Nejprve jako obvykle něco k počasí. Štěstí se od nás trochu odvrátilo. Na sobotu 22. února, kdy byl naplánován závěr našeho cyklu, připadlo to nejhorší počasí z celého týdne. Předpověď sice potvrzovala celodenní sluníčko, na druhou stranu hrozila silným větrem. Čehož jsme se zalekli a toto čtvrté kolo přesunuli na následující den, kdy naopak mělo foukat z tohoto týdne nejméně. Zvědové vyslaní v sobotu na soutěžní plochu potvrdili, že naše rozhodnutí bylo správné.  I když se jednalo o poměrně otrlé jedince, kteří se jen tak nějakého větru nezaleknou, tentokrát prohlásili, že to nebyl vítr, ale vichřice. Druhý den vítr opravdu zeslábnul na přijatelných 2 – 4 m/sec, zato onen předem neohlášený déšť nás nemile překvapil. Naštěstí postupně slábnul a zhruba hodinu po zahájení soutěže přestal úplně. Také nás mrzelo, že avizovaný jižní směr se nakonec změnil na jihovýchodní, což vedlo k posunutí našeho startoviště k již dříve pomlouvanému místu hned za hradbu stromů rozbíjejících laminární proudění. Však jsem také zaregistroval několik stížností na četné turbulence, při kterých se hlavně malé modely chovaly „jak nudle v bandasce“. Naštěstí tentokrát tolik neškodily sloupy vysokého napětí v místě dopadu modelů. Pokud vím, k nárazu do sloupu došlo jen jednou.

Jak uvádím výše, ve srovnání s předchozími koly to tentokrát tolik nenosilo. Do celkového hodnocení si dnešní výkon zapisovali hlavně ti, kteří z nejrůznějších důvodů v minulých kolech chyběli. Časoměřiči vyslyšeli naši prosbu a opět se dostavili na plac v hojném počtu. Dokonce jsem zaslechl pochvalnou poznámku, že na jednoho soutěžícího připadá téměř jeden celý časoměřič. Přestože jsme z taktických důvodů začínali o hodinu později než obvykle, již k polednímu se první modeláři i se svým doprovodem začali přesouvat do lipovské restaurace  U Pytláka. My ostatní je následovali zhruba o hodinu později. Ještě na ploše pořadatelé spočítali celkové výsledky, takže v salónku Pytláka se již jen vypisovaly diplomy. I tak to chvíli trvalo, protože letos jsme poprvé rozdávali dvojnásobný počet (přibyla kategorie vystřelovadel). Než se tak stalo, soutěžící i doprovod spořádali něco dobrého do volátka. Sledovali přitom promítání historických videí pořízených panem Formánkem někdy po roce 2000. K celému cyklu Nejsevernějšího házedla nebyly žádné připomínky. Naopak, někteří soutěžící pochválili pořadatele za rozdělení čistě házedlářské soutěže na kategorie házedel a vystřelovadel. Je to klidnější a po fyzické stránce méně náročné. Poděkovali jsme ještě „těm nahoře“ za poměrně příznivé počasí při všech čtyřech kolech a také časoměřičům, kteří se opakovaně dostavovali v hojném počtu, přestože věděli, že je opět čeká promrznutí na stanovišti – moc se ti obětavci nepohybují a konec konců, máme leden a únor. Pak jsme ještě chvíli poseděli, než začal postupný rozjezd účastníků do svých domovů. Vilémovští a mikulášovičtí pořadatelé opustili restauraci jako poslední. Ještě předtím informovali pana majitele, že za rok nás, házedláře, tu má opět. Varnsdorfské modeláře ještě daleko dříve, protože na vedlejším fotbalovém hřišti proběhne ve dnech 6. a 7. července soutěž „Pohár Tolštejnského panství“ v kategorii UŠ. Vilémovští tuto kategorii nelétají, ale určitě se přijdou podívat.

A tím byl letošní, 31. ročník soutěže Nejsevernější házedlo definitivně uzavřen.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Nechci to zakřiknout, ale máme za sebou třetí kolo naší soutěže a stále vše probíhá dle plánu – zatím nedošlo ani k jednomu odkladu. Naopak, tuto sobotu se opět létalo a tentokrát za podmínek, které snad byly za odměnu. Vyplnila se předpověď, která tvrdila, že po celý víkend bude teplota kolem nuly a vát bude jen slabý vítr západního směru. Což znamenalo, že jsme se mohli přesunout na stanoviště mimo sloupy a dráty vysokého napětí a v dostatečné vzdálenosti od statku se vzrostlými stromy, které při východním větru způsobují silné turbulence a naopak, při silnějším větru západním fungují jako „spolehlivý“ věšák házedel. Snad jen sluníčka bylo předpovídáno více. Ve skutečnosti jsme jej zahlédli pouze jednou a jen na krátkou dobu.

Pěkného počasí využili přítomní modeláři v kategorii vystřelovadel. Úplně všichni začali soutěž touto kategorií. Nebyl to žádný pokyn „shora“, vše se stalo tak nějak živelně. A dobře udělali. Na ploše se strhla přímo smršť maximálních časů. Když to spočítám, tak z celkových 130 startů jich „plných“ bylo celých 82. Za varnsdorfské dominovali starší, zkušení modeláři, zato u vilémovských byli tentokrát úspěšnější mladší modeláři. Dokonce jsme u třech z nich zaznamenali plný celkový čas. Myslím, že s výsledky v této kategorii byli spokojeni úplně všichni. Napadá mě k tomu malá úvaha – třecetivteřinové lety přestávají být v této kategorii vzácností. Jsem zvědav, kdy se objeví návrh na prodloužení maximálního času.

Vystřelovadla končila zhruba ve chvíli, kdy se přeci jenom nepatrně rozfoukalo a zároveň o trochu ochladilo. Museli jsme dávat pozor, aby naši svěřenci, těšící se domů na oběd, neházeli zbrkle do turbulentního povětří. I tak bylo s celkovými výsledky několik mládežníků nespokojeno. Starší proto, že neatakovali své závazky kolem čtyř set vteřin a ti nejmladší, kterým ve slabém větru dělal problém výhoz. To je bohužel u dnešních malých dětí běžný jev. Řešením snad budou házedla pro kruhový výhoz, byť náš nejmenší svěřenec Tonda se svým prvním modelem docela třískal o zem. Ještě štěstí, že to bylo do měkkého povrchu. Na druhou stranu, bylo to poprvé a tak se Toník snad zlepší. V dílně už vzniká házedlo pro kruhový hod číslo 2.

Dalším pozitivem bylo, že se opět sešel dostatek časoměřičů z řad rodičů. Díky počasí mrzli jen trochu a proto doufám, že se jim závody líbily a přijdou i příště. To je důležité. Čtvrté kolo bude totiž potřeba rychle odlétat, přesunout se do lipovské restaurace, zde spočítat celkové výsledky, vypsat diplomy a rozdat ceny. Čekání v restauraci na vyhlášení by mělo být zpestřeno promítáním videozáběrů pořízených panem Formánkem v minulých letech nejenom na Nejsevernějším házedlu. To ale bude až za tři týdny. Nyní nás čeká halová soutěž ve Varnsdorfu, které se, doufám, zúčastníme v co nejhojnějším počtu.

Výsledková listina třetího kola ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Pochvalme nejprve Standu Rudínského, který nás na konci loňského roku přesvědčil, že bude lepší i letos dodržet dvoutýdenní rozestup mezi jednotlivými koly. Zvažovali jsme totiž týdenní odstup, abychom lépe zvládli nával zimních soutěží i s jejich případnými odklady a tří soutěží halových. Kdybychom trvali na svém, už by k jednomu odkladu došlo. Minulou sobotu bylo totiž počasí přímo hanebné. Dnes to naopak docela šlo. Sice bylo o fous hůře, než tvrdila předpověď, létat se ale dalo poměrně pohodlně. Spíš nám nevyhovoval jižní až jihovýchodní směr větru. Zůstali jsme kousek od parkoviště našich aut, kde proudění vzduchu dost narušovala nedaleká hradba stromů. Občas jsme proto ve vznikající turbulenci zaznamenali trochu divočejší průběh letu házedla či vystřelovadla. A pak ty nešťastné sloupy elektrického vedení. Přebory v trefování se sice nekonaly, ale třikrát či čtyřikrát se nám to podařilo. Nic nám sice tentokrát neulétlo, ale když k oněm karambolům s kandelábry přičteme ještě ledovou krustu na sněhové pokrývce, nějaké ztráty jsme přeci jenom zaregistrovali. Trpěly hlavně ocasní plochy. Přesto mohu soutěžící opět pochválit za hodnotné výkony.

Časoměřičů jsme i tentokrát měli dostatek, takže fronty na změření času se netvořily žádné. Jen musíme těmto obětavcům vyjádřit pochopení pro drkotání zubů, protože zima byla opravdu docela vlezlá. Ostatní si nestěžovali, protože byli stále v pohybu. Tentokrát to šlo tak rychle, že oproti minulému kolu jsme skončili o dobrou hodinu dříve. Někteří, hlavně mladí modeláři, spěchali domů za teplem, starší soutěžící naopak využili volného času k tréninku. Jsme v polovině tohoto cyklu a tak proběhlo i několik domluv mezi pořadateli o odměnách pro vítěze. Varnsdorfští slíbili unikátní medaile, modelářský materiál, my přidáme něco na zub a Luboš Paťha samozřejmě dodá tradiční krásné diplomy.

Rozchod proběhl chvíli po dvanácté hodině. Pokud vše dopadne dobře, třetí kolo Nejsevernějšího házedla proběhne za dalších čtrnáct dní.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Nejprve jako obvykle, trochu o počasí. Páteční rozchod z modelářské dílny kolem osmé hodiny večer doprovázel silný západní vítr. A chvíli poté, co jsme dorazili domů, se nahoře roztrhla peřina. Během krátké chvíle pokryla zem více jak deseticentimetrová vrstva sněhu. My jsme se ale předem dohodli, že se nebudeme znepokojovat a budeme věřit předpovědi počasí. Ta tvrdila, že během noci bude vítr postupně slábnout až na přijatelných 3 – 4 m/sec. A stalo se. Brzy ráno ve Vilémově jen trochu pofukovalo, zatímco kolem deváté, v době startu prvního kola, bylo na našem improvizovaném parkovišti téměř bezvětří. A o něco výše, na soutěžní ploše, nás čekal slíbený vítr. Určitě ne silnější, což bývá bohužel v Mikulášovicích spíše pravidlem. Navíc, jak se blížila dvanáctá hodina, vítr ještě trochu zeslábnul. K tomu občas vykouklo sluníčko. Prostě pohoda. Byly dva stupně pod nulou, proto trochu trpěli časoměřiči. Soutěžící se naopak zahřáli, protože dnes to opravdu „nosilo“ a tak se všichni, žáčci, junioři i senioři pořádně proběhli.

K vlastní soutěži – dostavilo se celkem třináct soutěžících, což jsme ale očekávali, protože část modelářů se předem omluvila. Je čas rodinných pobytů na horách. Z Varnsdorfu dorazilo šest modelářů, stejný počet z Vilémova a jeden modelář z Mikulášovic. Všichni zalétali hezky a i ti nejmladší se oproti loňskému roku zlepšili. V minulém příspěvku jsem zmínil závazky uzavřené vilémovskými modeláři při předvánoční besídce. Mám pro ně zprávu – létali jste pěkně, závazkům se přiblížili, ale pár vteřin přeci jenom ještě scházelo. Třeba se to povede příště.

Samozřejmě musím také zmínit dopředu avizovanou inovaci, kterou jsme domluvili při loňském, třicátém ročníku Nejsevernějšího házedla. Usoudili jsme, že dvacet hodů házedel během jednoho dopoledne je i pro zdravé jedince velká fyzická zátěž. Natož pro nás, „chromajzly“. Nahradili jsme proto jedno házedlářské kolo vystřelovadly. Pokud počasí dovolí, absolvujeme tedy v každé kategorii celkem čtyři kola s tím, že vyhodnotíme tři nejlepší. Záměr byl splněn, do soutěže se znovu zapojili také tři staronoví modeláři. Musím se pochlubit, jedním z nich jsem byl i já. „Venku“ jsem soutěžil poprvé od roku 2014. A děkuji tímto všem kolegům modelářům, kteří zajišťovali dopravu mých vystřelovadel zpět na startoviště. Díky nim jsem byl hotov za deset minut a nemusel jsem k tomu udělat ani jeden bolavý krok navíc.

I přes výše uvedenou inovaci se závody trochu protáhly. Poslední lety absolvovali ti nejlepší kolem půl jedné. Pak jsme ještě dohledávali ulétlé modely. Jedno vystřelovadlo jsme našli, to druhé nikoliv. Šimon si bude muset postavit nové. Největší ztrátu v podobě poměrně zdařilého házedla pro kruhové výhozy zaznamenal Víťa. Jeho náhrada s ohledem na Víťovy pozdní páteční návraty domů ze střední školy, bude asi největší oříšek. Nakonec jsme ještě vykonali „inspekční cestu“ na náhradní plochu v Lipové. Vzhledem k tomu, že opět plánujeme zakončení celé naší soutěže v místní restauraci, bylo by dobré čtvrté kolo absolvovat právě zde. Uvidíme, hodně bude záležet na počasí.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

U této soutěže se plně uplatnilo heslo: „nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko“. Celý týden před začátkem těchto závodů totiž jako obvykle strašilo počasí. V sobotu měl foukat v nárazech silný vítr a ještě ke všemu v tom nejméně vhodném směru. Není divu, že nás předem kontaktovali někteří znepokojení modeláři s dotazem, kdy naše závody zrušíme. I vzal jsem do ruky telefon a problém konzultoval s vedoucími klubů, u kterých jsme věděli, že mají v plánu se svými svěřenci přijet. V improvizovaném „tajném“ hlasování nakonec zvítězili zastánci názoru závody nerušit. Pokračovali jsme tedy v přípravách na naši největší modelářskou akci v roce. Ale spaní jsem rozhodně klidné neměl.

V sobotu ráno jsme vyrazili tak, abychom před devátou na parkovišti Aeroklubu Česká Lípa přivítali postupně přijíždějící účastníky. Vadou na kráse bylo, že jsme museli počkat na druhý vůz, který měl cestu do České Lípy daleko komplikovanější. Omylem jsem do něj vložil startovní listiny, takže prezentace musela chvíli počkat. Naštěstí to byl poslední „průšvih“ dne. Prezentace proběhla poměrně rychle. Na parkovišti jsme provedli slavnostní nástup, abychom se dole na ploše již příliš nezdržovali. Na stromech se stále nehnul ani lístek. Po nástupu a nezbytné instruktáži k chování na letišti následoval odchod modelářů na plochu. Modeláře doprovodil jeden automobil „s inovací“ – vůz kolegy Petra Blaschky měl připojený vlek, na který jsme naložili úplně všechno vybavení všech modelářů, kteří tak na plochu pochodovali nalehko, zvesela. A v autě tím pádem zbylo spousta místa pro nás, hůře chodící. Druhou pozitivní zprávou bylo, že šéfové aeroklubu neměli nic proti tomu, abychom se přesunuli až téměř na konec letiště, čímž jsme pro své modely získali spoustu volného prostoru. Ihned jsme zahájili soutěž. Vál stále velmi mírný vítr, či spíše to byly slabé termické závany. Nedalekou přistávací plochu, která mě v mých snech obzvláště strašila, jsme narušili možná čtyřikrát, pětkrát. Většina letů vypuštěných modelů proběhla spořádaně podél dráhy. Kolem půl jedenácté vítr zesílil přesně v duchu předpovědi. Modely sice začaly létat o dost dále, na druhou stranu vítr začal definitivně vát přesně podél dráhy. Což bylo dobré, protože právě začal provoz velkých letadel. A takto jsme pokračovali, bez jakéhokoliv konfliktu, až do plánovaného konce soutěže v půl třetí.

Co se týče Vilémováků, dali jsme dětem volnost při výběru kategorií. To asi byla chyba. Místo abych je „z moci úřední“ nahnal nejprve na větroně, pozoroval jsem, jak se nejprve hrnou na svá oblíbená házedla a vystřelovadla. „Á trojky“ již probíhaly v poměrně silném větru, i když v sedmimetrových nárazech se krátká uklidnění dala vyčíhat. To větroně F1H skončily málem katastrofou. Raději jsme dětem dovolili tuto kategorii ukončit, protože jsme na nich pozorovali velkou obavu o zdraví svých modelů. Bohužel, modely nejsou tak dokonalé a děti „vylétané“, aby zvládly vleky za ztížených podmínek.

Musím zmínit ještě jednu pozitivní věc – poprvé zafungovala domluvená spolupráce s nedalekými golfisty. Přestože většina modelů spořádaně přistávala na ploše českolipského letiště, „gumáček“ pana Formánka a ještě jedno nebo dvě házedla si to namířily směrem ke golfovému hřišti. To narušovat nesmíme. Model před hřištěm nebyl, proto jeho majitel i s kolegou Budaiem hřiště objel automobilem a model hledal na polích směrem k Pihelu. Neúspěšně. O to větší radost pak měl, když někdo z golfového rezortu ohlásil nález jedné P30 a jednoho házedla. Dokonce to bylo i s transportem, takže když se Pavel Formánek doškrábal na konci soutěže nahoru na parkoviště, cenný model již na něj čekal v klubovně aeroklubu.

Pochod soutěžících do kopce po náročné soutěži opět proběhl nalehko, protože své přepravní krabice s éry a další vybavení modeláři naložili do přistaveného vleku. Následovalo počítání výsledků a vypisování diplomů. Což chvíli trvalo, protože se nás sešlo celkem devatenáct soutěžících, většinou přihlášených do více kategorií. Pro vítěze jednotlivých kategorií byl připraven diplom a památeční hrníček na čaj (viz poslední odstavec). Ale protože hrnků bylo podstatně více jak soutěžících, nakonec jej obdrželi úplně všichni. A na všechny děti mimo stupně vítězů vyšel i účastnický diplom.

A na úplný konec proběhla poslední novinka dne. Letos slavíme 40 let od obnovení činnosti vilémovského klubu, takže „paní vedoucí“ Blaschková přišla s návrhem zakončit naši soutěž slavnostním přípitkem. Mladí modeláři a řidiči obdrželi sklenku s nealkoholickým sektem, my šťastnější si připili sektem alkoholickým, pouze autorka nápadu doma trpěla se silným nachlazením. Během chvilky jsme „zlikvidovali“ nakoupené zásoby, po krátké odborné diskuzi se naložili do aut a vyrazili směrem ke svým domovům.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš