Nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko. Pravdivost tohoto hesla jsme si ověřili již mnohokrát a také se jím vždy řídíme. Počasí v tom našem Náhorním Karabachu (jak Šluknovský výběžek nazval jeden náš významný spoluobčan) se velmi často rapidně liší od toho, co je předpovídáno pro „vnitrozemí“. Nerozladily nás proto ani páteční jízlivé SMS dotazy přítele Petra Budaie, zda máme pro soutěžící k dispozici dostatek golfových holí a holinek (zjevná narážka na nedaleké golfové hřiště), ani fakt, že v sobotu ráno u nás vítr málem převracel popelnice. Funělo, ale jen ke hřebeni Lužických hor. „Za kopečky“, na silnici k Novému Boru, jsme s uspokojením sledovali, že fouká už jen dle předpovědi. Tedy do čtyř metrů za vteřinu.

A v pohodě se nesla celá sobota. Se zástupcem Aeroklubu jsme dohodli, kde umístíme startoviště. S ohledem na směr větru a zmiňované nedaleké golfové hřiště, to bylo nějakých dvě stě metrů jižně od „pytle“. Zarazili jsme kolíky označující jednotlivá stanoviště a začali létat. Hlavní fenomén modelářských závodů v České Lípě (a asi i mnohde jinde), totiž vítr, mě občas poškádlil tím, že změnil směr k blízké přistávací dráze, ale rychle se opět polepšil a způsobně foukal podél dráhy. Na dráze jsem za celý den viděl jen několik modelářů a nejvíce jsem se asi rozčílil ve chvíli, kdy jsem v dálce viděl postavu ověšenou modely, rozvážně kráčející kolem velkých ér připravených ke startu. Hůře vidím a tak jsem byl kolegou uklidněn tím, že to je člen Aeroklubu nesoucí nám naše výtvory. Modely přelétávající jejich stanoviště se prý moc líbily. To je hezké – v minulosti to taková idylka nebyla. Občas to zaskřípalo na obou stranách. A tak o jediný incident dne se přeci jenom postaralo již dvakrát zmiňované golfové hřiště. Po obzvláště dlouhém letu na něm přistála jedna „A jednička“. Majitel modelu byl stíhán službou na golfovém vozíku slovy, že pan prezident jej vyzývá, aby okamžitě opustil dráhu. Což kolega učinil, samozřejmě ale až poté, co si sebral svůj model. Přeci jej tam nenechá. Obávám se, že pokud bude foukat silnější jihovýchodní vítr, bude toto do budoucna velký problém. Dnes jsme tento incident přešli, jen já jsem večer učinil osobní rozhodnutí už nikdy v televizi nesledovat golf.

Co říci k vlastnímu létání? Pár výtečných výkonů jsme zaregistrovali. Dokonce jsme měli jedno rozlétávání v kategorii A3. Povětšinou jsme ale museli přiznat, že máme těsně po prázdninách a jsme tudíž nerozlétáni. Zvláště u dětí, několik málo týdnů před MČR mládeže, to bylo trochu hořké konstatování. Alespoň že modely zůstaly celé.

Souběžně s našimi závody probíhal na sousedním stanovišti pohár DDM Děčín. Nechali jsme na dětech rozhodnutí, zda si u Děčínských zalétat, či nikoliv. Dva zájemci se přihlásili. Teď si rýpnu – rodiče nám tentokrát ani trochu nepomohli, takže všichni tři vedoucí, plus paní Suchardová, pro dnešek odvelená od plotny, se plně věnovali časoměřičství a co se dělo u sousedů, neměli šanci sledovat. Až z výsledkovky zaslané děčínskými pořadateli týž víkend, jsme zjistili, že se docela dařilo. Co se týče pomoci rodičů, prý bude ještě hůř.

Ještě během posledních letů naše výpočetní středisko (paní Suchardová) sečetlo výsledky, takže nahoře v baru jsem vypsal už jen diplomy. Diplomy se líbily, ceny také. Protesty nebyly žádné a když jsme šli uhradit pronájem letiště, byli jsme pochváleni za dodržování dohodnutých pravidel. Za rok můžeme přijet zase. Jak říkám – pohoda. Pozvánku Aeroklubu jsme samozřejmě rádi tlumočili všem přítomným modelářům. No a pak už se jelo domů.

Výsledková listina ze soutěže ŽUCH 2017

Výsledková listina z Poháru DDM 2017

Z. Hykš

O této soutěži se v klubu nijak nediskutovalo. Zájem projevili vedoucí i děti. Mám pocit, že vedle možnosti zalétat si na velkém letišti sehrála svoji roli i slíbená návštěva muzea Metoděje Vlacha.

Vyrazili jsme dle plánu v sedm hodin ráno. Bohužel, dva naši svěřenci se omluvili.  Škoda, v autě bylo místa dost i pro ně. Cesta byla bezproblémová, byť nás trochu vyděsila hustá mlha, která nás zahalila někde za Novým Borem. A s malou přestávkou okolo Doks ležela tahle duchna až do Mladé Boleslavi. Viditelnost byla velmi malá, což je patrné z prvních našich fotografií. Ale než jsme se všichni sešli a odebrali se na modelářský plácek nedaleko od našeho parkoviště, začal foukat mírný vítr, vykouklo sluníčko a rázem bylo po mlze. My jsme rychle odlétali házedla, protože jsme se obávali avizované bouřky. Trochu jsme se tím připravili o lepší výsledek, protože modely zapadaly do husté a hlavně mokré trávy, takže se nám rychle kroutily. Navíc později, kdy se silně oteplilo, byly jistě lepší letové podmínky. Ale vyčítat si nic nemůžeme, ty mraky na obzoru byly opravdu dramatické – opět se odvolávám na naši fotogalerii. Po házedlech přišla řada i na modely A3. Kluci vysloveně nic nezkazili, ale pár nepovedených vleků a nebo netrefené termiky jsme zaznamenali. To první se bez tréninku odstranit nedá. V tom druhém nás trochu utěšil pan Šafler označující dnešní letové podmínky za mírně poťouchlé. Ostatně Milan byl snad jediný „plný“ toho dne. Lépe či hůře ale naše děti nad hlavu dostaly své modely při všech letech, takže jsme nemohl realizovat pohrůžku, že kdo nevyvleká, jde za trest na Bezděz.

Co říci k hodnocení celé soutěže? Byla to jedna z těch bezproblémových, pohodových akcí. Vítr foukal jen velmi slabý, takže pro modely nebylo potřeba běhat nijak daleko. Časoměřičů bylo dost, nikdo dlouho nečekal a pokud ano, tak na tu správnou termiku. Trochu nervozity kolem poledne mezi soutěžící vnesl jeden tatínek či dědeček, který z meteostanice přinesl zaručenou zprávu, že do hodiny je zde celý den avizovaná bouřka. Nebyl důvod nevěřit, protože dramatické mraky na obzoru nabyly ještě větší výhrůžnosti. Naštěstí se předpovědi nesplnily a bouřka nás disciplinované minula. Takže jsme v klidu dolétali a přesunuli se do baru muzea, kde jsme se občerstvovali a připravovali na vyhlášení výsledků. Bylo mi později kolegy zdůrazněno, abych nezapomněl pořadatele pochválit nejenom za počasí a průběh soutěže, ale i za vyhlášení. Ceny velice hezké a hlavně oceňujeme ty diplomy pro všechen modelářský potěr. To je ta správná motivace i těch, kteří se na stupně vítězů neprobojovali. Po vyhlášení výsledků soutěže jsme využili volných vstupenek a navštívili ještě vlastní muzeum. Abych nebyl za lakomce – šli bychom tam i bez volných vstupenek. Prohlédli jsme si expozici a všichni tři naši mlaďoši odzkoušeli onen „gyroskop“ (nevím, jak se to správně jmenuje) v zadní části přízemí muzea, tj. v dostatečné vzdálenosti od naleštěných exponátů. Trochu jsem se toho obával, protože kluci se chvíli předtím cpali hranolky, omeletami a na to všechno lili Colu. Jeden výtečník ještě vše zazdil zmrzlinou. Ale chlapci vydrželi statečně celé kolo. To já raději vše sledoval z prvního patra v přesvědčení, že mě by na něco takového dobrovolně nedostali.

Areál muzea jsme opouštěli možná jako poslední. V Rožanech jsme odevzdali našeho modeláře externistu a přitom si všimli po další průtrži mračen běsnícího Šluknovského potoka. Konstatovali jsme, že od pátku do neděle bychom si ve Šluknovském výběžku moc nezalétali a znovu ocenili nedělní počasí mladoboleslavské. Pak jsme uložili v naší dílně modely a slíbili si, že je znovu vybalíme dříve než v září, při první podzimní soutěži, kterou shodou okolností je náš Žuch.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tuto soutěž využíváme jako poslední (a jediný) trénink před cyklem krajských přeborů. Občas říkám, že je po dlouhé zimní přestávce velice důležité připomenout si, kde mají modely předek a kde ocasní plochy. Tentokrát bylo opravdu velmi přínosné, že jsme do České Lípy dorazili. Byli jsme přistiženi tak říkajíc v nedbalkách. Předem jsem vyhlásil, že nás vedoucí nebudou příliš zajímat diplomy, ale že důraz klademe na dosažené výkony. A ono to dopadlo přesně obráceně. Každý z našich svěřenců si domů odvezl nějaké to ocenění pořadatelů, protože soupeři létali stejně mizerně, ne-li ještě hůře. Zato výkony byly tragické. S tímto přístupem se na podzim na Jižní Moravu mnoho našich modelářů nepodívá. Už jen otevření přepravních krabic s na podzim uloženými modely nás pořádně znechutilo. Několik letadel zůstalo od října neopravených. Co vypadalo, že drží pohromadě, se zkroutilo a co alespoň trochu létalo, jsme během soutěže rozbili. Dotaz pana Bartíka, hlavního pořadatele Pepovy jarní, zda na našem stanovišti je někdo zralý na rozlétávání, nás přivedl k huronskému, byť trochu zoufalému smíchu. Opravdu jen mírně povzbudivým byl fakt, že ke konci soutěže už alespoň někdo trochu létal. Takže všechny naše modeláře, kteří se na Pepovu jarní dostavili, čeká následující dvě schůzky velké opravování, zatímco zbývající dva modeláře, kteří zůstali doma za účelem rodinné oslavy (a vlastně i nás vedoucí), čeká za dva týdny v Panenském Týnci velký krok do neznáma. Jestli bude tuto sobotu panovat v Týnci neletové počasí, budeme mít už jen jednu příležitost na reparát v Hořicích na krajském přeboru Hradeckého kraje. Pokud se ani tam nezadaří, asi při mistrovství ČR hodně ušetříme za ubytování a stravu našich svěřenců.

Doufám, že za čtrnáct dní budu psát optimističtější zprávu.

Z. Hykš

Komentář k minulému dvojkolu jsem zakončil výzvou ke všem soutěžícím, aby se pilně modlili za zdar dvojkola posledního. Asi to dělali poctivě, protože i dnes panovalo na poli v Lipové příznivé letové počasí. Přítomní materialisté to sice vysvětlovali tím, že díky řádně prochlazenému kontinentu nedochází k tak výraznému proudění vzduchu, my pohané ale víme své. Minulou sobotu byla země ještě prochladlejší a přitom funělo velmi zdatně. Pozoroval jsem to tehdy za oknem hezky v teple a liboval si, že do té sloty nemusíme.

Dnes jsme se všichni znovu shromáždili na parkovišti před restaurací U Pytláka. Foukal mírný jižní vítr. Sluníčko z hustých mraků vykukovalo jen velmi neochotně. Ale nesněžilo. Sněhu připadlo v předchozích dnech ještě dalších zhruba deset centimetrů, ten ale, díky teplotě nad nulou, byl mokrý a sesedlý (byl jsem až překvapen, že se všichni naši svěřenci řídili pátečními pokyny a na pole se dostavili v holínkách – čekal jsem alespoň jednoho výtečníka v polobotkách). Bylo jasné, že závody se uskuteční, čímž po dlouhých letech to bude opět ročník, během kterého jsme nemuseli provádět žádné termínové přesuny.

Ještě před zahájením soutěže nám obětavý tatínek Honza opět vytvořil krásné startoviště a navíc ve směru větru koly svého traktoru vytlačil v hlubokém sněhu koleje pro pohodlné stíhání letících modelů. Oproti minule jsme se totiž museli posunout hlouběji do pole, protože foukalo přeci jenom o trochu více a směrem, kterým bychom trefovali nedalekou restauraci a nebo řadu kolem rostoucích stromů. I tak ti nejlepší létali až k nedaleké silnici vedoucí z Lipové do Lobendavy a smůlu měl Petr Blaschka starší, který pověsil svůj nejlepší model na vysoký strom a musel domů pro tyč, kterou obvykle shazujeme v hale zavěšené modely. S ohledem na mokrý sníh jsem se obával, že se projeví největší slabina modelů našich svěřenců, totiž nedokonale prolakované výškovky. Kupodivu to nebylo tak hrozné. První kolo odlétali bez problémů všichni, zatímco v kole druhém se zkroucenými výškovkami zápasili jen dva z našich modelářů. Čekal jsem to horší. I naši soupeři létali velice pěkně. (pozn.: téměř všechny dosažené výkony byly započítány do celkového hodnocení s tím, že většinou se škrtala první dvě kola odlétaná v Mikulášovicích). Časoměřičů jsme měli dost, takže soutěž plynula rychle ke konci. Postupně jsme se přesouvali do restaurace U Pytĺáka, kde jsme měli rezervovaný salónek a kde jsme vyhlásili celkové výsledky. Vítězové obdrželi pěkné inovované diplomy vytvořené Lubošem Paťhou, dále poháry taktéž darované Lubošem a v tašce i spoustu jedlého i nejedlého dodaného zástupci obou zbývajících klubů. Děti mimo stupně vítězů si mohly tradičně zobnout z připravené směsi bonbonů a různých sušenek. Ale moc si nezobaly. Zřejmě jsou stále dostatečně zásobeny vánočními svátky.

Lubošovy diplomy nás upozornily také na to, co si nikdy nejsem schopen zapamatovat, totiž, že příští rok se sejdeme již po pětadvacáté. Snad si už teď můžeme slíbit, že pokud to bude možné, skutečně se sejdeme. A ještě jedna zajímavost – tím, že jsme se přesunuli z Mikulášovic do Lipové, ještě více jsme zdůraznili název naší soutěže. Z pole, na kterém jsme dnes létali, to je k severním hranicím již jen 2500 m.

Pak jsme přítomné modeláře informovali o dalším programu – nyní nás čekají dvě halové soutěže ve Vilémově a Děčíně, po kterých se v březnu rozjedeme na vzdálenější letiště v České Lípě a Panenském Týnci na „velké létání“ s volnými modely. Tato informace již zanikla v hromadném úprku především mladších modelářů k automobilům s cílem být co nejdříve u svých počítačů. Což jim stejně nebylo moc platné, protože řídili starší a ti se loučili důstojněji a rozvážněji.

Takže nahledanou v Lipové (Mikulášovicích) opět za rok.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tak se mi ta předpověď, že dva týdny po prvním dvojkole naší soutěže již budeme běhat po holé louce, nevyplnila. Naopak, ještě trochu toho bílého svinstva připadalo. S kolegou jsme provedli praktický pokus, na základě kterého jsme usoudili, že v tomto se „Na pláních u Paťhů“ rozhodně soutěžit nedá. Zároveň nám ale bylo jasné, že odkládání soutěžních termínů je nereálné. Sněhu máme tolik, že ležet tu snad bude ještě v dubnu. A pokud to snad uplave rychleji, upřímně lituji všechny, kdo bydlí blízko větších potoků a řek.

Jak ale zajistit, aby se soutěž konala a soutěžící se přitom zničili co nejméně? Operativně jsme ji přenesli do Lipové „Na pláně U Pytláka“. Což je místní restaurace na konci obce, na kterou navazuje docela slušně velká louka. Několik let dozadu jsme na ní v létě trénovali. Bohužel už nemůžeme, protože loni byla rozorána, takže se tam již létat nedá. Tentokrát ale byly hroudy hrozící minimálně výronem zakryty silnou sněhovou peřinou. Výhodou nového místa je i to, že se nachází zhruba o padesát výškových metrů níže a před větry je docela slušně chráněno okolními kopci (ověřeno loni při vichru, který nám nahoře v Mikulášovicích kradl krabice i s letadly). Navíc nám jeden obětavý tatínek s traktorem upravil uprostřed louky startovací plochu a rozjezdil paprskovitě v předpokládaném směru větru několik kolejí. Nakonec se sluší poděkovat také tomu, kdo má na starosti počasí. Sněhovou záplavu tentokrát vykompenzoval v podstatě naprostým bezvětřím. Ten občasný neznatelný závan větru letící modely daleko nezaháněl, takže soutěžící pro svá éra docházeli zcela v poklidu. I ti nejzdatnější vrhači to neměli dále jak dvacet, třicet metrů.

Hromadný úprk jsme proto zaznamenali až po skončení závodů, kdy hlavně potěr soutěžil o to, kdo bude nejdříve zpátky U Pytláka na tobogánu. V pátek večer zde lipovští uspořádali obdobu letního dřevosochání, totiž ledosochání. A tak vedle zmíněného tobogánu, kde se posléze svezli i odvážní dospěláci z našich řad, jsme mohli odzkoušet iglů a obdivovat se vytvořeným ledovým sochám. A když už jsme byli u Pytláka, nikdo nám nezmrznul, nikdo nic nerozbil (i když některé dosažené výkony byly vedoucími podrobeny zdrcující kritice), pozvali jsme děti na malé občerstvení. Tento závěr soutěže se líbil i zástupcům ostatních klubů, takže náš kolega z Varnsdorfu, pan Bartík navrhnul, abychom zde po pátém a šestém kole provedli vyhlášení celkových výsledků. My proti tomu nic nenamítáme, protože předpověď žádnou radikální změnu ve vývoji počasí neslibuje. Sněhu bude nejspíš dostatek i za čtrnáct dní a tady máme alespoň trochu vyšlapáno. A protože oslovený číšník ochotně nabídl malý salónek pro 25 lidí, bylo dohodnuto. Sejdeme se zde i za dva týdny. Jen žádám všechny aktivní účastníky této akce, aby se modlili za vítr ve správném směru a rozumné síle. Jinak se dnešní pohodička opět změní na tvrdou řeholi.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Přestože v celé ČR a okolí panují třeskuté mrazy, dohodli jsme se, že první dvojkolo Nejsevernějšího házedla uspořádáme v řádném termínu. Předpověď počasí sice hlásila mráz pod deset stupňů, zato však mírný vítr. Drobný ústupek jsme my, vilémovští, udělali v prohlášení, pokud se rodiče budou zdráhat svěřit nám do této zimy své ratolesti, nebudeme protestovat. Nakonec této úlevy využil pouze Michal Jiřinec. Oceňuji, že ostatní naši chovanci dorazili včas a v dobré náladě. Trochu jsem doufal, že se ukáže sluníčko a srazí teplotu blíže k nule. Sluníčko se ale nekonalo. Celý den bylo zamračeno, takže až do půl jedné jsme si užívali desetistupňového mrazu. Ale na druhou stranu alespoň tolik nefoukalo. I tak trpěli všichni – časoměřiči si stěžovali na nedostatek pohybu, soutěžící pak hlavně na sněhovou pokrývku. Nahoře v Mikulích leželo minimálně třicet centimetrů sněhu, ve kterém se soutěžící pohybovali jak v mazlavém blátu. Kdo musel pro svůj model dále, mimo postupně vyšlapávané cestičky, jistě spálil mnoho tukových zásob uložených během vánočních svátků. Utěšovali jsme se, že zima v našich krajích není stálá a tak za čtrnáct dní budeme při třetím a čtvrtém kole běhat po holé louce a nebo alespoň  po silně slehlém sněhu.

K vlastní soutěži – přestože jsme s ohledem na velkou zimu začátek soutěže o hodinu posunuli, scházeli jsme se velmi pozvolna. Poslední účastníci dorazili ve chvíli, kdy již bylo létání v plném proudu. Takže slavnostní nástup, fotografování a „ohňostroj“ pana vedoucího Blaschky z vyšetřených silvestrovských zásob jsme raději nechali na příští dvojkolo. Na soutěžících bylo vidět, že své modely dlouho nedrželi v ruce. Výkony byly průměrné, u některých výtečníků i poslabší. Ale proto Nejsevernější házedlo pořádáme. Na „velké“ soutěže už budeme všichni řádně rozlétáni.

Po skončení soutěže jsme se rychle sbalili a mazali domů. Vyhlášení provádíme až v únoru, po šestém kole.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš