Tuto soutěž využíváme jako poslední (a jediný) trénink před cyklem krajských přeborů. Občas říkám, že je po dlouhé zimní přestávce velice důležité připomenout si, kde mají modely předek a kde ocasní plochy. Tentokrát bylo opravdu velmi přínosné, že jsme do České Lípy dorazili. Byli jsme přistiženi tak říkajíc v nedbalkách. Předem jsem vyhlásil, že nás vedoucí nebudou příliš zajímat diplomy, ale že důraz klademe na dosažené výkony. A ono to dopadlo přesně obráceně. Každý z našich svěřenců si domů odvezl nějaké to ocenění pořadatelů, protože soupeři létali stejně mizerně, ne-li ještě hůře. Zato výkony byly tragické. S tímto přístupem se na podzim na Jižní Moravu mnoho našich modelářů nepodívá. Už jen otevření přepravních krabic s na podzim uloženými modely nás pořádně znechutilo. Několik letadel zůstalo od října neopravených. Co vypadalo, že drží pohromadě, se zkroutilo a co alespoň trochu létalo, jsme během soutěže rozbili. Dotaz pana Bartíka, hlavního pořadatele Pepovy jarní, zda na našem stanovišti je někdo zralý na rozlétávání, nás přivedl k huronskému, byť trochu zoufalému smíchu. Opravdu jen mírně povzbudivým byl fakt, že ke konci soutěže už alespoň někdo trochu létal. Takže všechny naše modeláře, kteří se na Pepovu jarní dostavili, čeká následující dvě schůzky velké opravování, zatímco zbývající dva modeláře, kteří zůstali doma za účelem rodinné oslavy (a vlastně i nás vedoucí), čeká za dva týdny v Panenském Týnci velký krok do neznáma. Jestli bude tuto sobotu panovat v Týnci neletové počasí, budeme mít už jen jednu příležitost na reparát v Hořicích na krajském přeboru Hradeckého kraje. Pokud se ani tam nezadaří, asi při mistrovství ČR hodně ušetříme za ubytování a stravu našich svěřenců.

Doufám, že za čtrnáct dní budu psát optimističtější zprávu.

Z. Hykš

Do Děčína jsme vyrazili trochu riskantně „na poslední chvíli“. Záměr byl dorazit do sportovní haly zhruba 30 minut před zahájením soutěže. Ověřili jsme si totiž, že našim dětem na rozlétání v kategorii házedel půl hodiny stačí. Pokud je to déle, spíše se už jen vyčerpávají a rozbíjejí modely. Pozdějšímu odjezdu napomohl ještě jeden nejmenovaný výtečník z Vilémova, který si zapomněl doma doklady a musel se pro ně vracet. Do Děčína to je pro nás totiž nejblíže přes Německo a německé úřady není vhodné zbytečně dráždit. Stejně jsme ale museli trochu zariskovat. Oni ti výtečníci byli ve skutečnosti dva. Druhým byl náš rovněž nejmenovaný šluknovský člen. A zajíždět téměř 15 km až kamsi do Rožan a pak se vracet zpět do Vilémova, už opravdu nešlo. Na oněch zhruba třicet minut, co se pohybujeme po německém území, proto pan vedoucí malého Tomáše adoptoval. Trochu jsme se mu pomstili tvrzením, že v případě zadržení si ho jeho skuteční rodiče budou muset vyzvednout druhý den v Drážďanech. Nic se ale nestalo – hraniční přechod v Dolní Poustevně byl pustý, cestou nás nikdo neobtěžoval a ani celníci na přechodu v Hřensku o nás nejevili zájem. Takže Tomášovi v Hřensku spadl velký kámen ze srdce a my všichni jsme do děčínské sportovní haly dorazili téměř přesně dle plánu.

I trénink proběhl k plné spokojenosti. Těch pár upadlých trojúhelníčků, špatně nalepených směrovek a bohužel i lámání křídel bereme jako běžný standard. Ještě štěstí, že naši dárečkové mají dostatek náhradních modelů.

V házedlech jsme mezi žáky byli téměř sami a tak si to kluci rozdali sami mezi sebou. Zvítězil Michal Jiřinec, který nám v poslední době dělá docela radost. Na schůzkách zbytečně nežvaní, staví modely a i na tréninky chodí. Druhý v pořadí byl Honza Weisgerber. Zde nám trochu zatrnulo, protože Honza plnil povinnosti bratra maturantky a na plochu soutěžní se dostavil přímo z liberecké plochy taneční až dlouho po zahájení soutěže házedel. Díky pochopení pořadatelů byl připuštěn do závodu. Začal samozřejmě bez tréninku a létat se mu podařilo přesvědčit až třetí model v řadě. Pak máme našeho nejmladšího Tomáše Lufta, pardon, dnes ráno na půl hodiny Tomáše Blaschku. Sledujeme, jak nám Tomáš pomalu roste a sílí. Na venkovní modely opravdu pomalu, zatímco v hale to stačí. Hlavně jeho první tři kola byla hezká. Pak jsme jej přesvědčili, aby začal trochu riskovat, což se bohužel na zlepšení neprojevilo. Ale házedla se takto létat musí. Brambory zbyly na Jakuba Smělíka. Je to s podivem, protože Jakubova druhá záliba je „kouzelnictví“ a mnohokrát nás již přesvědčil o šikovnosti svých prstů. Bohužel, u modelářů je spíše než se svými modely kamarád s vteřinovým lepidlem. Jeho modely létají docela hezky, co ale naplat, když váží třeba i dvojnásobek toho, co vážily v době svého vzniku. Na seniorskou kategorii si pomalu zvyká Petr Blaschka mladší. Tentokrát využil trochu slabšího rozpoložení soupeřů a ač nedosáhl svého osobního maxima, obsadil mezi dědky druhé místo. Ve velké hale to bylo určitě první takové umístění vilémovského modeláře v seniorské kategorii. O druhého nejlepšího Vilémováka jsme si to tentokrát museli rozdat s Petrovým otcem my dva.

V kategorii A6 předem netrénujeme. To by byl příliš velký odpad modelů. Na trénink je dostatek času během vlastní soutěže. I tak nestačíme vázat přetržené svazky a lepit ulomené díly těchto modelů. Co do hmotnosti modelů i zde rozhoduje nános lepidla. Zvítězil znovu Michal Jiřinec, který soutěžil se zcela novým érem, zatímco ostatní s modely patřičně poflikovanými se seřadili za ním. Nepopulární místo opět obsadil náš eskamotér Jakub, který by si snad zasloužil čestný diplom výrobce vteřinového lepidla za jeho vzornou spotřebu. Bereme-li za úspěch výsledný čas přes šest minut, musíme být s chlapci spokojeni. Junior Petr Blaschka předem ohodnotil soupeře a i s ohledem na místní stropní lapače modelů absolvoval jen tři lety. Pak se věnoval kamarádům a hranolkům v přilehlé restauraci. Jak již bylo řečeno mnohokrát, my s panem vedoucím jsme tuto kategorii zcela vypustili. Jako o závod vážeme nové svazky, lepíme upadlá křídla, případně šťouráme na světelných panelech zachycené (i soupeřovic) modely. A že jich letos bylo.

Ještě bych se rád vrátil k několika úsměvným momentům. Začal to již v pátek Petr Blaschka mladší, který na otázku kolegy, proč balí tři špice trupu, když má jen dva modely, odpověděl, že proto, kdyby mu nějaká špice nelétala. Zasmáli jsme se, ale když nás druhý den všechny porazil, musíme přemýšlet, jestli na tom něco nebude.

Po skončení soutěže jsme pak zaregistrovali, jak vítěz obou žákovských kategorií, Michal Jiřinec, přemýšlí, jaké předměty ho hned v pondělí čekají ve škole a zda z nich nehrozí nějaké nebezpečí. Dospěl totiž k závěru, že štěstěna, která ho dnes celý den provázela, ho musí druhý den určitě opustit (pokud ale vím, žádná školní katastrofa se v následujícím týdnu nekonala).

No a poslední připomenutí se týká historie našeho klubu. Někdy kolem roku 1990, kdy do klubu docházeli zřejmě nejlepší modeláři, které jsme kdy měli, jsme soutěžili s mikulášovickým házedlářem Lubošem Paťhou. Kluci (a holky, protože do té skvělé party patřila i teta Jitka) přecházeli postupně do juniorské kategorie a ač v nejlepší sportovní kondici, utkání Vilémováci versus Luboš Paťha za celý rok končilo třeba sto padesát ku třem v jeho prospěch. Toto mi připomenul Jirka Schieferdecker dotazem, zda nevím, jak den předtím v Žatci hráli vilémovští fotbalisté. My s vilémovskými fotbalisty udržujeme korektní vztahy, byť jistá soutěživost mezi námi existuje. A zatímco oni si jeli tento víkend pro porážku do Žatce a vrátili se s neuvěřitelnou výhrou sedm nula, my jeli do Děčína za žateckým Jirkou pro klepec a také jsme ho obdrželi. Rovněž sedm nula. Na naši obranu uvádím, že zatímco čutálisté se pohybují ve středu tabulky krajského přeboru, Jirka je vlastně přeborník republikový. Takže žádná ostuda.

Letošní Josefovské létání můžeme hodnotit jako úspěšné. Vyrazili jsme ještě za světla domů. Rozvezli jsme děti po Šluknovském výběžku s vědomím, že halové létání na dlouho končí a teď už se budeme věnovat pouze venkovním modelům.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

V sobotu 18. února odpoledne se ve vilémovské sportovní hale konal další ročník naší soutěže „Halový ŽUCH“. Provozovatel haly to měl tentokrát spočítané přesně na minuty. Začínáme vždy v jednu hodinu tréninkem halových házedel F1N, ale ještě zhruba půl hodiny předtím se na ploše hemžili mladí čutálisté. Však také zkušený kolega Bartík dorazivší o něco později, konstatoval, že tentokrát máme v hale nějak moc vlhko a že se mu začínají kroutit výškovky na modelech. Ventilátor sice fungoval naplno, bohužel, jediný efekt, kterého vzduchotechnika dosáhla, bylo, že vypouštěné modely během letu cestovaly od jedné branky ke druhé a v hale se postupně ochladilo. No a dobré dvě hodiny před koncem naší soutěže se dostavili mladí házenkáři z Prahe. Zatímco se ubytovávali, po ploše se procházel mlsný trenér a těšil se na to, až vypadneme. Uznávám ale, že nás nikdo předčasně nevyháněl. Soutěž jsme mohli ukončit v předem dohodnutém čase, což někteří naši varnsdorfští kolegové využili a do poslední chvíle zkoušeli svoje modely maket poháněných gumovým svazkem (či jak se tato kategorie oficiálně jmenuje).

Ale zpět k soutěži. Sešlo se nás zhruba stejně tolik jako v prosinci při „Předsilvestrovském polétání“. A až na dvě nebo tři jména také ve stejné sestavě. Sedm dětí a čtrnáct juniorů a seniorů.  Je to prostě tak, že se k nám do Vilémova naučili jezdit kamarádi z Varnsdorfu a okolí (vzhledem ke vzdálenosti by to byl hřích nepřijet) a pak několik přátel z Karlových Varů, Teplic, Loun a Děčína. Za což jim děkujeme a vzkazujeme, je vždy moc rádi vidíme.

V kategorii házedel bylo vidět několik docela hezkých výkonů. My se bohužel nepřipojili. Dětem to tentokrát příliš nešlo a tak většinou o dost zaostaly za svými osobními maximy. Při následném hodnocení soutěže jsem je ale nemohl kritizovat, protože sami jsme s druhým panem vedoucím také nic nezalétali.

V přestávce mezi oběma soutěžními kategoriemi, kdy jsme zpracovávali výsledky kategorie F1N a vypisovali diplomy, čekání ostatním zpestřil náš kolega Mirek Procházka vystoupením se svým halovým akrobatem. Vystoupení se líbilo a bylo po zásluze oceněno potleskem přítomných.

Po vyhlášení nejlepších házedlářů jsme zahájili soutěž gumáčků A6. I tady to z naší strany nebyl žádný zázrak. Horko těžko se dva naši modeláři vyškrábali k hranici šesti minut, což u dětí stále považuji za určitou hranici kvality. To třetí výtečník do party měl se svým modelem problém odlepit se od podlahy. My dospělí jsme tuto kategorii již dávno opustili. Starat se o své modely a současně s tím i o děti, je prostě nemožné. Při hodnocení dosažených výkonů jsme ale opět nekritizovali. Ani ostatní modeláři totiž v porovnání s prosincovou soutěží příliš nezářili. Tak jsme to svedli na „povětří v hale“. Bylo nejenom vlhké, průvanovité, ale také nějaké řídké. Uvidíme, jestli to v březnu v děčínské hale bude lepší.

Kategorii A6 jsme ukončili v půl sedmé večer. Vyhlášení proběhlo o nějakých patnáct minut později. Pak jsme ještě chvíli létali pro radost a v sedm hodin halu přenechali zmíněným házenkářům.

Zapomenout také nesmím na náš již tradiční bar obsluhovaný paní Blaschkovou. Nabídka byla opět bohatá a proto byl bar hojně účastníky závodů využíván. Teď ale nevím, jestli to vůbec smím zmiňovat, abych se nedostal do rozporu s EET. Tak to raději nikde neříkejte. A v prosinci docela určitě přijeďte.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Komentář k minulému dvojkolu jsem zakončil výzvou ke všem soutěžícím, aby se pilně modlili za zdar dvojkola posledního. Asi to dělali poctivě, protože i dnes panovalo na poli v Lipové příznivé letové počasí. Přítomní materialisté to sice vysvětlovali tím, že díky řádně prochlazenému kontinentu nedochází k tak výraznému proudění vzduchu, my pohané ale víme své. Minulou sobotu byla země ještě prochladlejší a přitom funělo velmi zdatně. Pozoroval jsem to tehdy za oknem hezky v teple a liboval si, že do té sloty nemusíme.

Dnes jsme se všichni znovu shromáždili na parkovišti před restaurací U Pytláka. Foukal mírný jižní vítr. Sluníčko z hustých mraků vykukovalo jen velmi neochotně. Ale nesněžilo. Sněhu připadlo v předchozích dnech ještě dalších zhruba deset centimetrů, ten ale, díky teplotě nad nulou, byl mokrý a sesedlý (byl jsem až překvapen, že se všichni naši svěřenci řídili pátečními pokyny a na pole se dostavili v holínkách – čekal jsem alespoň jednoho výtečníka v polobotkách). Bylo jasné, že závody se uskuteční, čímž po dlouhých letech to bude opět ročník, během kterého jsme nemuseli provádět žádné termínové přesuny.

Ještě před zahájením soutěže nám obětavý tatínek Honza opět vytvořil krásné startoviště a navíc ve směru větru koly svého traktoru vytlačil v hlubokém sněhu koleje pro pohodlné stíhání letících modelů. Oproti minule jsme se totiž museli posunout hlouběji do pole, protože foukalo přeci jenom o trochu více a směrem, kterým bychom trefovali nedalekou restauraci a nebo řadu kolem rostoucích stromů. I tak ti nejlepší létali až k nedaleké silnici vedoucí z Lipové do Lobendavy a smůlu měl Petr Blaschka starší, který pověsil svůj nejlepší model na vysoký strom a musel domů pro tyč, kterou obvykle shazujeme v hale zavěšené modely. S ohledem na mokrý sníh jsem se obával, že se projeví největší slabina modelů našich svěřenců, totiž nedokonale prolakované výškovky. Kupodivu to nebylo tak hrozné. První kolo odlétali bez problémů všichni, zatímco v kole druhém se zkroucenými výškovkami zápasili jen dva z našich modelářů. Čekal jsem to horší. I naši soupeři létali velice pěkně. (pozn.: téměř všechny dosažené výkony byly započítány do celkového hodnocení s tím, že většinou se škrtala první dvě kola odlétaná v Mikulášovicích). Časoměřičů jsme měli dost, takže soutěž plynula rychle ke konci. Postupně jsme se přesouvali do restaurace U Pytĺáka, kde jsme měli rezervovaný salónek a kde jsme vyhlásili celkové výsledky. Vítězové obdrželi pěkné inovované diplomy vytvořené Lubošem Paťhou, dále poháry taktéž darované Lubošem a v tašce i spoustu jedlého i nejedlého dodaného zástupci obou zbývajících klubů. Děti mimo stupně vítězů si mohly tradičně zobnout z připravené směsi bonbonů a různých sušenek. Ale moc si nezobaly. Zřejmě jsou stále dostatečně zásobeny vánočními svátky.

Lubošovy diplomy nás upozornily také na to, co si nikdy nejsem schopen zapamatovat, totiž, že příští rok se sejdeme již po pětadvacáté. Snad si už teď můžeme slíbit, že pokud to bude možné, skutečně se sejdeme. A ještě jedna zajímavost – tím, že jsme se přesunuli z Mikulášovic do Lipové, ještě více jsme zdůraznili název naší soutěže. Z pole, na kterém jsme dnes létali, to je k severním hranicím již jen 2500 m.

Pak jsme přítomné modeláře informovali o dalším programu – nyní nás čekají dvě halové soutěže ve Vilémově a Děčíně, po kterých se v březnu rozjedeme na vzdálenější letiště v České Lípě a Panenském Týnci na „velké létání“ s volnými modely. Tato informace již zanikla v hromadném úprku především mladších modelářů k automobilům s cílem být co nejdříve u svých počítačů. Což jim stejně nebylo moc platné, protože řídili starší a ti se loučili důstojněji a rozvážněji.

Takže nahledanou v Lipové (Mikulášovicích) opět za rok.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Tak se mi ta předpověď, že dva týdny po prvním dvojkole naší soutěže již budeme běhat po holé louce, nevyplnila. Naopak, ještě trochu toho bílého svinstva připadalo. S kolegou jsme provedli praktický pokus, na základě kterého jsme usoudili, že v tomto se „Na pláních u Paťhů“ rozhodně soutěžit nedá. Zároveň nám ale bylo jasné, že odkládání soutěžních termínů je nereálné. Sněhu máme tolik, že ležet tu snad bude ještě v dubnu. A pokud to snad uplave rychleji, upřímně lituji všechny, kdo bydlí blízko větších potoků a řek.

Jak ale zajistit, aby se soutěž konala a soutěžící se přitom zničili co nejméně? Operativně jsme ji přenesli do Lipové „Na pláně U Pytláka“. Což je místní restaurace na konci obce, na kterou navazuje docela slušně velká louka. Několik let dozadu jsme na ní v létě trénovali. Bohužel už nemůžeme, protože loni byla rozorána, takže se tam již létat nedá. Tentokrát ale byly hroudy hrozící minimálně výronem zakryty silnou sněhovou peřinou. Výhodou nového místa je i to, že se nachází zhruba o padesát výškových metrů níže a před větry je docela slušně chráněno okolními kopci (ověřeno loni při vichru, který nám nahoře v Mikulášovicích kradl krabice i s letadly). Navíc nám jeden obětavý tatínek s traktorem upravil uprostřed louky startovací plochu a rozjezdil paprskovitě v předpokládaném směru větru několik kolejí. Nakonec se sluší poděkovat také tomu, kdo má na starosti počasí. Sněhovou záplavu tentokrát vykompenzoval v podstatě naprostým bezvětřím. Ten občasný neznatelný závan větru letící modely daleko nezaháněl, takže soutěžící pro svá éra docházeli zcela v poklidu. I ti nejzdatnější vrhači to neměli dále jak dvacet, třicet metrů.

Hromadný úprk jsme proto zaznamenali až po skončení závodů, kdy hlavně potěr soutěžil o to, kdo bude nejdříve zpátky U Pytláka na tobogánu. V pátek večer zde lipovští uspořádali obdobu letního dřevosochání, totiž ledosochání. A tak vedle zmíněného tobogánu, kde se posléze svezli i odvážní dospěláci z našich řad, jsme mohli odzkoušet iglů a obdivovat se vytvořeným ledovým sochám. A když už jsme byli u Pytláka, nikdo nám nezmrznul, nikdo nic nerozbil (i když některé dosažené výkony byly vedoucími podrobeny zdrcující kritice), pozvali jsme děti na malé občerstvení. Tento závěr soutěže se líbil i zástupcům ostatních klubů, takže náš kolega z Varnsdorfu, pan Bartík navrhnul, abychom zde po pátém a šestém kole provedli vyhlášení celkových výsledků. My proti tomu nic nenamítáme, protože předpověď žádnou radikální změnu ve vývoji počasí neslibuje. Sněhu bude nejspíš dostatek i za čtrnáct dní a tady máme alespoň trochu vyšlapáno. A protože oslovený číšník ochotně nabídl malý salónek pro 25 lidí, bylo dohodnuto. Sejdeme se zde i za dva týdny. Jen žádám všechny aktivní účastníky této akce, aby se modlili za vítr ve správném směru a rozumné síle. Jinak se dnešní pohodička opět změní na tvrdou řeholi.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Přestože v celé ČR a okolí panují třeskuté mrazy, dohodli jsme se, že první dvojkolo Nejsevernějšího házedla uspořádáme v řádném termínu. Předpověď počasí sice hlásila mráz pod deset stupňů, zato však mírný vítr. Drobný ústupek jsme my, vilémovští, udělali v prohlášení, pokud se rodiče budou zdráhat svěřit nám do této zimy své ratolesti, nebudeme protestovat. Nakonec této úlevy využil pouze Michal Jiřinec. Oceňuji, že ostatní naši chovanci dorazili včas a v dobré náladě. Trochu jsem doufal, že se ukáže sluníčko a srazí teplotu blíže k nule. Sluníčko se ale nekonalo. Celý den bylo zamračeno, takže až do půl jedné jsme si užívali desetistupňového mrazu. Ale na druhou stranu alespoň tolik nefoukalo. I tak trpěli všichni – časoměřiči si stěžovali na nedostatek pohybu, soutěžící pak hlavně na sněhovou pokrývku. Nahoře v Mikulích leželo minimálně třicet centimetrů sněhu, ve kterém se soutěžící pohybovali jak v mazlavém blátu. Kdo musel pro svůj model dále, mimo postupně vyšlapávané cestičky, jistě spálil mnoho tukových zásob uložených během vánočních svátků. Utěšovali jsme se, že zima v našich krajích není stálá a tak za čtrnáct dní budeme při třetím a čtvrtém kole běhat po holé louce a nebo alespoň  po silně slehlém sněhu.

K vlastní soutěži – přestože jsme s ohledem na velkou zimu začátek soutěže o hodinu posunuli, scházeli jsme se velmi pozvolna. Poslední účastníci dorazili ve chvíli, kdy již bylo létání v plném proudu. Takže slavnostní nástup, fotografování a „ohňostroj“ pana vedoucího Blaschky z vyšetřených silvestrovských zásob jsme raději nechali na příští dvojkolo. Na soutěžících bylo vidět, že své modely dlouho nedrželi v ruce. Výkony byly průměrné, u některých výtečníků i poslabší. Ale proto Nejsevernější házedlo pořádáme. Na „velké“ soutěže už budeme všichni řádně rozlétáni.

Po skončení soutěže jsme se rychle sbalili a mazali domů. Vyhlášení provádíme až v únoru, po šestém kole.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš