Na tuto soutěž si myslíme každý rok. Jak již bylo řečeno dříve, vyhovuje nám soutěžní plocha i pořadatelé. Letos nastaly velké komplikace v podobě jednoho odkladu a následného přesunu soutěže z Panenského Týnce na letiště Aeroklubu Kladno ve Velké Dobré. Tyto změny, ani studium pro nás neznámé plochy pomocí leteckých map, které provedl pan ekonomický vedoucí, nás nezviklaly. Byť to odhadl velmi správně. Přítomní modeláři, kteří tuto plochu často využívají, nás poučili o jejích zvláštnostech. Především o potížích, které nastanou, pokud fouká silnější vítr směrem k blízké obci Velká Dobrá. Anebo na nedaleký les. Ale my měli tentokrát velké štěstí. Vyplnila se předpověď počasí, takže foukalo jen velmi slabě anebo dokonce vůbec. Těch pár kapek deště v závěru soutěže nám celkový dojem nezkazilo.

My jsme v sobotu dorazili do Kladna v dost okleštěné sestavě. Chyběla obě děvčata a protože se jednalo o závody nedělní, také oba Škodováci, kteří se v době vyhlašování výsledků soutěže již přesouvali do Mladé Boleslavi. Na druhou stranu Jirka, Ivan i Šimon jsou poměrně samostatní, takže jsme se o ně starali „jen tak standardně“. Další důvod, proč jsme si tyto závody s kolegou Petrem užili. Nebudu zastírat, na tento přebor jsme si přijeli hlavně pro splnění limitů pro účast na MČR mládeže. Tedy pokud vůbec nějaké mistrovství letos bude. Slabý vítr dělal problémy i našim zdatným házedlářům. Jirka je nejzkušenější a i když umí létat podstatně lépe, limit si v pohodě pohlídal. Jako samozřejmost jsme postup očekávali i od Ivana. Ivan nás ale hodně napínal a limit si zajistil až posledním, konečně vydařeným letem. On nám takové „nervy“ nepřichystal poprvé. Mám pocit, že totéž se mu podařilo loni v kategorii A3 – ani vteřinu navíc. Mladší žák Šimon by na těch 150 vteřin dosáhl také, bohužel asi podlehl nervozitě. Nevadí, zkusí to v České Lípě na přeborech Ústeckého kraje znovu. Svaly i éra na to má. Pro pořádek – kluci létali s modely Womera a Vlaštovka. Vlaštovku, v různých velikostech podle fyzické zdatnosti modeláře, provozujeme snad od začátku vzniku našeho klubu.

V kategorii A3 jsme soutěžili sami. Tady si kluci svoje role prohodili – zatímco Ivan od prvního letu směřoval bezpečně k vítězství a splněnému limitu, Jirka nás chvíli nechával v nejistotě. Ale nakonec z toho byla pro nás typická dvoustovka. Pro úplnost uvádím, že se tak stalo pomocí modelu Pionýr, kamaráda Vaška Jiránka. Šimon dosud létal s modely Gino. Což by v podmínkách dnešního téměř bezvětří byla katastrofa. Naštěstí včas dokončil výkonnější model Fanóšek kolegy Františka Doupovce. Zalétávání se zpočátku moc nedařilo a ani první dva lety za moc nestály. Pak si ale Šimon na Fanóška a nadhazovač Petr na specifický způsob startu Šimona zvykli a byly z toho poslední tři velice pěkné lety. Fanóšek, alespoň v tomto povětří, létal stejně dobře jako Pionýr. Dokonce z toho byl, možná trochu nečekaný, postup. No a protože do konce soutěže zbývala ještě hodina a půl, „vystřihnul“ si Jirka třetí kategorii a to F1H. Model má zalétaný, takže vše šlo jako po drátku. Drobné korektury, především vleku, jsme dělali během soutěžních letů. Model Tonda (na památku Tondy Tvarůžky zkonstruoval a pojmenoval kamarád Petr Budai). Jirka, díky dosaženým časům, mohl po čtvrtém letu soutěž ukončit. Ale Jirka je sportovec a ač celý od bláta z nedalekého pole, tuto kategorii odlétal celou. Škoda pátého letu – vlek i výstřel do zatáčky pěkný, jen při následujícím kluzu byl ten vzduch nějaký řídký. Dole jsme byli za minutu a proto si na překonání pětistovky budeme muset ještě chvíli počkat.

A protože jsme toho měli stále málo, svoji novou F1H si vybalil i pan vedoucí. Také by splnil limit.

Nakonec jsme si převzali od pořadatelů ocenění, rozloučili jsme se s nimi a pelášili domů. Čekala nás téměř tříhodinová cesta. Již ráno jsme v autě litovali, že máme všude strašně daleko. Ale co bychom pro ta naše robátka neudělali. A tak zatímco většina místních soutěžících již doma proháněla počítače, či provozovala „gaučink“, my hledali nejkratší cestu domů. Ale protože v autě pana vedoucího je povoleno jíst, pít, hlasitě hovořit a smát se, byla to cesta vcelku příjemná. Jen ta hromádka bahna z pole u Velké Dobré, co po dětech v autě zbyla, pana vedoucího trochu rozesmutněla.

Tak schválně – touto soutěží se vše konečně obrátilo anebo nás čeká následující víkend další odklad, tentokrát Varnsdorfské jarní? Týdenní předpověď nebyla nijak příznivá a obávali se jí i místní modeláři, kteří pořádají své soutěže dokonce v obou víkendových dnech. Uvidíme.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov Z. Hykš

Oproti Předvánočnímu polétání se nás sešel zhruba dvojnásobek. Vedle „místních“ modelářů ze Šluknovského výběžku dorazili i naši „věrní“ z Karlovarského a zbytku Ústeckého kraje. Škoda, že doma zůstala část dětí, pro které především tyto závody pořádáme. Účast jako obvykle zachránili senioři.

V házedlech závodilo celkem 23 modelářů. Úroveň soutěže se neustále zvyšuje. Spousta hodů a to v provedení nejenom seniorů, byla až pod střechu vilémovské sportovní haly. Je s podivem, jak se především „diskaři“ umně proplétali mezi svorníky haly. Děti byly odměněny všechny. Pro vítěze zajistili pořadatelé inovaci – skleněné medaile. A ti mimo stupně vítězů obdrželi alespoň diplom – omalovánku a něco sladkého na zub. Mezi třemi nejlepšími seniory se objevila dvě tradiční jména a jeden nováček. Jemný mechanik Tomáš Beneš, který se mezi modeláře vrací po určité odmlce i se svým malým synkem. Mimochodem, skleněné medaile se prý moc líbily.

Gumáčkářů soutěžilo celkem dvanáct. Opět převládali senioři. My jsme přestali děti do této kategorie nutit. V polovině závodů proto odjeli domů nemocní Škodováci a nenápadně se vytratila i obě naše děvčata. Zůstaly dvě naše naděje – Šimon a Jirka Havlíček Mikulášovický. Také dobře. Kluci pracují samostatně, takže zalétat v klidu si mohl i pan vedoucí. Zatímco házedlářům svorníky příliš nevadily, na gumáčky působily jako magnet. Opakovaných letů z důvodu zavěšení modelu na tyto výztuhy bylo až moc. Majitelé modelů se řádně pocvičili v uvolňování svých strojů. A také jsme zaregistrovali nový trend. Po vzoru Pepy Kubeše se všichni varnsdorfští senioři snažili pomocí uhlíkových tyčí řídit své modely. Dlužno poznamenat, že Pepa to zatím umí nejlépe. Ale varnsdorfští jsou šikovní, časem to jistě zvládnou také. My toto zatím praktikovat nebudeme – létáme podle hesla „ono to nějak dopadne“. Tuto sobotu to sice často dopadlo špatně, přesto si neumím představit, že by desetiletý kluk zvládl tak složitou činnost. Až kluci dorostou a zesílí, třeba se do toho pustíme také.

Se sportovní úrovní naší soutěže jsme spokojeni. Vítězové se v házedlech dostali přes sto vteřin, zatímco celkové výsledky spousty dalších modelářů se pohybovaly kolem devadesátky. Na naši malou halu to jsou moc hezké výkony. Nás osobně těší, že se k té devadesátce pomalu blíží i někteří naši žáci. V gumáčcích je rozdíl mezi elitou a potěrem přeci jenom větší. Doufám, že kluci vedle obsluhy svých modelů stihli také pozorovat, jak létá česká gumáčkářská špička.

Po vyhlášení výsledků následovalo velké stěhování modelů a veškerého vybavení zpět do přistavených automobilů a následně do dílny. Máme toho požehnaně. Opravdu v poklusu jsme zvládli jeden malý přípitek na úspěchy ve zbytku letošní sezóny a spěchali domů. Pochválil jsem sportovní úroveň soutěže, musím se zmínit i o té společenské. U baru vedeného paní Blaschkovou bylo neustále plno. Ochutnávaly se nejenom dostupné laskominy, v hloučcích se i vedly diskuze na různá témata. Probralo se toho spousta, jen fotbal a politika zůstaly před halou. Zásluhy provozovatelů dobře fungujícího baru byly umocněny tím, že celý následující týden měli Blaschkovi k večeři neprodané párky a utopence, zatímco Petr si do práce musel brát na svačinu dětská pitíčka. Musíme se příště více snažit, ať toho zbyde co nejméně.

Loučení bylo vřelé, byť se spoustou soutěžících se potkáme znovu hned následující sobotu, kdy snad konečně dolétáme závěrečné dvojkolo našeho Nejsevernějšího házedla.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov

Z. Hykš