Týden po našem Žuchu se na stejném místě, totiž na letišti v České Lípě, konala další modelářská soutěž, kterou bylo Mikulášovické házedlo. Soutěž s ještě větší tradicí jak náš Žuch. Luboš Paťha to má dobře spočítáno, takže není důvod nevěřit, že letos se modeláři na této akci sešli již po dvaačtyřicáté. A pokud dobře počítám já, po třiatřicáté se Mikulášovického házedla zúčastnil i některý z vilémovských modelářů. Letí to. Ale i tak si docela dobře vybavuji naši vůbec první modelářskou soutěž, které jsme se kdy zúčastnili. Tehdy jsme ve dvou dorazili (pěšky) na „pláně u Paťhů“, kde se původně tyto závody odehrávaly a slavně obsadili v házedlech dvě poslední místa.Dost historie, věnujme se přítomnosti. Na letiště jsme po menším zdržení již u nás v dílně, dorazili jako suverénně poslední. To už Luboš Paťha svolával soutěžící ke slavnostnímu nástupu. Rychlým propočtem jsme zjistili, že oproti minulému týdnu se na ploše pohybuje o dva nebo tři soutěžící méně. Přispěli k tomu i naši výtečníci. Dva se v tuto chvíli slunili u moře, jeden se omluvil z důvodu nemoci a jeden modelář je zatím stále nezvěstný. Tento den jediní naši aktivní modeláři, to znamená otec a syn Blaschkovi, se zaregistrovali celkem v pěti soutěžních kategoriích, zatímco já se nabídl jako pomocník se stopkami. Bylo toho potřeba – také mikulášovičtí měli problémy s časoměřiči. Tři kolegové z pořadatelského týmu obsadili tři stanoviště (házedla, větroně a gumáčky), zatímco já pendloval mezi nimi a vypomáhal všude tam, kde se to začalo nebezpečně houfovat. Ale zvládli jsme to.

Soutěžící to měli zpočátku lehčí než před týdnem na Žuchu. Foukal jen slabý vítr, takže se dobře vlekalo a navíc všechny modely přistávaly nedaleko od startovišť. To v druhé polovině závodů vítr utichl zcela, takže hlavně méně čilí větroňáři měli velké problémy „to uběhnout“. Však také vidíte v našem  fotoalbu, že poslední vleky F1H se u Budaiů děly za pomoci kladky.

Výkony našich modelářů mě docela překvapily. Hlavně u Petra mladšího, na kterého jsem den předtím hulákal, že nedělá nic pro obhájení loňských pozic z MČR. Copak umístění, vždyť juniorů bylo sotva do mariáše, ale dosažené výkony docela ucházely. Tak snad Petr nevystřílel všechen prach a něco si schoval na „republiku“. Ani otec Blaschka nelétal jen tak pro radost. Vzhledem k tomu, že seniorské MČR v „malých“ kategoriích se koná tak říkajíc za humny, zvažuje, že se do Panenského Týnce také podívá. Dnešní soutěž byla proto jednou z posledních, ne-li poslední příležitostí si zalétat (u nás jsou pole sklizena a pečlivě zorána, takže není kde trénovat).

Ještě jedna věc mě zaujala. Již jsem se zmínil, že jsme na českolipské letiště dorazili jako poslední. V tu chvíli se mezi svými svěřenci čile pohyboval kolega Bartík. Po celou dobu organizovat svůj potěr a když bylo potřeba, i názorně předvedl vzorný vlek. Pak se nám ztratil a když jsme se po příchodu nahoru ke klubovně po něm pídili, zjistili jsme, že rozváží po Šluknovském výběžku první část své výpravy. S vyhlášením jsme proto na něj museli počkat. Pepa se přiřítil zhruba za necelou hodinu, takže Luboš mohl přistoupit k slavnostnímu zakončení dnešní soutěže. Pak Pepa naložil do auta ten zbytek a vyrazil podruhé směrem na sever. Nám to zdržení zas tolik nevadilo. Neřidiči si dali ještě jedno pivo, Petr Budai nám představil svoji novou laminátovou tyč na shazování modelů letadel uvízlých v korunách stromů a vůbec jsme si všichni dospělí v klidu pěkně popovídali. Stejně ale ve mně zůstalo trochu rozčarování. I když občas prskám, nakonec mám tu naši holotu docela rád, ale nevím jestli bych byl schopen takové obětavosti. Posledně jsem kritizoval rodiče za to, že se rychle odnaučili pomáhat nám při organizování našich soutěží (vyžadujeme JEDNU pomoc pololetně) a tlumočil jsem předpovědi kolegů, že bude ještě hůř. A ejhle, je to tady. To se nenašel jediný tatínek či maminka, aby si své potomky v České Lípě alespoň vyzvedli?

Výsledková listina z Mikulášovického házedla 2017

Tož nashledanou v říjnu na Jižní Moravě.

Z. Hykš

Nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko. Pravdivost tohoto hesla jsme si ověřili již mnohokrát a také se jím vždy řídíme. Počasí v tom našem Náhorním Karabachu (jak Šluknovský výběžek nazval jeden náš významný spoluobčan) se velmi často rapidně liší od toho, co je předpovídáno pro „vnitrozemí“. Nerozladily nás proto ani páteční jízlivé SMS dotazy přítele Petra Budaie, zda máme pro soutěžící k dispozici dostatek golfových holí a holinek (zjevná narážka na nedaleké golfové hřiště), ani fakt, že v sobotu ráno u nás vítr málem převracel popelnice. Funělo, ale jen ke hřebeni Lužických hor. „Za kopečky“, na silnici k Novému Boru, jsme s uspokojením sledovali, že fouká už jen dle předpovědi. Tedy do čtyř metrů za vteřinu.

A v pohodě se nesla celá sobota. Se zástupcem Aeroklubu jsme dohodli, kde umístíme startoviště. S ohledem na směr větru a zmiňované nedaleké golfové hřiště, to bylo nějakých dvě stě metrů jižně od „pytle“. Zarazili jsme kolíky označující jednotlivá stanoviště a začali létat. Hlavní fenomén modelářských závodů v České Lípě (a asi i mnohde jinde), totiž vítr, mě občas poškádlil tím, že změnil směr k blízké přistávací dráze, ale rychle se opět polepšil a způsobně foukal podél dráhy. Na dráze jsem za celý den viděl jen několik modelářů a nejvíce jsem se asi rozčílil ve chvíli, kdy jsem v dálce viděl postavu ověšenou modely, rozvážně kráčející kolem velkých ér připravených ke startu. Hůře vidím a tak jsem byl kolegou uklidněn tím, že to je člen Aeroklubu nesoucí nám naše výtvory. Modely přelétávající jejich stanoviště se prý moc líbily. To je hezké – v minulosti to taková idylka nebyla. Občas to zaskřípalo na obou stranách. A tak o jediný incident dne se přeci jenom postaralo již dvakrát zmiňované golfové hřiště. Po obzvláště dlouhém letu na něm přistála jedna „A jednička“. Majitel modelu byl stíhán službou na golfovém vozíku slovy, že pan prezident jej vyzývá, aby okamžitě opustil dráhu. Což kolega učinil, samozřejmě ale až poté, co si sebral svůj model. Přeci jej tam nenechá. Obávám se, že pokud bude foukat silnější jihovýchodní vítr, bude toto do budoucna velký problém. Dnes jsme tento incident přešli, jen já jsem večer učinil osobní rozhodnutí už nikdy v televizi nesledovat golf.

Co říci k vlastnímu létání? Pár výtečných výkonů jsme zaregistrovali. Dokonce jsme měli jedno rozlétávání v kategorii A3. Povětšinou jsme ale museli přiznat, že máme těsně po prázdninách a jsme tudíž nerozlétáni. Zvláště u dětí, několik málo týdnů před MČR mládeže, to bylo trochu hořké konstatování. Alespoň že modely zůstaly celé.

Souběžně s našimi závody probíhal na sousedním stanovišti pohár DDM Děčín. Nechali jsme na dětech rozhodnutí, zda si u Děčínských zalétat, či nikoliv. Dva zájemci se přihlásili. Teď si rýpnu – rodiče nám tentokrát ani trochu nepomohli, takže všichni tři vedoucí, plus paní Suchardová, pro dnešek odvelená od plotny, se plně věnovali časoměřičství a co se dělo u sousedů, neměli šanci sledovat. Až z výsledkovky zaslané děčínskými pořadateli týž víkend, jsme zjistili, že se docela dařilo. Co se týče pomoci rodičů, prý bude ještě hůř.

Ještě během posledních letů naše výpočetní středisko (paní Suchardová) sečetlo výsledky, takže nahoře v baru jsem vypsal už jen diplomy. Diplomy se líbily, ceny také. Protesty nebyly žádné a když jsme šli uhradit pronájem letiště, byli jsme pochváleni za dodržování dohodnutých pravidel. Za rok můžeme přijet zase. Jak říkám – pohoda. Pozvánku Aeroklubu jsme samozřejmě rádi tlumočili všem přítomným modelářům. No a pak už se jelo domů.

Výsledková listina ze soutěže ŽUCH 2017

Výsledková listina z Poháru DDM 2017

Z. Hykš

Po podzimním fiasku jsme si nedali pokoj a zhruba po půlroce to zkusili znovu. Trochu jsme kalkulovali tím, že se blíží prázdniny a rodiče se pokusí alespoň na jedno odpoledne zbavit svých potomků (o prázdninách fungujeme bez přerušení). Bohužel, dopadli jsme stejně jako na podzim. Nedostavil se nikdo. Domluvili jsme se proto s kolegy, že zkusíme model kolegy Jiránka, tj. že o prázdninách uspořádáme několik pátečních „kempů“, kam pozveme malé děti bez toho, že bychom je zavazovali ke členství v našem klubu. Třeba někdo přijde a třeba ho pro modelařinu nadchneme.

O týden později jsme na poli za ubytovnou, ve které sídlíme, uspořádali tradiční opékání špekáčků spojené s létáním s malými házedly. S malými proto, že plocha je to opravdu malá a se soutěžními modely bychom se tam nevešli. Letos jsme ale házedla nahradili vystřelovadly. Ne, že bychom se touto kategorií nějak zvlášť nadchli. Jen se blíží vilémovský dětský den a my jsme se rozhodli naši tradiční soutěž s modelem Pinďa rozšířit o vystřelovadla. Školou ještě nepovinní caparti totiž ani Pinďu neuhodí a proto jsme usoudili, že vystřelovala by za pomoci dědečka či tatínka mohla být úspěšnější. Jestli to byl dobrý nápad, se uvidí třetího června u naší tělocvičny. Nám vystřelovadla létala hezky a nikdo nikoho netrefil.

Z. Hykš

O této soutěži se v klubu nijak nediskutovalo. Zájem projevili vedoucí i děti. Mám pocit, že vedle možnosti zalétat si na velkém letišti sehrála svoji roli i slíbená návštěva muzea Metoděje Vlacha.

Vyrazili jsme dle plánu v sedm hodin ráno. Bohužel, dva naši svěřenci se omluvili.  Škoda, v autě bylo místa dost i pro ně. Cesta byla bezproblémová, byť nás trochu vyděsila hustá mlha, která nás zahalila někde za Novým Borem. A s malou přestávkou okolo Doks ležela tahle duchna až do Mladé Boleslavi. Viditelnost byla velmi malá, což je patrné z prvních našich fotografií. Ale než jsme se všichni sešli a odebrali se na modelářský plácek nedaleko od našeho parkoviště, začal foukat mírný vítr, vykouklo sluníčko a rázem bylo po mlze. My jsme rychle odlétali házedla, protože jsme se obávali avizované bouřky. Trochu jsme se tím připravili o lepší výsledek, protože modely zapadaly do husté a hlavně mokré trávy, takže se nám rychle kroutily. Navíc později, kdy se silně oteplilo, byly jistě lepší letové podmínky. Ale vyčítat si nic nemůžeme, ty mraky na obzoru byly opravdu dramatické – opět se odvolávám na naši fotogalerii. Po házedlech přišla řada i na modely A3. Kluci vysloveně nic nezkazili, ale pár nepovedených vleků a nebo netrefené termiky jsme zaznamenali. To první se bez tréninku odstranit nedá. V tom druhém nás trochu utěšil pan Šafler označující dnešní letové podmínky za mírně poťouchlé. Ostatně Milan byl snad jediný „plný“ toho dne. Lépe či hůře ale naše děti nad hlavu dostaly své modely při všech letech, takže jsme nemohl realizovat pohrůžku, že kdo nevyvleká, jde za trest na Bezděz.

Co říci k hodnocení celé soutěže? Byla to jedna z těch bezproblémových, pohodových akcí. Vítr foukal jen velmi slabý, takže pro modely nebylo potřeba běhat nijak daleko. Časoměřičů bylo dost, nikdo dlouho nečekal a pokud ano, tak na tu správnou termiku. Trochu nervozity kolem poledne mezi soutěžící vnesl jeden tatínek či dědeček, který z meteostanice přinesl zaručenou zprávu, že do hodiny je zde celý den avizovaná bouřka. Nebyl důvod nevěřit, protože dramatické mraky na obzoru nabyly ještě větší výhrůžnosti. Naštěstí se předpovědi nesplnily a bouřka nás disciplinované minula. Takže jsme v klidu dolétali a přesunuli se do baru muzea, kde jsme se občerstvovali a připravovali na vyhlášení výsledků. Bylo mi později kolegy zdůrazněno, abych nezapomněl pořadatele pochválit nejenom za počasí a průběh soutěže, ale i za vyhlášení. Ceny velice hezké a hlavně oceňujeme ty diplomy pro všechen modelářský potěr. To je ta správná motivace i těch, kteří se na stupně vítězů neprobojovali. Po vyhlášení výsledků soutěže jsme využili volných vstupenek a navštívili ještě vlastní muzeum. Abych nebyl za lakomce – šli bychom tam i bez volných vstupenek. Prohlédli jsme si expozici a všichni tři naši mlaďoši odzkoušeli onen „gyroskop“ (nevím, jak se to správně jmenuje) v zadní části přízemí muzea, tj. v dostatečné vzdálenosti od naleštěných exponátů. Trochu jsem se toho obával, protože kluci se chvíli předtím cpali hranolky, omeletami a na to všechno lili Colu. Jeden výtečník ještě vše zazdil zmrzlinou. Ale chlapci vydrželi statečně celé kolo. To já raději vše sledoval z prvního patra v přesvědčení, že mě by na něco takového dobrovolně nedostali.

Areál muzea jsme opouštěli možná jako poslední. V Rožanech jsme odevzdali našeho modeláře externistu a přitom si všimli po další průtrži mračen běsnícího Šluknovského potoka. Konstatovali jsme, že od pátku do neděle bychom si ve Šluknovském výběžku moc nezalétali a znovu ocenili nedělní počasí mladoboleslavské. Pak jsme uložili v naší dílně modely a slíbili si, že je znovu vybalíme dříve než v září, při první podzimní soutěži, kterou shodou okolností je náš Žuch.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

V sobotu 8. dubna jsme se sešli na letišti v Panenském Týnci, abychom zde absolvovali dva odložené krajské přebory – přebor Ústeckého a Středočeského kraje. Jak jsem již uvedl při nějaké jiné příležitosti, z ekonomického hlediska je výhodné cestovat na závody jen jednou, horší je to ale pro modeláře, pokud není zrovna příznivé letové počasí. Ale nedá se nic dělat, nepovedené počasí zabránilo uspořádat oba přebory v původně stanovených termínech. Ještě několik dní před těmito závody to také nevypadalo nijak hezky. Pršelo a foukal silný protivný vítr. Moc jsme nevěřili věčnému optimistovi Pepovi Bartíkovi z Varnsdorfu, že v sobotu bude lépe. Ostatně určité obavy o velké větroně jsme z jeho hlasu i po telefonu cítili docela zřetelně. Naštěstí se počasí na sobotu trochu umoudřilo. Přesto v nás hrklo, když jsme vystupovali na letišti v Týnci z autobusu a opřel se do nás poměrně silný vítr. Předpovědi sice hlásily jeho postupné uklidňování, čemuž jsme ale příliš nevěřili. Obvykle to v Týnci bývá obráceně. Nakonec se ukázalo, že pravdu měli pořadatelé a nikoliv my. Což jsme ale netušili a proto jsme se hned po zahájení soutěže snažili upřednostnit „vlekané“ kategorie s tím, že házedla nějak dopadnou. Hlavně jsme měli strach o model F1H Petra Blaschky, zvláště poté, co jsme u našich soupeřů zaregistrovali několik při vleku zlomených křídel. Ale Petr je přeci jenom zkušený modelář a tak za mohutného povzbuzování vedoucích a mnohdy i časoměřičského týmu zvládl všech pět letů v podstatě  bez problémů. Ve stejné pohodě zvládl Petr i kategorii A3. Potěšil nás také tím, že ač s rezervou splnil kvalifikační limit, přesunul se se svým modelem ke středočeským sousedům a v rámci tréninku si „Á trojky“ dal ještě jednou. Honza Weisgerber odlétal nejprve na jistotu házedla a pak i menší větroně. Výkony nikterak výjimečné, ale limit splněný profesorsky. Zbývá ohodnotit našeho nejmladšího modeláře, Tomáše Lufta. Tomáš nejprve využil silného větru v kategorii házedel ke zlepšení osobního výkonu téměř o sto vteřin. Ve větroních A3 toho ještě moc nenalétal. Proto také tuto kategorii zahajoval v ústecké soutěži s velkým respektem. Což bylo na dosažených výkonech znát. Byl to ten den náš jediný nesplněný limit. Podle plánu se proto Tomáš přesunul ke Středočechům na reparát. Zde si už byl jistější a také mu pomohl postupně zeslabující vítr. Starty probíhaly přesně dle scénáře předepsaného v našem klubu pro majitele školních modelů Gino. Tj. vší rychlostí vpřed a pak na zařvání vedoucích model včas vypustit. První dva lety byly přepychové, třetí v normě a dva zbývající lehce „podměrečné“. Což naprosto v pohodě stačilo na postup. A aby se Tomáš nenudil a v té zimě nám nenastydnul, vyhnali jsme ho ještě k sousedům na házedla. To znamená ten den již čtvrtou kategorii. Tomáš protestoval jen slabě, byť jsme na něm pozorovali známky velké únavy. Opět v naprosté  pohodě potvrdil kvalifikační limit. Jsem rád, že Tomáš na nás po těchto útrapách nezanevřel. Jeho otec nám později potvrdil, že hned druhý den Tomáš doma na louce trénoval hody kamenem. Musíme mu z našich bohatých zásob po předchůdcích (modeláři přicházejí a odcházejí – modely zůstávají) věnovat domů nějakou „šunku“, ať se naučí házedla sám seřizovat.

Co se týče soupeřů, moc času je sledovat jsme neměli. Během krajských přeborů se ze sportovních manažerů měníme spíše na dráby křížené s účetními, kteří s papírem v ruce sledují dosažené výkony a neustále je porovnávají s kvalifikačními limity. Za což se trochu stydím, ale účel světí prostředky. Druhým naším úkolem je pak sledovat, zda se naši svěřenci příliš dlouho nezdržují u stánku s občerstvením (Honza si dal párky hned třikrát!). A tentokrát díky čerstvému větru také pozorovat, kde se v dálce nacházejí oni a kde jejich modely. Ještě štěstí, že máme mobily. Přes všechnu tu starost jsem si všimnul, kolik mladých modelářů po letišti pobíhá a ve srovnání s předchozími ročníky jsem zaregistroval i znatelný růst kvality dosažených výkonů. Nebo se mýlím?

Pokud tuto dvojsoutěž zhodnotím z pohledu Vilémováků, dopadlo to pro nás tak napůl dobře. Před zahájením soutěže jsem doufal v tři postupy ze šesti možných a „máme všechny“. Na MČR proto pojedou tři naši modeláři. Což je ale jen polovina našich svěřenců. Nekvalifikovali se ti, kteří zůstali doma. Malá Iveta je ještě hrozně malá, Michal Jiřinec bude mít po operaci minimálně další měsíc místo nohy kopyto a Jakub Smělík dal přednost budoucnosti, tj. přijímacím zkouškám na střední školu, kam se nechtěl dostavit s nudlí u nosu. V týdnu se nám již neozval, takže druhý pokus o splněné limity na přeborech u Milana Šaflera jsme neměli s kým podniknout. Příští sobotu jsme proto zůstali doma, čímž pro nás letošní krajské přebory skončily.

Výsledková listina z krajského přeboru Ústeckého kraje ZDE

Výsledková listina z krajského přeboru Středočeského kraje ZDE

Z. Hykš

Při soutěži Pepova jarní jsme obdrželi další číslo modelářského časopisu Volný let. Než se sečetly výsledky a vypsaly diplomy, zhruba jsem si jej pročetl. Na jednom místě jsem narazil na zprávu o naší prosincové halové soutěži nazvané Předsilvestrovské polétání. Zpráva je pěkná a chválí nás. Myslím ale, že ji budu muset doplnit. Při zmínce o pořadatelích se hovoří pouze o mě. A čas od času, hlavně pan Bartík děkující jménem ostatních soutěžících za pořádání našich akcí, také zmiňuje obvykle jen mé jméno. Což je určitě nespravedlivé vůči mým dvěma kolegům. Pravda, někdy žertem říkám, že jsem se zvolil předsedou klubu, faktem ale je, že neméně důležitou a co do objemu zcela srovnatelnou práci vykonávají v klubu i mí kolegové spoluvedoucí. Pan ing Sucharda a pan Petr Blaschka, které též s jistou nadsázkou nazývám ekonomickým a technickým ředitelem klubu. Práci máme rozdělenou dle titulu své funkce. Já se starám hlavně o propagaci klubu. Třeba tímto způsobem. Samozřejmě Petrovi pomáhám také při práci s dětmi v dílně. Zvládám dejme tomu „práci se špejličkami“ a mám ze všech nejsilnější hlas. Ale novinky, tj. například práci s novými materiály, elektroniku a další moderní vymoženosti už nechávám plně na Petrovi. Pan Sucharda má tu zásluhu, že ještě třeba i v prosinci máme za co kupovat stavební materiál a z rodinného rozpočtu si nemusíme půjčovat na benzin. Což je další chvályhodný počin, protože téměř každou soutěž jsou oba ochotni sbalit svačinu, přezůvky a místo „gaučingu“ vyrazit se svými auty na přespolní modelářské soutěže. Dále velice oceňuji, že oba kolegové mají rozum. Jsme tři, takže žádné hlasování nikdy nekončí nerozhodně, rozhodně ale přehlasovaný vedoucí neodchází domů uražen a s přesvědčením, že už ho zato nikdy neuvidíme.

Takže chlapci moji, slavnostně prohlašuji, že bez vás by ten kroužek nepracoval ani z poloviny tak dobře a pochlebuji sám sobě, jak dobře jsem si vás vybral.

Děkuji         Z. Hykš