Vybavuji si, že v samém závěru MČR mládeže 2019 se hlavní pořadatel, kolega Patrik Cintula, nehroutil vyčerpáním. Naopak, docela spokojeně prohlásil, že soutěž dopadla dobře (což rádi potvrzujeme) a že ho začíná pořádání takových akcí bavit. Nevím, zda byl o rok 2020 velký zájem a nebo naopak se nikdo další nepřihlásil, faktem ale je, že i tento rok jsme se měli sejít na letišti ve Starém Městě na jím organizovaných přeborech. Ze známých důvodů se tato akce nekonala, přestože bylo navrženo několik náhradních termínů. Povedlo se to až letos v září.
Za děti mluvit nemohu, ale vedoucí se docela těšili – na velkou soutěžní plochu, na známé, které jsme mnohdy neviděli řadu měsíců, i v očekávání klidné, bezproblémové soutěže. Nakonec se splnilo vše. Jen dopravu na soutěž jsme trochu pozměnili. Oproti předloňskému třídennímu modelu s ubytováním v Městečku Trnávka jsme tentokrát zvolili akci jednodenní. Bohužel s nepříjemným vstáváním v půl jedné ráno a kodrcáním se v těsném autobusu. Vyhodnocovat budeme příští schůzku, ale už nyní mohu říci, že pozitiva převládla nad negativy. Už jen kvůli tomu, že vedoucí, jindy točící volantem, si v autobusu pospali a během soutěže si mohli k řízku od manželky dát na zapití něco ostřejšího.
S výkony to bylo horší. Po absolvování našeho Žuchu a jednoho tréninku na louce v sousední vsi, kdy jsme místo ladění výkonů spíše dětem připomínali, kde má letadlo předek a kam se vkládá kroužek vlečné šňůry, jsme nečekali žádné zázraky. Na letišti ve Starém Městě jsme byli poměrně brzy a tak jsme měli dost času na trénink. Ten nás možná naladil trochu optimističtěji, ale první kolo soutěže nás opět vrátilo na zem. Zkazili jej snad úplně všichni. Někteří naši svěřenci se v dalších kolech přeci jenom zlepšili, jiní, především zkušenější házedláři vypadali, jako kdyby házedlo drželi poprvé v ruce. Myslel jsem, že s modely letadel je to jako s jízdou na kole – kdo se ji jednou naučí, už ji nikdy nezapomene. Bohužel, skutečnost mě rychle vyvedla z omylu – během dlouhé přestávky vynucené tím prevítem koronavirem mnozí z nás zapomněli úplně všechno. Radost nám proto udělal malý Jirka Havlíček, který v kategorii mladších žáků vybojoval třetí místo.
Ve větroních A3 platilo něco podobného – první kolo bylo na infarkt. Na konci soutěže jsme pak vykázali pro nás standardních zhruba 200 vteřin. To stačí možná na náš krajský přebor, nikoliv však na „republiku“. Omluvou dětem budiž, že tuto sobotu panovaly na letišti ve Starém Městě dost poťouchlé povětrnostní podmínky, ve kterých tápali i sami vedoucí. Potěšilo snad jen, že děti, ač si byly vědomy, že nějaké hezké umístění je ztraceno, bojovaly až do konce. Vedle snahy napravit alespoň trochu nepodařené první kolo je popoháněla i touha dosáhnout více max., než bratr nebo kamarád.
Musíme si teď ověřit, zda naše „věčné talenty“ dostanou ještě jednu příležitost mezi žáky. Pokud po příštích letních prázdninách odejdou na střední školu, máme po talentech. Většinou jim v další klubové činnosti zabraňují pozdní návraty domů. Schůzky se u nás konají v pátek. Rozcházíme se po sedmé hodině a to jsou mnozí studenti ještě na cestě domů. Naše covidová akce „Home Office házedlo“ nás přesvědčila o tom, že na individuální domácí přípravu se moc spoléhat nemůžeme. Ale to je věc, kterou znají i mnozí jiní vedoucí modelářských klubů. Bude to jeden z faktorů, proč juniorů soutěží tak málo.
Po rozlétání a vypsání diplomů následovalo ocenění nejúspěšnějších modelářů. Jak píšu výše, i na nás zbylo jedno místečko na stupních vítězů. Vyhlášením nejlepších modelářů to ale tentokrát neskončilo. Jeden z pořadatelů, pan František Doupovec, ocenil krásnými modely několik méně úspěšných modelářů. Byla to taková dojemná chvilka, což neříkám jen proto, že i na nás něco zbylo. Konkrétně na úplného nováčka na velkých soutěžích, Nelu Trantinovou, která byla odměněna za to, že soutěžila se svým školním modelem Gino, se kterým dokonce během těchto přeborů dosáhla i jednoho maximálního času. Gesto pana Doupovce se líbilo všem přítomným modelářům, což ocenili dlouhým potleskem.
No a pak už jsme se rozloučili s ostatními kolegy s přáním, aby to tentokrát nebylo na tak dlouho, jako v roce 2019. Nás čekalo dalších pět hodin v autobusu. A protože jsme cestou odrazili požadavek klubového jedlíka, abychom zastavili v nějaké restauraci, do Vilémova jsme dorazili chvíli po dvaadvacáté hodině. Předali jsme děti a před jedenáctou večerní jsme již zalézali do postele. I se započtením ranního vstávání a cesty autobusem jsme tak celé MČR zvládli za dvacet dva a půl hodiny.
Rád přidávám krátkou poznámku – v pátek 1. října, bylo tak krásné počasí, že jsme neodolali a vyrazili na naši lipovskou, čerstvě posekanou plochu si zalétat. Jen tak, pro radost. Přítomní „větroňáři“ nás docela potěšili. Doutnáky jsme v trochu silnějším větru dávali minimální, abychom nemuseli běhat přes dost frekventovanou silnici, ale téměř všechny lety měly zaděláno na maximum. Pokud jsem byl v komentáři věnovanému MČR k dětem kritický, tento pátek jsem byl spokojen. Hlavně s tím, že kluci při vleku zvládali svůj model i trochu řídit. Konečně to nebyl jen běh s očima upřenýma k obzoru, regulovaný řevem vedoucích. Však si na konci tohoto létání kolega Petr k dětem povzdechnul – „škoda, že jste tak nelétali minulou sobotu“. Je nám jasné, že jeden let vydá za hodinovou přednášku. Takže milé děti, hádejte, kam vyrazíme příští pátek, pokud bude hezky?
Poznámka druhá: následující pátek skutečně panovalo pěkné počasí a proto jsme znovu vyrazili do Lipové. Vítr sice foukal ještě o trochu více jak před týdnem, ale sluníčko se snažilo a proto jsme se rozhodli pro létání. Klubovny si dosyta užijeme v zimě. Celkový dojem z akce byl opět příznivý. Nic jsme nerozbili a i většina startů vypadala podařeně. Kdo chtěl, hezky si zalétal, kdo ne, spořádal alespoň za balíky slámy, u kterých jsme se utábořili, čtyři bagety. V šest hodin večer zalezlo slunce za obzor a prudce se ochladilo. Proto jsme, i s ohledem na holá kolena našich otužilců a ozdobné plátěnky našich parádnic, zaveleli k návratu. Děvčata se svezla domů autem, kluky čekala ještě večerní cesta domů na kolech. Kolega vedoucí byl tentokrát pesimističtější jak já, neboť tvrdil, že to bylo letos poslední létání s větroni A3. Já věřím, že nám počasí dá ještě nějakou další šanci.
Výsledková listina ZDE!
Z. Hykš
