Do Děčína jsme tentokrát vyrazili značně oslabeni. Chyběli naši nejlepší, totiž celá rodina Blaschkova, kterou skolil zákeřný virus. A také jsme dost spěchali, abychom byli na ploše ihned po otevření haly. Nějak se nám totiž nepodařilo předem potrénovat u nás doma. Musím říci, že tentokrát byl trénink tak vydatný, že do vlastní soutěže jsme vstupovali pouze s troskami ještě ráno pyšných házedel. Soutěž se svými „zbytky“ určitě nejlépe zvládnul Honza Weisgerber, zatímco Michal Jiřinec si to s Jakubem Smělíkem rozdali pouze o třetí místo. V každém případě nikdo z nás ani na chvíli nepomyslel na nějaký osobní rekord. Před příští soutěží, kterou bude nejspíš MČR halových modelů v Mělníku, se budeme muset vrátit k původnímu modelu přípravy. Totiž čtvrtečnímu tréninku, po kterém se v pátek při schůzce dá v dílně ještě ledasco zachránit.

A ještě větší obtíže nastaly při soutěži gumáčků kategorie A6. S druhým panem vedoucím Suchardou jsme se museli nejprve občerstvit a než jsme to pivo zdolali, první část modelů byla našimi výtečníky zrušena již při vyndávání z přepravních krabic. To znamená, aniž by mohly ukázat, co v nich je. Pak přišla část letecká. Musím přiznat, že tuto kategorii velice rád celou přenechávám Petrovi a zasahuji jen v případě, když je potřeba nějakého zlobila přetáhnout. Tentokrát to celé bylo na mě. I když uznávám, že Petr tu naši bandu dovedl k docela slušné samostatnosti. Což je dobře, protože já jsem se teprve v pátek večer narychlo učil, jak se skládá stolek se svěráčky, šťourací tyč, či kde jsou připravené gumové svazky. Nedávno nám v práci na dost dlouho vypnuli proud a já zjistil, že bez počítače se mohu maximálně tak koukat z okna. Ale soutěž bez Petra hodnotím jako ještě daleko horší problém. Gumové svazky praskaly při natáčení jeden po druhém, zatímco letící modely se rozpadaly ještě ve vzduchu. Dosahované výkony byly tragické a já se v jednu chvíli přistihl při myšlence, že se budu s tou hromadou špejlí a bídnými výsledky k tomu bát před Petrem vůbec ukázat. Naštěstí jsme se postupně zlepšovali. Ve druhé části soutěže naše modely začaly kupodivu létat vcelku disciplinovaně. Nevybavuji si příliš časté ozobávání stropu našimi gumáčky a jediný model, který se nám „podařilo“ pověsit na světla, nám vyšťoural pan Cinert. Michala s Honzou chválím, zatímco na Jakuba se musím trochu zlobit. Jak na svůj model nenaplácá několik gramů lepidla, není spokojen. Takže i v této kategorii nás bude před mistrovskými závody čekat spousta práce.

Co k ostatním soutěžícím? Celé Josefovské létání probíhalo v pohodě. Vybavuji si jediný protest a to vůči panu Dlouhému, konkrétně jeho nepředpisové obuvi. Pantofle s drápky prý nejsou povoleny. Já navíc protestuji proti přemíře reflexních prvků na oděvech soutěžících. Jako příležitostný cyklista vítám zákon předepisující tyto prvky mimo obec, snesu je i v obci, ale v halách mi vadí. Ony ty moje, už tak mizerné fotografie dost trpí odrážením blesku zpět do objektivu. Příště bych prosil něco méně blýskavého.

Vzhledem k tomu, že výsledky žákovské kategorie A6 byly vyhlášeny samostatně, ještě za světla jsme mohli vyrazit domů. A to za mohutného pošťuchování dvou kecalů na zadním sedadle auta. Honza s Jakubem byli k nezastavení a tak málem hrozilo, že je pan Sucharda v Bad Schandau vyhodí z auta a ten výjezd z města je nechá jít pěšky. Do kufru jsme jednoho zavřít nemohli, protože byl přecpaný našimi přepravními krabicemi. S jedním autem se těžko dá nějaký zasedací pořádek dělat, ale až pojedeme ve dvou a více vozidlech, budeme muset postupovat jak v té orientální hádance, při které skládáte velbloudy v karavaně tak, aby v ní mohli jít jak žrouti datlí, velbloudi, co nemají rádi ostatní velbloudy, tak i ti, co by si naopak rádi hryzli do velbloudáře. To znamená k panu Suchardovi do auta dát pouze hloubavé typy, zatímco ty divoké k Blaschkům, případně Weisgerberům. A rozhodně Jakuba oddělit od Honzy.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Ač docela hezké „příjezdové počasí“, setkalo se nás tentokrát oproti prosincové soutěži ve vilémovské sportovní hale zhruba o deset aktivních modelářů méně. Chybělo několik tradičních účastníků z řad dospělých modelářů a tentokrát se dostavilo i méně modelářů z řad varnsdorfského potěru. A naopak, přivítali jsme dva úplné nováčky. Soutěž se odehrávala za trochu spartánských podmínek. V pátek večer vyhořelo v hale několik osvětlovacích těles, takže hlavně po setmění zde byla trochu horší viditelnost. Shodli jsme se, že to nebyla velká překážka. To ta poměrně velká zima na ploše byla horší.

Bezpečnost především, ale protože pan správce haly ani trochu nenaznačoval, že má v úmyslu naši soutěž rozehnat, ba naopak, klíče nám dovezl osobně, neočekávali jsme žádné další komplikace. Tudíž žerty na téma, v jakém pořadí budeme co zachraňovat, byly opravdu jen platonické. A jak pravil pan správce, žádná škoda. Světla prý nebyla nijak spolehlivá a tak snad příště již na nás bude svítit něco modernějšího, výkonnějšího a bezpečnějšího. Několik majitelů letadel s teplem v minulosti poškozených modelů bude jistě také spokojeno. Co se týče zimy, je pro mě novinka, že teplota v hale se řídí nějakými tabulkami. Chápu, že čutálistům, tenistům či atletům se běhá lépe při teplotě 17°C. Ale my, pohybující se po ploše daleko rozvážněji, přeci jenom oceníme nějaký ten stupeň navíc. Na příště tedy dohodneme s provozovatelem haly, aby v ní alespoň tři, čtyři stupně přibyly.

Jak jsem zmínil výše, sešlo se nás soutěžících o trochu méně. Celková úroveň soutěže tím ale nijak neutrpěla. Spousta modelářů si opět zlepšila svá osobní maxima. A výkony těch nejlepších leze považovat za výtečné. Obě části, jak ta házedlářská, tak i ta gumáčkářská, proběhly rychle a bez jakýchkoliv zádrhelů či protestů. Dobré náladě opět přispěl bar vedený paní Blaschkovou. Tentokrát, s ohledem na zmíněnou zimu, převládaly nápoje horké nad těmi studenými.

V sedm hodin večer bylo hotovo. Vyhlásili jsme výsledky a vydali se do svých domovů s tím, že s většinou z nás se brzy setkáme v děčínské hale při soutěži Josefovské létání.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

I přesto, že jsme naši soutěž po počátečních zmatcích přesunuli na všední den, blíže ke konci roku (mimochodem, dodnes se s kolegy nedokážeme shodnout, kdo tento přesun prosadil), sešli jsme se toto úterní odpoledne v docela hezkém počtu – jen seniorů bylo sedmnáct. Další údaje do statistiky bohužel už trochu skřípají. Dostavili se dva junioři a devět žáků. Školy mají prázdniny, hory postrádají sníh, plesová sezóna ještě nenastala a tak nám nezbývá než domnívat se, že zbylí žáčci a junioři se místo soutěže věnovali přehrabování se v dárcích. I my jsme měli ve svých řadách jednoho přehrabovače. Jinak jsme se sešli v plném počtu a dokonce nám svoji ratolest přišla ukázat i naše bývalá členka Jitka. Tradičně poslabší byla účast místních obyvatel, přestože jsme tuto soutěž inzerovali ve Vilémovských novinách. Dostavila se pouze paní místostarostka, která akcím pro děti věnuje velkou pozornost a radost nám udělal druhý náš bývalý, hlasitě fandící člen Lůďa s paní Lůďovou. Na chvíli zaskočili Smělíkovi, bohužel až poté, co Jakub rozlámal jediné své létající házedlo a rodičům tak s neřádně opraveným modelem předvedl pouze několik úderů o podlahu. Většina z vás už určitě poznává také tradičního účastníka všech našich akcí, Petra Falce. Petr mi obvykle volá a vyzvídá podrobnosti k soutěži minimálně dva týdny předem. Dorazil také správce sportovní haly, kterého ale podezíráme, že přišel jen zkontrolovat, zda se nestrefujeme špunty od šampusu do zářivek.

Soutěž jsme zahájili jako obvykle kategorií F1N. Za hodinu a čtvrt jsme byli hotovi. Někdo si ještě na poslední chvíli zlepšil výkony do žebříčku, někomu se tentokrát dařilo o něco méně. Výsledky jsou již k dispozici – posuďte tedy sami. Slavnostní vyhlášení jsem trochu poškodil. Sponzorský dar věnovaný panem Dlouhým z Karlových Varů, totiž věnec špekáčků určený nejlepšímu superseniorovi (házedláři staršímu 55 let), jsem se ostýchal pověsit na krk panu Procházkovi, na, jak zdůraznil, čerstvě umytý krk. Cena se tedy do Karlových Varů vrátila alespoň v náručí nejúspěšnějšího superseniora.

Pak přišla na řadu kategorie A6. Letové podmínky pro gumáčky tentokrát nebyly nejlepší. Jakoby uprostřed haly vznikal nějaký průvan, který zaháněl letící modely na všechny strany. Tolik startů, které skončily za některou z natažených sítí a nebo na balkonu, jsme snad ještě nikdy neměli. O to napínavější to ale bylo. O stupních vítězů v seniorské kategorii se rozhodlo až posledním letem soutěže.

Ještě jedno nedopatření se mi povedlo – já, úporný cyklista, jsem při posledním výletu nastavil na svém trofejním fotoaparátu režim „krajina“, čehož jsem si bohužel všimnul příliš pozdě. Co jsem nafotil, byla tragédie. Takže přátelé – momentky z plochy tentokrát nejsou žádné a alespoň vyhlašování výsledků zachránil pan Bartík, který se rovněž potýkal s nastavením svého přístroje, jehož fotoaparát je ale rozhodně v lepší kondici jak ten můj. Chtělo by to inovaci fotografického vybavení. Já jsem to Ježíškovi říkal, ale on argumentoval tím, že na řadě jsou důležitější věci. Obávám se ovšem, že s novou ledničkou v únoru lepší fotografie v naší hale nepořídím.

Přes tyto drobné nedostatky panovala po celou dobu soutěže v hale dobrá nálada. Nejveseleji bylo tradičně u baru vedeném obětavou paní Blaschkovou. Soutěž jsme skončili v půl osmé vyhlášením výsledků kategorie A6. Pak už jsme si jen popřáli do nového roku, rozloučili se a vyrazili do konečně mrazivé noci opatrně domů. Se spoustou z vás jsme se neloučili na dlouho. Uvidíme se už devátého ledna na poli v dolních Mikulášovicích při dalším ročníku Nejsevernějšího házedla. A s těmi ostatními se, jak pevně doufám, přivítáme v únoru opět v naší hale při halovém Žuchu 2016.

Ukázka diplomu ZDE!

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš