Letos se nás na poslední modelářské akci roku sešlo celkem devatenáct. To je docela milé číslo s ohledem na to, že souběžně s námi probíhala v Doksech u Kladna soutěž Modelářský Silvestr, kterému dala přednost řada našich tradičních účastníků. A to jsme měli navíc několik dalších výpadků. Zatímco dospělí modeláři, místní i ti varnsdorfští, se dostavili v plném počtu, zklamalo nás několik žáčků a juniorů, kteří se podle všeho nedokázali do sobotního oběda, po kterém následoval odjezd automobilů do Vilémova, vyhrabat z pelechu. Nejvzdálenějšími účastníky se tak stali Jirka Tůma z LMK Suché a z druhé strany pak Petr a Marek Budaiovi z Liberce. I když se obvykle cítím na osmdesát, za nejstaršího aktivního účastníka soutěže vyhlašuji Pepu Bartíka z Varnsdorfu. Naopak nejmladším se stala vilémovská Alice Vejražková.

V kategorii házedel se přítomní „uhlíkáři“ museli nejprve srovnat se stísněnými prostory naší sportovní haly. Ale drtivým závěrem se nakonec dostali tam, kde se pohybují obvykle, totiž na první dvě místa. Výtečně opět zalétal „balsový klasik“ Standa Rudínský, kterému na druhé místo scházela pouhá desetina vteřiny. Stupně vítězů jsme pak zdola sledovali my, vilémovští, tentokrát soutěžící se staršími polystyrenovými stroji a modeláři z Varnsdorfu a Liberce se svými házedly balsovými. Soutěž nám „zpestřily“ přistavené štafle, pomocí kterých jsme se dostávali na balkon, kam během soutěže zalétlo několik špatně odhozených modelů. Možná by nám to tolik nevadilo, kdyby pod balkonem místo štaflí nestála parodie na štafle. Lézt po tom rozviklaném krámu nebylo zrovna bezpečné. Argument, že takto pro mičudy lezou i fotbalisté, neuznáváme. Fotbalisté jsou pružní sportovci, modeláři pak hlavně nám svěřené malé děti a nebo my, starší pupkatí strejcové. Příště musí být uvolněn přístup přes klubovnu.

Po vyhlášení výsledků soutěže halových házedel jsme přešli do kategorie gumáčků A6. Pravda, oproti minulým soutěžím se nás zde sešlo o dost méně. Jediná kategorie, ve které se bojovalo o stupně vítězů, byli jako obvykle senioři. To v mladších kategoriích se dostalo na všechny zúčastněné děti. Tuto sobotu bylo v místní sportovní hale nějaké divné povětří. Modely si létaly kam chtěly, takže jsme zaznamenali spoustu přistání na balkonu (opět jsme hojně využívali rozvrzané štafle) a nebo naopak za protějšími sítěmi chránícími okna haly. Tudíž se spousta letů opravovala. Takový Václav Šulc si usmyslel, že si pořádné zalétá, takže těch letů nakonec absolvoval celých jedenáct. Všechny soutěžící lehce převyšovali oba gumáčkoví specialisté Evžen Belo a Pavel Formánek, ostatním to létalo tak nějak standardně.

Druhý den ráno jsem byl některými soutěžícími vyzván, abych nezapomněl zmínit a pochválit bar paní Blaschkové. Jako vždy bylo pro malé i velké připraveno spousta pamlsků a nápojů. I něco na zahřátí se našlo. Doufám, že jsme se i přes výpadek některých tradičních zákazníků činili. Bar je totiž provozován v režii rodiny Blaschkovy a tak bych byl nerad, aby si Blaschkovi příštích několik dní neničili zdraví nadměrnou konzumací neprodaných zbytků.

Ale zpět k sobotní soutěži. Vše jsme i se spočítáním a vyhlášením výsledků kategorie A6 v pohodě stihli do devatenácté hodiny. Popřáli jsme si do nového roku vše nejlepší a rozjeli se do svých domovů. Moc jsme se ale neloučili, protože se spoustou z nás se setkáme za pouhý týden na dvacátém pátém ročníku soutěže Nejsevernější házedlo. Tedy pokud nebude proti počasí. No pak samozřejmě v únoru ve Vilémově při soutěži Halový Žuch 2018.

Výsledková listina ZDE

Z. Hykš

Toto prohlášení, starší čtyřiceti let, jsem si vypůjčil od jednoho kolegy vracejícího se obvykle ze služebních cest obtěžkán nákupními taškami. Dodnes se u nás ve firmě občas použije a vzpomněl jsem si na něj i já, při zpáteční cestě z výše uvedené akce. Samozřejmě, místo pytlíků mouky a cukru jsme byli „obtěžkáni“ spoustou nových informací a nápadů, jak pokračovat při stavbě halových házedel.Ale hezky popořádku. Za všechno může přítel Jirka Tůma. Muselo to být určitě v závěru loňského roku, kdy nás upozornil, pokud chceme trochu pokročit, musíme opustit „éru polystyrénovou“ a přejít do „éry uhlíkové“. Tvrdil, že postavit uhlíkové křídlo je jednodušší než brousit profil z polystyrénu. Moc jsme tomu nevěřili, ale přesto jsme si během naší únorové soutěže smluvili krátkou konzultaci. Ke školení se dostavili Jirka Tůma i s Michalem Michnou. Až na malé odchylky používají oba modeláři zhruba stejné stavební postupy. Po jejich informační smršti jsme sice byli trochu vyděšeni, přesto jsme slíbili, že to zkusíme.

Následovalo období několikaměsíčního klidu. Museli jsme se totiž připravit na „venkovní“ sezónu. Blížící se prázdniny nás ale donutily znovu přemýšlet o halovém létání. Bylo nám jasné, že prázdniny proběhnou dle obvyklého scénáře. Zatímco všichni vedoucí budou mít při schůzkách stoprocentní účast, naši svěřenci rozdělí většinu prázdninových dní na zhruba dvě stejné poloviny – spánek a práci s počítačem. Jeden holomek dokonce prohlásil, že si o prázdninách musí od „modelařiny“ odpočinout. Rozhodli jsme se proto, že ony dva měsíce klidu využijeme k přípravě stavby uhlíkových házedel. A tak se v červenci a srpnu navrhovaly nejvhodnější tvary, brousily šablony, objednával stavební materiál a žhavily telefonní linky mezi námi a Jirkou Tůmou. V září jsme na chvíli museli přestat, protože před námi byla podzimní část „venkovní“ sezóny. Za dveřmi byly dvě regionální soutěže s vrcholem v podobě republikových přeborů mládeže a přitom na stolech leželo v dílně od jara několik nedokončených větroňů. Naši pohodáři to zvládli, i když jako každý rok jsme byli nuceni konstatovat, že jsme se mohli připravit daleko lépe.

K halovým modelům jsme se vrátili opět v druhé polovině října. V tempu jeden model týdně jsme si připravili celkem pět házedel. Trénink v naší hale toho moc neukázal, protože do tak malého prostoru jsme se prostě nevešli. Vyhodnocení, zda jsme postavili konkurenceschopný model a nebo naopak nepovedený klump, jsme proto museli nechat na děčínskou soutěž. Vyrazili jsme tentokrát o něco dříve, abychom vše stihli zalétat. Já jediný zůstal věrný polystyrenovým modelům a tak jsem trochu s pobavením sledoval počáteční ostych mých kolegů a svěřenců. Nejprve začali trénovat se staršími polystyrenovými stroji, zatímco uhlíkové modely zůstaly skryty v přepravní krabici. Až zhruba po půl hodině se jako první osmělil Honza Weisgerber, který rychle strhnul i ostatní. Nám vedoucím spadnul kámen ze srdce, když jsme viděli, že po pár zásazích do seřízení „to začalo létat“ všem. Rozhodnutí bylo rychlé – soutěž odlétáme s uhlíky. Že to bylo rozhodnutí správné, svědčí fakt, že kromě mě, „polystyréňáka“, ostatní naši soutěžící překonali své osobní rekordy a někteří z nich i výrazně. Jsem rád, že naše zhruba roční snažení nebylo nadarmo. A jak naznačuji v úvodu svého příspěvku, během celé nedělní akce náš vedoucí Petr Blaschka, zasloužilý všeuměl, pendloval mezi zkušenými „uhlíkáři“ a vstřebával nové a nové informace. Bylo jich spousta. Určitě se jimi budeme řídit, protože jsem na Petrovi viděl, jak ještě na ploše přemýšlí, co všechno bude muset doma zařídit.

Gumáčky A6 už taková sláva nebyla. V této kategorii všechny osobní rekordy v pohodě odolaly. Na obranu našich svěřenců uvádím, že tentokrát to hůře létalo i některým přeborníkům. Navíc, moc to s tlakem na děti nepřeháníme. Považujeme tuto kategorii za doplňkovou. Kdo chce, postaví si nový model a kdo ne, létá s těmi starými, zatíženými spoustou lepidla. A kdo u nás vydrží až do juniorského věku a bude mít o tuto kategorii zájem, bude mít od nás plnou podporu. Zatím to tak ale nevypadá. Již několikrát jsme si od dětí vyslechli obvinění, že tuto kategorii létají pouze z donucení. Chvíli jsme ještě museli počkat, až odlétají i ostatní. A protože ani ostatní děti se nepochlapily (nebo spíš nepobabily), něco na nás zbylo i v této kategorii.

Po rozloučení s ostatními soutěžícími jsme se vydali na cestu domů. Při nasedání do aut začaly padat první vločky a již kousek za Děčínem se sníh sypal naplno. Se silným protivětrem to bylo velice nepříjemné. Cestou jsme několikrát vzpomněli na polské kolegy, kteří měli namířeno až do vzdálené Wroclavi. Nevím jak ve druhém autu, ale zatímco my s panem vedoucím bedlivě sledovali silnici s poměrně silným provozem, Michal na zadním sedadle v poklidu likvidoval výhru. Ač teprve desátého prosince, v Bad Schandau bylo po adventním kalendáři. Z Bad Schandau to máme domů dalších zhruba dvacet minut. Dojeli jsme do dílny, vybalili modely a spěchali domů. Někdo lehnout si k televizi, někdo rychle dodělat úkoly. Vždyť je neděle a zítra ráno se jde do školy.

Tož nashledanou alespoň s některými z vás za zhruba dva týdny v naší hale při soutěži „Předsilvestrovské polétání“. Začal jsem rčením a také jím pro dnešek i zakončím. Mnozí z modelářů jsou zdatní cyklisté a tak jistě znají oblíbenou otázku, kdo že jsou dva největší nepřátelé cyklistů: jsou to protivítr a zavřené hospody. Nuže v sobotu 30. prosince určitě přijeďte, nehrozí ani jedno z toho.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Do Děčína jsme vyrazili trochu riskantně „na poslední chvíli“. Záměr byl dorazit do sportovní haly zhruba 30 minut před zahájením soutěže. Ověřili jsme si totiž, že našim dětem na rozlétání v kategorii házedel půl hodiny stačí. Pokud je to déle, spíše se už jen vyčerpávají a rozbíjejí modely. Pozdějšímu odjezdu napomohl ještě jeden nejmenovaný výtečník z Vilémova, který si zapomněl doma doklady a musel se pro ně vracet. Do Děčína to je pro nás totiž nejblíže přes Německo a německé úřady není vhodné zbytečně dráždit. Stejně jsme ale museli trochu zariskovat. Oni ti výtečníci byli ve skutečnosti dva. Druhým byl náš rovněž nejmenovaný šluknovský člen. A zajíždět téměř 15 km až kamsi do Rožan a pak se vracet zpět do Vilémova, už opravdu nešlo. Na oněch zhruba třicet minut, co se pohybujeme po německém území, proto pan vedoucí malého Tomáše adoptoval. Trochu jsme se mu pomstili tvrzením, že v případě zadržení si ho jeho skuteční rodiče budou muset vyzvednout druhý den v Drážďanech. Nic se ale nestalo – hraniční přechod v Dolní Poustevně byl pustý, cestou nás nikdo neobtěžoval a ani celníci na přechodu v Hřensku o nás nejevili zájem. Takže Tomášovi v Hřensku spadl velký kámen ze srdce a my všichni jsme do děčínské sportovní haly dorazili téměř přesně dle plánu.

I trénink proběhl k plné spokojenosti. Těch pár upadlých trojúhelníčků, špatně nalepených směrovek a bohužel i lámání křídel bereme jako běžný standard. Ještě štěstí, že naši dárečkové mají dostatek náhradních modelů.

V házedlech jsme mezi žáky byli téměř sami a tak si to kluci rozdali sami mezi sebou. Zvítězil Michal Jiřinec, který nám v poslední době dělá docela radost. Na schůzkách zbytečně nežvaní, staví modely a i na tréninky chodí. Druhý v pořadí byl Honza Weisgerber. Zde nám trochu zatrnulo, protože Honza plnil povinnosti bratra maturantky a na plochu soutěžní se dostavil přímo z liberecké plochy taneční až dlouho po zahájení soutěže házedel. Díky pochopení pořadatelů byl připuštěn do závodu. Začal samozřejmě bez tréninku a létat se mu podařilo přesvědčit až třetí model v řadě. Pak máme našeho nejmladšího Tomáše Lufta, pardon, dnes ráno na půl hodiny Tomáše Blaschku. Sledujeme, jak nám Tomáš pomalu roste a sílí. Na venkovní modely opravdu pomalu, zatímco v hale to stačí. Hlavně jeho první tři kola byla hezká. Pak jsme jej přesvědčili, aby začal trochu riskovat, což se bohužel na zlepšení neprojevilo. Ale házedla se takto létat musí. Brambory zbyly na Jakuba Smělíka. Je to s podivem, protože Jakubova druhá záliba je „kouzelnictví“ a mnohokrát nás již přesvědčil o šikovnosti svých prstů. Bohužel, u modelářů je spíše než se svými modely kamarád s vteřinovým lepidlem. Jeho modely létají docela hezky, co ale naplat, když váží třeba i dvojnásobek toho, co vážily v době svého vzniku. Na seniorskou kategorii si pomalu zvyká Petr Blaschka mladší. Tentokrát využil trochu slabšího rozpoložení soupeřů a ač nedosáhl svého osobního maxima, obsadil mezi dědky druhé místo. Ve velké hale to bylo určitě první takové umístění vilémovského modeláře v seniorské kategorii. O druhého nejlepšího Vilémováka jsme si to tentokrát museli rozdat s Petrovým otcem my dva.

V kategorii A6 předem netrénujeme. To by byl příliš velký odpad modelů. Na trénink je dostatek času během vlastní soutěže. I tak nestačíme vázat přetržené svazky a lepit ulomené díly těchto modelů. Co do hmotnosti modelů i zde rozhoduje nános lepidla. Zvítězil znovu Michal Jiřinec, který soutěžil se zcela novým érem, zatímco ostatní s modely patřičně poflikovanými se seřadili za ním. Nepopulární místo opět obsadil náš eskamotér Jakub, který by si snad zasloužil čestný diplom výrobce vteřinového lepidla za jeho vzornou spotřebu. Bereme-li za úspěch výsledný čas přes šest minut, musíme být s chlapci spokojeni. Junior Petr Blaschka předem ohodnotil soupeře a i s ohledem na místní stropní lapače modelů absolvoval jen tři lety. Pak se věnoval kamarádům a hranolkům v přilehlé restauraci. Jak již bylo řečeno mnohokrát, my s panem vedoucím jsme tuto kategorii zcela vypustili. Jako o závod vážeme nové svazky, lepíme upadlá křídla, případně šťouráme na světelných panelech zachycené (i soupeřovic) modely. A že jich letos bylo.

Ještě bych se rád vrátil k několika úsměvným momentům. Začal to již v pátek Petr Blaschka mladší, který na otázku kolegy, proč balí tři špice trupu, když má jen dva modely, odpověděl, že proto, kdyby mu nějaká špice nelétala. Zasmáli jsme se, ale když nás druhý den všechny porazil, musíme přemýšlet, jestli na tom něco nebude.

Po skončení soutěže jsme pak zaregistrovali, jak vítěz obou žákovských kategorií, Michal Jiřinec, přemýšlí, jaké předměty ho hned v pondělí čekají ve škole a zda z nich nehrozí nějaké nebezpečí. Dospěl totiž k závěru, že štěstěna, která ho dnes celý den provázela, ho musí druhý den určitě opustit (pokud ale vím, žádná školní katastrofa se v následujícím týdnu nekonala).

No a poslední připomenutí se týká historie našeho klubu. Někdy kolem roku 1990, kdy do klubu docházeli zřejmě nejlepší modeláři, které jsme kdy měli, jsme soutěžili s mikulášovickým házedlářem Lubošem Paťhou. Kluci (a holky, protože do té skvělé party patřila i teta Jitka) přecházeli postupně do juniorské kategorie a ač v nejlepší sportovní kondici, utkání Vilémováci versus Luboš Paťha za celý rok končilo třeba sto padesát ku třem v jeho prospěch. Toto mi připomenul Jirka Schieferdecker dotazem, zda nevím, jak den předtím v Žatci hráli vilémovští fotbalisté. My s vilémovskými fotbalisty udržujeme korektní vztahy, byť jistá soutěživost mezi námi existuje. A zatímco oni si jeli tento víkend pro porážku do Žatce a vrátili se s neuvěřitelnou výhrou sedm nula, my jeli do Děčína za žateckým Jirkou pro klepec a také jsme ho obdrželi. Rovněž sedm nula. Na naši obranu uvádím, že zatímco čutálisté se pohybují ve středu tabulky krajského přeboru, Jirka je vlastně přeborník republikový. Takže žádná ostuda.

Letošní Josefovské létání můžeme hodnotit jako úspěšné. Vyrazili jsme ještě za světla domů. Rozvezli jsme děti po Šluknovském výběžku s vědomím, že halové létání na dlouho končí a teď už se budeme věnovat pouze venkovním modelům.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

V sobotu 18. února odpoledne se ve vilémovské sportovní hale konal další ročník naší soutěže „Halový ŽUCH“. Provozovatel haly to měl tentokrát spočítané přesně na minuty. Začínáme vždy v jednu hodinu tréninkem halových házedel F1N, ale ještě zhruba půl hodiny předtím se na ploše hemžili mladí čutálisté. Však také zkušený kolega Bartík dorazivší o něco později, konstatoval, že tentokrát máme v hale nějak moc vlhko a že se mu začínají kroutit výškovky na modelech. Ventilátor sice fungoval naplno, bohužel, jediný efekt, kterého vzduchotechnika dosáhla, bylo, že vypouštěné modely během letu cestovaly od jedné branky ke druhé a v hale se postupně ochladilo. No a dobré dvě hodiny před koncem naší soutěže se dostavili mladí házenkáři z Prahe. Zatímco se ubytovávali, po ploše se procházel mlsný trenér a těšil se na to, až vypadneme. Uznávám ale, že nás nikdo předčasně nevyháněl. Soutěž jsme mohli ukončit v předem dohodnutém čase, což někteří naši varnsdorfští kolegové využili a do poslední chvíle zkoušeli svoje modely maket poháněných gumovým svazkem (či jak se tato kategorie oficiálně jmenuje).

Ale zpět k soutěži. Sešlo se nás zhruba stejně tolik jako v prosinci při „Předsilvestrovském polétání“. A až na dvě nebo tři jména také ve stejné sestavě. Sedm dětí a čtrnáct juniorů a seniorů.  Je to prostě tak, že se k nám do Vilémova naučili jezdit kamarádi z Varnsdorfu a okolí (vzhledem ke vzdálenosti by to byl hřích nepřijet) a pak několik přátel z Karlových Varů, Teplic, Loun a Děčína. Za což jim děkujeme a vzkazujeme, je vždy moc rádi vidíme.

V kategorii házedel bylo vidět několik docela hezkých výkonů. My se bohužel nepřipojili. Dětem to tentokrát příliš nešlo a tak většinou o dost zaostaly za svými osobními maximy. Při následném hodnocení soutěže jsem je ale nemohl kritizovat, protože sami jsme s druhým panem vedoucím také nic nezalétali.

V přestávce mezi oběma soutěžními kategoriemi, kdy jsme zpracovávali výsledky kategorie F1N a vypisovali diplomy, čekání ostatním zpestřil náš kolega Mirek Procházka vystoupením se svým halovým akrobatem. Vystoupení se líbilo a bylo po zásluze oceněno potleskem přítomných.

Po vyhlášení nejlepších házedlářů jsme zahájili soutěž gumáčků A6. I tady to z naší strany nebyl žádný zázrak. Horko těžko se dva naši modeláři vyškrábali k hranici šesti minut, což u dětí stále považuji za určitou hranici kvality. To třetí výtečník do party měl se svým modelem problém odlepit se od podlahy. My dospělí jsme tuto kategorii již dávno opustili. Starat se o své modely a současně s tím i o děti, je prostě nemožné. Při hodnocení dosažených výkonů jsme ale opět nekritizovali. Ani ostatní modeláři totiž v porovnání s prosincovou soutěží příliš nezářili. Tak jsme to svedli na „povětří v hale“. Bylo nejenom vlhké, průvanovité, ale také nějaké řídké. Uvidíme, jestli to v březnu v děčínské hale bude lepší.

Kategorii A6 jsme ukončili v půl sedmé večer. Vyhlášení proběhlo o nějakých patnáct minut později. Pak jsme ještě chvíli létali pro radost a v sedm hodin halu přenechali zmíněným házenkářům.

Zapomenout také nesmím na náš již tradiční bar obsluhovaný paní Blaschkovou. Nabídka byla opět bohatá a proto byl bar hojně účastníky závodů využíván. Teď ale nevím, jestli to vůbec smím zmiňovat, abych se nedostal do rozporu s EET. Tak to raději nikde neříkejte. A v prosinci docela určitě přijeďte.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Předposlední den v roce se nás ve Vilémově sešlo celkem 21 modelářů. Nejpočetněji byli zastoupeni samozřejmě domácí s kolegy z Varnsdorfu. Ze vzdálenějších míst se k nám dostavili tři modeláři z Děčína, Jiří Tůma z LMK Suché a úplně nejdále k nám to měl Václav Dlouhý z Karlových Varů.

Jako vždy jsme soutěž zahájili kategorií halových házedel. Soutěžily všechny věkové kategorie najednou a protože nikdo nehlásil žádné potíže s modely, do hodiny jsme byli hotovi. S velkým odstupem od ostatních modelářů se na prvních dvou místech umístili „uhlíkáři“ Michal Michna a Jiří Tůma. Početné modely z „polystyrénu“ místních modelářů a pečené éro pana Dlouhého tentokrát předčil třetí Standa Rudínský s klasickým balsovým házedlem. Standa osvědčil zkušenosti stavitele volných větroňů. Vysoko sice své házedlo nevyhodil, zato jeho kluz byl famózní. Stejný jako u modelů uhlíkových. Co do výšky výhozu byly opakem  hody s otočkou Michala Michny, který s úspěchem prolétával mezi svorníky a posledním hodem, kdy si již byl jistý svým vítězstvím, málem proboural střechu naší haly. To našemu historicky nejlepšímu házedláři, Petru Blaschkovi staršímu svorníky překážely docela výrazně. Lépe se dařilo jeho synovi a také Honza Weisgerber létal moc pěkně. Naopak modely se tentokrát nějak v krabici zkroutily Michalovi Jiřincovi. A také jsme „dodali“ nejmladšího účastníka soutěže, malého Matěje Sklenáře.

Po vyhlášení výsledků kategorie F1N jsme odstartovali gumáčky. Nutno zdůraznit, že nedávno v naší hale zrekonstruovali osvětlení. V hale je nyní možná lépe vidět, zato pozorovat, jak se tam nahoře pod stropem proplétají naše „průhledné Á šestky“, je docela problém. Časoměřiči museli dávat velký pozor, aby se jim letící éra v té záplavě světla neztratily. Dokonce došlo i na mé výhrůžky, že příště s sebou vezmu spreje a všechny modely před letem barevně rozliším. V gumáčcích se docela smazávaly rozdíly mezi zkušenými seniory a některými žáky a juniory. Až na Evžena Bela, který ostatní během všech šesti kol výrazně převyšoval. Musím se podívat, jestli už u nás někdo někdy dosáhl výsledného času přes devět minut. Gumáčky jsme ukončili chvíli po sedmé. Výsledky byly počítány průběžně, takže bylo potřeba jen dopsat diplomy. Hotovi jsme byli v půl osmé. To už někteří účastníci Předsilvestrovského polétání upalovali domů, protože druhý den je čekal ještě Modelářský Silvestr v Doksech u Kladna.

Neopomenout musím tradiční bar paní Blaschkové, tentokrát vylepšený o výtečné utopence. Slibujeme, že bar bude k dispozici i 18. února 2017, kdy se opět sejdeme ve vilémovské sportovní hale při soutěži Halový Žuch.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Vlastně i tento příspěvek navazuje na zasedání komise pro práci s mládeží. Konkrétně na bod „členská základna“. Když jsme před lety přijeli poprvé coby úplní nováčci do děčínské sportovní haly, málem jsme se tam ani nevešli. Během let ale soutěžících ve všech kategoriích postupně ubývalo a tuto sobotu jsme se už málem v hale báli. Pár dědků, dva nebo tři junioři a k tomu šest dětí. Doufám, že na konci roku to u nás bude lepší.Nám se osvědčilo absolvovat před každou soutěží malý trénink ve vilémovské hale. Při vlastní soutěži pak obvykle podáváme lepší výkony. Ještě v pátek večer jsme navíc při modelářské schůzce děti trochu „seřvali“. Zřejmě si to všechno naši svěřenci vzali k srdci, protože během sobotní soutěže jsme s nimi byli velmi spokojeni. Hlavně v házedlech. I ti, kteří se sami nepovažují za dobré vrhače, dosáhli docela hezkých časů. Přestože jsme v této kategorii nezvítězili, vedoucí byli spokojeni. Gumáčky A6 jsme sice již několikrát zalétali lépe, ale v Děčíně z toho nemáme nikdy moc dobrý pocit. Hlavně trneme nad tím, kolik modelů letos pověsíme na ty nešťastné světelné panely.

Vilémovští „dědkové“ v házedlech jako obvykle na elitu z ostatních klubů nestačili a tentokrát neobhájili ani své pozice v klubu, protože je přelétal junior Petr Blaschka mladší. Gumáčky již senioři nelétají několik let, protože v této kategorii se plně věnují vedení svých svěřenců.

Každou soutěž využívá můj kolega Petr Blaschka starší ke sběru zkušeností. Diskutuje hlavně o házedlech s těmi nejlepšími. Pak to společně v klubu přetřásáme a vše, co by nám mohlo pomoci k lepším výkonům, zapracováváme do našich pracovních postupů. I když se obáváme, že u polystyrénových modelů se pomalu blížíme k vrcholu jejich možností. Přesto nějaké zlepšení bude. Naši prosincovou soutěž absolvujeme ještě s „klasikou“, ale již v únoru bychom u nás mohli předvést nové, vylepšené modely. Pak se uvidí.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš