Oproti loňskému roku se letošní modelářský tábor konal zhruba o měsíc později – přesněji řečeno od 12. do 24. srpna. Termín je to sympatický. Počasí se v srpnu zdá být stálejší a na letišti je tak nějak klidněji. Na druhou stranu je ale nutno počítat s kratšími dny. Na druhou polovinu tábora jsme se podle plánu dostavili i my, modeláři z Vilémova a okolí. Jmenovitě Adam Trojan, Matyáš Adolf, Martin Hájek a Petr Blaschka mladší. K tomu dva vedoucí, tedy Petr Blaschka starší a Zdeněk Hykš.

Denní program byl naplánován podobně jako v předchozích letech, nutno ale pochválit, že tentokrát se nám jej dařilo i poměrně úspěšně dodržovat. Budíček byl po sedmé hodině. Po chvíli přemlouvání se nám podařilo vždy dostat ze spacáků všechny naše svěřence na rozcvičku. Po protažení těla následovala ranní hygiena a snídaně, po které ještě někteří opozdilci dokončili hygienu. Zhruba v devět hodin byla kupodivu většina mladých modelářů v dílně a modelovala. Snad nám k tomu pomohly i první dva, mírně deštivé dny. Letadla se stavěla až do oběda. V dalších dnech, kdy se počasí opět umoudřilo, jsme povolovali malou přestávku na osvěžení v bazénu a nebo létání s radiem řízenými modely. Většina našich modelářů je totiž díky poslednímu „Ježíškovi“ majitelem nejméně jednoho takového modelu a pan vedoucí Blaschka k tréninkovým účelům upravil i jeden model starší, klubový. Byl to radiem řízený model Skřivan s vestavěným elektromotorem na pylonu. Pro své letové vlastnosti byl nakonec velice oblíben. Po obědě zajišťovaném lenešickou restaurací „U Kaieserů“ bylo osobní volno. To vyplňovalo tradiční cachtání v bazénu a po znovu nabití baterií opět RC létání. Dlužno říci, že po skončení osobního volna se činnost příliš nezměnila. Co nás ale mile překvapilo, bylo to, že naši svěřenci občas zamířili také do dílny. Jen to trénování s volnými modely se nějak nedařilo. Vysvětlujeme si to tím, že za letícím „volňáskem“ je nutno běžet, zatímco RC model při troše šikovnosti přistane u nohou modeláře a bazén se dokonce nehýbe vůbec. Takto jsme vyplňovali čas až do večeře. Po „Kajserovské“ večeři, kdy utichl vítr, přišly na řadu konečně i modely volných kategorií. Záměr byl trénovat na blížící se MR ČR, ale nakonec jsme stejně zvládli jen jednu regulérní soutěž A3 a jednu házedel. V srpnu se stmívá dříve, takže kolem deváté již byla poměrně velká tma. To jsme začali děti připravovat na večerku. Celodenní program byl asi dostatečně unavující, protože kolem jedenácté byl obvykle ve stanovém táboře úplný klid. Na rozdíl od předchozích let, kdy jsme upovídané stany (loni pokoje) uklidňovali i dlouho po půlnoci.

Jako hlavní modelářskou činnost naplánoval vedoucí tábora, pan Bartík, stavbu modelu P30 Monty. Po chvilce váhání jsme na tento model přistoupili, byť kategorii P30 vůbec nelétáme. Nechtěli jsme trhat partu a tak jsme nakonec původně plánovanou a rozpracovanou A3 Šoumen odložili. Republiku bychom s ním stejně nestihli. Takže tento model si v klidu dokončíme přes zimu. Stavba Montíku rychle ubíhala. Nakonec jsme si s ním ale stejně nezalétali. V sobotu, kdy jsme Ranou opouštěli, zbývalo dokončit pár důležitých detailů. Jak se zdá, padne na to minimálně ještě jedna zářijová klubová schůzka.

Celý týden, kdy jsme pobývali na Rané, jsme organizovali soutěž o Železného modeláře v rámci tzv. Modelářského mnohoboje. Disciplíny byly různé. Od zaměření ryze sportovního, přes dovednostní soutěže až po disciplíny modelářské. Celkem jich bylo patnáct. Snad se soutěž dětem líbila, protože během dne se neustále dotazovaly, kdy vyhlásíme disciplínu další.

V sobotu ráno začal úklid tábora a nakládání táborového vybavení do připravených aut. Někdy to bylo dost napínavé. Nakonec se ale všichni, byť někdy s drobnými problémy, vešli a v pořádku odjeli domů. Vilémovské maminky shledaly v pořádku jak své ratolesti, tak i vybavení, které měly s sebou. Jen bylo nutné svá dítka, která se celý týden podrobovala „chlapskému pořádku“, doma trochu dodrbat.

Video, které jsme natočili RC větroněm Skřivan:

Zdeněk Hykš

To by bylo, abychom se my, letečtí modeláři nezúčastnili takové akce. Zvláště když se koná na letišti, kde jsme coby frekventanti letních modelářských táborů prožili spoustu hezkých chvil. Dokonce jsme coby představitelé našeho sponzora, firmy Stap, při prvním ročníku této akce zprostředkovali pořadatelům hezké tkané etikety jako vzpomínku na tuto akci. A ještě jeden důležitý moment musím přiznat. Při cestě na krajský přebor modelářů Ústeckého kraje jsme dětem slíbili, že pokud zalétají dobře, stavíme se cestou zpátky v Kravařích, v proslulé restauraci u Doušů a dáme něco dobrého. Děti tenkrát zalétaly tak, že tomu odpovídal nejméně trojitý řízek, bohužel časová tíseň a stav finanční hotovosti nás nakonec do restaurace nepustily. Pohoštění u Doušů bylo proto posunuto na červen a návrat z Memorial Air Show.

Je škoda, že tři modeláři se nemohli této akce zúčastnit. Adam odjel na oslavu do cizokrajného Frankfurtu, nejmenší Martin pobýval v Praze a náš největší hříšník Honza, zpytoval doma svědomí za nahromaděné průšvihy. Nakonec proto vyrazily dva vozy. Rodinu Blaschkovu zastupoval Petr, vedoucí klubu, jeho žena Gábina, která na všech našich soutěžích zodpovědně zastává funkci klubového časoměřiče a jejich syn Petr. Ve druhém voze seděli zbývající dva vedoucí, tj. pan Sucharda a já a Martin Hájek. Na letiště jsme dorazili kolem desáté hodiny. Dost času na to koupit něco dobrého do volátka a prohlédnout si vystavované atrakce. Chlapci neodolali a proletěli se ve větroni, tedy alespoň na trenažeru VT 116 – Orlík. Prý bylo vidět, že s řízením (radiem řízených modelů) mají zkušenosti. Následovala prohlídka velkých letadel a u Blaschků také rázné přerušení myšlenek na rodinný vyhlídkový let. Bohužel zima se blíží a uhlí je přednější. Já zamířil rychle na stojánku. Smůla je, že jsem běhal kolem jako mlsný pes, protože přístup mezi letadla možný nebyl a všechny stroje stály jako na potvoru „zády“ ke mně. Škoda. Letadla, jako spousta jiných objektů, jsou fotogenická hlavně zepředu. Ale rozumím tomu – vzpomínka na jeden z prvních ročníků Air Show a bombardér B-17 obsypaný dětmi jako mravenečky, kdy se trpělivá posádka letounu omezila jen na pasivní bránění nejdůležitějších částí letadla vlastními těly, je dostatečně varující. No nic, něco se nakonec na stojánce a snad i ve vzduchu při vlastní produkci alespoň trochu povedlo.

Hlavní letový program začal ve třináct hodin a končil po páté. Roury jsou roury, ale my „klasici“ a přátelé volného letu raději něco pomalejšího, se dvěma nosnými plochami a ze všeho nejlépe bez motoru. Takže jsme ocenili všechny historické stroje, nadchli se skupinovou akrobacií letounů L50 a okouzlili se uměním pilotů při akrobacií větroňů.

Cestou domů došlo i na ty Doušovy. Kolem šesté sice byli silně „vyjezeni“, ale bodla i tlačenka. Domů jsme přijeli řádně opáleni, vyfoukáni větrem a silně unaveni. Když jsem v deset hodin večer běhal po bytě a držel si oční víčka, abych našel koupelnu a posléze i ložnici, vzpomínal jsem na nebohou paní Blaschkovou, která právě v tuto chvíli zahajovala na výrobní lince svoji noční směnu. Hrůza. To by chlap nevydržel. Příště to musíme lépe časově skloubit.

Z. Hykš

Zhruba před dvěma lety jsme obdrželi od našeho kamaráda, Standy Rudínského z Varnsdorfu, krásný dárek v podobě přípravku na broušení úkosů křídel. Od té doby broušení křídel potažených i nepotažených a dokonce i v šabloně vytvarovaných křídel halových házedel přestalo být pro naše svěřence strašákem. Broušení v něm je snadné, přesné a rychlé. Na počest tvůrce jsme si jej přejmenovali na „Standa I“. Toto zařízení ocenili i vedoucí klubu. Stando, ještě jednou děkujeme a jen doufáme, že naše stránky nenavštěvuje i Tvůj zaměstnavatel.

A před čtrnácti dny přibyl do klubovny další důležitý pomocník. Náš všeuměl, pan vedoucí Blaschka viděl v v letošním čtvrtém čísle časopisu RC Modely tip modeláře Radima na stavbu elektricky poháněné lupínkové pilky. Vzpomněl si, že v klubovně již více jak třicet let zahálí trosky přímočaré pily, kterou jsme zdědili po našich předchůdcích a okamžitě se nadchnul pro věc. Uvědomil si totiž, jak těžký boj svádíme s našimi modeláři při pokusech naučit je řezat lupínkovou pilkou a nedostat přitom křeče do ruky či nezlikvidovat během vyřezávání několika překližkových žeber celý svazek lupínků. Tušili jsme sice, že Petr něco chystá, ale přesto pro nás bylo překvapením, když před dvěma týdny vyndal z tašky toto zařízení a pomocí svěrek jej připevnil ke stolu. Kromě přímočaré pily Petr použil ještě naši vysloužilou, též téměř třicet let starou vrtačku s regulací otáček. Přítomní modeláři neváhali a zařízení hned vyzkoušeli. Vedle zkušených konstruktérů, kteří již mají za sebou nějakou tu řeznou ránu, si to zkusil a nezranil se ani náš nováček Martin. Nakonec ke svému dílu zasedl i tvůrce, aby vyzkoušel, co všechno tato pilka dovede. Zvládla bez problémů balzová prkénka i překližky do tloušťky 5 mm. Všeobecné veselí vzbudilo to, že první přetržený lupínek se vydařil právě Petrovi. Ale bylo to až při pokusu přeříznout „pa“balzové prkno z čínských palet, které používáme při výrobě hlavic trupů větroňů A3 a A1.

Tak ať nám tento nový pomocník dobře slouží. Bude ho potřeba, protože jsme právě dokončili stavbu házedel pro podzimní část sezóny a před námi všemi je stavba výkonnějších větroňů A3, se spoustou překližkových dílů.

Z. Hykš

Jejda, jejda, tak už i v Mladé Boleslavi jsou problémy. Ve středu 8. května zde pan Martínek pořádal modelářské závody nazvané „Jarní mladoboleslavská“. Kategorie házedel, větroňů A3 a gumáčků P30 pak doplňoval pan Jiránek vloženou soutěží modelů F1H a F1G. Tedy měl doplnit. Proč se tak nakonec nestalo, je docela smutné vysvětlení. Vítr bohužel foukal v tak nevhodném směru, že jsme se museli přesunout od dráhy, na které probíhal silný letecký provoz o kus dál k dráze druhé. Odtud ale vítr zanáší výkonnější modely na pozemky nepříjemného holandského zemědělce, který prý po nich střílí a pokud přistanou na jeho pozemek, vyžaduje odškodné za vzniklé škody na porostu. Bude to asi stejný škrt jako všichni naši obchodní partneři z Holandska, kvůli kterým je u nás ve firmě velmi populární rčení: „Co Skot zahodí, to Holanďan zvedne“. Jako zahrádkář amatér chápu, že nikdo není nadšen, když po jeho poli běhá stádo modelářů, ale neumím si představit, že bych někde v Holandsku střílel po modelech a nebo je zabavoval do vyplacení náhrady škod za zdupaný šnytlík. V praxi to bohužel znamenalo, že se zcela zrušila soutěž pořádaná panem Jiránkem a zůstaly jen Martínkovic kategorie házedel, větroňů A3 a po chvíli váhání a dohadování i P30. Popisované problémy ale nejsou spojené jen s jedním letištěm či zemědělcem urputně hájícím své polnosti. Takto jsme pronásledováni i jinde. S naším ideovým vůdcem Pepou Bartíkem jsme smutně konstatovali, že modeláři jsou čím dál častěji považováni za škůdce nebezpečnější jak Mandelinka bramborová či Plzák španělský a takto i potíráni.

Ale zpět k soutěži. Po obloze se honily poměrně dramatické mraky, které se občas roztrhaly a vykouklo sluníčko Ale ani jednou nesprchlo. Ta velice silná průtrž mračen nás potkala až při cestě domů kousek od Bělé pod Bezdězem. Chvílemi se vítr uklidňoval, takže nemodelářské počasí střídala krásná startovní okna. Do těchto oken jsme se museli trefit se šedesáti lety házedel a třiceti lety větronů A3. Ještě štěstí, že nemáme P30. Někdy se nám to povedlo, občas ale ne. Výsledkem byly poměrně rozhárané výkony, které ale na několik míst na bedně stačily. Nezbylo pouze na oba vedoucí.

Celá soutěž opět probíhala v klidu a pohodě a i na našem stanovišti panovala poměrně pokojná atmosféra, kterou narušilo jen několik drobných incidentů. Starší pan vedoucí chtěl postupně uškrtit všechny tři naše naděje ať již za dvouvteřinové házedlářské pokusy (strpět tři hody zkušeného modeláře házedlem vlevo by nedokázal ani ten nejmírnější vedoucí v Čechách), na poslední chvíli odvrácené pokusy o hod házedlem po směru větru, či šílený trysk nejmenovaného modeláře Honzy W. při startu svého modelu A3 do poměrně silného větru. Ale děti vědí, že to s tím škrcením nemyslím až tak moc vážně a i ostatní modeláři si za ta léta již zvykli, že nejhlučnější na závodech bývá ta banda z Vilémova.

Opět jsme v klidu dohledali ulétlé modely, sbalili, zlikvidovali zbytky řízků a počkali si na vyhlášení výsledků. Jak již bylo řečeno, zbylo i na některé z nás. S kolegy z ostatních klubů jsme se tentokrát loučili trochu vřeleji. Byla to pro nás poslední soutěž jarní části sezóny a tak se uvidíme opět až na podzim, konkrétně v České Lípě na našem Žuchu. Poděkovali jsme ještě hlavnímu pořadateli za hezkou soutěž a vyrazili k domovu. Za slušné výkony jsme děti v Rumburku odměnili zmrzlinou. Odrazili jsme při tom několik dalších dotazů, zda v pátek nebudou špekáčky a létání s RC. V dílně jsme vyložili náklad a vydali se domů na pozdní oběd.

Výsledková listina ZDE

Z. Hykš

Vskutku je tomu tak. I ve Vilémově jsme měli skokanský můstek. Dokonce dva a v minulosti se na něm odehrála spousta oficiálních závodů. Jenže pořadatelé zapálení pro tento sport vymřeli, můstky zchátraly a tak nakonec musely být strženy. Svahy zarostly stromy a keři a vzniklo tak místo vhodné pro pořádání táboráků. A nejenom táboráků. Přilehlou louku využívají nedaleko bydlící kluci Blaschkovi a to až do doby, než na ni místní zemědělec vypustí stádo zvědavých přežvýkavců. To pak je s létáním konec. V pátek 3. května jsme tyto prostory obsadili my, modeláři. Rozhodnutí bylo rychlé – tentokrát do dílny nepůjdeme. Venku nefouká, je krásně, půjdeme si proto zalétat. Petr rychle nabije baterie pro všechny naše RC modely, zatímco druhý pan vedoucí obstará špekáčky a něco k pití. Přesun z dílny problém nedělá – k můstkům to máme zhruba 300 metrů. Takže již půl hodiny po zahájení schůzky jsme rozdělávali oheň a o kus dál majitelé sestavovali své RC modely. Sešly se nakonec čtyři. Obojího (špekáčků i létání) si všichni užili do sytosti. Došlo i na vzpomínky a zážitky pánů vedoucích s tímto místem. A že se toho nakonec prozradilo – jedna školní aktovka ztracená v soutěži, komu se ze svahu dokutálí nejdále, dvě zlomené ruce, z toho jedna naší nejúspěšnější modelářky tety Jitky i několik tělesných exekucí za opakované nedovolené vniknutí do již uzavřených prostor skokanských můstků. Takže děti se utvrdily, že i páni vedoucí byli kdysi také obyčejní kluci. A protože baterie již byly vybity, špekáčky snědeny a hrozilo, že děti pořádající soutěž o nejrychlejší výběh a seběh svahu rozšíří výše uvedený seznam zraněných, tuto akci, jako velice úspěšnou jsme ukončili. Ještě cestou zpět do dílny jsme čelili zvídavým dotazům, jestli příště půjdeme znovu. Asi ne, musíme ještě něco do prázdnin postavit. A určitě bude příští pátek pršet.

(A také že pršelo!)

Z. Hykš

Této soutěže jsme se zúčastnili opět po dlouhé době. Původně jsme ji ani neměli v programu. Přišel s tím druhý pan vedoucí – jednak si konečně zalétáme i my, jednak se přesvědčíme, zda děti potvrdí zlepšené výsledky, které předvedly na právě absolvovaných krajských přeborech. A protože je Mladá Boleslav relativně nejblíže (nějakých 110 km) a z dřívějška jsme si pamatovali, že soutěže zde pořádané měly dobrou úroveň, vyhrála to „Jarní větrná“. Ta je vlastně exilovou soutěží. Pořádají ji modeláři z Mnichova Hradiště a okolí (např. Honza Hofman, pocházející podle jeho vlastních slov z Kněžmosta), pro které dlouhou dobu bylo domovské letiště v Hoškovicích. Ale pro ne příliš dobrý přístup nových majitelů letiště k modelářům došlo k přesunu do zmíněné Boleslavi.

Při nástupu jsme konstatovali, že letošní ročník této soutěže neplní své tak trochu obávané jméno. Příliš nefoukalo a takto to vydrželo až do úplného konce. Jen se vítr trochu měnil a my se hned po nástupu přesunuli na druhou stranu letiště. Některé modely sice zalétaly až na dráhu, na které panoval poměrně čilý ruch, ale nakonec jsme velkým aeroklubákům nezadali žádný důvod ke stížnostem. To jeden z modelářů se vrátil velmi rozezlený, protože jeho model, který přistál na nedaleké silnici, přejel přes celé křídlo jeden nepřející motorista. Prý zcela záměrně.

My jsme docela dobře zalétali kategorii házedel. Je vidět, že kluci přes zimu vyrostli a s dobrými modely ta třístovka není pro Petra Blaschku, Martina Hájka a Honzu Weisgerbera nedosažitelná.

Zato v kategorii A3 jsme byli trochu nemile zaskočeni chováním našich modelů. Ty byly seřízeny do téměř bezvětří a velmi teplého počasí, které panovalo na letišti v Rochově. Zde bylo chladněji a hlavně víc foukalo. Takže jsme museli své modely chvíli seřizovat, někdo i úvodní let pokazil, ale závěr soutěže již byl opět v pořádku.

Za naše výkony jsme dostali i nějaké ocenění, ale tentokrát zmíním hlavně pana vedoucího Blaschku, který svým klasickým stylem zvítězil v seniorské kategorii házedel, přičemž za sebou nechal spoustu velmi kvalitních házedlářů včetně vyhlášených diskařů.

Po skončení soutěže jsme v klidu sbalili a počkali na vyhlášení vítězů. Pan vedoucí byl spokojen, že vedle dirigování dětí a vlastního létání v kategorii A3 zvládnul také několik fotografií pořízených během soutěže. A jelo se domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš