Přestože se při prvním tréninku s halovými házedly jevili naši nováčci velmi dobře, po zralé úvaze jsme je nechali doma. Odházeli by si svá házedla a pak by se při soutěži gumáčků jenom nudili. Pochlubíme se jimi až při naší soutěži Předsilvestrovské polétání. I tak ale do Děčína odjížděla dvě až po střechu naplněná auta. Radost nám totiž udělali naši junioři, kteří v plném počtu vyrazili s námi. Přesto, že jsme je předem varovali, že budou soutěžit společně se seniory. V tomto ohledu si náladu spravil junior Michal, který až na místě zjistil, že je ještě tři týdny starší žák. Ostatní se statečně pustili do souboje s naší házedlářskou elitou. Michal, o hlavu až dvě vyšší jak jeho soupeři, vybojoval druhé místo. Zbytek výpravy se na stupních vítězů neumístil. Výkony ale tak špatné nebyly a umístění ve výsledkové listině také ne.Po tradičním občerstvení v místní restauraci „vypukla“ soutěž v kategorii A6. Michal opět bodoval, my ostatní méně. Létalo to nějak hůře. Naše kritérium úspěšnosti je let delší jak tři minuty. Což se příliš nedařilo. Na druhou stranu se moc modelů až pod střechu nevyšplhalo, takže náš pan vedoucí vyzbrojený tyčí pro vyšťourávání uvízlých modelů byl téměř bez práce. „Taky dobře“.Samozřejmě každý úspěch se počítá, protože se jím můžeme pochlubit před našimi sponzory, současně ale oceňuji přístup našich juniorů. To je snad poprvé, co s námi vyrazili a hned v plném počtu. Dříve bylo běžné, že po skončení základní školy naši svěřenci opustili klub a už jsme je nikdy neviděli. Pokud kluci splní slib a budou s námi objíždět halové soutěže a občas vyrazí i do terénu, budeme moc rádi.

Domů jsme vyrazili za světla a pěkného počasí. Cestou se ale zatáhlo a kus za Labem začalo mrholit. Vykládka proběhla už za hustého deště. Začala, pro poslední roky, typická zima. Tak na shledanou 29. prosince u nás ve Vilémově. Doufám, že přespolním modelářům to nebude cestou k nám moc klouzat.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Byla to z naší strany trochu nevýrazná soutěž. Ani nevím, o čem pořádně psát. Gumáčkům jsme, již poněkolikáté, nevěnovali mnoho pozornosti. Někteří „salámisté“ své modely ani nezkontrolovali. Popadli v pátek večer přepravní krabice a s prohlášením „ono to nějak dopadne“ je položili na velkou hromadu připravenou u dveří naší klubovny k sobotnímu transportu.Do Děčína jsme dorazili v půl deváté. Dost času na vyzkoušení nových házedel a málo na to, abychom je před vlastní soutěží stihli rozbít. Každý ze soutěžících měl k dispozici jeden nový uhlíkový model. Ale příliš nám nelétaly. Pokud vím, z pěti nových ér použil to svoje pouze vedoucí Petr Blaschka. Ostatní během soutěže létali s modely první řady, které jsme v Děčíně představili již v prosinci minulého roku. Na našich nových érech se sešlo příliš mnoho vad a nedostatků. Řešili jsme je hned na místě. Ještě štěstí, že kolegové z ostatních klubů jsou lidé sdílní a ochotní, kteří své, v podstatě konkurenci, vždy nezištně poradí. Však také následující páteční schůzka proběhla za velkého předělávání. Sice máme před sebou cyklus krajských přeborů a já si o stavu „venkovních“ házedel a větroňů nedělám žádné velké iluze, ale přestavbu modelů uhlíkových házedel jsme povolili s vědomím, že úpravy musíme provést co nejdříve, dokud si tu spoustu rad a návrhů na vylepšení ještě pamatujeme. Škoda, že o smysluplnosti našich zásahů do konstrukce házedel se přesvědčíme za hodně dlouho. Až v prosinci opět v děčínské hale.

Jak jsem se již zmínil výše, tři naši žáci létali s uhlíkovými házedly „první generace“, já s velmi starými modely z Depronu a jen pan vedoucí s uhlíkovým modelem druhé řady. Zlepšil se on a Michal Jiřinec, zatímco my ostatní své klubové rekordy ani neohrozili. Přesto všechno naši hromotluci obsadili první tři místa mezi staršími žáky. Dobře, že tentokrát pořadatelé ocenili samostatně také váhově sotva poloviční mladší žáky. U silových kategorií, jakou jsou například házedla, to je téměř nutností. No a zatímco žáci bodovali, my senioři se v daleko větší konkurenci plácali na konci první, resp. druhé třetiny výsledkové listiny.

Po vyhlášení výsledků v kategorii házedel zahájili pořadatelé druhou část závodů žákovskou kategorií gumáčků A6. Na to, jakou pozornost jsme jim před závody věnovali (vlastně žádnou), jsme létali ještě docela dobře. Nevím, zda to byl záměr našich svěřenců a nebo náhoda, ale některé modely stoupaly ke stropu děčínské haly se „zákeřnými“ lapači modelů (světelnými panely) velmi rozvážně tak, že by byl spokojen i pan Kubeš, kterého jinak naše starty podobné vzletům přepadových stíhačů velmi zlobí. Uvízli jsme snad jen dvakrát nebo třikrát. Ale pan vedoucí Blaschka si na nedostatek práce stěžovat nemohl. Svůj um ve šťourání mohl předvést i ve prospěch našich soupeřů. Tedy pokud si majitel uvízlého letounu pamatuje, kde se jeho model nachází. Někteří výtečníci totiž občas nedokážou určit ani řadu světel, na kterou svůj model posadili. V sobotu jsme museli vyrazit domů podstatně dříve a proto nevíme, jak závody pokračovaly. Ale v okamžiku našeho odjezdu dosáhl Petr při dvanácti „šťouracích“ pokusech stoprocentní úspěšnosti.

Cesta domů proběhla v pohodě. Sluníčko svítilo a tak cesta Labským údolím a pak zvlněnou krajinou mezi Bad Schandau a Vilémovem rychle ubíhala. Dokonce jsme se na chvíli zastavili na jednom místě s nádherným výhledem na skály Saského Švýcarska. Pak už jsme sjeli dolů k hraničnímu přechodu a byli jsme doma. S vědomím, že halová část sezóny právě skončila a my se nyní budeme muset soustředit na tu druhou, „venkovní“.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Dnes se nás sešlo opět o něco méně. Asi to bude vliv více faktorů – je to k nám relativně daleko, byla velká zima a v televizi bojovali naši hokejisté o bronzovou medaili. První dva faktory bohužel neovlivníme, třetí se alespoň trochu snažil pan Sucharda napravit pravidelnými zprávami z ledové plochy. Bohužel, byla z toho bramborová medaile. I nám se dařilo se střídavými úspěchy. Někdo sice zalétal hůře, na druhou stranu se mezi nejlepšími objevily nové tváře. Nejvyšších pozic sice již delší dobu mezi házedláři pravidelně dosahuje Jan Procházka z Karlových Varů, nevybavuji si ovšem, že by kdy u nás byli na stupních vítězů děčínský Milan Soukup a lounský Jan Melika. Pokud se nepletu, oba soutěžící létali s modely velmi podobnými érům pana Procházky. Takže tentokrát zůstaly vzadu jak modely uhlíkové, tak i naše klasické „polystyréňáky“. Ve startovním poli chyběli mladší žáci, starších také nebylo dost na plné obsazení stupňů vítězů, junior byl jen jeden, takže o alespoň trochu důstojnou účast se opět postarali naši věrní senioři. Házedlářská soutěž plynula rychlým tempem kupředu a za hodinu jsme byli hotovi.

Přestávku mezi oběma kategoriemi, kdy pořadatelé rychle počítali výsledky halových házedel a vypisovali diplomy pro nejlepší, vyplnil kolega Mirek Procházka vystoupením se svým akrobatickým modelem. Hezká akrobacie a ve chvíli, kdy jsem chystal provokaci tvrzením, že pilot Šonka v Budapešti podlétl most, přidal Mirek jako bonus i jeden průlet mezi střechou a kovovými svorníky držícími naši halu pohromadě. Zaslouženě se dočkal velkého potlesku. V půl čtvrté již mohla vypuknout druhá kategorie, kterou byly gumáčky A6. O nejlepší výkon se jako již tradičně postaral varnsdorfský Evžen Belo, kterému s menším odstupem sekundovali karlovarští Jan Procházka a Václav Dlouhý s naším juniorem Petrem Blaschkou.

Pak se opět počítalo a vypisovaly diplomy, čehož Mirek Procházka využil k druhému vystoupení se svým akrobatem. Po vyhlášení vítězů této kategorie byla soutěž oficiálně ukončena. Ale ještě chvíli postával u baru paní Blaschkové hlouček dospělých, který vášnivě diskutoval o modelářských akcích, které nás teprve čekají. Oceňujeme, že dnes nejvzdálenější účastníci z Karlových Varů s námi vydrželi až do konce. Po odjezdu soutěžících jsme v hale uklidili lavičky, pozhasínali, zamkli a přesunuli naše vybavení zpět do dílny. Tím byl Halový Žuch 2018 definitivně ukončen. V naší hale se opět sejdeme až v samém závěru letošního roku.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Letos se nás na poslední modelářské akci roku sešlo celkem devatenáct. To je docela milé číslo s ohledem na to, že souběžně s námi probíhala v Doksech u Kladna soutěž Modelářský Silvestr, kterému dala přednost řada našich tradičních účastníků. A to jsme měli navíc několik dalších výpadků. Zatímco dospělí modeláři, místní i ti varnsdorfští, se dostavili v plném počtu, zklamalo nás několik žáčků a juniorů, kteří se podle všeho nedokázali do sobotního oběda, po kterém následoval odjezd automobilů do Vilémova, vyhrabat z pelechu. Nejvzdálenějšími účastníky se tak stali Jirka Tůma z LMK Suché a z druhé strany pak Petr a Marek Budaiovi z Liberce. I když se obvykle cítím na osmdesát, za nejstaršího aktivního účastníka soutěže vyhlašuji Pepu Bartíka z Varnsdorfu. Naopak nejmladším se stala vilémovská Alice Vejražková.

V kategorii házedel se přítomní „uhlíkáři“ museli nejprve srovnat se stísněnými prostory naší sportovní haly. Ale drtivým závěrem se nakonec dostali tam, kde se pohybují obvykle, totiž na první dvě místa. Výtečně opět zalétal „balsový klasik“ Standa Rudínský, kterému na druhé místo scházela pouhá desetina vteřiny. Stupně vítězů jsme pak zdola sledovali my, vilémovští, tentokrát soutěžící se staršími polystyrenovými stroji a modeláři z Varnsdorfu a Liberce se svými házedly balsovými. Soutěž nám „zpestřily“ přistavené štafle, pomocí kterých jsme se dostávali na balkon, kam během soutěže zalétlo několik špatně odhozených modelů. Možná by nám to tolik nevadilo, kdyby pod balkonem místo štaflí nestála parodie na štafle. Lézt po tom rozviklaném krámu nebylo zrovna bezpečné. Argument, že takto pro mičudy lezou i fotbalisté, neuznáváme. Fotbalisté jsou pružní sportovci, modeláři pak hlavně nám svěřené malé děti a nebo my, starší pupkatí strejcové. Příště musí být uvolněn přístup přes klubovnu.

Po vyhlášení výsledků soutěže halových házedel jsme přešli do kategorie gumáčků A6. Pravda, oproti minulým soutěžím se nás zde sešlo o dost méně. Jediná kategorie, ve které se bojovalo o stupně vítězů, byli jako obvykle senioři. To v mladších kategoriích se dostalo na všechny zúčastněné děti. Tuto sobotu bylo v místní sportovní hale nějaké divné povětří. Modely si létaly kam chtěly, takže jsme zaznamenali spoustu přistání na balkonu (opět jsme hojně využívali rozvrzané štafle) a nebo naopak za protějšími sítěmi chránícími okna haly. Tudíž se spousta letů opravovala. Takový Václav Šulc si usmyslel, že si pořádné zalétá, takže těch letů nakonec absolvoval celých jedenáct. Všechny soutěžící lehce převyšovali oba gumáčkoví specialisté Evžen Belo a Pavel Formánek, ostatním to létalo tak nějak standardně.

Druhý den ráno jsem byl některými soutěžícími vyzván, abych nezapomněl zmínit a pochválit bar paní Blaschkové. Jako vždy bylo pro malé i velké připraveno spousta pamlsků a nápojů. I něco na zahřátí se našlo. Doufám, že jsme se i přes výpadek některých tradičních zákazníků činili. Bar je totiž provozován v režii rodiny Blaschkovy a tak bych byl nerad, aby si Blaschkovi příštích několik dní neničili zdraví nadměrnou konzumací neprodaných zbytků.

Ale zpět k sobotní soutěži. Vše jsme i se spočítáním a vyhlášením výsledků kategorie A6 v pohodě stihli do devatenácté hodiny. Popřáli jsme si do nového roku vše nejlepší a rozjeli se do svých domovů. Moc jsme se ale neloučili, protože se spoustou z nás se setkáme za pouhý týden na dvacátém pátém ročníku soutěže Nejsevernější házedlo. Tedy pokud nebude proti počasí. No pak samozřejmě v únoru ve Vilémově při soutěži Halový Žuch 2018.

Výsledková listina ZDE

Z. Hykš

Toto prohlášení, starší čtyřiceti let, jsem si vypůjčil od jednoho kolegy vracejícího se obvykle ze služebních cest obtěžkán nákupními taškami. Dodnes se u nás ve firmě občas použije a vzpomněl jsem si na něj i já, při zpáteční cestě z výše uvedené akce. Samozřejmě, místo pytlíků mouky a cukru jsme byli „obtěžkáni“ spoustou nových informací a nápadů, jak pokračovat při stavbě halových házedel.Ale hezky popořádku. Za všechno může přítel Jirka Tůma. Muselo to být určitě v závěru loňského roku, kdy nás upozornil, pokud chceme trochu pokročit, musíme opustit „éru polystyrénovou“ a přejít do „éry uhlíkové“. Tvrdil, že postavit uhlíkové křídlo je jednodušší než brousit profil z polystyrénu. Moc jsme tomu nevěřili, ale přesto jsme si během naší únorové soutěže smluvili krátkou konzultaci. Ke školení se dostavili Jirka Tůma i s Michalem Michnou. Až na malé odchylky používají oba modeláři zhruba stejné stavební postupy. Po jejich informační smršti jsme sice byli trochu vyděšeni, přesto jsme slíbili, že to zkusíme.

Následovalo období několikaměsíčního klidu. Museli jsme se totiž připravit na „venkovní“ sezónu. Blížící se prázdniny nás ale donutily znovu přemýšlet o halovém létání. Bylo nám jasné, že prázdniny proběhnou dle obvyklého scénáře. Zatímco všichni vedoucí budou mít při schůzkách stoprocentní účast, naši svěřenci rozdělí většinu prázdninových dní na zhruba dvě stejné poloviny – spánek a práci s počítačem. Jeden holomek dokonce prohlásil, že si o prázdninách musí od „modelařiny“ odpočinout. Rozhodli jsme se proto, že ony dva měsíce klidu využijeme k přípravě stavby uhlíkových házedel. A tak se v červenci a srpnu navrhovaly nejvhodnější tvary, brousily šablony, objednával stavební materiál a žhavily telefonní linky mezi námi a Jirkou Tůmou. V září jsme na chvíli museli přestat, protože před námi byla podzimní část „venkovní“ sezóny. Za dveřmi byly dvě regionální soutěže s vrcholem v podobě republikových přeborů mládeže a přitom na stolech leželo v dílně od jara několik nedokončených větroňů. Naši pohodáři to zvládli, i když jako každý rok jsme byli nuceni konstatovat, že jsme se mohli připravit daleko lépe.

K halovým modelům jsme se vrátili opět v druhé polovině října. V tempu jeden model týdně jsme si připravili celkem pět házedel. Trénink v naší hale toho moc neukázal, protože do tak malého prostoru jsme se prostě nevešli. Vyhodnocení, zda jsme postavili konkurenceschopný model a nebo naopak nepovedený klump, jsme proto museli nechat na děčínskou soutěž. Vyrazili jsme tentokrát o něco dříve, abychom vše stihli zalétat. Já jediný zůstal věrný polystyrenovým modelům a tak jsem trochu s pobavením sledoval počáteční ostych mých kolegů a svěřenců. Nejprve začali trénovat se staršími polystyrenovými stroji, zatímco uhlíkové modely zůstaly skryty v přepravní krabici. Až zhruba po půl hodině se jako první osmělil Honza Weisgerber, který rychle strhnul i ostatní. Nám vedoucím spadnul kámen ze srdce, když jsme viděli, že po pár zásazích do seřízení „to začalo létat“ všem. Rozhodnutí bylo rychlé – soutěž odlétáme s uhlíky. Že to bylo rozhodnutí správné, svědčí fakt, že kromě mě, „polystyréňáka“, ostatní naši soutěžící překonali své osobní rekordy a někteří z nich i výrazně. Jsem rád, že naše zhruba roční snažení nebylo nadarmo. A jak naznačuji v úvodu svého příspěvku, během celé nedělní akce náš vedoucí Petr Blaschka, zasloužilý všeuměl, pendloval mezi zkušenými „uhlíkáři“ a vstřebával nové a nové informace. Bylo jich spousta. Určitě se jimi budeme řídit, protože jsem na Petrovi viděl, jak ještě na ploše přemýšlí, co všechno bude muset doma zařídit.

Gumáčky A6 už taková sláva nebyla. V této kategorii všechny osobní rekordy v pohodě odolaly. Na obranu našich svěřenců uvádím, že tentokrát to hůře létalo i některým přeborníkům. Navíc, moc to s tlakem na děti nepřeháníme. Považujeme tuto kategorii za doplňkovou. Kdo chce, postaví si nový model a kdo ne, létá s těmi starými, zatíženými spoustou lepidla. A kdo u nás vydrží až do juniorského věku a bude mít o tuto kategorii zájem, bude mít od nás plnou podporu. Zatím to tak ale nevypadá. Již několikrát jsme si od dětí vyslechli obvinění, že tuto kategorii létají pouze z donucení. Chvíli jsme ještě museli počkat, až odlétají i ostatní. A protože ani ostatní děti se nepochlapily (nebo spíš nepobabily), něco na nás zbylo i v této kategorii.

Po rozloučení s ostatními soutěžícími jsme se vydali na cestu domů. Při nasedání do aut začaly padat první vločky a již kousek za Děčínem se sníh sypal naplno. Se silným protivětrem to bylo velice nepříjemné. Cestou jsme několikrát vzpomněli na polské kolegy, kteří měli namířeno až do vzdálené Wroclavi. Nevím jak ve druhém autu, ale zatímco my s panem vedoucím bedlivě sledovali silnici s poměrně silným provozem, Michal na zadním sedadle v poklidu likvidoval výhru. Ač teprve desátého prosince, v Bad Schandau bylo po adventním kalendáři. Z Bad Schandau to máme domů dalších zhruba dvacet minut. Dojeli jsme do dílny, vybalili modely a spěchali domů. Někdo lehnout si k televizi, někdo rychle dodělat úkoly. Vždyť je neděle a zítra ráno se jde do školy.

Tož nashledanou alespoň s některými z vás za zhruba dva týdny v naší hale při soutěži „Předsilvestrovské polétání“. Začal jsem rčením a také jím pro dnešek i zakončím. Mnozí z modelářů jsou zdatní cyklisté a tak jistě znají oblíbenou otázku, kdo že jsou dva největší nepřátelé cyklistů: jsou to protivítr a zavřené hospody. Nuže v sobotu 30. prosince určitě přijeďte, nehrozí ani jedno z toho.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Do Děčína jsme vyrazili trochu riskantně „na poslední chvíli“. Záměr byl dorazit do sportovní haly zhruba 30 minut před zahájením soutěže. Ověřili jsme si totiž, že našim dětem na rozlétání v kategorii házedel půl hodiny stačí. Pokud je to déle, spíše se už jen vyčerpávají a rozbíjejí modely. Pozdějšímu odjezdu napomohl ještě jeden nejmenovaný výtečník z Vilémova, který si zapomněl doma doklady a musel se pro ně vracet. Do Děčína to je pro nás totiž nejblíže přes Německo a německé úřady není vhodné zbytečně dráždit. Stejně jsme ale museli trochu zariskovat. Oni ti výtečníci byli ve skutečnosti dva. Druhým byl náš rovněž nejmenovaný šluknovský člen. A zajíždět téměř 15 km až kamsi do Rožan a pak se vracet zpět do Vilémova, už opravdu nešlo. Na oněch zhruba třicet minut, co se pohybujeme po německém území, proto pan vedoucí malého Tomáše adoptoval. Trochu jsme se mu pomstili tvrzením, že v případě zadržení si ho jeho skuteční rodiče budou muset vyzvednout druhý den v Drážďanech. Nic se ale nestalo – hraniční přechod v Dolní Poustevně byl pustý, cestou nás nikdo neobtěžoval a ani celníci na přechodu v Hřensku o nás nejevili zájem. Takže Tomášovi v Hřensku spadl velký kámen ze srdce a my všichni jsme do děčínské sportovní haly dorazili téměř přesně dle plánu.

I trénink proběhl k plné spokojenosti. Těch pár upadlých trojúhelníčků, špatně nalepených směrovek a bohužel i lámání křídel bereme jako běžný standard. Ještě štěstí, že naši dárečkové mají dostatek náhradních modelů.

V házedlech jsme mezi žáky byli téměř sami a tak si to kluci rozdali sami mezi sebou. Zvítězil Michal Jiřinec, který nám v poslední době dělá docela radost. Na schůzkách zbytečně nežvaní, staví modely a i na tréninky chodí. Druhý v pořadí byl Honza Weisgerber. Zde nám trochu zatrnulo, protože Honza plnil povinnosti bratra maturantky a na plochu soutěžní se dostavil přímo z liberecké plochy taneční až dlouho po zahájení soutěže házedel. Díky pochopení pořadatelů byl připuštěn do závodu. Začal samozřejmě bez tréninku a létat se mu podařilo přesvědčit až třetí model v řadě. Pak máme našeho nejmladšího Tomáše Lufta, pardon, dnes ráno na půl hodiny Tomáše Blaschku. Sledujeme, jak nám Tomáš pomalu roste a sílí. Na venkovní modely opravdu pomalu, zatímco v hale to stačí. Hlavně jeho první tři kola byla hezká. Pak jsme jej přesvědčili, aby začal trochu riskovat, což se bohužel na zlepšení neprojevilo. Ale házedla se takto létat musí. Brambory zbyly na Jakuba Smělíka. Je to s podivem, protože Jakubova druhá záliba je „kouzelnictví“ a mnohokrát nás již přesvědčil o šikovnosti svých prstů. Bohužel, u modelářů je spíše než se svými modely kamarád s vteřinovým lepidlem. Jeho modely létají docela hezky, co ale naplat, když váží třeba i dvojnásobek toho, co vážily v době svého vzniku. Na seniorskou kategorii si pomalu zvyká Petr Blaschka mladší. Tentokrát využil trochu slabšího rozpoložení soupeřů a ač nedosáhl svého osobního maxima, obsadil mezi dědky druhé místo. Ve velké hale to bylo určitě první takové umístění vilémovského modeláře v seniorské kategorii. O druhého nejlepšího Vilémováka jsme si to tentokrát museli rozdat s Petrovým otcem my dva.

V kategorii A6 předem netrénujeme. To by byl příliš velký odpad modelů. Na trénink je dostatek času během vlastní soutěže. I tak nestačíme vázat přetržené svazky a lepit ulomené díly těchto modelů. Co do hmotnosti modelů i zde rozhoduje nános lepidla. Zvítězil znovu Michal Jiřinec, který soutěžil se zcela novým érem, zatímco ostatní s modely patřičně poflikovanými se seřadili za ním. Nepopulární místo opět obsadil náš eskamotér Jakub, který by si snad zasloužil čestný diplom výrobce vteřinového lepidla za jeho vzornou spotřebu. Bereme-li za úspěch výsledný čas přes šest minut, musíme být s chlapci spokojeni. Junior Petr Blaschka předem ohodnotil soupeře a i s ohledem na místní stropní lapače modelů absolvoval jen tři lety. Pak se věnoval kamarádům a hranolkům v přilehlé restauraci. Jak již bylo řečeno mnohokrát, my s panem vedoucím jsme tuto kategorii zcela vypustili. Jako o závod vážeme nové svazky, lepíme upadlá křídla, případně šťouráme na světelných panelech zachycené (i soupeřovic) modely. A že jich letos bylo.

Ještě bych se rád vrátil k několika úsměvným momentům. Začal to již v pátek Petr Blaschka mladší, který na otázku kolegy, proč balí tři špice trupu, když má jen dva modely, odpověděl, že proto, kdyby mu nějaká špice nelétala. Zasmáli jsme se, ale když nás druhý den všechny porazil, musíme přemýšlet, jestli na tom něco nebude.

Po skončení soutěže jsme pak zaregistrovali, jak vítěz obou žákovských kategorií, Michal Jiřinec, přemýšlí, jaké předměty ho hned v pondělí čekají ve škole a zda z nich nehrozí nějaké nebezpečí. Dospěl totiž k závěru, že štěstěna, která ho dnes celý den provázela, ho musí druhý den určitě opustit (pokud ale vím, žádná školní katastrofa se v následujícím týdnu nekonala).

No a poslední připomenutí se týká historie našeho klubu. Někdy kolem roku 1990, kdy do klubu docházeli zřejmě nejlepší modeláři, které jsme kdy měli, jsme soutěžili s mikulášovickým házedlářem Lubošem Paťhou. Kluci (a holky, protože do té skvělé party patřila i teta Jitka) přecházeli postupně do juniorské kategorie a ač v nejlepší sportovní kondici, utkání Vilémováci versus Luboš Paťha za celý rok končilo třeba sto padesát ku třem v jeho prospěch. Toto mi připomenul Jirka Schieferdecker dotazem, zda nevím, jak den předtím v Žatci hráli vilémovští fotbalisté. My s vilémovskými fotbalisty udržujeme korektní vztahy, byť jistá soutěživost mezi námi existuje. A zatímco oni si jeli tento víkend pro porážku do Žatce a vrátili se s neuvěřitelnou výhrou sedm nula, my jeli do Děčína za žateckým Jirkou pro klepec a také jsme ho obdrželi. Rovněž sedm nula. Na naši obranu uvádím, že zatímco čutálisté se pohybují ve středu tabulky krajského přeboru, Jirka je vlastně přeborník republikový. Takže žádná ostuda.

Letošní Josefovské létání můžeme hodnotit jako úspěšné. Vyrazili jsme ještě za světla domů. Rozvezli jsme děti po Šluknovském výběžku s vědomím, že halové létání na dlouho končí a teď už se budeme věnovat pouze venkovním modelům.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš