Tabulka nejlepších dosažených výkonů volných modelů ke stažení ZDE!
Tabulka nejlepších dosažených výkonů halových modelů ke stažení ZDE!
Tyto výsledky byly zároveň doplněny do tabulek nejlepších výkonů členů LMK ZDE!
V závěru roku se obvykle bilancuje. Takže i tuto soutěž si dnes vyhodnotíme tak trochu statisticky:
– závodů se aktivně zúčastnilo 23 modelářů, což je oproti loňskému roku o šest modelářů méně. Někteří z loňských účastníků již dali přednost zlepšeným sněhovým podmínkám a vyrazili do hor na lyže, resp. za silvestrovskými oslavami. Jiní se prý zalekli předpovědi počasí slibující v celém Ústeckém kraji náledí. Byly to ale zbytečné obavy. Všichni, i ti nejvzdálenější, dorazili naprosto bez problémů. Nesněžilo a tak doufáme, že i cesta zpět proběhla v klidu. A také jsme si asi tak trochu konkurovali s modelářským Silvestrem v Doksech. Dvě soutěže během jednoho víkendu (spojené s povinnými přípitky na úspěchy v novém roce) jsou na jednoho asi moc.
– něco málo se vypilo, snědlo se všechno. Včetně „sponzorských darů“ v podobě zákusků paní Suchardové a pana Bartíka a ovoce dodaného vilémovským panem Migou. Distribuci sponzorských darů a obsluhu improvizovaného baru zajišťovala paní Blaschková. Všem moc děkujeme.
– nejvzdálenějšími účastníky byli pánové Dlouhý a Procházka z Karlovarského kraje a z druhého směru zástupci YMCA Liberec, otec a syn Budaiovi.
– Vilémovské modeláře, kteří se zúčastnili téměř všichni, podpořili jejich rodinní příslušníci. Někteří aktivně, pomocí s organizací soutěže, jiní alespoň fanděním z balkonu.
– za vilémovské spoluobčany se dostavili dva diváci. Nutno zdůraznit, že se asi dobře bavili, protože vydrželi až do úplného konce soutěže.
– i přes trochu menší účast měla soutěž dobrou sportovní úroveň. Do žebříčku přibyla spousta výkonů dosažených v obou kategoriích. Z Vilémováků to byli tři házedláři a všech pět gumáčkářů.
– v interní soutěži o nejlepšího předsedu žákovských modelářských klubů ve Šluknovském výběžku (jsme tu celkem dva), jsem v kategorii házedel zvítězil já, v gumáčcích mi to pak varnsdorfský pan Bartík vrátil.
– velkou výhodou vilémovské sportovní haly je, že nekrade modely. Zaregistrovali jsme spoustu gumových svazků přetržených při natáčení, jeden model explodující vinou přetrženého svazku těsně po startu, dva nebo tři upadlé vrtulové listy, ale viset na konstrukci haly nezůstalo nic. Všichni si své modely, byť v různém stavu rozkladu, odvezli zpět domů. Nic jim tedy nebrání zúčastnit se 21. února 2015 dalšího ročníku naší soutěže. Snad už se konečně dohodneme na názvu – bude to Halový Žuch.
Zdeněk Hykš
Jako obvykle, jsme na začátku prosince vyrazili do děčínské sportovní haly na soutěž halových modelů „Vánoční rampouch 2014“. Hala je to krásná, prostorná, do které se vejdeme i my, co máme problém s kroužením našich házedel. Navíc oceňujeme, že v posledních několika ročnících má tato soutěž rychlý spád, bez dlouhého zdržování, což připisujeme novým tvářím v organizačním týmu v čele s Vítem Privarou.
Abych si ale také trochu rýpnul – strašákem v této hale jsou světelné panely pod stropem haly, které spolehlivě fungují jako lapače modelů. Ten, kdo jednou bude tato světla čistit, si bude moci otevřít modelářskou burzu a nebo několik let soutěžit ve spoustě halových kategorií. Toto ale pořadatelé ovlivnit nemohou. Na druhou stranu bychom se přimlouvali za malou úpravu výsledkové listiny. Chtělo by to seřadit soutěžící podle dosažených výsledků a doplnit povinné údaje o soutěži – třeba jména časoměřičů, sportovní komise a ředitele soutěže. Takhle ani nevíme, komu za tuto soutěž poděkovat.
Starší vedoucí klubu se tentokrát této soutěže z různých důvodů nezúčastnili. Naši výpravu vedl pouze pan Petr Blaschka, který svůj pověstný klid nejspíš přenesl i na své svěřence. Naše děti v hale nelétají špatně, tuto sobotu v Děčíně to ale bylo obzvláště pěkné. Určitě to ale bude také tím, že se v házedlech projevila naše cílená práce s dětmi. Neustále s druhým panem vedoucím hledáme nové materiály a vhodné modely letadel, které pak na naše doporučení děti staví. Uhlíkové kompozity zvládnout nehodláme, protože jsou příliš náročné materiálově i stavebně. Takže jsme nakonec dospěli k modelům polystyrénovým. Co se týče tvaru a velikosti, kupodivu vítězí modely velmi podobné těm venkovním. Ne nepodstatným vlivem je, že s postavenými modely také pravidelně trénujeme v naší hale. A také nám kluci přes léto opět zesílili. A jak to tentokrát dopadlo? Potěšili naši dva nejzkušenější, kteří se již několikátou soutěž přetahují o titul klubového rekordmana mezi žáky. Martin s Petrem mladším obsadili stupně vítězů, ale ani Honza s našim nováčkem Jakubem nezalétali špatně.
Co se týče gumáčků, je to s těmi našimi poslepovanými invalidy trochu složitější. Moc to seřídit neumíme a ani s gumovými svazky si příliš nerozumíme. Asi je to také o štěstí – v sobotní soutěži zvítězil náš Honza, kterého bychom šetrně nazvali naším nejbleskurychlejším stavitelem modelů. Třetí byl Martin, stavitel modelů rozvážný, zatímco Petr, majitel gumáčků nejpreciznějších, se na stupně vítězů vůbec nedostal. A pak se v tom vyznejte. Jak je ale z výsledků vidět, stačí to na rovnocenné létání s našimi soupeři, ovšem pro přechod do seniorské kategorie plné modelářů stavějících a létajících s přímo hodinářskou zručností, by to bylo málo. Naštěstí máme pana vedoucího Blaschku, který na modelech neustále něco nakrucuje, při soutěžích zpovídá soupeře ochotné podělit se o své zkušenosti a vše si pilně poznamenává. Však je jeho zápisníček plný.
Ale abych skončil trochu optimisticky – dosažené výkony se mi moc líbily a jsem na naše děti velice pyšný. Však jsem také, ještě než výprava dorazila domů, obdržel od našich soupeřů jeden pochvalný telefonát. A doufám, že podobných úspěchů dosáhneme 27. prosince i v naší, byť trochu těsnější hale.
Zdeněk Hykš
V sobotu 22. listopadu 2014 uspořádali varnsdorfští plastikoví modeláři v městském informačním centru výstavu svých výtvorů. Většinou se jednalo o modely letadel, k vidění ale byly i modely automobilů, obrněné techniky a zahlédli jsme také několik lodí a dokonce i parní stroj.
Řeklo by se, co na takové akci dělají příznivci volného letu, jako jsme my a nebo kolegové z modelářského klubu YMCA Liberec. Vysvětlení je prosté. Výstavu pomáhal pořádat náš ideový vůdce, totiž pan Ing. Bartík, který využívá každé příležitosti k prezentaci všech klubů Šluknovského výběžku a „blízkého okolí“, které se zabývají prací s dětmi. Ve výstavním sálu vymezil prostor jen pro nás „volňáskáře“ a vyzval nás, abychom jej zaplnili svými modely. My jsme ve všech třech kategoriích představili modely, které se nám při práci s dětmi velice osvědčily. V házedlech to byly jednoduché házecí kluzáky pocházející ještě z mého dětství, přes Čížkovu Vlašťovku až k největšímu modelu, který představuje u nás v poslední době velice populární Whomera. V kategorii A3 to mají děti také jasně vykolíkované – nejprve staví téměř nezničitelné Gino, pak následuje stavebnicové HoHo a nakonec přichází na řadu výkonný Šoumen. Nejšikovnější modeláři zvládnou i kategorii F1H. Zde volíme nezapomenutelnou Andulku II Tondy Tvarůžky, po které přichází sice starší, ale stále velice výkonný model MIKI II. Vystavené modely jsme doplnili fotografiemi našich svěřenců z dob jejich začátků i snímky letošními. A jak bylo patrné, kolegové z Liberce zvolili podobný způsob prezentace.
Samozřejmě jsme si také prohlédli vystavené plastikové modely. Vždyť každý z nás má doma v nějaké vitrínce několik takových modelů a rád si porovnal svou dovednost s uměním plastikových profesionálů.
Ve vedlejší místnosti, což je modelářská dílna varnsdorfských modelářů, si naši svěřenci vyzkoušeli stavbu papírových házedel a pokusili se porazit pana Bartíka v šachu. Nepovedlo se to na letním táboru, nezdařilo se to ani nyní. My starší jsme využili výstavky k diskuzi s modeláři, které potkáváme během celého roku, ale také k setkání s kolegy, které jsme neviděli třeba i několik let. Pak jsme udělali několik společných fotografií na památku, rozloučili se a vyrazili domů na oběd.
Zdeněk Hykš
A je to tady – jedeme do Tábora na mistrovství České republiky. Ještě před odjezdem jsme zaznamenali v řadách kvalifikantů dvě ztráty. Junior Adam Trojan se definitivně přesunul od modelářů do sdružení „Kozí dech“ (upřesňuji – mezi ctitele mopedů) a mladší žák Honza Weisgerber prý zapomněl, že se tento víkend něco takového koná. Proto si naplánoval jinou akci. Zbyli nám věrní Petr Blaschka s Martinem Hájkem, které po dlouhé době doplnila juniorka Lucka Raichartová. Zatímco oba prvně jmenovaní ještě navštěvují základní školu a mohou se modelařině věnovat v podstatě bez překážek, Lucie dojíždí na studia až do vzdáleného Turnova a náš kroužek prostě nestíhá. Ve chvíli, kdy v pátek přijíždí domů, my již v modelářské dílně uklízíme. Ale na přebory, si na rozdíl od Honzy čas udělala.
Do Tábora to máme přes půl Čech a tak si řidiči obou vybraných vozů vymínili řádný odpočinek. Vyrazili jsme proto již v pátek 19. září po obědě a navečer se ubytovali v táborském domově mládeže. Ubytování příjemné – pan vedoucí Sucharda při výběru opět osvědčil dobrý vkus. Povečeřeli jsme z hojných domácích zásob a šli spát. Budíček druhý den byl již v půl sedmé ráno. V klidu jsme posnídali, provedli ranní hygienu a vyrazili na všechovské letiště. Nikdy jsme tu nebyli a navíc padla silná mlha. Přesto jsme letiště ve Všechově našli bez problémů. Zaregistrovali jsme se a čekali, až se podmínky zlepší. Mezitím samozřejmě proběhl slavnostní nástup účastníků těchto závodů. Nástup byl zpestřen emotivním vystoupením jednoho z pořadatelů, který obhajoval vloženou soutěž házedel mladších žáků – tzv. Dražický pohár. Na otázku, „kdo z vás dělá něco pro to, aby mladší žáky neodrazovaly společné starty s žáky staršími“, jsme neodpovídali, protože to byla otázka řečnická. Byť se nás trochu dotkla. My na našich soutěžích v kategorii házedel, kde je věkový rozdíl nejmarkantnější, dělení na mladší a starší žáky důsledně provádíme spoustu let a pokud cítíme, že velká účast bude také ve větroních, žáky rozdělíme i zde. A co víc, při našich soutěžích pamatujeme i na nejmladší soutěžící, kteří se neumístili na stupních vítězů diplomem nebo alespoň malou sladkostí. Stačí si projít jakoukoliv naši výsledkovou listinu, abyste si ověřili, že to tak skutečně je. A nemyslím, že jsme v tom nějak výjimeční. Stejně tak se chovají i kolegové v sousedních klubech z Mikulášovic a Varnsdorfu a věřím, že i na spoustě jiných soutěží je tomu také tak.
Než ale došlo k vzájemnému škrcení vedoucích, naštěstí se mlha rozplynula a mohlo se začít soutěžit. Tuto sobotu, jsme měli, jako již poněkolikáté v tomto poněkud zvláštním závěru léta, velké štěstí na počasí. Zatímco optimisté předpovídali, že zmokneme v průběhu čtvrtého a pátého kola, pesimisté byli přesvědčeni, že pršet bude po celou soutěž. Nakonec zvítězili superoptimisté, protože jsme nezmokli v podstatě vůbec, přestože od konce kola třetího se po obloze honily výhružně vyhlížející mraky. Páté kolo proběhlo velmi svižně, protože v té době jsme již byli ze dvou stran obklíčeni bouřkou, na letišti se prudce ochladilo a foukal silný vítr. V polovině posledního kola na ploše zbyly pouze kolíky vyznačující jednotlivá startoviště.
Jak jsme dopadli my? Pan vedoucí Blaschka to vyhodnotil slovy: “jako obvykle na velké soutěži“. Naše děti mají zřejmě před velkými závody jakýsi ostych. A to nemluvím o tom, že zklamali i vedoucí. Několikrát odstartovali své svěřence ve chvíli, kdy kolem nás snad vůbec nebyl žádný vzduch. Modely padaly jako kámen a naše výkony se dvacítkami a třicítkami jen hemžily. Jednu chvíli s námi za to Martin ani nemluvil. Opravdu umíme létat lépe. Kdybych měl být konkrétní, tak kategorii A3 jsme úplně zazdili a v házedlech to také nebyla žádná sláva. Sedmé a dvanácté místo sice nejsou k zahození, ale my tajně doufali v první pětku alespoň jednoho z nás. Jistou náplastí bylo ocenění Lucie jako neúspěšnější juniorky v kategorii házedel. No ale oklepali jsme se z toho. Nezmokli jsme, se soupeři z celé ČR se popasovali a se známými, které celý rok nevidíme, poklábosili. Ještě na letišti jsme spřádali plány co udělat, aby to příště bylo lepší. S touto partou máme k dispozici ještě nejméně dva další pokusy.
A šlo se opět bydlet do domova mládeže, protože jsme si naplánovali návrat domů až v neděli. Vyrazili jsme dopoledne těsně před desátou. Cestou jsme se zastavili v leteckém muzeu ve Kbelích. Zatímco můj návrh navštívit nějaký hrad či zámek byl jednomyslně přehlasován, proti kbelskému muzeu neměl nikdo nic. Strávili jsme zde příjemné dvě a půl hodiny. Pak jsme pokračovali přímo na sever. Maminkám a tatinkům jsme jejich robátka vrátili před šestou hodinou večerní. Nejvyšší čas dopsat úkoly a připravit se na pondělní vyučování. I když jsme celé MČR rozložili do tří dnů, bylo to velice úmorné. Myslím, že v neděli večer nikdo neponocoval.
Zdeněk Hykš
Při naší soutěži jsem si pochvaloval, jaké jsme měli krásné počasí. Ale snad ještě větší štěstí měli mikulášovičtí kolegové o týden později, tj. v sobotu 13. září, opět na letišti Aeroklubu Česká Lípa. Celý týden se po obloze honily mraky a chvílemi i dost silně pršelo. Také předpověď nebyla kdoví jak příznivá. A k tomu toho třináctého. Ještě při odjezdu od naší klubovny slabší povahy zvažovaly, jestli by nebylo lépe doma v posteli (ty nejslabší povahy to dokonce uskutečnily a k odjezdu se nedostavily) a ani hustá mlha a drobné mrholení nenaznačovaly, že jsme se rozhodli správně. Po překonání hřebene Lužických hor ale došlo k rapidnímu zlepšení. Ve Svoru již byla krásná viditelnost, nepršelo a před Českou Lípu jsme se dočkali prvního sluníčka. To nám s drobnými přestávkami svítilo po celou soutěž. Pršet začalo zase až v neděli nad ránem. Na letišti moc nefoukalo a tak snad jedinou výhradu můžeme mít ke směru větru. Foukalo přímo na nedaleké olšové stromořadí. To za ta léta, co do Lípy jezdíme, silně prořídlo, ale i tak představovalo pro naše modely nepříjemné síto. Odhaduji, že zhruba deset modelářů se procvičilo v lezení na stromy. Zážitek umocněný tím, že kmeny olší nejsou pro šplhání nejvhodnější.
Jak jsem zmínil výše, tentokrát nás příliš nebylo. Vešli jsme se do jednoho auta. Martin Hájek na náš popud pojal Mikulášovické házedlo jako přípravu na MČR. Během soutěže zkoušel, který model je nejlepší a tak dosažený výkon v házedlech za tím z našeho Žuchu trochu pokulhával. Jakub Smělík, který se zúčastnil teprve své druhé soutěže, spíše sbíral zkušenosti. Zkušeností na rozdávání má naopak pan vedoucí Blaschka. Tentokrát ho příliš neomezovala starost o naše svěřence a tak se mohl plně věnovat svým modelům. Příjemný je především výkon v kategorii házedel. Já už toho moc nenalétám. Poté, co mě začali přelétávat i naši nejmladší, jsem uznal, že nejlépe mi jde kibicování. Pasoval jsem se tedy do role nelétajícího manažera. Ostatních soutěžících bylo na ploše „tak akorát“, takže celé Mikulášovické házedlo spělo v příjemné a klidné atmosféře k vyhlášení výsledků. To proběhlo jako obvykle před klubovnou. Luboš Paťha rozdal diplomy, ceny, my jsme mu poděkovali a pelášili jsme domů s vědomím, že příští týden nás již čeká Mistrovství republiky mladých modelářů v Táboře.
Zdeněk Hykš