Připadám si jako zemědělec před žněmi. Také jako on s blížícím se termínem soutěže neustále kontroluji předpovědi počasí, starostlivě sleduji oblohu a na pohybujících se větvích stromů hodnotím sílu větru. Nejinak tomu bylo před posledním dvojkolem naší soutěže. Předpověď pro celou ČR nebyla nijak příznivá. Především byl hlášen silný vítr. Vyhlížel jsem ho už od čtvrtka. Tentokrát jsme ale měli štěstí. Severozápadnímu směru jsme vystaveni jako jedni z prvních a tak ten fukéř, hlášený pro páteční odpoledne a část soboty u nás proletěl v pátek brzy ráno. Projevil se několika strašidelnými poryvy, ale brzy ustal. Rychle se zatáhlo a na scéně se objevil další obávaný protivník – voda. V sobotu mělo pršet. Podle někoho hned od rána, jiní hlásili, že bychom to mohli stihnout. Moc příležitosti na odklady už nemáme a tak jsme všem modelářům ohlásili, že v sobotu to zkusíme.
Sraz byl jako obvykle na soukromém pozemku obyvatel malého statku, nacházejícího se hned vedle soutěžní plochy. Majitelé jsou tolerantní. Neberou vidle a ani na nás neštvou psy, přestože se tentokrát na jejich pozemek vtěsnalo snad sedm aut a jeden traktor. Díky rodičům jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů a tak nám „šla práce rychle od ruky“. Nikdo neotálel, protože ty mraky byly opravdu plné vody. Vítr foukal velmi slabý. Malé děti by možná ocenily, kdyby jim při výhozu více pomáhal, s potěšením jsem ale sledoval, že naši nováčci už jej ani tolik nepotřebují. Během čtyř předchozích kol se o dost zlepšili. Totéž platí o varnsdorfských dětech, takže nedohozených pokusů a nebo dokonce hodů do země moc nebylo. Naopak naši starší modeláři byli rádi, že nemusí chodit tak daleko. Co do výkonů bych toto dvojkolo zařadil někam doprostřed. Je zajímavé, že z tohoto pohledu jako nejhorší bylo dvojkolo první, kdy foukal velmi sympatický vítr a po celou dobu soutěže svítilo sluníčko. Ale zpět k našemu strašáku. První kapky se objevily zhruba ve tři čtvrtě na jedenáct. To už se většina modelářů dávno přesunula do lipovské restaurace, kde jsme měli rezervovaný malý salónek. Na ploše se snažili poslední tři opozdilci. Skončili jsme o půl hodiny později, když už pršelo dost silně. V naší dílně jsme odložili éra, do auta naložili ceny a pospíchali za ostatními do Lipové. Většina dětí už zápolila se slíbenými hranolky, takže jsme měli dostatek času na zpracování výsledků a vypsání diplomů. Lubošovy krásné diplomy obdrželi úplně všichni účastníci Nejsevernějšího házedla. A dodrželi jsme i naši dlouholetou zásadu, že oceněni budou všichni mladší a starší žáci. Doufám, že se ceny líbily, protože byly opravdu bohaté. Však jsme také před vyhlášením poděkovali všem sponzorům, bez kterých bychom náš koníček v této podobě provozovat nemohli. Poděkování patří i rodičům, kteří pomáhali s měřením. Díky tomu se vedoucí mohli letos místo stopkám věnovat dětem i vlastnímu létání. Ještě jsme všem připomenuli, při jakých příležitostech se uvidíme příště a přistoupili k vlastnímu aktu vyhlášení. Mimochodem, venku v tu chvíli už lilo velmi vydatně. Po předání cen jsme ještě chvíli probírali modelářské záležitosti. Mimo jiné jsme hodnotili právě ukončené závody. Myslím, že přes rozpačitý úvod nakonec patřil tento, již dvacátý šestý ročník, mezi spíše bezproblémové. A pak jsme se začali rozjíždět do svých domovů. Nejsevernější házedlo 2019 už patří historii.
Z. Hykš