho zatáhne. Stihnul to a moc mu to v celkovém pořadí pomohlo. Ostatní toto neumí. Řízek od maminky má prostě přednost.

Soutěž jsme pojali jako přípravu na Přebor mládeže Ústeckého kraje. Hlavně Jakub, který na Přeboru kraje Středočeského chyběl, si měl českolipské letiště řádně odzkoušet. Ostatní již jen trénují, protože v Panenském Týnci byli stoprocentní a mají splněno. Pokud trochu pozměním jeden slavný citát Vladimíra Menšíka, platí, že „jeden tréninkový let je lepší, jak půlhodinová teorie (v očích dětí spíš plané žvanění pana vedoucího) v dílně u tabule“. Zda měl trénink nějaký smysl, uvidíme za týden. Ještě jedna podařená událost stojí za zmínku. Po dlouhých letech opět dozrál jeden náš modelář do kategorie F1H. Petr Blaschka po dvaceti měsících (!) konečně dokončil svůj model MIKI II, jehož stavbu zahájil v srpnu 2014 na modelářském soustředění mládeže na Rané (jen pro pořádek – ostatní výtečníci zatím dospěli do stádia holé kostry křídla a polotovaru trupu). Bohužel, Petrova premiéra se musela o týden odložit, protože model „se zapomněl přibalit“. Nedá se nic dělat, na přeborech půjde Petr rovnou naostro.

K cestě zpět není třeba děti již tradičně nutit. I když je to do kopce, čeká je tam vyhřátá klubovna aeroklubu s hromadou smažených hranolků. To hrochovití vedoucí se do kopce drápou daleko obtížněji. Popíjejíce Colu jsme čekali na zpracování výsledků a vyhlášení těch nejlepších. I zde se varnsdorfští pochlapili (nebo spíš pobabili?). Martina a Monika Hofmanovy již během soutěže průběžně zpracovávaly výsledky, takže v klubovně již jen dopočítaly opozdilce a vypsaly diplomy. Šlo to „jako po drátku“. I na nás něco zbylo, takže jsme se v dobré náladě a poměrně brzy vydali na cestu domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Zatímco první dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, dále už to tak pohodové nebylo. Následující termín, tj. v sobotu 23. ledna, panovaly v celé České republice nepříznivé podmínky. Bylo zataženo, z oblohy se sypaly hromady sněhu a ke všemu foukal silný vítr. Vidět bylo tak na dvacet kroků a proto jsme rozhodli o odložení naší soutěže. Myslím, že správně. Jenže o týden později to nebylo lepší. O co byla viditelnost lepší, o to zesílil vítr. I u nás v ďolíku se stromy ohýbaly pomalu až k zemi. Jak to asi mohlo vypadat o těch zhruba sto metrů výše na otevřených mikulášovických pláních? Rozhodnutí bylo jasné – další odklad. Šestého února následoval třetí řádný termín, kdy jsme již původně měli cyklus našich soutěží zakončit. Je to k nevíře, ale vítr opět převracel popelnice. Jenže tentokrát jsme závody neodložili, protože bylo jasné, že už příliš volných termínů nemáme. Dohodli jsme se, že toto dvojkolo absolvujeme alespoň s dětmi. Děti, hlavně ty varnsdorfské, se na poli opět jen hemžily. I tentokrát jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů, takže jsme alespoň netrpěli dlouho. Někteří účastníci odvážně vystoupili o několik desítek metrů blíže k lesu, do volného prostranství, většina se ale kryla za hustou řadou smrků rostoucích na kraji statku rodiny Borských. V konečném důsledku ale bylo vcelku jedno, kdo kde stojí. Turbulence byla ohromná a každý, kdo letěl více jak deset vteřin, se hezky prošel. Mnohdy se vracel s rozbitým modelem. Tak alespoň, že nám děti nemrzly. Dospělí modeláři většinou vyřešili situaci tak, že vůbec nepřijeli, Standa Rudínský zvolil asi zhruba o „deset čísel“ menší modely házedel, než používá normálně, zatímco náš Petr Blaschka vytrpěl pouze jedno kolo, během kterého několikrát lezl pro svůj model na zhruba kilometr vzdálené stromořadí. K dalšímu kolu již nenastoupil. Bylo jasné, že výsledky tohoto dvojkola se většině modelářů budou škrtat.

Odložené třetí a čtvrté dvojkolo jsme nakonec odlétali o týden později. Naštěstí nám počasí ukázalo svoji hezčí tvář. Tentokrát bylo vše tak, jak má být. Sice bylo zataženo, teplota těsně nad nulou, ale foukalo jen trochu a krásně to nosilo. Myslím, že si zalétali nejenom velcí modeláři, ale dobrý pocit z letů delších deseti vteřin zakusila i spousta Bartíkovic potěru. Soutěž proběhla v pohodě a již těsně po dvanácté hodině jsme se všichni odebrali do naší modelářské dílny, kde jsme zpracovali a vyhlásili celkové výsledky. Málem jsme se tam všichni ani nevešli. Nejlepší modeláři obdrželi diplomy a krásné ceny, na kterých se podílely všechny tři pořádající kluby. Drobného ocenění se dostalo i na mladé modeláře mimo stupně vítězů. Pro zmrzlíky se podával horký čaj, otužilci popíjeli minerálku. Dospělí neřidiči se decentně osvěžili něčím ostřejším na zahřátí.

Snad se nakonec tento, jak upřesnil náš kronikář Luboš Paťha, dvacátý třetí ročník, povedl. I když vnitřně cítím, že patřil mezi ty náročnější. Když shrnu termíny, dvě dvojkola byla v pořádku, třetí se konat nemělo. Jenže ten tlak na termíny byl neúprosný. Pokud bychom si vypůjčili citát z jednoho slavného českého filmu, lze říci že: „tento (a několik předchozích) způsob zimy, zdá se mi býti trochu nešťastným“. Prostě ať si říká kdo chce, co chce, oteplování máme zde a podle toho tak ta zima vypadá. A bude vypadat i do budoucna. Rozhodli jsme se proto bojovat s časovou tísní tím způsobem, že přejdeme ze čtrnáctidenních rozestupů mezi soutěžemi na rozestupy týdenní. Tím získáme více prostoru pro případné přesuny a snad pak dokážeme odlétat za rozumných podmínek všechna tři dvojkola. Věřme tedy, že se nám to podaří a dvacátý čtvrtý ročník Nejsevernějšího házedla 2017 proběhne v menším stresu než ten letošní.

A teď už se můžeme soustředit na „větší“ soutěže, kterými budou Pepova jarní, Krajské přebory a v závěru jarní části sezóny námi oblíbené soutěže na Mladoboleslavsku.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Toto dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, to znamená v sobotu 9. ledna. Již tradičně se dostavili soutěžící a časoměřiči pořádajících klubů, tedy LMK Mikulášovice, Varnsdorf a Vilémov. Jak jsem si přečetl ve Volném letu, jsme tak daleko na severu a doprava k nám je příliš komplikovaná, takže se k nám soutěžící z jiných klubů příliš nehrnou. Byť v minulosti pár světlých výjimek bylo. Přesto byla účast velice hojná. Způsobil to pan Bartík z Varnsdorfu, který dlouhou dobu dopředu avizoval jasnou oblohu a naopak mraky soutěžících. To počasí tak skvělé nebylo, zlobil hlavně vítr. Foukalo sice přijatelně, bohužel ze špatného směru – rovnou přes řadu vysokých stromů, které na letové ploše vytvářely spoustu nepředvídatelné turbulence. Horších časů tentokrát dosahovali i naši nejlepší vrhači, kteří většinou s prohazováním té rozvířené přízemní vrstvy nemají problémy. Ale nereptám. Proti tomu, co si druhý den prožili modeláři na soutěži v Liberci, bylo u nás přímo předpisově. Zato soutěžící se dostavili přesně dle slibu našeho Pepy. Když jsme přijížděli k soutěžní ploše, na parkovišti se to jenom černalo. Hlavně dětmi, kterých pan Bartík ve Varnsdorfu a okolních městech naverboval více jak dvacet. Některé žáčky jsme poznávali, ale většinou to byly samé nové tváře. Jestli alespoň část dětí vydrží, budou mít Varnsdorfští do budoucna o dorost postaráno. Musíme se kolegy Bartíka zeptat, na co je nalákal. Zřejmě to byl jeho přesvědčovací talent a svaté nadšení pro vše létající, protože vím, že párek a limonáda po dobře zalétané soutěži jako stimulace už nefungují. Při soutěži měli co do počtu převahu hlavně mladší žáci, ale i těch starších se sešlo poměrně dost. Dokonce jsme mohli vyhlásit samostatně i juniory, protože splnili podmínku alespoň tří soutěžících ve věkové kategorii. Dědků bylo méně. A protože tentokrát chybělo několik tradičních účastníků, kteří se jistě dostaví příště, myslím, že na konci tohoto cyklu vykážeme více jak třicet soutěžících. Což už je na dnešní poměry velmi slušné obsazení. Naštěstí varnsdorfští splnili i další slib a dovezli k závodníkům také několik časoměřičů. To je moc dobře, protože samoměření, ke kterému v závěru loňského roku proběhla mezi modeláři docela vášnivá diskuze, nebylo v té převaze dětí absolutně možné. Ostatně, až na opravdu malé výjimky zatím tuto metodu při svých soutěžích nepraktikujeme. Stále se nám daří „zblbnout“ část rodičovstva i nelétajících členů našich klubů, aby slezli z gauče a šli do té ledárny, která u nás občas panuje, pomoci s organizací. Tentokrát měřilo šest časoměřičů a jeden zapisovač. Šlo to jako „po másle“. Díky tomu jsme mohli kolem dvanácté hodiny závody uzavřít a vypravit se na cestu domů. Příští termín dalšího dvojkola je 23. ledna.

Z. Hykš