Letního modelářského soustředění mládeže a také několika „dědků“ jsem se nezúčastnil. Proto píšu jen to, co vím z doslechu:

Přípravu tábora zahájil jako obvykle pan ing Josef Bartík. Bohužel, Pepa nás o prázdninách navždy opustil. Modelařina byla jeho všechno a tak by se mu docela určitě nelíbilo, kdyby byl letošní tábor zrušen. Organizaci proto ještě během jeho nemoci převzali kolegové z varnsdorfského klubu. Nerad bych na někoho zapomněl, ale asi se o to nejvíce zasloužili pánové Mirek Procházka, Standa Rudínský a Míla Řezniček. Za náš klub se zapojil Petr Blaschka, který první týden konání tábora všemu velel. Ke zdárnému chodu přispěli i ostatní „dospěláci“, kteří dle denního rozvrhu dohlíželi na náš potěr ať již v dílně, na letištní ploše, při jídle, nejrůznějších táborových soutěžích nebo třeba u bazénu.

Dlužno říci, že Mirek Procházka zvolil přísnější režim – po celou dobu konání tábora se dbalo na důsledné dodržování denního rozvrhu. Prý to po chvíli brblání docela dobře fungovalo. Rozcvičky byly kompletní, služba si plnila své povinnosti a ani mobilní telefony, které byly k dispozici pouze v době osobního volna, dětem tolik nechyběly. Dokonce se i pracovalo v dílně. Bylo dokončeno několik rozpracovaných modelů a řada jiných začala vznikat. V soboru večer pan vedoucí Blaschka předal funkci táborového vedoucího Mirkovi Procházkovi, který se postaral o týden druhý.

Ještě organizační připomínka: Připojené fotografie pořídil pan vedoucí Petr Blaschka. Omlouvá se, ale zaznamenat spoustu táborových událostí se mu z časových důvodů nepodařilo. Já se zase omlouvám zato, že vzniklé fotografie neokomentuji. Je to prý škoda, protože po pár letech už nebudeme vědět kdo je kdo, ale GDPR je GDPR. Nejen naší firmou obchází strašák v podobě sankcí za nedodržení tohoto nařízení EU a ani někteří rodiče nejsou spokojeni, pokud jejich ratolesti pojmenujeme. Školní tabla z letošního června s rozmazanými tvářemi některých dětí jsou tomu příkladem. Nedá se nic dělat, své děti, případně jejich kamarády si musíte popsat sami.

Z. Hykš

Podle zhotovených fotografií by se mohlo zdát, že šlo o dětský den bez dětí. Tak zlé to ale nebylo. Vysvětlení je jednoduché – po zkušenostech z předchozích let, kdy většina dětí nebyla schopna uhodit ani malá házedla, která jsme speciálně k tomuto účelu zhotovili, jsme změnili způsob prezentace. Ačkoliv je nemáme příliš v lásce (ale pomalu si zvykáme, protože umění hodit kamenem a nezranit se přitom, se ztrácí i u vesnických dětí), zvolili jsme vystřelovadla. Postavili jsme několik zcela nových modelů a navíc přestavěli část naší původně házedlářské letky. K tomu pan vedoucí Blaschka připravil speciální vystřelovací konstrukci. Startoviště jsme vybrali co nejdále od dalších atrakcí. Což se ukázalo jako velmi prozíravé, protože vystřelovadla nezahálela ani chvilku. Brzy se vytvořila fronta čekatelů, o kterou jsme museli nestále pečovat. Jeden pan vedoucí instruoval nováčky, jak napnout gumovou smyčku a éro vystřelit správným směrem, druhý vedoucí organizoval pohyb ve frontě, zatímco třetí vypisoval diplomy. Naštěstí dorazili i naši juniorští svěřenci, kteří hlídali prostor před naším katapultem, z okolních stromů vyprošťovali uvízlá vystřelovadla a opravovali četné defekty našich modelů. Je jasné, že v tomto frmolu musel jít fotoaparát do tašky. Pořízeno bylo jen několik málo fotografií před vlastním leteckým dnem.

Samotná akce byla velice úspěšná. Až jsme sami byli překvapeni, jak nám ta vystřelovadla létala. A na našem stanovišti se tísnila spousta dětí ještě ve chvíli, kdy ostatní atrakce již skončily. Dětem jsme za odměnu rozdali kolem třiceti stavebnic jednoduchého házedla Pinďa. Docela by mě zajímalo, kolik z nich bylo doma skutečně sestaveno a naopak, kolik jich skončilo v koši.

Musím ještě zmínit jeden zajímavý moment na podporu této nové modelářské kategorie. Přestože jsem se snažil frontě na vystřelovadla odlehčit jejich znevažováním a tvrzením, že jen házedla jsou to pravé, starší chlapci, zřejmě aby mě neurazili, hodili jednou, dvakrát klasickým házedlem a jen jsem se otočil, už mazali zpět do fronty ke katapultu. Co se dá dělat, vystřelovadla jsou holt atraktivnější než házedla.

Letošní dětský den považujeme za velice vydařený. Určitě jej příští rok v podobném stylu zopakujeme.

Z. Hykš

Přiznávám, že této soutěže jsem se dost obával. V rozporu s běžným zvykem posledních let, tj. pořádat naše přebory na letišti v Panenském Týnci, rozhodl se náš ideový vůdce (Pepa Bartík) zkusit něco jiného. Dohodl se s Vlastou Dvořákem a tyto přebory přesunul do Roudnice nad Labem. Jak jsem se již zmínil, docela jsem z toho měl strach. Důvodů bylo několik. Od našeho posledního vystoupení v Roudnici před zhruba patnácti lety se místní letiště v mých vzpomínkách silně smrsklo. Bál jsem se, že se tam nevejdeme. Obával jsem se totiž silného leteckého provozu a v neposlední řadě směru větru. Při zmíněném posledním účinkování v Roudnici foukalo přímo k frekventovanému přivaděči z města k nedaleké dálnici. Po jednom vydařeném letu si jeden náš modelář mohl na trup své F1H udělat malý zářez v podobě policejní škodovky. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Provoz díky jakémusi školení byl snesitelný a vítr foukal od Řípu v podstatě podél dráhy. Několik „narušení“ přistávací dráhy jsme sice zaznamenali, ale nebylo to nic dramatického. Spíše jsme si museli dávat pozor na sílu větru. Někteří méně zkušení modeláři se s tím nedokázali vyrovnat a tak, hlavně u větších větroňů, během vleku nevydrželo několik křídel. Ale dalo se „vyčekat“ klidnější povětří. Startoviště jsme měli hned za velkým hangárem. Házedláři byli v jeho stínu. Sice tolik ve studeném větru neprochladli, zato trpěli turbulencí, kterou vytvářel. Některé lety byly skutečně podivné a celkové výsledky byly také spíše slabší. Nedařilo se ani zdatným vrhačům, kterými jsou například varnsdorfský Míla Řezníček nebo náš Petr Blaschka. Kus od házedlářů, blíže k dráze, se usadili větroňáři v kategorích A3 a F1H s gumáčkáři. Časoměřiči sice trpěli chladem, zato dosažené výkony byly daleko vyrovnanější. My jsme na tyto přebory dovezli pouze jediného modeláře. Ostatní se z nejrůznějších důvodů, těch smysluplných i trochu podivnějších, omluvili. Petr Blaschka má sice z přeborů Královéhradeckého kraje splněno, Roudnici ale využil jako dobrou příležitost k tréningu. V očekávání silnějšího větru jsme souhlasili s tím, že tentokrát vypustí kategorii F1H. S tím větrem to nakonec nebylo tak zlé, ale už to nešlo změnit – „á jedničky“ zůstaly v dílně na stole. Tak jsme si alespoň vyzkoušeli Petrovu doplňkovou kategorii, kterou jsou házedla. 260 vteřin není na Petra moc, ale již jsem to svedl na výše zmiňovaný hangár. Moc nás Petr potěšil v kategorii A3. Tentokrát zvládl velmi dobře všech pět svých startů. Odměnou mu byl plný výkon 300 vteřin. Konečně – i nám vedoucím se dost ulevilo. V minulých několika letech jsme sice neměli tolik výtečných modelářů jako tomu bylo v například prvním desetiletí tohoto věku, myslím ale, že díky svým zkušenostem a „mírným tlakem“ jsme dokázali naše děti dovést ke slušným výsledkům. Přesto se nám úplného maxima dosáhnout nepodařilo. Až nyní, po bez několika měsíců deseti letech, můžeme Petra zapsat do tabulky jako teprve pátého našeho modeláře, kterému se to povedlo.

Pak už jsme se věnovali „doplňkovému“ programu. Sledovali jsme poslední soutěžní lety opozdilců. Vedoucí klubů si vyměňovali zkušenosti s ostatními dospělými. Někteří využili závětří již několikrát zmiňovaného hangáru k chytání jarního sluníčka, případně sledovali, jak otec Blaschka větrá baterie svého RC modelu. My starší jsme si prošli areál Aeroklubu Roudnice a zavzpomínali na poslední náš modelářský tábor, který se konal v těchto prostorách v létě roku 1990. Závěrečná zhruba hodinka soutěže, během které pořadatelé spočítali výsledky a vypsali diplomy, uběhla v naprosté pohodě. Po vyhlášení vítězů jsme se rozjeli domů.

Na závěr se ještě jednou omlouvám panu Bartíkovi za projevenou nedůvěru. A slibuji, že pokud při některém z dalších přeborů, které bude pořádat, zajistí správný směr větru a pokud možno nějaké školení „aeroklubáků“, nebudu mít vůči jeho výběru roudnického letiště žádné připomínky.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Letošní jaro nám zatím příliš nepřeje. Tuto soutěž jsme si naplánovali jako druhou v řadě. Tou první měl být přebor mládeže kraje Středočeského. Počasí ale rozhodlo jinak. V Domoslavicích jsme proto měli svoji letošní premieru. A přestože jsme den předem v dílně větrali v krabicích od podzimu uložená éra, bylo první kolo těchto přeborů velice dobrodružné. Nejprve jsme museli dolepit nalomené směrovky, vzpomenout si, které díly patří k sobě a pak sestavené modely vyzkoušet. Jeden náš modelář stihnul regulérní start v kategorii F1H snad minutu před ukončením prvního kola.

Velice nás překvapila hojná účast soutěžících. Shodli jsme se, že to bude kombinací několika faktorů. Jeden jsme již zmínili – většina modelářů nejspíš ještě na žádném přeboru letos nestartovala. Dále, ač často pomlouvám počasí, předpověď byla tentokrát příznivá, čehož bylo nutno využít k plnění kvalifikačních limitů. Účasti jistě nahrávala velice slušná soutěžní plocha na letišti v Domoslavicích umožňující krásné polétání. A v neposlední řadě dokonalá organizace, čímž jsou pořadatelé této soutěže pověstní. Však také soutěž spěla bez jakýchkoliv komplikací rychle k závěru základní části. Viděli jsme během prvních pěti kol spoustu hezkých výkonů. Naši modeláři střídali světlé okamžiky s těmi horšími. Dosáhli řady maximálních časů, ale také několika propadáků. Nějak nám všem chybí cit pro vlek. Vzpomínám na jednoho našeho velice opatrného modeláře, který vlekal tak decentně, že prověšenou šňůru coural po zemi, přičemž jeho model plápolal ze strany na stranu a často se v půli vleku vypnul ze šňůry. Na otázku, proč nepřidal v běhu, odpovídal, že se bál, aby nezlomil křídlo. Nuže, dnes naopak máme v klubu samé agresivní vlekaře, kteří znají jediné heslo: „plnou parou vpřed“. Pokud fouká „tak akorát“, je vše v pořádku, pokud ale vítr zesílí, je zle. Šňůra se svistem prořezává vzduch, křídla se div ne svými koncovými oblouky dotýkají, ale náš modelář se přesto za hrozného řevu svých vedoucích žene neohroženě vpřed. Samozřejmě se snažíme vleky trénovat, vysvětlovat, co po nich chceme. Jakmile ale kluci odstartují, jako by na všechno rázem zapomněli. Úspěchem budiž, že někteří se alespoň při vleku zastaví. Ale vracet se zpět pod model, jsem snad ještě nikoho neviděl.

Nyní, co jsem si to vyřídil s našimi modeláři, se mohu vrátit k hodnocení soutěže. Ta se, v pozitivní smyslu, zkomplikovala při rozlétávání žákovské kategorie A3. Okukoval jsem soutěžící, přičemž jsem dospěl k závěru, že pokud pořadatelé s vedoucími nezvolí nějakou méně standardní metodu, budou se děti rozlétávat až do večera, kdy se ochladí a uklidní vítr. V prvním kole se letělo na dvě minuty do pěkného počasí, ve druhém se naopak odstartovalo ve chvíli, kdy klubový vedoucí určil, že teď to nebude nosit. A stejně se nerozhodlo. Mladí modeláři se vraceli se svými modely z velké dálky notně vyčerpáni. Můj návrh zvolit pro třetí kolo obálkovou metodu, se neujal. Zkrácení šňůr nebo naopak prodloužení doby letu bylo také zavrženo. Nakonec se vedoucí s pořadateli dohodli, že rozhodne klouznutí modelů. Dovolit si to mohli. Byli to všichni mladoboleslavští špunti, kteří tak excelovali již loni na podzim při MČR.

Následovalo vyhlášení výsledků. I na nás něco zbylo. Tak mě to rozlétávání zaujalo, že jsem se na vyhlášení přibelhal pozdě. Omlouvám se tedy oceněným, které jsem nestihl fotograficky zdokumentovat. No a pak jsme už vyrazili domů. Snad ještě před vjezdem na hlavní silnici všichni tři naši svěřenci v autě usnuli a vzbudili jsme je prakticky až ve Vilémově, před naší klubovnou.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Byla to z naší strany trochu nevýrazná soutěž. Ani nevím, o čem pořádně psát. Gumáčkům jsme, již poněkolikáté, nevěnovali mnoho pozornosti. Někteří „salámisté“ své modely ani nezkontrolovali. Popadli v pátek večer přepravní krabice a s prohlášením „ono to nějak dopadne“ je položili na velkou hromadu připravenou u dveří naší klubovny k sobotnímu transportu.Do Děčína jsme dorazili v půl deváté. Dost času na vyzkoušení nových házedel a málo na to, abychom je před vlastní soutěží stihli rozbít. Každý ze soutěžících měl k dispozici jeden nový uhlíkový model. Ale příliš nám nelétaly. Pokud vím, z pěti nových ér použil to svoje pouze vedoucí Petr Blaschka. Ostatní během soutěže létali s modely první řady, které jsme v Děčíně představili již v prosinci minulého roku. Na našich nových érech se sešlo příliš mnoho vad a nedostatků. Řešili jsme je hned na místě. Ještě štěstí, že kolegové z ostatních klubů jsou lidé sdílní a ochotní, kteří své, v podstatě konkurenci, vždy nezištně poradí. Však také následující páteční schůzka proběhla za velkého předělávání. Sice máme před sebou cyklus krajských přeborů a já si o stavu „venkovních“ házedel a větroňů nedělám žádné velké iluze, ale přestavbu modelů uhlíkových házedel jsme povolili s vědomím, že úpravy musíme provést co nejdříve, dokud si tu spoustu rad a návrhů na vylepšení ještě pamatujeme. Škoda, že o smysluplnosti našich zásahů do konstrukce házedel se přesvědčíme za hodně dlouho. Až v prosinci opět v děčínské hale.

Jak jsem se již zmínil výše, tři naši žáci létali s uhlíkovými házedly „první generace“, já s velmi starými modely z Depronu a jen pan vedoucí s uhlíkovým modelem druhé řady. Zlepšil se on a Michal Jiřinec, zatímco my ostatní své klubové rekordy ani neohrozili. Přesto všechno naši hromotluci obsadili první tři místa mezi staršími žáky. Dobře, že tentokrát pořadatelé ocenili samostatně také váhově sotva poloviční mladší žáky. U silových kategorií, jakou jsou například házedla, to je téměř nutností. No a zatímco žáci bodovali, my senioři se v daleko větší konkurenci plácali na konci první, resp. druhé třetiny výsledkové listiny.

Po vyhlášení výsledků v kategorii házedel zahájili pořadatelé druhou část závodů žákovskou kategorií gumáčků A6. Na to, jakou pozornost jsme jim před závody věnovali (vlastně žádnou), jsme létali ještě docela dobře. Nevím, zda to byl záměr našich svěřenců a nebo náhoda, ale některé modely stoupaly ke stropu děčínské haly se „zákeřnými“ lapači modelů (světelnými panely) velmi rozvážně tak, že by byl spokojen i pan Kubeš, kterého jinak naše starty podobné vzletům přepadových stíhačů velmi zlobí. Uvízli jsme snad jen dvakrát nebo třikrát. Ale pan vedoucí Blaschka si na nedostatek práce stěžovat nemohl. Svůj um ve šťourání mohl předvést i ve prospěch našich soupeřů. Tedy pokud si majitel uvízlého letounu pamatuje, kde se jeho model nachází. Někteří výtečníci totiž občas nedokážou určit ani řadu světel, na kterou svůj model posadili. V sobotu jsme museli vyrazit domů podstatně dříve a proto nevíme, jak závody pokračovaly. Ale v okamžiku našeho odjezdu dosáhl Petr při dvanácti „šťouracích“ pokusech stoprocentní úspěšnosti.

Cesta domů proběhla v pohodě. Sluníčko svítilo a tak cesta Labským údolím a pak zvlněnou krajinou mezi Bad Schandau a Vilémovem rychle ubíhala. Dokonce jsme se na chvíli zastavili na jednom místě s nádherným výhledem na skály Saského Švýcarska. Pak už jsme sjeli dolů k hraničnímu přechodu a byli jsme doma. S vědomím, že halová část sezóny právě skončila a my se nyní budeme muset soustředit na tu druhou, „venkovní“.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Dnes se nás sešlo opět o něco méně. Asi to bude vliv více faktorů – je to k nám relativně daleko, byla velká zima a v televizi bojovali naši hokejisté o bronzovou medaili. První dva faktory bohužel neovlivníme, třetí se alespoň trochu snažil pan Sucharda napravit pravidelnými zprávami z ledové plochy. Bohužel, byla z toho bramborová medaile. I nám se dařilo se střídavými úspěchy. Někdo sice zalétal hůře, na druhou stranu se mezi nejlepšími objevily nové tváře. Nejvyšších pozic sice již delší dobu mezi házedláři pravidelně dosahuje Jan Procházka z Karlových Varů, nevybavuji si ovšem, že by kdy u nás byli na stupních vítězů děčínský Milan Soukup a lounský Jan Melika. Pokud se nepletu, oba soutěžící létali s modely velmi podobnými érům pana Procházky. Takže tentokrát zůstaly vzadu jak modely uhlíkové, tak i naše klasické „polystyréňáky“. Ve startovním poli chyběli mladší žáci, starších také nebylo dost na plné obsazení stupňů vítězů, junior byl jen jeden, takže o alespoň trochu důstojnou účast se opět postarali naši věrní senioři. Házedlářská soutěž plynula rychlým tempem kupředu a za hodinu jsme byli hotovi.

Přestávku mezi oběma kategoriemi, kdy pořadatelé rychle počítali výsledky halových házedel a vypisovali diplomy pro nejlepší, vyplnil kolega Mirek Procházka vystoupením se svým akrobatickým modelem. Hezká akrobacie a ve chvíli, kdy jsem chystal provokaci tvrzením, že pilot Šonka v Budapešti podlétl most, přidal Mirek jako bonus i jeden průlet mezi střechou a kovovými svorníky držícími naši halu pohromadě. Zaslouženě se dočkal velkého potlesku. V půl čtvrté již mohla vypuknout druhá kategorie, kterou byly gumáčky A6. O nejlepší výkon se jako již tradičně postaral varnsdorfský Evžen Belo, kterému s menším odstupem sekundovali karlovarští Jan Procházka a Václav Dlouhý s naším juniorem Petrem Blaschkou.

Pak se opět počítalo a vypisovaly diplomy, čehož Mirek Procházka využil k druhému vystoupení se svým akrobatem. Po vyhlášení vítězů této kategorie byla soutěž oficiálně ukončena. Ale ještě chvíli postával u baru paní Blaschkové hlouček dospělých, který vášnivě diskutoval o modelářských akcích, které nás teprve čekají. Oceňujeme, že dnes nejvzdálenější účastníci z Karlových Varů s námi vydrželi až do konce. Po odjezdu soutěžících jsme v hale uklidili lavičky, pozhasínali, zamkli a přesunuli naše vybavení zpět do dílny. Tím byl Halový Žuch 2018 definitivně ukončen. V naší hale se opět sejdeme až v samém závěru letošního roku.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš