Hned druhý den po Halovém Žuchu se na louce v dolní části Mikulášovic sešlo deset „železných mužů a žen“ na několikrát odloženém druhém dvojkole naší soutěže. Pro některé děti jsou prý dvě soutěže během jednoho víkendu příliš a své si řekli také rodiče, kteří měli o nedělním programu jiné představy, než honit se s dětmi po louce za odlétajícími házedly. Škoda, protože tentokrát se mikulášovická Větrná hora předvedla v tom nejlepším světle. Sluníčko se až ve druhé polovině soutěže začalo schovávat za mraky, ale hlavně nezlobil vítr. Občas sice trochu zafunělo, ale snadno se dalo počkat na okna, kdy foukalo přesně „akorát“. A že nám to tentokrát létalo! Vítr zaháněl házedla k nedalekému lesíku, ale za celou soutěž jsme na něj nepověsili žádný model. A jako spolehlivý determalizátor fungoval i hřeben, přes který házedla přelétala. Bohužel, projevil se jiný strašák. Jako amatérský fotograf a cyklista jsem dříve často vyrážel za snímky do blízkého i vzdálenějšího okolí Vilémova. Musel jsem tehdy s povzdechem prohlásit, že česká i německá krajina jsou sice líbezné, bohužel však jsou protkány dráty vedení vysokého napětí. Je neuvěřitelné, kolik modelů tuto neděli poničily. Začínám věřit na balsový magnetismus.

Protože jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů, dlouho před polednem bylo hotovo. Děti se odebraly domů, dospělákům se ale moc nechtělo. To už nefoukalo vůbec, takže se trénovalo a radilo panu Formánkovi s vystřelovadly. Přítomní fotografové se pokoušeli zachytit okamžik výstřelu modelu, ale příliš úspěšní nebyli. Naopak velmi spokojeni byli soutěžící, za mnohdy nejlepší sezónní výkony. A protože prý málo chválím, za tuto neděli tak mohu učinit bez jakýchkoliv výčitek: „děti moje téměř vlastní, všechny čtyři jste tentokrát létaly moc hezky“.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš