Nejprve něco k počasí. Ačkoliv letos naši rosničkáři tápou obzvláště často, tentokrát se trefili dokonale. Již tak vysoké noční teploty se někdy kolem deváté přehouply přes dvacet stupňů a během dne pomalu narůstaly. V půl třetí, ,kdy jsme opouštěli soutěžní plochu, jsme na našich „špiónech“ naměřili konečných 29°C. K tomu foukal jen mírný vítr do 4 m/s. Po ranním rozhodování, kam dnes bude foukat, si nakonec vítr vybral směr k hangárům. Ředitel soutěže, tedy já, byl tomu rád, protože nemusel neustále nervózně pokukovat po přistávací ploše, zda se tam neloudá některý ze soutěžících. Na přistávací dráze dnes panoval docela čilý ruch. Někteří modeláři by s tím ovšem nesouhlasili. Tuším, že dvěma nešťastníkům zaletěly jejich modely do hustého lesa a bohužel již nebyly nalezeny. V obou případech se jednalo o gumáčky. Ztráta tedy byla dost citelná. Zřejmě zastávkoval determalizátor, protože ostatní gumáčkáři, ale i větroňáři v kategorii F1H přistávali v bezpečné vzdálenosti od kraje onoho lesa, o šedesátivteřinových házedlech či větroních A3 ani nemluvě.

Nyní k vlastní soutěži. Trochu jsme se obávali malého počtu časoměřičů. Den před závody nám totiž „vybouchlo“ pět časoměřičů přespolních a tři domácí. Letošního Žuchu se ale zúčastnilo méně soutěžících než obvykle (napočítal jsem 29 modelářů) a tak jsme to za pomoci dvou pomocníků z Mikulášovic a jednoho z varnsdorfského klubu v pohodě zvládli. Myslím, že nikdo dlouho na startu nečekal. Výkony byly „střídavě oblačné“. Někdo nalétal špičkové časy, někomu se dařilo méně. Však jsem si také při vyhlašování výsledků rýpnul. Především do starších žáků, které v kategoriích házedel a větroňů A3 tentokrát výrazně zastínili žáci mladší. Už by holomci měli při soutěži ukázat daleko více. Jestli ono to nebylo tím, že je tentokrát páni vedoucí nechali tak trochu svému osudu. Všichni tři vilémovští vedoucí totiž stáli na startovištích se stopkami v rukou a směřovat své svěřence proti větru, natahovat potlačené modely a provádět další rutinu jednoduše nestíhali. A také si tak trochu škodolibě mysleli, jen ať se hoši naučí samostatnosti.

Rozlétávání tentokrát nebylo žádné. Takže jsme se již v půl třetí přesunuli do klubového baru, kde jsme dopočítali výsledky a vypsali diplomy. V půl čtvrté se vrátili neúspěšní hledači ulétlých modelů a my přistoupili k vyhlášení výsledků. Soutěžních kategorií byla vypsána spousta a tak se dostalo téměř na všechny. Hlavně samozřejmě na děti, kterých máme, jak se zdá, méně a méně. A kdo nestál na pomyslných stupních vítězů, mohl si hrábnout do krabice pro něco sladkého. Děti byly s předanými poháry spokojeny a snad se i dospělým modelářům líbily naše pivní sklenice s motivem naší soutěže.

Celá soutěž, od nástupu při zahájení, přes vlastní létání, až po vyhlášení výsledků, proběhla bez jakéhokoliv problému. Až na pár výjimek všichni soutěžící setrvali až do konce, takže jsme se mohli důstojně rozloučit. Ne nadlouho – již příští týden se v České Lípě sejdeme znovu, tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Do podzimního cyklu soutěží volných modelů zbývá relativně spousta času a tak v dílně panuje při schůzkách mladých modelářů pohodová atmosféra. Nekonečné diskuze na téma, která spolužačka je hezčí, či naopak, který spolužák je větší blb, jen chvílemi narušují prosby vedoucích, že by bylo dobré také pokročit se stavbou nových modelů. Počítám-li dobře, tak třeba tu F1H MIKI někteří modeláři začali stavět na letním táboře na Rané v roce 2014 a „už se mohou pochlubit“ trupem a kostrou křídla. Tuto selánku na dvě nebo tři schůzky trochu narušila příprava na Mistrovství ČR halových modelů v Mělníku. Všichni odstranili šrámy na svých modelech, které utrpěly v zimě při soutěžích u nás ve Vilémově a v Děčíně. A světe div se, Michal dokončil halové házedlo, zatímco Jakub stihl postavit novou A6.

S opravenými modely jsme vyrazili v sobotu 11. června do Mělníku. Odjezd jsme načasovali tak, aby naše robátka měla jen půl hodiny na trénink. Všimli jsme si totiž, že zhruba po půlhodině koncentrace dětí polevuje a dosažené výkony nedokážou vyvážit vzniklé ztráty na modelech. Situaci trochu zkomplikoval Honza, který na sraz dorazil o dobrých dvacet minut později, málem ještě v pyžamu a s rohlíkem v ruce. Naštěstí cestou nenastaly žádné komplikace, takže jsme tento skluz v pohodě vyrovnali.

Jakuba, Michala a Honzu jsme již vzpomínal. Ve výpravě tentokrát chyběl velký Petr, který celý měsíc buduje v sousedním Německu kapitalizmus a tím pádem i malý Petr, který se zúčastnil rodinné oslavy. Naopak, potěšil nás junior externista Martin, který se sám ohlásil a na závody odjel s námi. Do závodů jsme tedy přihlásili tři žáky a jednoho juniora. Mistrovství ČR je vypsáno pro seniory. Samozřejmě se těchto závodů mohou zúčastnit i žáčci s juniory, kteří vlastní mistrovství nemají, musejí ale počítat s tím, že budou figurovat ve společné výsledkové listině. To je trochu demotivující, protože porovnávat se s mistry svého oboru je pro děti dost obtížné. Napadla nás i myšlenka, proč pro děti neuspořádat samostatné MČR jako třeba u volných modelů, ale je pravdou, že s ohledem na členskou základnu by vlastně nebylo pro koho jej pořádat. Na druhou stranu by pro děti mělo být povzbuzením, že se na ploše sobotních závodů setkali s řadou přeborníků v čele s Mistrem Kalinou a že to srovnání neskončilo ani trochu fiaskem.

Během soutěže v kategorii F1N (halová házedla) jsem měl sice několik jízlivých poznámek na téma slabší snídaně, protože Jakub s Michalem podle mého názoru házeli tak na tři čtvrtiny plynu, ale se třemi započítávanými lety jsem byl nakonec spokojen. To Honza s Martinem byli trochu přemotivováni a práskali letadla do vzduchu možná až moc energicky. Řekl bych, že se současnými modely je strop jejich možností o takových deset vteřin výše. Trochu to mrzí u Honzy, který se mezi žáky zařadil na druhé místo o pouhou desetinu sekundy za nejlepším.

Již podruhé mě na začátku soutěže v kategorii A6 obcházely mdloby. Stejně jako na jaře v Děčíně jsme ještě ani nezačali létat soutěžně a již došly gumové svazky připravené panem vedoucím Blaschkou a na řadu přišla železná zásoba skrytá v montážní krabici. A stejně jako v březnu v Děčíně, i tentokrát během prvního a druhého kola se děti jako mávnutím kouzelného proutku rapidně zlepšily. Přestaly trhat svazky a začaly létat. Každý z našich alespoň ve dvou letech překročil čas tří minut, což je pro nás určitá hranice kvality. Děti se netrápily tím, že s nimi létalo několik starších modelářů s výkony přes pět minut a plně se věnovaly interní klubové soutěži o nejlepšího gumáčkáře, kterou jsem vyhlásil. A moc mě potěšilo, že se to obešlo bez naschválností. Ba naopak, po celou dobu se sice navzájem špičkovaly, zároveň si ale i hodně pomáhaly.

Ve výsledkové listině jsme se podle očekávání ocitli v obou kategoriích v její druhé polovině. Tudíž na nás žádný diplom nezbyl. Rozhodli jsme se proto, že každému z našich účastníků věnujeme jakési poděkování. Ať mají na tyto vydařené závody nějakou památku.

Domů jsme vyrazili zhruba v půl osmé. Rozvezli jsme děti po okolí a šli spát, protože do desáté hodiny večerní již mnoho času nezbývalo. Takže haloví modeláři: nashledanou opět v prosinci v děčínské sportovní hale.

Ukázka poděkování ZDE!

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Po kulturně společenské stránce akce zdařilá, po stránce sportovní nikoliv. Již několik dní foukal velice silný vítr a předpovědi tvrdily, že v sobotu 8. května tomu nebude jinak. Varnsdorfští modeláři, se kterými jsem tuto situaci předem konzultoval, celé závody rovnou odtroubili. Sílu, směr větru a s nimi spojené komplikace odhadli zcela přesně. Já se proto pokusil změnit při páteční schůzce cíl sobotního výjezdu. V Litoměřicích pořádal Pepa Kubeš halovou soutěž. Byl jsem ale přehlasován, takže nakonec jsme vyrazili dle plánu do Boleslavi. Hlavním tahákem totiž byla návštěva leteckého muzea Metoděje Vlacha. I já se na něj těšil a tak jsem příliš neprotestoval.

Ještě kousek za Českou Lípou to vypadalo, že možná budeme mít štěstí. Vítr se zdál být docela mírný, ovšem na úrovni Doks již ohýbal stromy. No a po vystoupení z aut na letišti v Mladé Boleslavi to bylo všem hned jasné. Jde se do muzea. Škoda, protože pořadatelé se na soutěž dobře připravili. Milé byly i volné vstupenky do muzea, které jsme od pořadatelů obdrželi. Samozřejmě jsme je všichni využili. Mezi exponáty jsme strávili dobré dvě hodiny a pak jsme ještě s kolegy z ostatních klubů chvíli klábosili v místním baru. S Petrem jsme se shodli, že to stálo zato. Během závodů pořád s něčím pospícháme, staráme se o kupu dětí a s ostatními stačíme nanejvýš sem tam prohodit nějaké to slovo. Modeláři jsou vesměs příjemní, féroví lidé a proto mezi nimi máme spoustu kamarádů. Ocenili jsme proto, že tentokrát jsme s nimi mohli v klidu pohovořit, vyměnit si zkušenosti a i trochu zavzpomínat.

Poté se naše výprava rozdělila na dvě části. Jeden vůz byl obsazen počítačově závislými dětmi, zatímco ty méně šťastné, které se do vozu č. 1 již nevešly, musely s námi na hrad Houska. Ale myslím, že na Housce se nakonec líbilo všech účastníkům, nejenom nám vedoucím. Takže nakonec docela příjemný výlet.

Z. Hykš

Tak tato akce se příliš nezdařila. Mnichovohradištští modeláři po vyhoštění z letiště v Hoškovicích a několika ročnících své soutěže na letišti v Mladé Boleslavi, zvolili tentokrát plochu „modelářského letiště v Drahoticích“. Nikdy jsme tam nebyli a tak jsme byli zvědavi, o co se vlastně jedná. Našeho ideového vůdce a daleko zkušenějšího modeláře, pana Bartíka z Varnsdorfu jsem se dotázal, zda se skutečně jedná o plochu vhodnou pro volňáskáře. Odpověděl mi po Merkelovsku: „Zvládneme to“. Už toto mě mělo varovat. Při výjezdu z Mnichova Hradiště a proplétání se všemi těmi skalami po úzkých silničkách, jsem si položil otázku, kde se tady proboha dá létat. Stále jsem ale doufal, že půjde o nějakou rozlehlejší pastvinu o velikosti jako je třeba naše cvičná louka v Lipové. Jo prdlajs. Zlatá louka v Lipové. Jednalo se o uzounkou a krátkou nudli, jistě vyhovující RC modelářům, ale pro nás, ctitele volného letu, naprosto nevyhovující. Ke všemu modelářů zvědavých na novou soutěžní plochu bylo daleko více a tak na místě nevěřícně kroutili hlavami kolegové z Varnsdorfu, Liberce i Kopidlna. Hlavní pořadatel byl ten den ušetřen hned dvojích nepříjemností. Za prvé, všichni naši kolegové modeláři jsou slušně vychovaní, tolerantní lidé. Proto jsme tyto závody rozpustili v klidu. Žádné jedovaté výstupy se nekonaly, i když mohly. Už jen tím, jak velké jsou náklady na dopravu. Například nás to stálo tisícovku. A ještě větší problém by pro pořadatele nastal po útoku majitelů okolních polí. Všude kolem té nudle totiž rostla řepka a nebo obilí. Přes palec jsem spočítal, že při daném směru větru a počtu soutěžících, bychom se těmi poli prošli několiksetkrát. Kolem poledne by hlavní pořadatel byl propíchnut vidlemi. Jsem možná trochu jedovatý, ale v dobrém. Bude-li nějaké příště (při dohodnutém náhradním termínu o týden později, jsem na letišti v Mladé Boleslavi již nikoho z pořadatelů neviděl), doporučuji jinou soutěžní plochu.

Cestou domů jsme se zastavili v Mimoni na zmrzlině a o kousek dál se pokochali Ploučnickou průrvou. Nakonec si děti přeci jenom trochu zaházely, byť jenom „placáky“ při nácviku žabek na hladině Ploučnice.

Z. Hykš

Dlouho dopředu plánovaná akce se odehrála nedaleko od naší klubovny, na louce zvané „U Skokánku“. Dva dřevěné skokanské můstky jsme zrušili již dávno, místní název zůstal. Abychom si mohli zalétat, musí se sejít několik faktorů. Létáme samozřejmě v pátek, kdy se obvykle koná modelářská schůzka, nesmí příliš foukat a nesmí být vysoká tráva. To místní zemědělci neradi vidí, nehledě na to, že o plochu bychom se pak museli dělit se zvědavými kravami. I tak se raději předem majitelům polností ohlásíme.

Nejprve jsme absolvovali soutěž s malými házedly, které máme vždy připravené pro akce pro veřejnost, jako je například Dětský den a nebo podzimní drakiáda, kdy obvykle při nedostatku větru se svými modely zachraňujeme situaci. Kouzlo této soutěže spočívá v tom, že každý si svůj model vylosuje a musí s ním absolvovat pět kol. Dalších pět kol pak s modelem druhým. Záleží na každém, jak si vylosované házedlo seřídí. Jsem rád, že s přehledem zvítězil pan vedoucí Blaschka, který tak dětem znovu dokázal, kdo je v kroužku nejlepší modelář. Ostatní létali dost nevyrovnaně. Je vidět, že v seřizování modelů máme hodně rezerv.

No a pak jsme ustoupili až na buben bývalých můstků, kde jsme rozdělali na připraveném ohništi velký oheň,. A zatímco část modelářů opékala špekáčky, všichni se postupně vystřídali u pana vedoucího a alespoň na chvíli si zahýbali páčkami našeho letitého RC modelu. Je to původně větroň Špaček, na který jsme pomocí pylonu připevnili elektromotor. Pro méně zkušené modeláře ideální model, který při zapnutí elektromotoru snadno nabírá velkou výšku, odkud se pak rozvážně snáší k zemi. Vyzkoušeli si jej i oba naši nováčci, kteří s řízením RC modelů dosud neměli žádné zkušenosti.

Společenská úroveň akce byla trochu narušena tím, že jsme se sešli s podobnou akcí pořádanou dopoledne základní školou ve Velkém Šenově. Děti proto byly špekáčků brzy syty a připalovaly na ohni raději krajíce chleba. A pak také tím, jak se ti naši blbouni k sobě vzájemně chovají. Největší vejlupkové si navzájem dílem rozsedli, dílem záměrně rozbili kelímky a neměli pak z čeho pít oblíbenou Colu. O té rozkopnuté hořčici ani nebudu mluvit. Propagátor kolektivního ducha mezi mládeží, Jaroslav Foglar, by toto asi nerozdýchal.

Z. Hykš

Pohledem z okna, po vyvalení se z postele, bylo jasné, že dnes opravdu nezmokneme. Na nebi ani mráček, na teploměru minus pět. Bohužel, už trochu foukalo, což napovídalo, že varování o během dne zesilujícím větru až někam k 12m/s v nárazech, budou oprávněná. Však také hlavní pořadatel přeborů, pan Bartík, při nástupu zdůrazňoval, že velké kategorie by měli modeláři odlétat jako první s tím, že ta házedla na závěr předpokládaný vichr vždycky nějak zvládnou. No nakonec to tak zlé nebylo, ale přesto nezkušení modeláři měli v druhé polovině soutěže s prudkými poryvy větru velké problémy. (Pro pořádek – hlavní nápor větru přišel u nás ve výběžku až před půlnocí). Pochválit musíme opět pana Bartíka a členy LMK Varnsdorf. Pořadatelů se sešlo spousta, takže soutěž, podobně jako před týdnem, měla rychlý spád. My tentokrát zapůjčili dva časoměřiče.

Náš hlavní cíl byl pomoci Jakubovi splnit v kategorii A3 kvalifikační limit a totéž dosáhnout s Petrem v kategorii F1H. To druhé se podařilo, první nikoliv. Po celou dobu se Jakub pohyboval po ploše s výrazem štvané laně a tento výraz s blížícím se koncem soutěže zesiloval. Až mi ho bylo líto. Ale nedalo se nic dělat. Jakub rychle po svém vstupu do vilémovského klubu prokázal, že házení kamení není jeho silná disciplína. Od počátku to byl „větroňářský typ“. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Když někdo po zhruba dvou letech členství v našem klubu dospěje k jednomu modelu A3 Gino a z větroně F1H Miki po dvaceti měsících stavby leží na stole pouze kostra křídla, nemůže očekávat žádné pěkné výsledky. Opravdu jsme se snažili, ale tentokrát se Jakubovo Gino rozhodlo, že 180 vteřin dnes nepřekoná. No a házedla, to už bylo je smutné zakončení Jakubových letošních pokusů o republiku. Co let, to originál. Jakub je ale velký pohodář a tak si myslím, že neúspěšnou kvalifikaci přežije bez následků. Bohužel, v dílně se asi nic nezmění a tak možná se za rok dočkáme stejně jako letos moudra, kdy Jakub vzal týden před přebory do ruky nepotažené křídlo MIKI II a prohlásil, že tohle asi do přeborů dokončit nestihne. Jen pro vedoucí je to občas velký nápor na nervy. Petr větroň F1H zvládl v pohodě. Posledním soutěžním letem dokonce dosáhl svého prvního „ájedničkového maxa“. A protože se již dříve kvalifikoval i v házedlech a větroních A3, může si vybrat, jakou kategorii v Kožlanech vypustí.

Zaznamenali jsme i ztráty. Martin přišel o špičkový model házedla, přestože prokazatelně „kopnul“. Jenže v běhu za modelem se bál vstoupit na golfové hřiště, které mu leželo v cestě a než se prodral okolním lesíkem, model ztratil z dohledu. Hledali jsme ho ve třech možná hodinu, ale marně (čert ho vem – ne Martina, ale to hřiště).

Pana Bartíka jsme vyplísnili za to, že ke konci soutěže vytáhl z krabice několik vystřelovadel, přestože dlouhodobě zřízení této kategorie spíše zpochybňuje. Samozřejmě tím okamžitě nadchnul všechny přítomné, včetně třech našich žákovských modelářů. Však také hned prohlásili, že přecházejí do této kategorie. Honza se dokonce po panu Bartíkovi dožadoval stavebního plánku. Tůdle, dál budete hezky stavět házedla a větroně. I ve mě tato kategorie vyvolává určité pochybnosti. Ideální je možná pro lákání nových modelářů při dětském dni, případně podzimní drakiádě, ale při modelářské soutěži mi připadá trochu pouťově.

No a pak to šlo podle stejného scénáře – odchod nahoru, okupování baru v klubovně aeroklubu. spočítání a vyhlášení výsledků, společná fotografie a pak hurá domů.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš