Letošní mistrovství ČR mládeže se konalo na letišti ve Starém Městě. Kousek za Moravskou Třebovou. Tedy dostatečně daleko, abychom tuto akci naplánovali jako třídenní. Zvládnout během jednoho dne téměř tři stovky kilometrů autem, pak celý den běhat po letišti a večer se stejnou trasou vracet zpět, je ohromná zátěž i pro mladší modeláře než jsme my. Všiml jsem si, že stejně se zařídila i spousta modelářů z klubů, které to mají oproti nám na letiště ve Starém Městě podstatně blíže. Prostě není nad to vše vyřídit v klidu a pohodě. Cestu tam nám navíc „zpestřila“ řada uzavírek silnic. Než jsme dojeli do Městečka Trnávka, kde jsme byli ubytováni, nabrali jsme téměř dvouhodinové zpoždění. Byli jsme ale očekáváni, takže ubytování proběhlo bez komplikací. Druhý den ráno jsme vstali, posnídali z bohatých zásob vlastních i zásob připravených paní Blaschkovou a vyrazili na letiště. Ve Starém Městě jsme byli rychle. Nejsložitější bylo proniknout až na plochu. Předpověď počasí byla slibná. Letiště a jeho okolí nás též nadchlo. Zhrozil jsem se jen blízké přistávací dráhy, přes kterou musel, s ohledem na směr větru, přelétávat každý druhý vypuštěný model. Ale jak jsem se posléze dozvěděl, letiště bylo celý den uzavřeno a bylo k dispozici pouze nám. To tedy všechna čest. K tomu musím připočítat výtečnou organizaci – byla připravena spousta startovišť s dostatečnou časovou rezervou pro soutěžící. Navíc panovalo příznivé počasí, ten den snad nejlepší za posledních několik dní. Díky tomu všemu rádi hodnotíme tuto akci jako velice zdařilou. Za což děkuji dodatečně všem organizátorům.

Co se týče našich svěřenců, dlouho jsme zvažovali (já a druhý pan vedoucí Sucharda), zda do Starého Města vůbec vyrazíme. Akce je to totiž finančně dost nákladná a navíc, kluci ještě nemají takovou výkonnost, aby konkurovali těm nejlepším. Třetí pan vedoucí Blaschka ale argumentoval tím, že si kluci postup vybojovali, takže bychom je rozhodnutím nikam nejet zklamali. Souhlasili jsme a já si alespoň vymohl splnění limitů, jejichž překročením budu považovat MČR z našeho pohledu za úspěšné. Až na jednoho modeláře se to podařilo všem. Moc nás překvapil Milan Skukálek mezi mladšími házedláři. Že je z našich svěřenců fyzicky nejzdatnější, jsme věděli. Ale že mu to tento den půjde tak dobře, bylo i pro nás velkým překvapením. Jsme malý klub se skromnými cíli. Tituly nesbíráme hráběmi jako modeláři z jiných klubů. Stačí nám jeden úspěch a ten mezi žáky ve volných kategoriích nám dlouho chyběl. Měli jsme mistra ČR v házedlech mezi seniory (to už je značně fousatý titul, ale počítá se), v posledních pěti letech se činili naši junioři ve větroních a teď to dorovnal mezi žáky Milan. Ještě malou poznámku k našemu šampionovi. Při vyhlašování výsledků jsem zaslechl dvě maminky pochybující o Milanově věku, ale je to skutečně tak – až do vánoc patří mezi mladší žáky. To, že nám tak vyrostl, je proto, že mu chutná. Naši mladí svěřenci si při pátečních schůzkách v dílně LMK vymohli svačinu. Takže v půl šesté přerušíme činnost a na patnáct minut vyhlásíme přestávku, při které se děti cpou a nalévají sladkostmi. I Milan se cpe a nalévá, ale navíc k tomu přihodí několik rohlíků se salámem. Za několik desítek let bude nejspíš vypadat jako pan Sucharda nebo já, ale teď vypadá tak, jak vypadá – jako dobře živený starší žák, kterým se ostatně příští rok i stane. Takže díky Milanovi máme všechny závazky splněné a my s panem Suchardou můžeme do modelářského důchodu.

Po vyhlášení vítězů, poděkování pořadatelům a rozloučení s kolegy, které mnohé z nich uvidíme až zase za rok, jsme se odebrali zpět do penzionu Trnávský grunt. Následovala očista a večeře za odměnu (děti polovinu Pizzy, Milan celou), návrat do penzionu, žvanění na pokoji dlouho po půlnoci, snídaně a rozvážný odjezd domů. Protože jsme s dětmi byli spokojeni, nezařadili jsme do zpáteční cesty „jako odměnu“ žádný výběh na Bezděz či jinou atrakci, která je hodně daleko a vysoko od parkoviště. Navštívili jsme Muzeum průmyslové dráhy v Mladějově. Dráha nejezdila, ale i kdyby ano, časově bychom to nezvládli. Prohlídku muzea jsme absolvovali i s Petrem Budaiem, který sem též dorazil s jedním svým svěřencem. Pak už nás čekala jen krátká zastávka pod Troskami na oběd a příjezd domů. Fotografie z cesty na tyto přebory a zpět, včetně fotografií z návštěvy muzea v Mladějově jsem chtěl poskytnout pouze členům našeho LMK a rodičům dětí. Ale kolegové mě přesvědčili, abych je zveřejnil na Rajčeti, ať prý veřejnost vidí, jak se staráme o děti nejenom po sportovní, ale i kulturně společenské stránce (byť výklad o bitvě u Hradce Králové při míjení Sadové nedopadl nejlépe – při zkoušení modelářů, které jsme provedli o několik kilometrů dále, jsme se nestačili divit, kdože to zde a kdy místo Prusů a Rakušanů bojoval).

Tímto jsme ukončili sezónu volných modelů. Neříkám, že v pěkném počasí nebudeme chodit trénovat s větroni, protože to moc potřebujeme, ale v dílně se již přeorientujeme na modely halové. Přes zimu nás čekají minimálně čtyři závody. První oficiální soutěž s venkovními házedly nás čekají „až“ v lednu a únoru 2020, zatímco s větroni si soutěžně zalétáme v dubnu a květnu příštího roku. Doufám, že v tu dobu již kluci budou mít opět o něco lepší letecký park.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš