Pršelo, ale na tuto soutěž bychom snad museli přijet i kdyby vypuklo zemětřesení. V zimě jsme totiž lobovali za oddělení této soutěže od přeboru mládeže Ústeckého kraje. Argumentovali jsme, že pokud to náš Pepa nerozdělí, bude mít v seniorských kategoriích daleko menší účast, protože dospělí se budou věnovat dětem a na sebe jim nezbude čas. To by bylo nesolidní – první si pro sebe vyhádáme soutěž a pak na ni nepřijedeme. Tudíž jsme vyrazili, ale lehko nám nebylo. Opět pršelo, chvílemi i dost silně. I na parkovišti českolipského aeroklubu jsme zhruba hodinu čekali, než se počasí umoudří. Poslední kapky padly ještě dole na ploše, těsně před tím, než jsme začali vybalovat éra. Tmavé mraky na obzoru hrozily i nadále, ale naštěstí již nepršelo a ke konci soutěže jsme zahlédli i sluníčko. Teplo nebylo, ovšem nefoukal příliš silný vítr a tak to nakonec byla docela povedená soutěž. Přispěl k tomu i pořadatelský klub, který zajistil dostatek časoměřičů, díky čemuž měla soutěž rychlý spád. I my jsme vypomohli třemi pomocníky.

Co naši svěřenci? Na stanovištích házedlářů se tísnila spousta varnsdorfského dorostu. Dohodli jsme se proto, že začneme nejprve s větroni A3. Tam bylo daleko volněji. V podstatě jsme létali pouze my a kopidlnský Matěj Tichý. Pak jsme přešli na startoviště házedel, kde se to mezitím řádně vylidnilo. Ovšem mezi oběma kategoriemi se naši modeláři museli řádně občerstvit. Udělal jsem spoustu fotografií a později doma při jejich zpracování jsem zjistil, že pokud fotím nějakého přespolního modeláře a vzadu postává hlouček dětí, dost často jsou to naše, řízkem se živící děti. Trochu mi to vadí – i kdyby na obzoru zahrozila nějaká dešťová fronta, případně se na nás hnala bouřka, naši pohodáři v klidu dosvačí a teprve pak, řádně posilněni, budou pokračovat. V dešti, ve větru. Vzpomínám, jak se náš Martin Hájek mohl loni „na republice“ přetrhnout, aby stihnul odstartovat dříve, než se na dlouho zatáhne. Stihnul to a moc mu to v celkovém pořadí pomohlo. Ostatní toto neumí. Řízek od maminky má prostě přednost.

Soutěž jsme pojali jako přípravu na Přebor mládeže Ústeckého kraje. Hlavně Jakub, který na Přeboru kraje Středočeského chyběl, si měl českolipské letiště řádně odzkoušet. Ostatní již jen trénují, protože v Panenském Týnci byli stoprocentní a mají splněno. Pokud trochu pozměním jeden slavný citát Vladimíra Menšíka, platí, že „jeden tréninkový let je lepší, jak půlhodinová teorie (v očích dětí spíš plané žvanění pana vedoucího) v dílně u tabule“. Zda měl trénink nějaký smysl, uvidíme za týden. Ještě jedna podařená událost stojí za zmínku. Po dlouhých letech opět dozrál jeden náš modelář do kategorie F1H. Petr Blaschka po dvaceti měsících (!) konečně dokončil svůj model MIKI II, jehož stavbu zahájil v srpnu 2014 na modelářském soustředění mládeže na Rané (jen pro pořádek – ostatní výtečníci zatím dospěli do stádia holé kostry křídla a polotovaru trupu). Bohužel, Petrova premiéra se musela o týden odložit, protože model „se zapomněl přibalit“. Nedá se nic dělat, na přeborech půjde Petr rovnou naostro.

K cestě zpět není třeba děti již tradičně nutit. I když je to do kopce, čeká je tam vyhřátá klubovna aeroklubu s hromadou smažených hranolků. To hrochovití vedoucí se do kopce drápou daleko obtížněji. Popíjejíce Colu jsme čekali na zpracování výsledků a vyhlášení těch nejlepších. I zde se varnsdorfští pochlapili (nebo spíš pobabili?). Martina a Monika Hofmanovy již během soutěže průběžně zpracovávaly výsledky, takže v klubovně již jen dopočítaly opozdilce a vypsaly diplomy. Šlo to „jako po drátku“. I na nás něco zbylo, takže jsme se v dobré náladě a poměrně brzy vydali na cestu domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Děti moje téměř vlastní – dobře jste létaly. Je sice pravda, že počasí dobrým výkonům přálo, (při souběžně pořádané Pražské lize jsme zaregistrovali spoustu rozlétávání) a naopak vám se občas něco nepovedlo, ale i tak jsem s vaším vystoupením spokojen.

A to jsme chvíli svoji účast zvažovali, protože předpovědi počasí nebyly nijak příznivé a s tím, jak se blížila sobota, se dokonce postupně zhoršovaly. Ale jak pravil pan vedoucí Blaschka, pojedeme a přinejhorším si alespoň trochu zatrénujeme. Vždyť modely A3 jsme drželi v ruce naposledy někdy v říjnu minulého roku. No vyrazili jsme, ale přesvědčen jsem příliš nebyl. Mrholení se v Děčíně změnilo dokonce v regulérní déšť, ale ten naštěstí brzy zeslábl a někde za Ústím už byla silnice úplně suchá. Do Týnce jsme přijeli o několik minut po zahájení soutěže. Zdržení způsobil jeden náš nejmenovaný svěřenec, který se z Vilémova vracel domů do Lipové pro průkaz totožnosti. Do Týnce to totiž máme nejblíže přes Německo, podél Labe a neradi bychom případné německé kontrole dokazovali, že to dítě bez dokladů je opravdu náš Honza Weisgerber. Pokud vynechám již tradiční rituál týkající se všech našich dětí, tj. „kde máš čepici, rukavice, holínky, pláštěnku, svačinu, pití……?, byla toto pro dnešní den jediná komplikace.

Soutěž jsme začali kategorií házedel. Každý z našich svěřenců sice nějaký ten let pokazil, ale všichni už mají natolik dobrou výkonnost, že to zbývajícími lety vykompenzovali. Kvalifikační limit splnili bez problémů. No a větroně A3 byla úplná pohoda. Všem to létalo od samého začátku, jako kdyby modely neležely pomalu půl roku v přepravních krabicích. Celá soutěž proběhla v klidu a pohodě. Nevybavuji si, že by bylo potřeba na někoho „zařvat“. Zato chladno bylo takové, že někteří dospělí, jen aby se zahřáli, dobrovolně pomáhali dětem s donáškou modelů.

Na vyhlášení vítězů jsme dokonce chvíli čekali, což dokazuje i série fotografií s pneumatikami. Momentky ze závodu se pořídit nepodařilo. Tentokrát jsem upřednostnil roli servismana před funkcí fotoreportéra. A také jsem si vzpomněl na kritiku našeho klubového ekonoma, že fotografie ze soutěže jsou stále stejné. Ono je to těžké – stejná letiště, stejní modeláři, stejné modely. Těžko vymyslet nějakou inovaci. Dnes tedy jen pneumatiky a nabíjení energie v nedalekém gotickém chrámu do rodinného alba.

Asi to není příliš výchovné, ale tentokrát jsme postup na MČR upřednostnili před dosaženými výkony. Na seřízení letadel a doladění formy máme teď spoustu času. I když na regulérní letiště to máme spoustu kilometrů a létání na místních pastvinách se nám zemědělci snaží zpestřit hnojením, doufám, že nějakou tu soutěž a spoustu tréninků do MČR stihneme.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Do Děčína jsme tentokrát vyrazili značně oslabeni. Chyběli naši nejlepší, totiž celá rodina Blaschkova, kterou skolil zákeřný virus. A také jsme dost spěchali, abychom byli na ploše ihned po otevření haly. Nějak se nám totiž nepodařilo předem potrénovat u nás doma. Musím říci, že tentokrát byl trénink tak vydatný, že do vlastní soutěže jsme vstupovali pouze s troskami ještě ráno pyšných házedel. Soutěž se svými „zbytky“ určitě nejlépe zvládnul Honza Weisgerber, zatímco Michal Jiřinec si to s Jakubem Smělíkem rozdali pouze o třetí místo. V každém případě nikdo z nás ani na chvíli nepomyslel na nějaký osobní rekord. Před příští soutěží, kterou bude nejspíš MČR halových modelů v Mělníku, se budeme muset vrátit k původnímu modelu přípravy. Totiž čtvrtečnímu tréninku, po kterém se v pátek při schůzce dá v dílně ještě ledasco zachránit.

A ještě větší obtíže nastaly při soutěži gumáčků kategorie A6. S druhým panem vedoucím Suchardou jsme se museli nejprve občerstvit a než jsme to pivo zdolali, první část modelů byla našimi výtečníky zrušena již při vyndávání z přepravních krabic. To znamená, aniž by mohly ukázat, co v nich je. Pak přišla část letecká. Musím přiznat, že tuto kategorii velice rád celou přenechávám Petrovi a zasahuji jen v případě, když je potřeba nějakého zlobila přetáhnout. Tentokrát to celé bylo na mě. I když uznávám, že Petr tu naši bandu dovedl k docela slušné samostatnosti. Což je dobře, protože já jsem se teprve v pátek večer narychlo učil, jak se skládá stolek se svěráčky, šťourací tyč, či kde jsou připravené gumové svazky. Nedávno nám v práci na dost dlouho vypnuli proud a já zjistil, že bez počítače se mohu maximálně tak koukat z okna. Ale soutěž bez Petra hodnotím jako ještě daleko horší problém. Gumové svazky praskaly při natáčení jeden po druhém, zatímco letící modely se rozpadaly ještě ve vzduchu. Dosahované výkony byly tragické a já se v jednu chvíli přistihl při myšlence, že se budu s tou hromadou špejlí a bídnými výsledky k tomu bát před Petrem vůbec ukázat. Naštěstí jsme se postupně zlepšovali. Ve druhé části soutěže naše modely začaly kupodivu létat vcelku disciplinovaně. Nevybavuji si příliš časté ozobávání stropu našimi gumáčky a jediný model, který se nám „podařilo“ pověsit na světla, nám vyšťoural pan Cinert. Michala s Honzou chválím, zatímco na Jakuba se musím trochu zlobit. Jak na svůj model nenaplácá několik gramů lepidla, není spokojen. Takže i v této kategorii nás bude před mistrovskými závody čekat spousta práce.

Co k ostatním soutěžícím? Celé Josefovské létání probíhalo v pohodě. Vybavuji si jediný protest a to vůči panu Dlouhému, konkrétně jeho nepředpisové obuvi. Pantofle s drápky prý nejsou povoleny. Já navíc protestuji proti přemíře reflexních prvků na oděvech soutěžících. Jako příležitostný cyklista vítám zákon předepisující tyto prvky mimo obec, snesu je i v obci, ale v halách mi vadí. Ony ty moje, už tak mizerné fotografie dost trpí odrážením blesku zpět do objektivu. Příště bych prosil něco méně blýskavého.

Vzhledem k tomu, že výsledky žákovské kategorie A6 byly vyhlášeny samostatně, ještě za světla jsme mohli vyrazit domů. A to za mohutného pošťuchování dvou kecalů na zadním sedadle auta. Honza s Jakubem byli k nezastavení a tak málem hrozilo, že je pan Sucharda v Bad Schandau vyhodí z auta a ten výjezd z města je nechá jít pěšky. Do kufru jsme jednoho zavřít nemohli, protože byl přecpaný našimi přepravními krabicemi. S jedním autem se těžko dá nějaký zasedací pořádek dělat, ale až pojedeme ve dvou a více vozidlech, budeme muset postupovat jak v té orientální hádance, při které skládáte velbloudy v karavaně tak, aby v ní mohli jít jak žrouti datlí, velbloudi, co nemají rádi ostatní velbloudy, tak i ti, co by si naopak rádi hryzli do velbloudáře. To znamená k panu Suchardovi do auta dát pouze hloubavé typy, zatímco ty divoké k Blaschkům, případně Weisgerberům. A rozhodně Jakuba oddělit od Honzy.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Ač docela hezké „příjezdové počasí“, setkalo se nás tentokrát oproti prosincové soutěži ve vilémovské sportovní hale zhruba o deset aktivních modelářů méně. Chybělo několik tradičních účastníků z řad dospělých modelářů a tentokrát se dostavilo i méně modelářů z řad varnsdorfského potěru. A naopak, přivítali jsme dva úplné nováčky. Soutěž se odehrávala za trochu spartánských podmínek. V pátek večer vyhořelo v hale několik osvětlovacích těles, takže hlavně po setmění zde byla trochu horší viditelnost. Shodli jsme se, že to nebyla velká překážka. To ta poměrně velká zima na ploše byla horší.

Bezpečnost především, ale protože pan správce haly ani trochu nenaznačoval, že má v úmyslu naši soutěž rozehnat, ba naopak, klíče nám dovezl osobně, neočekávali jsme žádné další komplikace. Tudíž žerty na téma, v jakém pořadí budeme co zachraňovat, byly opravdu jen platonické. A jak pravil pan správce, žádná škoda. Světla prý nebyla nijak spolehlivá a tak snad příště již na nás bude svítit něco modernějšího, výkonnějšího a bezpečnějšího. Několik majitelů letadel s teplem v minulosti poškozených modelů bude jistě také spokojeno. Co se týče zimy, je pro mě novinka, že teplota v hale se řídí nějakými tabulkami. Chápu, že čutálistům, tenistům či atletům se běhá lépe při teplotě 17°C. Ale my, pohybující se po ploše daleko rozvážněji, přeci jenom oceníme nějaký ten stupeň navíc. Na příště tedy dohodneme s provozovatelem haly, aby v ní alespoň tři, čtyři stupně přibyly.

Jak jsem zmínil výše, sešlo se nás soutěžících o trochu méně. Celková úroveň soutěže tím ale nijak neutrpěla. Spousta modelářů si opět zlepšila svá osobní maxima. A výkony těch nejlepších leze považovat za výtečné. Obě části, jak ta házedlářská, tak i ta gumáčkářská, proběhly rychle a bez jakýchkoliv zádrhelů či protestů. Dobré náladě opět přispěl bar vedený paní Blaschkovou. Tentokrát, s ohledem na zmíněnou zimu, převládaly nápoje horké nad těmi studenými.

V sedm hodin večer bylo hotovo. Vyhlásili jsme výsledky a vydali se do svých domovů s tím, že s většinou z nás se brzy setkáme v děčínské hale při soutěži Josefovské létání.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Přátelé, kamarádi, popis následující události je bohužel známý vám všem, co se v modelářských kroužcích (a nejen těch modelářských) staráte o dorost. Ten průběh jsme tak trochu očekávali, přesto jsme nakonec pocítili určité zklamání.

Den otevřených dveří, spojený s náborem nových členů, pořádáme každoročně. Tentokrát o něco později, protože jsme si nejprve museli své záležitosti vyříkat s novým Občanským zákoníkem. Teprve až po vyjasnění, za jakých podmínek budeme fungovat dále, jsme se rozhodli rozšířit své řady o mladé modeláře. Jako obvykle jsme informaci o náboru zveřejnili na stránkách Vilémovských novin a všude možně vyvěsili pozvánky na Den otevřených dveří. A protože víme, že většina našich spoluobčanů noviny nečte a do vývěsek se nedívá, nechali jsme se inspirovat kolegou Bartíkem a vyrazili za dětmi do školy. S dětmi jsme strávili příjemnou hodinku. Popsali jsme jim, co je u nás v kroužku čeká, pokud se rozhodnou stát se mladými modeláři. Úžas a nadšení jsme vzbudili několika lety halových modelů a zodpověděli spoustu dotazů. Nakonec jsme všem dětem vrazili do ruky pozvánku na Den otevřených dveří, který se konal o týden později a čekali, jaký bude výsledek.

Výsledek byl úplně stejný jako loni, či předloni. Tedy téměř žádný. Dostavili se rodiče se třemi děvčaty, zatímco kluci, jak pravil druhý pan vedoucí, zůstali doma čučet do svých počítačů. Celou akci jsme samozřejmě dokončili a přítomným rodičům (prarodičům) s dětmi a „zástupcům tisku“ představili činnost našeho klubu. Děvčata jsme nakonec pozvali na pravidelnou schůzku, která se konala o dva dny později. Dostavila se jedna.

Nic proti dívkám nemáme. Ostatně, sami jsme je spolu s chlapci mezi nás pozvali. I mezi nimi se najde výjimka, která chce místo panenek pečovat o modely letadel. Jenže za těch třiatřicet let, co to děláme, jsme v našich řadách měli tak tři děvčata, která to s námi chvíli vydržela a jen jednu supermodelářku. Nic naplat, modelařina je hlavně pro chlapy a ti jak se zdá, ve Vilémově žádní nejsou.

Když to shrnu, celkový efekt naší akce byl následující:

• trochu jsme si v dílně uklidili
• přivítali jsme v našich řadách jednu květinku. Ač teprve třeťanda, měli jsme pocit, že se ti naši starší modeláři tentokrát krotili ve výrazech a vůbec bylo v dílně tak nějak klidněji
• s panem vedoucím jsme přišli o jeden den dovolené, protože do školy jsme samozřejmě museli přijít dopoledne.

Slibuji, že se budeme snažit i nadále a doufám, že příště to vyjde lépe. Prý mají do školy nastoupit silné ročníky. Tak snad mezi nimi nebudou jen samé bábovky.

Z. Hykš

Zatímco první dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, dále už to tak pohodové nebylo. Následující termín, tj. v sobotu 23. ledna, panovaly v celé České republice nepříznivé podmínky. Bylo zataženo, z oblohy se sypaly hromady sněhu a ke všemu foukal silný vítr. Vidět bylo tak na dvacet kroků a proto jsme rozhodli o odložení naší soutěže. Myslím, že správně. Jenže o týden později to nebylo lepší. O co byla viditelnost lepší, o to zesílil vítr. I u nás v ďolíku se stromy ohýbaly pomalu až k zemi. Jak to asi mohlo vypadat o těch zhruba sto metrů výše na otevřených mikulášovických pláních? Rozhodnutí bylo jasné – další odklad. Šestého února následoval třetí řádný termín, kdy jsme již původně měli cyklus našich soutěží zakončit. Je to k nevíře, ale vítr opět převracel popelnice. Jenže tentokrát jsme závody neodložili, protože bylo jasné, že už příliš volných termínů nemáme. Dohodli jsme se, že toto dvojkolo absolvujeme alespoň s dětmi. Děti, hlavně ty varnsdorfské, se na poli opět jen hemžily. I tentokrát jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů, takže jsme alespoň netrpěli dlouho. Někteří účastníci odvážně vystoupili o několik desítek metrů blíže k lesu, do volného prostranství, většina se ale kryla za hustou řadou smrků rostoucích na kraji statku rodiny Borských. V konečném důsledku ale bylo vcelku jedno, kdo kde stojí. Turbulence byla ohromná a každý, kdo letěl více jak deset vteřin, se hezky prošel. Mnohdy se vracel s rozbitým modelem. Tak alespoň, že nám děti nemrzly. Dospělí modeláři většinou vyřešili situaci tak, že vůbec nepřijeli, Standa Rudínský zvolil asi zhruba o „deset čísel“ menší modely házedel, než používá normálně, zatímco náš Petr Blaschka vytrpěl pouze jedno kolo, během kterého několikrát lezl pro svůj model na zhruba kilometr vzdálené stromořadí. K dalšímu kolu již nenastoupil. Bylo jasné, že výsledky tohoto dvojkola se většině modelářů budou škrtat.

Odložené třetí a čtvrté dvojkolo jsme nakonec odlétali o týden později. Naštěstí nám počasí ukázalo svoji hezčí tvář. Tentokrát bylo vše tak, jak má být. Sice bylo zataženo, teplota těsně nad nulou, ale foukalo jen trochu a krásně to nosilo. Myslím, že si zalétali nejenom velcí modeláři, ale dobrý pocit z letů delších deseti vteřin zakusila i spousta Bartíkovic potěru. Soutěž proběhla v pohodě a již těsně po dvanácté hodině jsme se všichni odebrali do naší modelářské dílny, kde jsme zpracovali a vyhlásili celkové výsledky. Málem jsme se tam všichni ani nevešli. Nejlepší modeláři obdrželi diplomy a krásné ceny, na kterých se podílely všechny tři pořádající kluby. Drobného ocenění se dostalo i na mladé modeláře mimo stupně vítězů. Pro zmrzlíky se podával horký čaj, otužilci popíjeli minerálku. Dospělí neřidiči se decentně osvěžili něčím ostřejším na zahřátí.

Snad se nakonec tento, jak upřesnil náš kronikář Luboš Paťha, dvacátý třetí ročník, povedl. I když vnitřně cítím, že patřil mezi ty náročnější. Když shrnu termíny, dvě dvojkola byla v pořádku, třetí se konat nemělo. Jenže ten tlak na termíny byl neúprosný. Pokud bychom si vypůjčili citát z jednoho slavného českého filmu, lze říci že: „tento (a několik předchozích) způsob zimy, zdá se mi býti trochu nešťastným“. Prostě ať si říká kdo chce, co chce, oteplování máme zde a podle toho tak ta zima vypadá. A bude vypadat i do budoucna. Rozhodli jsme se proto bojovat s časovou tísní tím způsobem, že přejdeme ze čtrnáctidenních rozestupů mezi soutěžemi na rozestupy týdenní. Tím získáme více prostoru pro případné přesuny a snad pak dokážeme odlétat za rozumných podmínek všechna tři dvojkola. Věřme tedy, že se nám to podaří a dvacátý čtvrtý ročník Nejsevernějšího házedla 2017 proběhne v menším stresu než ten letošní.

A teď už se můžeme soustředit na „větší“ soutěže, kterými budou Pepova jarní, Krajské přebory a v závěru jarní části sezóny námi oblíbené soutěže na Mladoboleslavsku.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš