U této soutěže se plně uplatnilo heslo: „nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko“. Celý týden před začátkem těchto závodů totiž jako obvykle strašilo počasí. V sobotu měl foukat v nárazech silný vítr a ještě ke všemu v tom nejméně vhodném směru. Není divu, že nás předem kontaktovali někteří znepokojení modeláři s dotazem, kdy naše závody zrušíme. I vzal jsem do ruky telefon a problém konzultoval s vedoucími klubů, u kterých jsme věděli, že mají v plánu se svými svěřenci přijet. V improvizovaném „tajném“ hlasování nakonec zvítězili zastánci názoru závody nerušit. Pokračovali jsme tedy v přípravách na naši největší modelářskou akci v roce. Ale spaní jsem rozhodně klidné neměl.
V sobotu ráno jsme vyrazili tak, abychom před devátou na parkovišti Aeroklubu Česká Lípa přivítali postupně přijíždějící účastníky. Vadou na kráse bylo, že jsme museli počkat na druhý vůz, který měl cestu do České Lípy daleko komplikovanější. Omylem jsem do něj vložil startovní listiny, takže prezentace musela chvíli počkat. Naštěstí to byl poslední „průšvih“ dne. Prezentace proběhla poměrně rychle. Na parkovišti jsme provedli slavnostní nástup, abychom se dole na ploše již příliš nezdržovali. Na stromech se stále nehnul ani lístek. Po nástupu a nezbytné instruktáži k chování na letišti následoval odchod modelářů na plochu. Modeláře doprovodil jeden automobil „s inovací“ – vůz kolegy Petra Blaschky měl připojený vlek, na který jsme naložili úplně všechno vybavení všech modelářů, kteří tak na plochu pochodovali nalehko, zvesela. A v autě tím pádem zbylo spousta místa pro nás, hůře chodící. Druhou pozitivní zprávou bylo, že šéfové aeroklubu neměli nic proti tomu, abychom se přesunuli až téměř na konec letiště, čímž jsme pro své modely získali spoustu volného prostoru. Ihned jsme zahájili soutěž. Vál stále velmi mírný vítr, či spíše to byly slabé termické závany. Nedalekou přistávací plochu, která mě v mých snech obzvláště strašila, jsme narušili možná čtyřikrát, pětkrát. Většina letů vypuštěných modelů proběhla spořádaně podél dráhy. Kolem půl jedenácté vítr zesílil přesně v duchu předpovědi. Modely sice začaly létat o dost dále, na druhou stranu vítr začal definitivně vát přesně podél dráhy. Což bylo dobré, protože právě začal provoz velkých letadel. A takto jsme pokračovali, bez jakéhokoliv konfliktu, až do plánovaného konce soutěže v půl třetí.
Co se týče Vilémováků, dali jsme dětem volnost při výběru kategorií. To asi byla chyba. Místo abych je „z moci úřední“ nahnal nejprve na větroně, pozoroval jsem, jak se nejprve hrnou na svá oblíbená házedla a vystřelovadla. „Á trojky“ již probíhaly v poměrně silném větru, i když v sedmimetrových nárazech se krátká uklidnění dala vyčíhat. To větroně F1H skončily málem katastrofou. Raději jsme dětem dovolili tuto kategorii ukončit, protože jsme na nich pozorovali velkou obavu o zdraví svých modelů. Bohužel, modely nejsou tak dokonalé a děti „vylétané“, aby zvládly vleky za ztížených podmínek.
Musím zmínit ještě jednu pozitivní věc – poprvé zafungovala domluvená spolupráce s nedalekými golfisty. Přestože většina modelů spořádaně přistávala na ploše českolipského letiště, „gumáček“ pana Formánka a ještě jedno nebo dvě házedla si to namířily směrem ke golfovému hřišti. To narušovat nesmíme. Model před hřištěm nebyl, proto jeho majitel i s kolegou Budaiem hřiště objel automobilem a model hledal na polích směrem k Pihelu. Neúspěšně. O to větší radost pak měl, když někdo z golfového rezortu ohlásil nález jedné P30 a jednoho házedla. Dokonce to bylo i s transportem, takže když se Pavel Formánek doškrábal na konci soutěže nahoru na parkoviště, cenný model již na něj čekal v klubovně aeroklubu.
Pochod soutěžících do kopce po náročné soutěži opět proběhl nalehko, protože své přepravní krabice s éry a další vybavení modeláři naložili do přistaveného vleku. Následovalo počítání výsledků a vypisování diplomů. Což chvíli trvalo, protože se nás sešlo celkem devatenáct soutěžících, většinou přihlášených do více kategorií. Pro vítěze jednotlivých kategorií byl připraven diplom a památeční hrníček na čaj (viz poslední odstavec). Ale protože hrnků bylo podstatně více jak soutěžících, nakonec jej obdrželi úplně všichni. A na všechny děti mimo stupně vítězů vyšel i účastnický diplom.
A na úplný konec proběhla poslední novinka dne. Letos slavíme 40 let od obnovení činnosti vilémovského klubu, takže „paní vedoucí“ Blaschková přišla s návrhem zakončit naši soutěž slavnostním přípitkem. Mladí modeláři a řidiči obdrželi sklenku s nealkoholickým sektem, my šťastnější si připili sektem alkoholickým, pouze autorka nápadu doma trpěla se silným nachlazením. Během chvilky jsme „zlikvidovali“ nakoupené zásoby, po krátké odborné diskuzi se naložili do aut a vyrazili směrem ke svým domovům.
Za LMK Vilémov Z. Hykš