Přiznávám, že této soutěže jsem se dost obával. V rozporu s běžným zvykem posledních let, tj. pořádat naše přebory na letišti v Panenském Týnci, rozhodl se náš ideový vůdce (Pepa Bartík) zkusit něco jiného. Dohodl se s Vlastou Dvořákem a tyto přebory přesunul do Roudnice nad Labem. Jak jsem se již zmínil, docela jsem z toho měl strach. Důvodů bylo několik. Od našeho posledního vystoupení v Roudnici před zhruba patnácti lety se místní letiště v mých vzpomínkách silně smrsklo. Bál jsem se, že se tam nevejdeme. Obával jsem se totiž silného leteckého provozu a v neposlední řadě směru větru. Při zmíněném posledním účinkování v Roudnici foukalo přímo k frekventovanému přivaděči z města k nedaleké dálnici. Po jednom vydařeném letu si jeden náš modelář mohl na trup své F1H udělat malý zářez v podobě policejní škodovky. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Provoz díky jakémusi školení byl snesitelný a vítr foukal od Řípu v podstatě podél dráhy. Několik „narušení“ přistávací dráhy jsme sice zaznamenali, ale nebylo to nic dramatického. Spíše jsme si museli dávat pozor na sílu větru. Někteří méně zkušení modeláři se s tím nedokázali vyrovnat a tak, hlavně u větších větroňů, během vleku nevydrželo několik křídel. Ale dalo se „vyčekat“ klidnější povětří. Startoviště jsme měli hned za velkým hangárem. Házedláři byli v jeho stínu. Sice tolik ve studeném větru neprochladli, zato trpěli turbulencí, kterou vytvářel. Některé lety byly skutečně podivné a celkové výsledky byly také spíše slabší. Nedařilo se ani zdatným vrhačům, kterými jsou například varnsdorfský Míla Řezníček nebo náš Petr Blaschka. Kus od házedlářů, blíže k dráze, se usadili větroňáři v kategorích A3 a F1H s gumáčkáři. Časoměřiči sice trpěli chladem, zato dosažené výkony byly daleko vyrovnanější. My jsme na tyto přebory dovezli pouze jediného modeláře. Ostatní se z nejrůznějších důvodů, těch smysluplných i trochu podivnějších, omluvili. Petr Blaschka má sice z přeborů Královéhradeckého kraje splněno, Roudnici ale využil jako dobrou příležitost k tréningu. V očekávání silnějšího větru jsme souhlasili s tím, že tentokrát vypustí kategorii F1H. S tím větrem to nakonec nebylo tak zlé, ale už to nešlo změnit – „á jedničky“ zůstaly v dílně na stole. Tak jsme si alespoň vyzkoušeli Petrovu doplňkovou kategorii, kterou jsou házedla. 260 vteřin není na Petra moc, ale již jsem to svedl na výše zmiňovaný hangár. Moc nás Petr potěšil v kategorii A3. Tentokrát zvládl velmi dobře všech pět svých startů. Odměnou mu byl plný výkon 300 vteřin. Konečně – i nám vedoucím se dost ulevilo. V minulých několika letech jsme sice neměli tolik výtečných modelářů jako tomu bylo v například prvním desetiletí tohoto věku, myslím ale, že díky svým zkušenostem a „mírným tlakem“ jsme dokázali naše děti dovést ke slušným výsledkům. Přesto se nám úplného maxima dosáhnout nepodařilo. Až nyní, po bez několika měsíců deseti letech, můžeme Petra zapsat do tabulky jako teprve pátého našeho modeláře, kterému se to povedlo.

Pak už jsme se věnovali „doplňkovému“ programu. Sledovali jsme poslední soutěžní lety opozdilců. Vedoucí klubů si vyměňovali zkušenosti s ostatními dospělými. Někteří využili závětří již několikrát zmiňovaného hangáru k chytání jarního sluníčka, případně sledovali, jak otec Blaschka větrá baterie svého RC modelu. My starší jsme si prošli areál Aeroklubu Roudnice a zavzpomínali na poslední náš modelářský tábor, který se konal v těchto prostorách v létě roku 1990. Závěrečná zhruba hodinka soutěže, během které pořadatelé spočítali výsledky a vypsali diplomy, uběhla v naprosté pohodě. Po vyhlášení vítězů jsme se rozjeli domů.

Na závěr se ještě jednou omlouvám panu Bartíkovi za projevenou nedůvěru. A slibuji, že pokud při některém z dalších přeborů, které bude pořádat, zajistí správný směr větru a pokud možno nějaké školení „aeroklubáků“, nebudu mít vůči jeho výběru roudnického letiště žádné připomínky.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Letošní jaro nám zatím příliš nepřeje. Tuto soutěž jsme si naplánovali jako druhou v řadě. Tou první měl být přebor mládeže kraje Středočeského. Počasí ale rozhodlo jinak. V Domoslavicích jsme proto měli svoji letošní premieru. A přestože jsme den předem v dílně větrali v krabicích od podzimu uložená éra, bylo první kolo těchto přeborů velice dobrodružné. Nejprve jsme museli dolepit nalomené směrovky, vzpomenout si, které díly patří k sobě a pak sestavené modely vyzkoušet. Jeden náš modelář stihnul regulérní start v kategorii F1H snad minutu před ukončením prvního kola.

Velice nás překvapila hojná účast soutěžících. Shodli jsme se, že to bude kombinací několika faktorů. Jeden jsme již zmínili – většina modelářů nejspíš ještě na žádném přeboru letos nestartovala. Dále, ač často pomlouvám počasí, předpověď byla tentokrát příznivá, čehož bylo nutno využít k plnění kvalifikačních limitů. Účasti jistě nahrávala velice slušná soutěžní plocha na letišti v Domoslavicích umožňující krásné polétání. A v neposlední řadě dokonalá organizace, čímž jsou pořadatelé této soutěže pověstní. Však také soutěž spěla bez jakýchkoliv komplikací rychle k závěru základní části. Viděli jsme během prvních pěti kol spoustu hezkých výkonů. Naši modeláři střídali světlé okamžiky s těmi horšími. Dosáhli řady maximálních časů, ale také několika propadáků. Nějak nám všem chybí cit pro vlek. Vzpomínám na jednoho našeho velice opatrného modeláře, který vlekal tak decentně, že prověšenou šňůru coural po zemi, přičemž jeho model plápolal ze strany na stranu a často se v půli vleku vypnul ze šňůry. Na otázku, proč nepřidal v běhu, odpovídal, že se bál, aby nezlomil křídlo. Nuže, dnes naopak máme v klubu samé agresivní vlekaře, kteří znají jediné heslo: „plnou parou vpřed“. Pokud fouká „tak akorát“, je vše v pořádku, pokud ale vítr zesílí, je zle. Šňůra se svistem prořezává vzduch, křídla se div ne svými koncovými oblouky dotýkají, ale náš modelář se přesto za hrozného řevu svých vedoucích žene neohroženě vpřed. Samozřejmě se snažíme vleky trénovat, vysvětlovat, co po nich chceme. Jakmile ale kluci odstartují, jako by na všechno rázem zapomněli. Úspěchem budiž, že někteří se alespoň při vleku zastaví. Ale vracet se zpět pod model, jsem snad ještě nikoho neviděl.

Nyní, co jsem si to vyřídil s našimi modeláři, se mohu vrátit k hodnocení soutěže. Ta se, v pozitivní smyslu, zkomplikovala při rozlétávání žákovské kategorie A3. Okukoval jsem soutěžící, přičemž jsem dospěl k závěru, že pokud pořadatelé s vedoucími nezvolí nějakou méně standardní metodu, budou se děti rozlétávat až do večera, kdy se ochladí a uklidní vítr. V prvním kole se letělo na dvě minuty do pěkného počasí, ve druhém se naopak odstartovalo ve chvíli, kdy klubový vedoucí určil, že teď to nebude nosit. A stejně se nerozhodlo. Mladí modeláři se vraceli se svými modely z velké dálky notně vyčerpáni. Můj návrh zvolit pro třetí kolo obálkovou metodu, se neujal. Zkrácení šňůr nebo naopak prodloužení doby letu bylo také zavrženo. Nakonec se vedoucí s pořadateli dohodli, že rozhodne klouznutí modelů. Dovolit si to mohli. Byli to všichni mladoboleslavští špunti, kteří tak excelovali již loni na podzim při MČR.

Následovalo vyhlášení výsledků. I na nás něco zbylo. Tak mě to rozlétávání zaujalo, že jsem se na vyhlášení přibelhal pozdě. Omlouvám se tedy oceněným, které jsem nestihl fotograficky zdokumentovat. No a pak jsme už vyrazili domů. Snad ještě před vjezdem na hlavní silnici všichni tři naši svěřenci v autě usnuli a vzbudili jsme je prakticky až ve Vilémově, před naší klubovnou.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš