Druhým přeborem mládeže, kterého jsme se letos zúčastnili, byl ten náš, Ústecký. K odjezdu se tentokrát dostavili všichni, kteří měli zájem probojovat se na mistrovství České republiky (tedy pokud nějaké letos bude). To znamená oba Škodováci, pro které to byly letos jediné přebory a Šimon, kterému se u Středočechů vinou úplného bezvětří nevydařila házedla. A potěšilo nás, že do aut se vtěsnali i ti, kteří již měli postupové limity splněny. Což oceňujeme, protože každý soutěžní let je pro modeláře přínosem. Vypůjčím si tvrzení Vladimíra Menšíka a potvrzuji, že „jeden soutěžní start je lepší, než půlhodinové kreslení obrázků na tabuli v modelářské dílně.
Ale byly to nervy. Opět kvůli počasí. Ošklivé předpovědi z počátku týdne se sice postupně mírnily, ale ještě v den konání se meteorologové nemohli shodnout. Zatímco jedni předpovídali sucho, druzí strašili mírným celodenním mrholením. Jen tu zimu hlásili všichni. Naštěstí pravdu měli ti první. Sice jsme se ráno při přebírání dítěte s jednou maminkou shodli, že jsme blázni, neboť právě drobně pršelo, ale ten den to byly poslední kapky, které nás potkaly. Již kousek za Šluknovem se obloha začala protrhávat. Cestou na jih se situace dále zlepšovala. Na letišti v České Lípě bylo poměrně chladno, vítr v nárazech do zhruba 5 – 6 m/s, na obloze dramatické mraky (v Lužických horách na obzoru určitě pršelo), ale zde se to obešlo bez jediné kapky. Celé letiště jsme tentokrát měli pro sebe. Pod nohami nám čvachtala promoklá zem, takže velcí piloti nechali svá éra v hangárech. Jen ten směr větru byl nepříjemný – foukalo přímo na nedaleké olšové stromořadí. Však jsme sundávali jedno házedlo, což šlo poměrně snadno a jednu „á trojku“, která nám dala zabrat. Trvalo téměř dvě hodiny, než jsme ji pomocí na sebe navázaných tyčí z té obrovské výšky sundali. Škody – jeden ztracený „házecí pytlík“, zničená směrovka a potrhaný potah. Ale model je doma a při nejbližší schůzce začneme s jeho opravou. Naštěstí to byl Víťův poslední let.
Dosaženým výkonům nemám moc co vytknout. Mladší žák Šimon naprosto v pohodě splnil limit v házedlech a i větroně A3, kde již „měl hotovo“ z Kladna, odlétal spolehlivě. Škodováci zalétali dobře házedla. Konec konců, vždyť jsou to chlapi jako hora. Spíš jsem jim radil, ať nevybírají příliš termické počasí kvůli nebezpečí úletu vrženého házedla. Víťa zalétal velmi hezky také větroně. Mám pocit, že nejlépe ze všech kluků ví, co s modelem dělat při vleku. Milan mohl mít v těch větroních přeci jenom trochu lepší výsledek. Jeho Pionýr létá dobře, tak to byla možná smůla, možná nedostatek tréninku. Starší žáci Jirka s Ivanem, kteří do České Lípy dorazili si jen trochu potrénovat, uspořádali pro sebe malou klubovou soutěž v obou kategoriích. V házedlech byl lepší Ivan, Jirka naopak o několik vteřin ve větroních A3. Takovou soutěživost rádi podporujeme. Jirka si navíc zkusil ještě kategorii F1H, ale po třetím letu raději skončil. Časy byly sice zkráceny na 90 vteřin, ale jedna cesta k lesu pod Špičákem mu stačila.
S ohledem na popisované dobývání modelu A3, jsme domů odjížděli až v půl páté. Všichni notně unaveni, ale také velmi spokojeni. Nezmokli jsme, limity jsme splnili na 100% a ještě si odzkoušeli solidaritu ostatních vedoucích. Tolik pomocníků jsme měli. Jmenovitě děkujeme ještě jednou Honzovi Štohanzlovi a Petru Budaiovi, kteří vyměnili odjezd do tepla domova za lomcování se vzrostlou olší. Budeme se muset nějak revanšovat. Domů jsme dorazili před šestou. Cestou domů jsme nejprve předali mikulášovické děti, pak vyložili v dílně přepravní krabice s modely a nakonec odvezli „Karlíňáka“ Ivana až domů k vrátkům. A jako obvykle jsme hned začali studovat počasí na příští víkendy. Následující sobotu podnikneme další pokus o ukončení našeho Nejsevernějšího házedla. Pak následuje jednou odložená Varnsdorfská jarní a nakonec Mladoboleslavská jarní, kterou strachování z mizerného počasí teprve čeká. Ale všichni věříme, že se počasí konečně umoudří a my tyto soutěže odlétáme v klidu a pohodě.
Za LMK Vilémov Z. Hykš