Týden po našem Žuchu jsme se znovu sešli v České Lípě. Tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“. Počasí bylo o trochu drsnější. Bylo chladněji, foukal čerstvý vítr a po obloze se valily tmavé mraky. Z mraků naštěstí nic nevypadávalo, zato ale soutěžící často dost dlouho čekali na sluníčko a „teplejší povětří“. Bylo nás však o něco méně, proto i tato soutěž plynula bez jakýchkoliv zádrhelů rychle ke svému konci. Rozlétávání nebylo žádné, pan ředitel soutěže během závodu zpracovával výsledky, takže již ve tři hodiny odpoledne většina z nás obsadila místní bar a čekala na vypsání diplomů a vyhlášení výsledků. Ve čtyři hodiny už jsme byli všichni na cestě do svých domovů.

Samostatnou kapitolu bych chtěl věnovat větru, který nás minule dost potrápil. Co se týče jeho směru, Mikulášovičtí měli více štěstí než my. Do dráhy zaháněl vypuštěné modely jen chvíli před koncem soutěže. Poučení modeláři si je vyzvedávali tak, že „velcí letci“, kterých se po obědě na ploše vyrojila velká spousta, museli být spokojeni. Vedoucí sobotního leteckého provozu se při přesunu na startoviště větroňů na chvíli zastavil mezi modeláři. Neshledal žádné nedostatky a po chvíli pokračoval dále “ke svým“. Je dobře, že tentokrát se vše obešlo bez problémů. Pro příští rok jsme si na českolipské letiště naplánovali o dvě soutěže navíc, čemuž by případný další incident určitě dobře neposloužil.

Zpět k větru – na jeho směr a sílu žehrali spíše soutěžící. Několik našich modelů totiž skončilo na olšovém stromořadí na začátku zemědělských pastvin. Za těch několik desítek let, co do Lípy dojíždíme, toto stromořadí notně prořídlo, ale díky zákonu schválnosti stále slouží jako nebezpečný lapač letadel. I my měli štěstí v neštěstí, když nejlepší model F1H našeho juniora Petra neomylně mířil do koruny jednoho z těchto stromů, ale těsně předtím, než se tak stalo, spadl díky časovači, omylem nastavenému jen na jednu minutu. Pro příští sezónu proto pracujeme na zdokonalení metod na snímání uvízlých modelů. Dlouhé teleskopické tyče prosazované kolegy z Liberce bychom chtěli doplnit prakem s těžší matkou a pevnou šňůrkou. Doufám, že na jarní cyklus soutěží plánovaný do České Lípy příští rok, budeme v tomto ohledu plně připraveni.

Při všech třech letošních soutěžích foukal vítr vždy od severu či severozápadu, přes terénní vlnu na konci letištní dráhy. Dost nás proto zlobilo turbulentní proudění, ve kterém se naše letící modely chovaly často, no jako nudle v bandasce. Pořád je to ale lepší jak vítr jižní či jihovýchodní. To pak majitele výkonnějších modelů straší nedaleký les a vedle něj ležící golfové hřiště. Nevím, zda je hřiště již oplocené, ale po oba víkendy bylo plné golfistů, kteří by jistě nebyli rádi, pokud bychom se jim při pronásledování svých modelů pletli do hry. V případě, že bude někdy silněji foukat tímto směrem, nezbyde nám než zkrátit časy. A v minulosti se nám již i stalo, že velcí větroňáři a nebo gumáčkáři raději létání ukončili, než aby se učili lézt na vzrostlé stromy a nebo byli napadáni bdělou službou na golfových vozících.  Je to bída, ale i tak jsme rádi, že českolipské letiště vůbec existuje a my tam smíme modelařit.

Vlastní soutěž se mi hodnotí hůře, protože zatím nemám k dispozici výsledkovou listinu. Samozřejmě jsem ale její průběh sledoval coby časoměřič a příležitostní nadhazovač větroňů. Určitě nás bylo o trochu méně – chyběli kolegové z Kopidlna, kteří ve stejný den pořádali vlastní soutěž. I dětí bylo často přesně na stupně vítězů. My už téměř žádné děti nemáme, zatímco varnsdorfští si budou muset dořešit, jak svůj dorost dopravit na závody. Co se týče výkonů, nebyly špatné. Jen vlivem výše popisovaného povětří trochu více rozkolísané. Určitě si ale všichni krásně zalétali a mnozí se i pěkně proběhli. Několikrát do vzdáleného výběhu se zvědavými kravami. Mě osobně potěšil návrat varnsdorfského modeláře Tomáše mezi nás. Naposledy si ho pamatuji jako juniora přicházejícího s nejrůznějšími technickými vymoženostmi (nezapomenu na jeho brzdící štíty gumáčku ovládané pomocí důmyslného mechanizmu). Teď už je z něj dospělý modelář a já doufám, že ho jeho „hračičkovství“ neopustilo.

Ještě krátce k nám. Vilémováky letos čeká republikový přebor mladých modelářů. Kvalifikovali se tam sice všichni, jen jsem zvědav, kolik z nich v pátek 28. září do Tábora skutečně vyrazí. Rozumím tomu, pokud dají přednost studiu na střední škole, kam po prázdninách všichni zamířili. To je bohužel problém všech našich modelářů, pokud si vyberou obor na vzdálenější škole a domů se pak vrací v pátek pozdě večer. Potom v půli října uspořádáme Den otevřených dveří spojený s náborem nových členů. Doufám, že se nějaký ten zájemce o modelářství najde. A pak už se vrhneme na modely halové, které po celou dobu, kdy jsme po polích a letištích proháněli modely volných kategorií, zahálely na skříni v přepravních krabicích.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš