A máme to pro letošek za sebou. Žuch patří mezi první soutěže pořádané po skončení prázdnin a tak se k nám, resp. do České Lípy, vždy vydává spousta natěšených modelářů. Počítám-li správně, letos jich bylo celkem čtyřicet tři. Naštěstí jsme s tím počítali a s dostatečným předstihem provedli masivní nábor časoměřičů. Nakonec se nám podařilo z klubových členů, rodinných příslušníků a přátel našeho LMK sestavit devítičlenný rozhodcovský sbor. V tomto ohledu soutěž proběhla bez problémů. Nikdo moc nečekal a zhruba půl hodiny před stanoveným koncem soutěže už létalo jen několik málo opozdilců. Do tří jsme stihli i rozlétávání v seniorské kategorii A3. Počasí bylo sice trochu ošidné, protože ale většina ze soutěžících má spoustu zkušeností, tolik se to neprojevilo. Například mezi dědky v kategorii A3 až teprve čtrnáctý soutěžní let nebyl „max“. A nebo takový Milan Šafler – deset soutěžních letů + jedno rozlétávání a vše bylo plné.

Pak jsme se přesunuli do klubovny místního Aeroklubu. Zde byly rychle vypsány diplomy. Nejlepší žáci k nim obdrželi ještě poháry a medaile, senioři pak ručně malované sklenice. Aby ta myšlenka nezapadla, připomínám nápad pana vedoucího Blaschky odměňovat těmito sklenicemi s různými leteckými motivy nejlepší modeláře po dobu šesti let. Letos to bylo počtvrté. Je prý zvědav, kolika seniorským modelářům se podaří zkompletovat všech šest ročníků. Po vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli diskutovali s pořadateli příštích závodů v České Lípě, modeláři z Mikulášovic. Měli jsme o čem.

Nejprve se ale vrátím ke slavnostnímu nástupu. Před rozchodem jsme vzpomenuli našeho kolegu Pepu Bartíka, který nás o prázdninách navždy opustil. Pepa nám všem bude chybět. A pesimistická je i moje druhá poznámka. Před zahájením soutěže jsme si s řídícím létání českolipského aeroklubu vyměnili telefonní čísla a zopakovali si pravidla pro pohyb po letištní ploše. Tuto sobotu nás bohužel hanebně zradil vítr. Zhruba na půl hodiny se stočil tak, že foukal přímo přes přistávací dráhu. Brzy se mi ozval telefon, ve kterém mě řídící létání upozornil na to, že startující letadlo jen těsně minulo jeden náš model. Aby toho nebylo málo, jeden z našich modelářů se prý o chvíli později vydal pro svůj model před startující vlečnou s větroněm. To mě moc mrzí. Coby vedoucí zažívám to, co spousta jiných pořadatelů modelářských závodů. Moc si jich neužívám. Neustále šmíruji, jestli se někdo necourá přes plochu, případně zda neslyším zvuk přistávajícího éra. I u té vlečné jsem spokojeně konstatoval, že v místě vzletu je z naší strany vše v pořádku a nevšimnul jsem si toho tuláka pohybujícího se více vpravo. Soutěž se pomalu chýlila ke konci, startů ubývalo a tak přiznávám, že mě ten telefonát nepříjemně překvapil. Zažehnal jsem požadavek okamžitě ukončit naší soutěž slibem, že se ihned přesuneme do bezpečnějších míst. Musím zdůraznit, že všichni oslovení modeláři bez jakýchkoliv připomínek můj požadavek splnili. Pak už se nestalo nic. Druhé překvapení bylo nahoře poté, co Mikulášovičtí šli vyjednat termín své soutěže pro příští týden. Zdařilo se to prý až po dlouhém přemlouvání a telefonickém jednání řídícího létání s předsedou aeroklubu. Kolegové museli slíbit jednoho pořadatele, který na kraji přistávací dráhy nebude mít na starosti nic jiného než vyhánět modeláře z plochy. On a nebo ředitel soutěže navíc budou mít od aeroklubu přidělenu vysílačku, pomocí které budeme o dění na ploše ještě více informováni. Je vidět, že i Aeroklub má snahu věc řešit a ne nás jednoduše provždy z letiště vytěsnit. I tak jsem z té události dost zklamaný a jsem zvědav, jak to příště dopadne. Asi dokážeme lépe zabezpečit plochu ve chvíli vzletu velkého letadla, zato větru neporučíme. Letadla na provázku nemáme a pokud se vítr stočí do dráhy, nejspíš podobným konfliktům jako tuto sobotu, stejně nezabráníme. Uvidíme. V každém případě přeji Mikulášovickým modelářům vítr správné síly i správného směru.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tak a letošní, v pořadí již dvacátý pátý ročník, máme za sebou. Opět musím pochválit počasí. V týdnu odplavaly poslední zbytky sněhu, takže dlouho dopředu bylo jasné, že nás opět čekají „pláně u Paťhů“ v dolní části Mikulášovic. Zima byla snesitelná, těch pár vloček, které se na nás v průběhu soutěže sneslo, nevadilo a tak máme drobnou výhradu pouze k větru. Síla do tří metrů byla v pořádku. Jen směr nevyhovoval. Nejprve foukal od západu, takže zaháněl naše modely směrem ke stromořadí lemující turistickou cestu na Tanečnici (místní, asi tři kilometry vzdálená rozhledna), později se stočil k jihozápadu, díky čemuž jsme v zahradě osamoceného statku, u kterého tradičně parkujeme, pověsili na stromy několik našich modelů. Majitelé jsou ale tolerantní, na zahradu nás pouštějí a v případě potřeby dokonce půjčují žebřík. Všechny modely jsme proto zachránili. Pojednání o počasí končím konstatováním, že toto byl již druhý ročník naší soutěže, během kterého jsme nemuseli kvůli špatným „letovým“ podmínkám posouvat termíny konání.

Závěr soutěže poznamenala chřipková epidemie. Zatímco mladší žáci byli až na jednu výjimku kompletní, v kategorii starších žáků nebylo komu předat diplomy. Chyběli úplně všichni. To junioři dorazili v plném počtu. V kategorii seniorské chyběl náš dlouhodobě nejlepší házedlář Standa Rudínský. Standa bude bohužel chybět i na spoustě soutěží následujících. Důsledek to nešťastného uklouznutí na náledí. Přejeme tedy Standovi brzké uzdravení, protože bez něj jsou naše soutěže  takové neúplné. No a jen z doslechu komentuji toto dvojkolo já. Chřipka odeznívá velmi pomalu, takže jsem se na pole ještě neodvážil. U stopek mě zastoupil náš Petr Blaschka starší. Tedy další úbytek v seniorském startovním poli.

Vyhlášení vítězů v lipovské restauraci U pytláka jsem si ale ujít nenechal. Již podruhé jsme si zde rezervovali malý salónek, protože k nám do dílny bychom se, taktně řečeno, kvůli velké rozpracovanosti nevešli. Při příjezdu jsme se přesvědčili, že na oranici, ve kterou místní zemědělci proměnili krásnou, rozlehlou louku, se skutečně létat nedalo. Po spočítání výsledků jsme nejlepším předali krásné diplomy a drobnou odměnu. Všichni žáčci si pak mohli „hrábnout“ do nádoby se sladkostmi. Rozloučili jsme se pozvánkou na příští ročník, který se, pokud okolnosti dovolí, uskuteční již po dvacáté šesté. A také jsme všechny pozvali na halovou soutěž, která se u nás bude konat již za tři týdny. Bafuňáři všech tří pořadatelských týmů ještě krátce pojednali o plánech pro letošní rok, o problémech, které nás pálí a pak už byl opravdu konec.

Konečná výsledková listina ZDE!

Ukázka diplomu ZDE!

Z. Hykš

Nemohu jinak, než znovu nejprve pohovořit o počasí. Opět jsme měli veliké štěstí. Silný čtvrteční vítr potvrdil předpovědi meteorologů, že to bude „důstojná“ vzpomínka na uragán Kyril. Oproti Kyrilovi, který odezníval ještě několik následujících dní, tento orkán, který se prý jmenoval Friederike, trval jen pár hodin, ale škody zanechal stejně velké. Náš soutěžící Honza Weisgerber, zkušený lesák, dokonce tvrdil, že v lese to vypadá ještě hůře. Mohu potvrdit. Stál jsem ve čtvrtek večer chvíli na dvorku a poslouchal, jak se v nedalekém lese za naší zahradou každých pár vteřin vyvrací nějaký strom. Ošklivý pocit.

Chvíli po půlnoci už ale všude panovalo naprosté bezvětří. Vzorné letové počasí trvalo od pátku až do neděle. Hezky jsme si zalétali jak my, tak i účastníci nedělního dvojkola Severní ligy házedel v Liberci. Ti to měli jako kompenzaci za první dvojkolo. Myslím, že tehdy jim počasí příliš nepřálo. Větší obavy než z větru jsme měli z toho, že se silně oteplilo. Sněhová vrstva, kterou jsme si vyprosili, značně zeslábla a v Lipové u Pytláka na soutěžní ploše opět vykoukla podmítka. Takže jsme museli opět do Mikulášovic. Mikulášovická větrná hora nám ale v sobotu podruhé ukázala svoji vlídnou tvář. Sluníčko se téměř neukázalo, byla o trochu větší zima jak minule, ale nefoukalo více jak tři metry za sekundu. Krásně „to nosilo“. Dědkové se sice prošli a došlo také ke ztrátě několika ulétlých modelů, ale pro malé házedláře to byl vítr ideální. Nakonec snad byli spokojeni všichni, protože tak pěkné výsledky jsem už dlouho neviděl. S konkrétními výkony vás opět odkazuji na výsledkovou listinu. Uvidíme, jak se vyvine situace za čtrnáct dní, při závěrečném dvojkole.

Závěrem bych chtěl trochu redukovat své minulé vyjádření k mladým modelářům, za což jsem byl vypeskován svým libereckým kamarádem Petrem Budaiem. Za tou krizí v členské základně si trvám. Chtělo by to větší přísun. Odvolávám ale mé nařčení mladých ze stoprocentní fluktuace. Dával jsem si při druhém dvojkole větší pozor a skutečně, na tyto závody dorazila z varnsdorfského klubu vedle několika úplných nováčků také spousta známých tváří. Omluvou mi budiž, že už mám horší paměť na jména a v kuliších jsou si všichni dost podobní.

Výsledková listina z třetího a čtvrtého kola ZDE!

Z. Hykš

Začnu jako obvykle počasím. Venku již několik dní panuje jaro. Sníh, který napadnul v prosinci, již dávno odtekl a tak jsme se museli odebrat na louku v dolních Mikulášovicích, kde sice fouká, na druhou stranu si ale nezlámeme nohy, jako by tomu bylo v Lipové. Mohlo by se to zde také jmenovat Větrná hora. Obvykle tu totiž funí o dost více, než říkají předpovědi. Zpočátku tomu tak bylo i v sobotu 6. ledna. Takové dva metříky za vteřinu navíc jsme zaregistrovali. Ale nebylo to nic hrozného. Alespoň ten potěr, který přivezli varnsdorfští vedoucí, neměl problémy s vyhozením modelu. To velcí modeláři by se mnou asi nesouhlasili. Čerstvý vítr jim totiž jejich modely odnášel až na konec soutěžní plochy, někam na hranici mezi Mikulášovicemi a Vilémovem. Noví soutěžící musí v těchto místech nutně dospět k závěru, že Vilémov je díra obrostlá křovím. Naštěstí na sundávání modelů házedel ze stromů nedošlo, ale daleko jsme k tomu neměli. Během závodu obvykle tlačím na naše pohodáře, aby nejprve odlétali soutěž a teprve pak do sebe tlačili řízky od maminky, protože vítr bude zesilovat a kolem poledního nám bude krást modely i s přepravními krabicemi. Dost často to tak i je. Tentokrát ale nastala výjimka. Poté, co děti dolétaly a na startovní čáře zůstali již jen „výkonnější“ modeláři, vítr postupně utichal a dokonce se na nás začalo smát sluníčko. Takže začátek soutěže byl horší jak předpověď, konec naopak příznivější. V poklidu jsme dolétali a odebrali se domů. V půl jedné už většina z nás obědvala.

Dosažené výkony zjistíte z přiložené výsledkové listiny. Já se tentokrát zaměřím na věkové složení soutěžících. Což mě velmi trápí a také to občas komentuji. Je to špatné, „nejsou lidi“. Kolegové z Varnsdorfu a blízkého okolí sice každoročně na naše soutěže přivážejí spoustu capartů, bohužel, ti se v průběhu sezóny postupně vytrácí a další rok si už musím zvykat na zcela nové tváře. My pro jistotu nemáme mladší žáky žádné. Děti prostě nemají výdrž. Ze starších žáků můžeme nabídnout vedle dnes soutěžícího Honzy ještě Michala, který bohužel dost často laboruje se zdravím. Když nenastydne, tak si alespoň ukopne palec. A to je vše. Navíc oba chlapci příští školní rok přejdou mezi juniory. Studium na vzdálených školách většinou znamená konec s modelařením. Varnsdorfští modeláři mají také několik starších žáků, ale nepátral jsem, proč nedorazil ani jeden z nich. Tradičně slabá účast bývá mezi juniory. Uvidíme, jestli jich letos budeme mít dost alespoň na obsazení stupňů vítězů. Naopak senioři jsou „držáci“. To by bylo, aby se na tyto závody nedostavili všichni věrní házedláři. A to ještě nelétal kolega Bartík, který se musel plně věnovat všem nováčkům. Podle tradičně optimistického hlasu, který zněl po celé ploše, byl ve svém živlu.

Tak uvidíme, kdo dorazí příště. Hlavně ať nasněží alespoň deset centimetrů sněhu, který zakryje lipovskou orbu a pokud nenasněží a my museli znovu do Mikulí, budeme si přát, aby místní Větrná hora nenaplnila pověst, která jí předchází.

Výsledky z prvního a druhého kola ZDE!

Z. Hykš

Týden po našem Žuchu se na stejném místě, totiž na letišti v České Lípě, konala další modelářská soutěž, kterou bylo Mikulášovické házedlo. Soutěž s ještě větší tradicí jak náš Žuch. Luboš Paťha to má dobře spočítáno, takže není důvod nevěřit, že letos se modeláři na této akci sešli již po dvaačtyřicáté. A pokud dobře počítám já, po třiatřicáté se Mikulášovického házedla zúčastnil i některý z vilémovských modelářů. Letí to. Ale i tak si docela dobře vybavuji naši vůbec první modelářskou soutěž, které jsme se kdy zúčastnili. Tehdy jsme ve dvou dorazili (pěšky) na „pláně u Paťhů“, kde se původně tyto závody odehrávaly a slavně obsadili v házedlech dvě poslední místa.Dost historie, věnujme se přítomnosti. Na letiště jsme po menším zdržení již u nás v dílně, dorazili jako suverénně poslední. To už Luboš Paťha svolával soutěžící ke slavnostnímu nástupu. Rychlým propočtem jsme zjistili, že oproti minulému týdnu se na ploše pohybuje o dva nebo tři soutěžící méně. Přispěli k tomu i naši výtečníci. Dva se v tuto chvíli slunili u moře, jeden se omluvil z důvodu nemoci a jeden modelář je zatím stále nezvěstný. Tento den jediní naši aktivní modeláři, to znamená otec a syn Blaschkovi, se zaregistrovali celkem v pěti soutěžních kategoriích, zatímco já se nabídl jako pomocník se stopkami. Bylo toho potřeba – také mikulášovičtí měli problémy s časoměřiči. Tři kolegové z pořadatelského týmu obsadili tři stanoviště (házedla, větroně a gumáčky), zatímco já pendloval mezi nimi a vypomáhal všude tam, kde se to začalo nebezpečně houfovat. Ale zvládli jsme to.

Soutěžící to měli zpočátku lehčí než před týdnem na Žuchu. Foukal jen slabý vítr, takže se dobře vlekalo a navíc všechny modely přistávaly nedaleko od startovišť. To v druhé polovině závodů vítr utichl zcela, takže hlavně méně čilí větroňáři měli velké problémy „to uběhnout“. Však také vidíte v našem  fotoalbu, že poslední vleky F1H se u Budaiů děly za pomoci kladky.

Výkony našich modelářů mě docela překvapily. Hlavně u Petra mladšího, na kterého jsem den předtím hulákal, že nedělá nic pro obhájení loňských pozic z MČR. Copak umístění, vždyť juniorů bylo sotva do mariáše, ale dosažené výkony docela ucházely. Tak snad Petr nevystřílel všechen prach a něco si schoval na „republiku“. Ani otec Blaschka nelétal jen tak pro radost. Vzhledem k tomu, že seniorské MČR v „malých“ kategoriích se koná tak říkajíc za humny, zvažuje, že se do Panenského Týnce také podívá. Dnešní soutěž byla proto jednou z posledních, ne-li poslední příležitostí si zalétat (u nás jsou pole sklizena a pečlivě zorána, takže není kde trénovat).

Ještě jedna věc mě zaujala. Již jsem se zmínil, že jsme na českolipské letiště dorazili jako poslední. V tu chvíli se mezi svými svěřenci čile pohyboval kolega Bartík. Po celou dobu organizovat svůj potěr a když bylo potřeba, i názorně předvedl vzorný vlek. Pak se nám ztratil a když jsme se po příchodu nahoru ke klubovně po něm pídili, zjistili jsme, že rozváží po Šluknovském výběžku první část své výpravy. S vyhlášením jsme proto na něj museli počkat. Pepa se přiřítil zhruba za necelou hodinu, takže Luboš mohl přistoupit k slavnostnímu zakončení dnešní soutěže. Pak Pepa naložil do auta ten zbytek a vyrazil podruhé směrem na sever. Nám to zdržení zas tolik nevadilo. Neřidiči si dali ještě jedno pivo, Petr Budai nám představil svoji novou laminátovou tyč na shazování modelů letadel uvízlých v korunách stromů a vůbec jsme si všichni dospělí v klidu pěkně popovídali. Stejně ale ve mně zůstalo trochu rozčarování. I když občas prskám, nakonec mám tu naši holotu docela rád, ale nevím jestli bych byl schopen takové obětavosti. Posledně jsem kritizoval rodiče za to, že se rychle odnaučili pomáhat nám při organizování našich soutěží (vyžadujeme JEDNU pomoc pololetně) a tlumočil jsem předpovědi kolegů, že bude ještě hůř. A ejhle, je to tady. To se nenašel jediný tatínek či maminka, aby si své potomky v České Lípě alespoň vyzvedli?

Výsledková listina z Mikulášovického házedla 2017

Tož nashledanou v říjnu na Jižní Moravě.

Z. Hykš

Nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko. Pravdivost tohoto hesla jsme si ověřili již mnohokrát a také se jím vždy řídíme. Počasí v tom našem Náhorním Karabachu (jak Šluknovský výběžek nazval jeden náš významný spoluobčan) se velmi často rapidně liší od toho, co je předpovídáno pro „vnitrozemí“. Nerozladily nás proto ani páteční jízlivé SMS dotazy přítele Petra Budaie, zda máme pro soutěžící k dispozici dostatek golfových holí a holinek (zjevná narážka na nedaleké golfové hřiště), ani fakt, že v sobotu ráno u nás vítr málem převracel popelnice. Funělo, ale jen ke hřebeni Lužických hor. „Za kopečky“, na silnici k Novému Boru, jsme s uspokojením sledovali, že fouká už jen dle předpovědi. Tedy do čtyř metrů za vteřinu.

A v pohodě se nesla celá sobota. Se zástupcem Aeroklubu jsme dohodli, kde umístíme startoviště. S ohledem na směr větru a zmiňované nedaleké golfové hřiště, to bylo nějakých dvě stě metrů jižně od „pytle“. Zarazili jsme kolíky označující jednotlivá stanoviště a začali létat. Hlavní fenomén modelářských závodů v České Lípě (a asi i mnohde jinde), totiž vítr, mě občas poškádlil tím, že změnil směr k blízké přistávací dráze, ale rychle se opět polepšil a způsobně foukal podél dráhy. Na dráze jsem za celý den viděl jen několik modelářů a nejvíce jsem se asi rozčílil ve chvíli, kdy jsem v dálce viděl postavu ověšenou modely, rozvážně kráčející kolem velkých ér připravených ke startu. Hůře vidím a tak jsem byl kolegou uklidněn tím, že to je člen Aeroklubu nesoucí nám naše výtvory. Modely přelétávající jejich stanoviště se prý moc líbily. To je hezké – v minulosti to taková idylka nebyla. Občas to zaskřípalo na obou stranách. A tak o jediný incident dne se přeci jenom postaralo již dvakrát zmiňované golfové hřiště. Po obzvláště dlouhém letu na něm přistála jedna „A jednička“. Majitel modelu byl stíhán službou na golfovém vozíku slovy, že pan prezident jej vyzývá, aby okamžitě opustil dráhu. Což kolega učinil, samozřejmě ale až poté, co si sebral svůj model. Přeci jej tam nenechá. Obávám se, že pokud bude foukat silnější jihovýchodní vítr, bude toto do budoucna velký problém. Dnes jsme tento incident přešli, jen já jsem večer učinil osobní rozhodnutí už nikdy v televizi nesledovat golf.

Co říci k vlastnímu létání? Pár výtečných výkonů jsme zaregistrovali. Dokonce jsme měli jedno rozlétávání v kategorii A3. Povětšinou jsme ale museli přiznat, že máme těsně po prázdninách a jsme tudíž nerozlétáni. Zvláště u dětí, několik málo týdnů před MČR mládeže, to bylo trochu hořké konstatování. Alespoň že modely zůstaly celé.

Souběžně s našimi závody probíhal na sousedním stanovišti pohár DDM Děčín. Nechali jsme na dětech rozhodnutí, zda si u Děčínských zalétat, či nikoliv. Dva zájemci se přihlásili. Teď si rýpnu – rodiče nám tentokrát ani trochu nepomohli, takže všichni tři vedoucí, plus paní Suchardová, pro dnešek odvelená od plotny, se plně věnovali časoměřičství a co se dělo u sousedů, neměli šanci sledovat. Až z výsledkovky zaslané děčínskými pořadateli týž víkend, jsme zjistili, že se docela dařilo. Co se týče pomoci rodičů, prý bude ještě hůř.

Ještě během posledních letů naše výpočetní středisko (paní Suchardová) sečetlo výsledky, takže nahoře v baru jsem vypsal už jen diplomy. Diplomy se líbily, ceny také. Protesty nebyly žádné a když jsme šli uhradit pronájem letiště, byli jsme pochváleni za dodržování dohodnutých pravidel. Za rok můžeme přijet zase. Jak říkám – pohoda. Pozvánku Aeroklubu jsme samozřejmě rádi tlumočili všem přítomným modelářům. No a pak už se jelo domů.

Výsledková listina ze soutěže ŽUCH 2017

Výsledková listina z Poháru DDM 2017

Z. Hykš