Začnu tradičně, tj. počasím. Celý týden před sobotní soutěží jsme sledovali předpovědi a bylo to jako na houpačce. Od oblačna bez kapky vody až po celodenní déšť. Alespoň že ten vítr nehrozil. Bylo nám jasné, že coby pořadatelé této akce, do České Lípy dorazit musíme. I kdyby padaly trakaře. S tím, že rozhodnutí uděláme až na místě. Ostatně, již jsme zažili nejméně dvě zářijové soutěže, kdy v našem Vystrkově docela silně cedilo, zatímco po přejezdu hřebene Lužických hor bylo po dešti.

V sobotu ráno jsme se shromáždili před naší klubovnou. Kupodivu téměř všichni. Mírně mrholilo, což nás, jak píšu výše, nesmělo odradit. Směs patnácti soutěžících a časoměřičů s obrovskou hromadou přepravních boxů s modely, skládacích židliček, batohů s jídlem, tašek s holínkami a krabic plných soutěžních cen, jsme naskládali do čtyř automobilů. A vyrazili jsme. Tentokrát nepřestalo pršet ani za pověstným „Šébrem“. S blížící se Českou Lípou se ale situace přeci jenom zlepšovala. Na letiště jsme dorazili „za sucha“. Členové Aeroklubu si přesto o této sobotě nemysleli nic pozitivního. Na letišti jsme narazili pouze na paní kantýnskou, se kterou jsme dohodli podmínky létání (kde budeme mít stanoviště, jak se chovat v případě vstupu na plochu apod.) Nutno podotknout, že za celý den jsem ani jednou nemusel použít novou píšťalku, kterou jsem byl vybaven, k vyhánění modelářů z nebezpečných prostor. Foukalo velmi slabě a navíc disciplinovaně podél přistávací plochy. A ke konci soutěže se vítr dokonce stočil směrem k pověstným českolipským olším, které mají obzvláště spadeno na liberecké modeláře. Pan Budai si kvůli tomu dokonce pořídil dlouhou teleskopickou tyč, kterou ovládá vskutku mistrně. A i kdyby foukalo opačným směrem, tentokrát byl klid i ze strany velkých letadel. Za celou dobu jsme zaregistrovali snad jen dva starty a dvě přistání. Což kvituji s povděkem, protože když je hustý provoz a fouká do plochy, z této soutěže, jejímž ředitelem jsem se jmenoval, nemám vůbec žádný požitek. Bohužel, počasí se zalekli i mnozí modeláři a zůstali doma. Když k tomu připočtu, že někteří další dali přednost Českému poháru ve Všechově, stalo se, že nás soutěžilo o něco méně než obvykle. Počítám-li dobře, bylo to 28 modelářů proti obvyklé zhruba čtyřicítce. Škoda, protože v těchto dnech slavíme 35. výročí od založení LMK Vilémov, k čemuž náš ekonom uvolnil z kasičky nějaké peníze navíc. Navíc, od Ústeckého kraje a MAS Český sever jsme obdrželi na pořádání našeho ŽUCHU velmi příjemnou částku peněz, za kterou jsme pořídili hezké ceny a ještě zbylo na ocenění časoměřičů.  Ale všechny kategorie jsme obsadili a hlavně, chyběli spíš dospělí. Děti se dostavily v hojném počtu, což bylo to nejdůležitější.

K vlastní soutěži – zmokli jsme dvakrát. Jedna, zhruba půlhodinová přeháňka, přišla v polovině soutěže. Naštěstí byli všichni na mokrou variantu připraveni. Stany, různé přístřešky, celty a i otevřený nákladní prostor Skukálkovic náklaďáčku poskytovaly sestaveným modelům bezpečný úkryt. Druhá přeháňka přišla až v závěru soutěže a postihla jen opozdilce, hlavně z řad gumáčkářů a sklepávačů modelů ze stromů. Ostatní již byli v teple vyhřátého baru. Gulášová polévka se prý velice povedla. Vítr se trochu rozfoukal také až v závěru. Do té doby jsme zaregistrovali pouze několik slabších poryvů, které jsme v klidu přečkali. Přestože bylo zataženo a poměrně chladno, docela to nosilo. Dokonce i někteří naši mladí modeláři se dočkali svého prvního maxa v kategorii A3. To v házedlech byla velká bída. Naši kluci jsou dobře živení, ale jen někteří z nich si dokázali s panujícím bezvětřím poradit. Bohužel, kameny se nehází už ani na vesnici. Kupodivu, varnsdorfští házedláři nedostatkem větru tolik netrpěli. Však nám tak trochu napráskali. I dědkové dosáhli v házedlech a malých větroních A3 slušných výkonů. Ve velkých větroních F1H nám chyběli modeláři z Kopidlna, kteří dali přednost zmíněnému Českému poháru. Létaly pouze děti z Varnsdorfu. Je vidět, že jsme zvolili jiný přístup než varnsdorfský vedoucí pan Procházka. Zatímco my začínáme s větroni A3 s tím, že jen ti nejzdatnější dospějí až ke kategorii F1H, jeho svěřenci do velkých větroňů skočí rovnýma nohama hned. Uvidíme příští rok, čí postup je lepší. V kategorii P30 stojí za pozornost nejlepší výkon, kterého nedosáhl nikdo ze zkušených seniorů, nýbrž mladší žákyně Eliška Nováková.

Výsledky byly počítány v průběhu soutěže našimi mladými středoškoláky. Vypsání diplomů proto po přesunu do vyhřátého baru netrvalo příliš dlouho. Diplomy se dopisovaly ve chvíli, kdy do baru přicházeli poslední opozdilci. Ceny má pan vedoucí Blaschka pečlivě předem připraveny, takže my jen předáváme diplomy a třeseme rukou. Děti rovnoměrně obsadily všechny kategorie, takže nakonec se dostalo téměř na všechny. I ony tři modeláře mimo stupně vítězů jsme alespoň utěšili velkou čokoládou. Z pozdějších ohlasů jsme se dozvěděli, že děti měly z předaných pohárů a dalších cen obrovskou radost. Mě těší to, že děti dávají přednost tomuto způsobu ocenění. Já bych upřednostnil třeba takovou jitrnici. Ale soutěže neděláme kvůli mým jitrnicím, nýbrž kvůli dětem. Takže i v tomto ohledu bylo vše v naprostém pořádku. Protože z Mikulášovického házedla sešlo, na letišti v České Lípě se my volňáskáři, znovu sejdeme až na jaře příštího roku.

Ukázka diplomu ZDE!

Výsledková listina ZDE!

Zdeněk Hykš

Tuto soutěž si ordinujeme „za odměnu“ po předchozím, půlročním snažení. Letos nás sice trochu zlobil vítr, ale i tak jsme z Mladé Boleslavi odjížděli spokojeni. Zalétali jsme si, nezmokli jsme, něco málo jsme vyhráli, s kolegy ze vzdálených klubů si popovídali, muzeum viděli.

S ohledem na vývoj počasí, které tentokrát rosničkáři trefili docela přesně, jsme zkusili obrácenou taktiku – nejprve absolvovat větroně A3 a teprve pak, v sílícím větru, zvládnout házedla. Přesto jsme se, především ve větroních, řádně zapotili. Naše splácané, po předchozích haváriích opravované modely, nešlo ve větru dobře zalétat. A když připočtu fakt, že kluci poprvé létali v tak obtížných podmínkách, bylo při vlekání o zábavu postaráno. Nárazů do země, v lepším případě na poslední chvíli vypuštěných modelů, byla spousta. Milan dokonce vyvrátil dvě tvrzení, která se u nás v klubu tradovala – totiž, že žádné Gino neuletí a žádné Gino nelze při vleku rozbít. Jeden jeho model totiž skončil kdesi za Jizerou, druhému při startu přelomil křídlo. I tak jsem moc rád, že k tomu došlo. Kluci se vrátili z oblaků zpět na zem. Čeká je ještě spousta letů, než vlekání alespoň trochu zvládnou.

„Po nezbytném posilnění jsme vyrazili na házedla. Funělo již velmi zdatně, takže jsme se pokoušeli házet své modely do kratičkých pauz, kdy se vítr na malou chvíli trochu uklidnil. I to ale byl při dlouhém rozběhu některých z našich svěřenců docela problém. Skousnul jsem to a přežil jsem i spoustu hodů do levé zatáčky, které díky větru tentokrát nekončily hloubkovým letem, ale rovnou nárazem do země. Přesto jsem byl spokojen. Na rozdíl od malých větroňů, kde jsme podle očekávání obsadili poslední místa a spíše nás překvapily obzvláště mizerné časy, jsme se v házedlech umístili v horní polovině výsledkové listiny. Dobře jsme se popasovali se svými soupeři stejné věkové kategorie. Juniora Mílu za soupeře nepovažuji. Před žáky má náskok několika let a spousty kilogramů. Všechny nás svým mimořádným švihem opakovaně přesvědčuje o tom, že by od minuty mohl na jatkách „pěstí zabíjet bejky“. U našich kluků je vidět sice malý, ale přesto trvalý posun vpřed. Určitě na to má vliv i přehazovaná s tenisovým míčkem, kterou pravidelně zařazujeme před páteční modelářskou schůzkou. Už ani vesnické děti totiž neumí házet kamením či sněhovými koulemi. A když k tomu do budoucna přidáme ještě pár desítek, či lépe stovek tréninkových hodů, určitě nám z nich vyrostou dobří házedláři (a doufám, že i vlekaři).

Po skončení soutěže jsme si před vyhlášením výsledků v baru leteckého muzea Metoděje Vlacha dali malé občerstvení a popovídali si s kolegy z ostatních klubů. Stihli jsme i prohlídku muzea, kam nás pořadatelé pozvali. Vystavené exponáty jsme ocenili hlavně my, dospělí. Kluci asi nejvýše hodnotili skluzavku a let v trenažeru nad Prahou. Obdivuji nervy zaměstnance muzea, který zde měl službu.

První polovinu letošní soutěžní sezóny zakončíme v červnu v děčínské tenisové hale při mistrovství České republiky. Doufám, že tentokrát naše řady posílí i junioři, kteří mají ze studijních důvodů z venkovních soutěží omluvenku. Ocením, když do Děčína dorazíme se všemi aktivně létajícími členy našeho klubu.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Varnsdorfskou jarní jsme pojali jako vítanou příležitost zatrénovat si před blížícím se přeborem mládeže Ústeckého kraje. No a páni vedoucí si, po splnění povinností u našich nejmladších, zkusili házedla a po téměř šesti měsících také kategorii A3. Vítr v České Lípě foukal o trochu silněji než před týdnem, což žáci ocenili v házedlech, ovšem ve větroních jsme museli být daleko pozornější. S výsledky jsme byli vcelku spokojeni, byť s výhradami. Bylo vidět, že házedláři nemají ještě své modely pevně v ruce. Na náš vkus jsme viděli spoustu hodů doleva, což zvláště modely seřízené do ostřejší levé zatáčky neodpouštějí. A větroně kategorie A3, to byla zvláštní kapitola. Vedoucí byli celí ochraptělí z brždění svých svěřenců. To se jim stejně příliš nedařilo. Však také bylo při následující modelářské schůzce co opravovat. Byť první výjimky se prý našly. Já sledoval spíše modely než jejich majitele, takže vím jen z doslechu, že Víťa se občas dokázal podívat vzad a svůj model alespoň trochu při vleku kontrolovat. Třeba i to přispělo k, na nováčka, slušnému času. Ještě hezčími lety jej ale překonal bratr Jiří. Výkon o to cennější, že o Jirku se na letišti pokoušela začínající chřipka. Trochu jsme mu to ulehčili, protože jsme pokaždé Jirku přilákali na start, on vystřelil své Gino a vrátil se zpět do depa zachumlat se do svetrů a bund, zatímco my ostatní zařizovali „donášecí“ službu. To Milan si téměř při všech svých pěti letech ověřil, jak strašně dlouhá je trasa: „startující model – oko a hlasivky pana vedoucího – uši a ruce vlekajícího“. Než jsem stačil vykviknout, už bylo co opravovat.

Co se týče ostatních soutěžících, myslím, že se pořadatelé mohou pochlubit pěknými výsledky. Přes trochu potměšilé podmínky (foukalo ve směru od nedalekého stromořadí), dokonce zaznamenali tři „plné“ modeláře. Každého ovšem v jiné kategorii, takže rozlétávání se nekonalo. Ale i ostatní soutěžící podali slušné výkony.

Kategorií bylo spousta, takže vypsání diplomů chvíli trvalo. Což bohužel využili naši mladí svěřenci. Nevím, co přesně provedli, ale ještě týž večer mi volal kolega Budai z Liberce a tlumočil stížnost z letištního baru na nepořádek, který jsme tam prý zanechali. To je tak trochu kaňka za dnešní soutěží. Bohužel, obvykle máme ve zvyku obě barové místnosti projít a zběžně překontrolovat, tentokrát jsme to opomenuli. Příště si na ten pořádek dáme větší pozor. Mé osobní selhání pak spočívá v tom, že jsem si nezkontroloval baterie ve fotoaparátu a ten pak velmi brzy odepřel svoji poslušnost. Vystavené fotografie jsem proto vyloudil od několika pořádnějších fotografů.

Abych ale nekončil tak negativně. Soutěž se určitě povedla. Počasí pořadatelé neovlivní, ale to ostatní ano. Přiznávám, že po loňských událostech jsem tak trochu s obavami očekával další vývoj ve varnsdorfském modelářském klubu. Obavy se ale rozplynuly – Mirek Procházka, coby nový vedoucí LMK Varnsdorf, se nám ve své funkci moc líbí. Už loni zorganizované soustředění mladých modelářů na Rané mělo vysokou úroveň a zadařilo se mu i dnes, při první velké soutěži volných modelů. Nutno také zdůraznit, že ostatní ho nenechali na holičkách. Měli jsme připraveny ze svých řad posily rozhodcovského sboru, ale varnsdorfští je vůbec nepotřebovali. Soutěžících bylo spousta a časoměřičů také. Navíc „výpočetní středisko“ přímo na letištní ploše průběžně zpracovávalo výsledky. Prostě vše šlo jako „po drátku“. Myslím, že všichni odjížděli domů spokojeni s tím, jak dnešní soutěž probíhala.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Připadám si jako zemědělec před žněmi. Také jako on s blížícím se termínem soutěže neustále kontroluji předpovědi počasí, starostlivě sleduji oblohu a na pohybujících se větvích stromů hodnotím sílu větru. Nejinak tomu bylo před posledním dvojkolem naší soutěže. Předpověď pro celou ČR nebyla nijak příznivá. Především byl hlášen silný vítr. Vyhlížel jsem ho už od čtvrtka. Tentokrát jsme ale měli štěstí. Severozápadnímu směru jsme vystaveni jako jedni z prvních a tak ten fukéř, hlášený pro páteční odpoledne a část soboty u nás proletěl v pátek brzy ráno. Projevil se několika strašidelnými poryvy, ale brzy ustal. Rychle se zatáhlo a na scéně se objevil další obávaný protivník – voda. V sobotu mělo pršet. Podle někoho hned od rána, jiní hlásili, že bychom to mohli stihnout. Moc příležitosti na odklady už nemáme a tak jsme všem modelářům ohlásili, že v sobotu to zkusíme.

Sraz byl jako obvykle na soukromém pozemku obyvatel malého statku, nacházejícího se hned vedle soutěžní plochy. Majitelé jsou tolerantní. Neberou vidle a ani na nás neštvou psy, přestože se tentokrát na jejich pozemek vtěsnalo snad sedm aut a jeden traktor. Díky rodičům jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů a tak nám „šla práce rychle od ruky“. Nikdo neotálel, protože ty mraky byly opravdu plné vody. Vítr foukal velmi slabý. Malé děti by možná ocenily, kdyby jim při výhozu více pomáhal, s potěšením jsem ale sledoval, že naši nováčci už jej ani tolik nepotřebují. Během čtyř předchozích kol se o dost zlepšili. Totéž platí o varnsdorfských dětech, takže nedohozených pokusů a nebo dokonce hodů do země moc nebylo. Naopak naši starší modeláři byli rádi, že nemusí chodit tak daleko. Co do výkonů bych toto dvojkolo zařadil někam doprostřed. Je zajímavé, že z tohoto pohledu jako nejhorší bylo dvojkolo první, kdy foukal velmi sympatický vítr a po celou dobu soutěže svítilo sluníčko. Ale zpět k našemu strašáku. První kapky se objevily zhruba ve tři čtvrtě na jedenáct. To už se většina modelářů dávno přesunula do lipovské restaurace, kde jsme měli rezervovaný malý salónek. Na ploše se snažili poslední tři opozdilci. Skončili jsme o půl hodiny později, když už pršelo dost silně. V naší dílně jsme odložili éra, do auta naložili ceny a pospíchali za ostatními do Lipové. Většina dětí už zápolila se slíbenými hranolky, takže jsme měli dostatek času na zpracování výsledků a vypsání diplomů. Lubošovy krásné diplomy obdrželi úplně všichni účastníci Nejsevernějšího házedla. A dodrželi jsme i naši dlouholetou zásadu, že oceněni budou všichni mladší a starší žáci. Doufám, že se ceny líbily, protože byly opravdu bohaté. Však jsme také před vyhlášením poděkovali všem sponzorům, bez kterých bychom náš koníček v této podobě provozovat nemohli. Poděkování patří i rodičům, kteří pomáhali s měřením. Díky tomu se vedoucí mohli letos místo stopkám věnovat dětem i vlastnímu létání. Ještě jsme všem připomenuli, při jakých příležitostech se uvidíme příště a přistoupili k vlastnímu aktu vyhlášení. Mimochodem, venku v tu chvíli už lilo velmi vydatně. Po předání cen jsme ještě chvíli probírali modelářské záležitosti. Mimo jiné jsme hodnotili právě ukončené závody. Myslím, že přes rozpačitý úvod nakonec patřil tento, již dvacátý šestý ročník, mezi spíše bezproblémové. A pak jsme se začali rozjíždět do svých domovů. Nejsevernější házedlo 2019 už patří historii.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tak to jsme zase jednou měli velkou kliku. Počasí z minulého týdne, které jsem tolik vychválil, trvalo ještě několik dalších dní. Pak se sice zatáhlo, ale stále bylo „létatelno“. Bohužel, po celou tu dobu jsme se znepokojením sledovali předpověď počasí na sobotu. Byla den ze dne horší. V noci z pátku na sobotu mělo dojít k prudké změně. Hlášena byla voda s pravidelným větrem kolem pěti metrů a nárazy dokonce přes deset metrů za vteřinu. Zatímco pesimisté přítomní na modelářské schůzce skuhrali, že v Mikulášovicích to bývá ještě o fous horší, optimisté tvrdili, jak krásná soutěž to prý zítra bude. Pesimisté sice věděli, že ani optimisté tomu moc nevěří, ale nakonec souhlasili s tím, že nic rušit nebudeme. Dětem bude vítr pomáhat při výhozu a dědkové si přinejhorším dají jen jedno kolo. Ráno ale bylo všechno jinak. U nás v ďolíku panovalo úplné bezvětří a i mikulášovičtí spolupořadatelé hlásili po telefonu téměř klid. Na soutěžní ploše jsme se shromáždili kolem deváté hodiny. To už sice trochu foukalo a sněžilo, ale stále snesitelně. Na nic jsme nečekali a rychle začali. Co kdyby si to počasí rozmyslelo a začalo se chovat podle předpovědi!

Dětem vítr skutečně pomáhal. Všichni, tj. varnsdorfští i naši vilémovští modeláři se výrazně zlepšili. Věřím ale, že to bylo nejenom větrem. Oproti minulé soutěži výrazně ubylo pokažených hodů. Dědkové na tom byli podstatně hůře. Docela „to nosilo“ a tak se někteří z nich hezky prošli. Zaznamenali jsme i jeden pokus soutěž po prvním kole ukončit, což jsme striktně odmítli. Létat se bude na dvě kola a kdo chce, to druhé jednoduše vynechá. Na podporu našeho rozhodnutí vítr nejenom že nezesiloval, on postupně znovu slábl. Takže až na našeho Honzu, kterého prý trápily nevhodně zvolené botky, všichni zvládli kola obě. Soutěž dokonce skončila o chvíli dříve než minule. Ve dvanáct hodin již byla soutěžní plocha zcela prázdná.

Za týden by se podle plánu mělo konat poslední dvojkolo. Kde se uskuteční, ještě nevíme. To záleží na sněhové pokrývce. Jestli nám uplave a v Lipové na nás vykouknou drny, budeme opět rádi za Mikulášovice. Vyhlášení ale určitě provedeme v salonku Restaurace u Pytláka, kde jsme tyto závody končili již v předchozích dvou letech. Dobrá zpráva pro pořadatele je, že v salonku je pro vyhlašování spousta místa a pro děti, že v restauraci mají hranolky!

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Sláva, konečně se létalo! Po dvou odkladech nás počasí odměnilo těmi nejlepšími možnými podmínkami. Zpočátku sice bylo trochu chladněji, ale sluníčko postupně ohřívalo vzduch až na polední nulu, takže ani časoměřiči příliš netrpěli. A k tomu foukal vítr od jednoho do tří metrů za vteřinu, který vyhovoval úplně všem. Nejmenším házedlářům pomáhal při výhozu. Ti nejlepší se sice trochu prošli, ale protože po nedávné oblevě téměř celá sněhová nadílka uplavala, chůze pro modely nebyla nijak obtížná. Létalo se hodně daleko, ale pokud vím, na porostu ohraničujícím naši soutěžní plochu za celou dobu uvízl jediný model. Kolega Petr ráno přibalil dlouhou teleskopickou tyč v předtuše, že ji dnes někdo použije. Povedlo se, Standa se vrátil s tyčí i modelem spokojený, že nemusel provádět obvyklé disciplíny jako je vrh klackem, či šplh do koruny stromů.

Začali jsem létat hned po slavnostním nástupu. Ze začátku byl sice frmol, protože se nám na startovišti hlásila spousta malých špuntů. Z obou klubů, toho varnsdorfského i našeho vilémovského, se jich přihlásilo hned deset. Na varnsdorfských bylo vidět, že již několik soutěží absolvovali. Naši modeláři, když nepočítám krátké podzimní seznámení se s házedly na louce za klubovnou, drželi své modely v ruce poprvé. Dnes tedy zvítězila konkurence, ale přesto jsme byli s výkonem našich svěřenců spokojeni. Určitě nás nikdo nezklamal. A věříme, že se chlapci budou soutěž od soutěže zlepšovat. Zatímco žáčků soutěžilo k naší potěše spousta, z juniorů se dostavili pouze věrní Míla a Honza. Máme sice v klubu další dva, ale dohodli jsme se, že se budou účastnit halových soutěží, zatímco venku si dají oddych. Podobné je to zřejmě i ve Varnsdorfu. Doufáme, že v příštích kolech dorazí ještě někdo, abychom měli komu předat připravené medaile. Mezi seniory je zatím nejlepší Standa. Ostatní ale příliš nezaostali. O místa na stupních vítězů ještě bude velký boj.

Soutěž jsme ukončili těsně před dvanáctou hodinou To už se někteří mlaďoši doma ládovali obědem. Rozloučili jsme se doufajíc, že příští týden bude podobné počasí a my budeme moci absolvovat dvakrát odložené první a druhé kolo. V tuto chvíli to vypadá znovu na Mikulášovice. Závěr soutěže by pak měl proběhnout druhého února. Kde se bude létat, nevíme, ale docela určitě si opět zarezervujeme salónek a výsledky vyhlásíme v lipovské  restauraci U Pytláka.

Vilémovští a mikulášovičtí modeláři měli pro zbytek víkendu volno, zatímco varnsdorfští zamířili druhý den do Liberce na Severní ligu házedel.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš