Vybavuji si, že v samém závěru MČR mládeže 2019 se hlavní pořadatel, kolega Patrik Cintula, nehroutil vyčerpáním. Naopak, docela spokojeně prohlásil, že soutěž dopadla dobře (což rádi potvrzujeme) a že ho začíná pořádání takových akcí bavit. Nevím, zda byl o rok 2020 velký zájem a nebo naopak se nikdo další nepřihlásil, faktem ale je, že i tento rok jsme se měli sejít na letišti ve Starém Městě na jím organizovaných přeborech. Ze známých důvodů se tato akce nekonala, přestože bylo navrženo několik náhradních termínů. Povedlo se to až letos v září.

Za děti mluvit nemohu, ale vedoucí se docela těšili – na velkou soutěžní plochu, na známé, které jsme mnohdy neviděli řadu měsíců, i v očekávání klidné, bezproblémové soutěže. Nakonec se splnilo vše. Jen dopravu na soutěž jsme trochu pozměnili. Oproti předloňskému třídennímu modelu s ubytováním v Městečku Trnávka jsme tentokrát zvolili akci jednodenní. Bohužel s nepříjemným vstáváním v půl jedné ráno a kodrcáním se v těsném autobusu. Vyhodnocovat budeme příští schůzku, ale už nyní mohu říci, že pozitiva převládla nad negativy. Už jen kvůli tomu, že vedoucí, jindy točící volantem, si v autobusu pospali a během soutěže si mohli k řízku od manželky dát na zapití něco ostřejšího.

S výkony to bylo horší. Po absolvování našeho Žuchu a jednoho tréninku na louce v sousední vsi, kdy jsme místo ladění výkonů spíše dětem připomínali, kde má letadlo předek a kam se vkládá kroužek vlečné šňůry, jsme nečekali žádné zázraky. Na letišti ve Starém Městě jsme byli poměrně brzy a tak jsme měli dost času na trénink. Ten nás možná naladil trochu optimističtěji, ale první kolo soutěže nás opět vrátilo na zem. Zkazili jej snad úplně všichni. Někteří naši svěřenci se v dalších kolech přeci jenom zlepšili, jiní, především zkušenější házedláři vypadali, jako kdyby házedlo drželi poprvé v ruce. Myslel jsem, že s modely letadel je to jako s jízdou na kole – kdo se ji jednou naučí, už ji nikdy nezapomene. Bohužel, skutečnost mě rychle vyvedla z omylu – během dlouhé přestávky vynucené tím prevítem koronavirem mnozí z nás zapomněli úplně všechno. Radost nám proto udělal malý Jirka Havlíček, který v kategorii mladších žáků vybojoval třetí místo.

Ve větroních A3 platilo něco podobného – první kolo bylo na infarkt. Na konci soutěže jsme pak vykázali pro nás standardních zhruba 200 vteřin. To stačí možná na náš krajský přebor, nikoliv však na „republiku“. Omluvou dětem budiž, že tuto sobotu panovaly na letišti ve Starém Městě dost poťouchlé povětrnostní podmínky, ve kterých tápali i sami vedoucí. Potěšilo snad jen, že děti, ač si byly vědomy, že nějaké hezké umístění je ztraceno, bojovaly až do konce. Vedle snahy napravit alespoň trochu nepodařené první kolo je popoháněla i touha dosáhnout více max., než bratr nebo kamarád.

Musíme si teď ověřit, zda naše „věčné talenty“ dostanou ještě jednu příležitost mezi žáky. Pokud po příštích letních prázdninách odejdou na střední školu, máme po talentech. Většinou jim v další klubové činnosti zabraňují pozdní návraty domů. Schůzky se u nás konají v pátek. Rozcházíme se po sedmé hodině a to jsou mnozí studenti ještě na cestě domů. Naše covidová akce „Home Office házedlo“ nás přesvědčila o tom, že na individuální domácí přípravu se moc spoléhat nemůžeme. Ale to je věc, kterou znají i mnozí jiní vedoucí modelářských klubů. Bude to jeden z faktorů, proč juniorů soutěží tak málo.

Po rozlétání a vypsání diplomů následovalo ocenění nejúspěšnějších modelářů. Jak píšu výše, i na nás zbylo jedno místečko na stupních vítězů. Vyhlášením nejlepších modelářů to ale tentokrát neskončilo. Jeden z pořadatelů, pan František Doupovec, ocenil krásnými modely několik méně úspěšných modelářů. Byla to taková dojemná chvilka, což neříkám jen proto, že i na nás něco zbylo. Konkrétně na úplného nováčka na velkých soutěžích, Nelu Trantinovou, která byla odměněna za to, že soutěžila se svým školním modelem Gino, se kterým dokonce během těchto přeborů dosáhla i jednoho maximálního času. Gesto pana Doupovce se líbilo všem přítomným modelářům, což ocenili dlouhým potleskem.

No a pak už jsme se rozloučili s ostatními kolegy s přáním, aby to tentokrát nebylo na tak dlouho, jako v roce 2019. Nás čekalo dalších pět hodin v autobusu. A protože jsme cestou odrazili požadavek klubového jedlíka, abychom zastavili v nějaké restauraci, do Vilémova jsme dorazili chvíli po dvaadvacáté hodině. Předali jsme děti a před jedenáctou večerní jsme již zalézali do postele. I se započtením ranního vstávání a cesty autobusem jsme tak celé MČR zvládli za dvacet dva a půl hodiny.

Rád přidávám krátkou poznámku – v pátek 1. října, bylo tak krásné počasí, že jsme neodolali a vyrazili na naši lipovskou, čerstvě posekanou plochu si zalétat. Jen tak, pro radost. Přítomní „větroňáři“ nás docela potěšili. Doutnáky jsme v trochu silnějším větru dávali minimální, abychom nemuseli běhat přes dost frekventovanou silnici, ale téměř všechny lety měly zaděláno na maximum. Pokud jsem byl v komentáři věnovanému MČR k dětem kritický, tento pátek jsem byl spokojen. Hlavně s tím, že kluci při vleku zvládali svůj model i trochu řídit. Konečně to nebyl jen běh s očima upřenýma k obzoru, regulovaný řevem vedoucích. Však si na konci tohoto létání kolega Petr k dětem povzdechnul – „škoda, že jste tak nelétali minulou sobotu“. Je nám jasné, že jeden let vydá za hodinovou přednášku. Takže milé děti, hádejte, kam vyrazíme příští pátek, pokud bude hezky?

Poznámka druhá: následující pátek skutečně panovalo pěkné počasí a proto jsme znovu vyrazili do Lipové. Vítr sice foukal ještě o trochu více jak před týdnem, ale sluníčko se snažilo a proto jsme se rozhodli pro létání. Klubovny si dosyta užijeme v zimě. Celkový dojem z akce byl opět příznivý. Nic jsme nerozbili a i většina startů vypadala podařeně. Kdo chtěl, hezky si zalétal, kdo ne, spořádal alespoň za balíky slámy, u kterých jsme se utábořili, čtyři bagety. V šest hodin večer zalezlo slunce za obzor a prudce se ochladilo. Proto jsme, i s ohledem na holá kolena našich otužilců a ozdobné plátěnky našich parádnic, zaveleli k návratu. Děvčata se svezla domů autem, kluky čekala ještě večerní cesta domů na kolech. Kolega vedoucí byl tentokrát pesimističtější jak já, neboť tvrdil, že to bylo letos poslední létání s větroni A3. Já věřím, že nám počasí dá ještě nějakou další šanci.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Rok se s rokem sešel a naši modeláři opět vyrazili na týdenní pobyt v areálu letiště Raná u Loun, za účelem intenzivního tréninku a stavby, či oprav modelů. Na konci pobytu je totiž čekala kvalifikace na mistrovství ČR, na kterou je třeba být řádně vybaven svými modely ve špičkovém stavu a nabit jistotou a vytrvalostí. Složení členů bylo letos identické jako předešlý rok; děti už tedy byly seznámeny s provozem tábora i jeho stavbou. Opět se ubytovaly ve stanech na place před letištní dráhou.

Co se denního programu týče, ten byl rozdělen na dvě části: dopolední a odpolední. Při dopoledním programu byly děti nahnány do dílny, kde se věnovaly stavbě a opravám. To vše bylo pro zpestření prokládáno dopoledními soutěžemi. Musím smeknout klobouk před „náčelníkem“ Procházkou, který soutěže organizoval. Soudím, že soutěže děti velice nadchly a docela pohltily, jelikož se navzdory jejich nedlouhému trvání jisté známé firmy po odchodu na soutěž už do dílny nevrátily…

Při návratu z oběda, na který se opět jezdilo do restaurace Ponorka, který byl, bohužel, obohacen o tragikomické inscenace z řad členů tábora, přišel na řadu odpolední klid a různorodý odpolední program. Letos, stejně jako vloni, byl pro děti bazén svatým grálem tábora. A není divu; byla do něj totiž zavedena filtrace a byl pečlivě chlórován, tudíž se kvalita vody od minule dost vyšvihla. Za příslib bazénu byly děti ochotny udělat cokoli a poslouchat na slovo; nejednou se proto stalo, že šly do bazénu i několikrát denně. Konec konců, komu by se chtělo být v těch odpoledních krutých vedrech zavřený v dílně a péct se ve vlastní šťávě.

Za příznivého počasí se v odpoledních a podvečerních hodinách mladí modeláři věnovali tréninku se svými modely. Bohužel, povětrnostní podmínky nám nedovolovaly trénovat s větroni, tím pádem se létalo jen s házedly, což se později dosti fatálně projevilo při závěrečné soutěži. Při ní byly pokusy našich svěřenců dosti kolísavé. Velkým mínusem byla nepochybně absence pana vedoucího Hykše a jeho nepřeslechnutelného „Pusť!“, které tradičně zabrání mnoha nepovedeným letům a rozbitým modelům. To vedlo k několika tvrdým přistáním a fatálním škodám na letadlech. K apologii dětí (poznámka redakce: apologie = obhajoba) musím uvést, že nás při soutěži zastihlo tropické počasí a obloha byla bez jediného mráčku, což je na ploché, nezastíněné letištní dráze opravdu znát a běhat půl dne za modely, aby se včas stihla odlétat jednotlivá, časově omezená kola, taky nebyla žádná sranda.

Závěrem musím pochválit naše modeláře za relativně dobré chování. Měli na svědomí časné příchody na rozcvičku a jiné nástupy, klid po večerce a poměrně slušně udržovaný pořádek ve stanech a v okolí. Jejich pubertální inscenace se daly lehce zkrotit a v podstatě nic závažného „nevyvedli“, za což je ještě jednou chválím.
Tak příští rok opět nashledanou!

Za LMK Vilémov
Michal Jiřinec

Jsem rád, že Michal uposlechl výzvy pana vedoucího Suchardy a sepsal hezkou zprávu o dění na letošním modelářském táboře. Michal je o nějakých čtyřicet let mladší jak já a tudíž vládne trochu jiným slohem. Je to určitě po spoustě mých, prý fádních příspěvků, vítaná změna. Má profesionální deformace mi ale velí připsat několik poznámek:

Pan vedoucí Blaschka, pověřený tréninky mladých modelářů se čertil nad poznámkou, že děti nezvládly žádné lety s větroni A3. Ve skutečnosti se prý nějaké soutěže přeci jenom uskutečnily. Já jen dodávám, že ty nepříliš přesvědčivé výkony při přeboru mládeže Ústeckého kraje zapříčinilo spíše roční nicnedělání než příliš krátký táborový trénink.

Poznámku o složení tábora, stejném jako loni, trochu poopravím – ve skutečnosti za vilémováky přibyl Ivan Sádovský a autor příspěvku Michal (a pokud chcete Michala vidět, je to ten „chundelatý“ vedoucí rozcviček).

Celý Michalův příspěvek se nese v duchu jemné ironie. Připomíná mi to jeden můj oblíbený televizní sitkom, kde se hlavní hrdina dost často ptá, co je a co není sarkasmus. Raději nebudu pátrat po podrobnostech. Už jsem se dnes dozvěděl, že jsem nejhlasitější vedoucí široko, daleko.

Mimo zápis: byl jsem zavalen hromadou fotografií. Po zralé úvaze jsem se rozhodl netřídit je podle témat (rozcvička, práce v dílně, koupání, soutěže ….). Nechám je v tom pořadí, ve kterém byly pořízeny. Ať je zachována časová posloupnost.

A na závěr vyslovím souhlas s Michalem – tábor se dle hodnocení účastníků moc líbil. Přejme si jen, aby se stejně tak vydařil i ten příští, tábor Raná 2022.

Z. Hykš

Minulý pátek jsme využili posekané louky v Lipové a místo léčení šrámů utržených při soutěži Žuch 2021, jsme před hlavní akcí sezóny, mistrovstvím ČR mládeže, naposledy potrénovali. Užili jsme si sluníčka posledního skutečně letního dne, z jedné fotografie je patrné, že jsme i něco baget spořádali, zato sportovní výkony moc nepotěšily. Při jízdě na kole mě můj výrazně zdatnější kolega častuje kritikou, že jedu tak, že by mě předjela i babka s nákupem. Nevím, jakým příměrem ohodnotit naše svěřence. Snad, že létali jako ponocní, ale tím bych se určitě dotknul ponocných. Byla to bída. Někteří ani nezvládli plný počet startů a dosažené výkony by nestačily ani na přebor Vilémova a blízkého okolí. Tak snad to bude pro nás před Moravskou Třebovou ponaučení.

Potěšilo nás naopak to, že z onoho zemědělce, který se na nás na samém začátku tréninku řítí, aby nás vyhnal, se nakonec vyklubal náš bývalý člen a úspěšný junior, Martin Hájek. Popovídali jsme si, zavzpomínali na staré časy, mezitím popoháněli naše stávající modeláře a už za šera se vrátili zpět do dílny. Před budovou již na nás čekaly netrpělivé maminky, aby si své ratolesti odvezly domů. Tak doufejme, že bude platit heslo „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Obávám se ale, že v sobotu 25. září rozhodně nebudeme na letišti v Moravské Třebové patřit mezi favority.

Z. Hykš

Přátelé, kamarádi,

Oslovení, které jsem si vypůjčil z jednoho populárního českého filmu a které často používám, je myšleno zcela vážně. Určitě to tak cítí i moji kolegové, dospělí vedoucí našeho klubu a věřím, že stejně tak i vy. Ostatně, cosi o velké modelářské rodině jsem na stanovišti kategorie F1H zaslechl i z úst jednoho ze seniorských soutěžících při dávání si přednosti na startu. Prostě v sobotu jsme Vás všechny moc rádi viděli a celou soutěž jsme si také hezky užili. Napomohlo tomu také velice pěkné počasí. Sluníčko svítilo, ale nepřipalovalo a vítr foukal „tak akorát“, což vyhovovalo jak malým modelářům s krátkýma nožkama, tak i modelářům dospělým. Jen ten směr zlobil. Začínali jsme lety směřujícími k nedalekému golfovému hřišti. Dříve ale, než jsme se stačili dostat do konfliktu s prezidentem klubu (zkušenost z jednoho předchozího ročníku), se vítr stočil přímo do dráhy. Což se pro změnu nelíbilo provozovatelům vyhlídkových letů. Byli jsme proto řídícím létání odstředěni až na úplný kraj plochy k pastvině s řádně nabitými ohradníky. S uspokojením jsme sledovali, jak se ve druhé polovině soutěže směr větru postupně mění ideálně podél přistávací dráhy. V tu chvíli zavládla na ploše úplná pohoda a užíval jsem si i já, který jinak stále nervózně pokukuje na dráhu, zda se po ní neloudá nějaký náš modelář. Až v závěru soutěže se vítr stočil do směru předpovídaného pro celý den meteorology. Tedy přímo na nedaleké olšové stromořadí. Naštěstí jsme v té době už končili. Ještě jedno negativum soutěží v České Lípě musím konstatovat – ostatní „supersenioři“ (60 let a více) budou se mnou souhlasit – z letištní plochy k baru, kde probíhá vyhlašování výsledků, je to rok od roku dále a do stále většího kopce.

Počasí bylo tak příznivé, že i naši mladí, po dlouhé přestávce nerozlétaní členové vilémovského klubu, dosáhli několika maximálních časů. Pěkné výkony jsme zaregistrovali i u ostatních soutěžících. I přes mírný vítr létali někteří modeláři tak daleko, že nestačili svoji kategorii dolétat celou. To se týká třeba gumáčkářů. Ti si navíc stěžovali, že bylo „nějaké příliš praskací“ počasí – každou chvíli se z jejich koutku ozýval charakteristický zvuk přetrženého svazku. Škoda, mohli mít hezký výkon do žebříčku. Zmínit musím také fakt, že se nám, za pomoci kolegů z LMK Varnsdorf a rodičů našich dětí, podařilo zajistit spoustu časoměřičů. Na žádném stanovišti se dlouho nečekalo. Tímto časoměřičům děkuji a prosím je o zachování přízně.

Jednotlivé kategorie končily postupně, takže jsem mohl vypisovat diplomy ještě na ploše. To už kolega Petr před barem třídil ceny do připravených plastových tašek. Ceny jsme předali, vyfotili se (Frantovi Glozigovi se omlouvám za tu skloněnou hlavu), slíbili jsme si, pokud nerozhodne jinak vyšší moc, že se na Žuchu uvidíme opět příští rok a rozjeli se domů.

Výsledková listina ke stažení ZDE!

Z. Hykš

Zhruba od poloviny června se opět scházíme. Doufejme, že tentokrát na delší dobu. Stejně jako loni nás velice potěšilo, že při první svolané schůzce jsme se sešli úplně všichni – sedm mladých modelářů v žákovském věku, dva junioři a tři vedoucí. Samozřejmě, nikdo z našich chovanců si moc nevzpomínal na to, co před zhruba osmi měsíci, kdy jsme byli proticovidovými opatřeními rozehnáni, tehdy stavěl. Vedoucí ale s něčím takovým počítali a sami se sešli o dva týdny dříve na přípravných schůzkách a na děti se řádně připravili. Práce se tedy rozběhly poměrně rychle. Dokončovala se „Home office házedla“, opozdilci pokračovali v práci na větroních A3 Pionýr a rychlíci zahájili stavbu házedel halových. Zatím depronových, ale snad brzy rozjedeme i výrobu křídel uhlíkových.

Nedílnou součástí bylo fotografování našich nejmladších. Junioři bohužel fotografování unikli. Tradicí od roku 2014 je také vánoční měření výšky našich svěřenců. Loňské vánoce jsme ze známých důvodů vynechali, změřili jsme se tedy až nyní. Na metě 207 cm se tyčí správce našich stránek, Adam. Následují samozřejmě oba zmínění junioři, kteří stejně jako Adam (naštěstí) již nerostou. To žáci trhali rekordy – Víťa vyrostl o celých 18 cm a Milan s Ivanem o 12 cm. Další důvod proč s povzdechem vzpomínat na ztracený čas – modeláři „v nejlepším věku“ za zmíněných osm měsíců přišli o spoustu soutěží a jistě řadu pěkných výkonů. Tak doufejme, že ve zbytku roku už konečně budeme moci v klidu pracovat a připravovat se na snad plnohodnotnou sezónu 2022.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Covidová pauza vedle známých průvodních jevů se v mém případě projevila i velkým nárůstem lennosti. Utrpěla nejenom činnost modelářská, ale i další koníčky, kterými jsou fotografování a jízda na kole. Důkladně jsem provozoval pouze gaučing. Nějaké příspěvky na naše stránky sice vznikly, jen jaksi nebyla vůle poslat je dál, kolegovi Adamovi, který má stránky LMK Vilémov na starost. Nyní jsou již oba příspěvky značně zastaralé, přesto jsem se nakonec rozhodnul je zveřejnit a prezentovat tak, že i v oné dlouhé přestávce jsme se snažili něco modelářského podnikat.

„Home office“ házedlo

Dlouhé čekání na dobu, až nám uvolňování stávajících opatření vrátí zpět naše svěřence, jsme se rozhodli dětem trochu zpestřit. Papírová vystřihovánka z časopisu ABC, připravená pro naše svěřence před vánocemi, moc netáhla. Sestavili ji pouze dva mladí modeláři a pan vedoucí Blaschka, který si tím chtěl připomenout své mládí. Ostatních pět (a také nikdo z oslovených dětí z naší obce) se soutěže o nejlépe postavený model nezúčastnilo. Souběžně provedená anketa nám ale poskytla zajímavé náměty – od „chci stavět, ale jen v kolektivu“, až po „papírová vystřihovánka nás nezaujala, ale kdyby bylo něco létajícího, to bychom zájem měli“. S ohledem na předpokládané domácí vybavení našich modelářů jsme se proto rozhodli pro balzové házedlo. Vytvořili jsme rychlostavebnici modelu Vlaštovka s předem připravenými díly ve dvou velikostech. Tu menší pro obě naše děvčata a ve velikosti dle originálního plánku (Radomíra Čížka?) pro chlapce. Počet stavebnic vyšel z prvotního průzkumu – dva modeláři opět chtěli stavět pouze kolektivně, zbytek projevil zájem. Příprava polotovarů i s jejich rozvozem až do domu trvala dvě páteční odpoledne. Opět trochu statistiky – tři modeláři se do samostatné domácí stavby nakonec nepustili, zato dva zbývající si již tři dny poté vyžádali přípravek na broušení vzepětí středu a uší křídla, zvaný u nás v klubu „Standa I“ (podle zhotovitele Standy Rudínského z LMK Varnsdorf). Podle zpráv rodičů se na konci téhož týdne létalo, což dokumentují přiložené fotografie. A příští páteční odpoledne jsme měli možnost postavené modely posoudit osobně. Myslím, že se povedly. A protože oba kluci Havlíčkovi jevili chuť do další stavby, připravili jsme jim novou stavebnici. Tentokrát s daleko větším podílem jejich práce. No a ti dva příznivci kolektivní stavby v klubu a tři modeláři, kteří naši stavebnici zastrčili doma v kuchyni někam nahoru na skříň, si model postaví během schůzek, které už konečně opět „vypukly“.

Za LMK Vilémov       Z. Hykš