Letošní jaro nám zatím příliš nepřeje. Tuto soutěž jsme si naplánovali jako druhou v řadě. Tou první měl být přebor mládeže kraje Středočeského. Počasí ale rozhodlo jinak. V Domoslavicích jsme proto měli svoji letošní premieru. A přestože jsme den předem v dílně větrali v krabicích od podzimu uložená éra, bylo první kolo těchto přeborů velice dobrodružné. Nejprve jsme museli dolepit nalomené směrovky, vzpomenout si, které díly patří k sobě a pak sestavené modely vyzkoušet. Jeden náš modelář stihnul regulérní start v kategorii F1H snad minutu před ukončením prvního kola.
Velice nás překvapila hojná účast soutěžících. Shodli jsme se, že to bude kombinací několika faktorů. Jeden jsme již zmínili – většina modelářů nejspíš ještě na žádném přeboru letos nestartovala. Dále, ač často pomlouvám počasí, předpověď byla tentokrát příznivá, čehož bylo nutno využít k plnění kvalifikačních limitů. Účasti jistě nahrávala velice slušná soutěžní plocha na letišti v Domoslavicích umožňující krásné polétání. A v neposlední řadě dokonalá organizace, čímž jsou pořadatelé této soutěže pověstní. Však také soutěž spěla bez jakýchkoliv komplikací rychle k závěru základní části. Viděli jsme během prvních pěti kol spoustu hezkých výkonů. Naši modeláři střídali světlé okamžiky s těmi horšími. Dosáhli řady maximálních časů, ale také několika propadáků. Nějak nám všem chybí cit pro vlek. Vzpomínám na jednoho našeho velice opatrného modeláře, který vlekal tak decentně, že prověšenou šňůru coural po zemi, přičemž jeho model plápolal ze strany na stranu a často se v půli vleku vypnul ze šňůry. Na otázku, proč nepřidal v běhu, odpovídal, že se bál, aby nezlomil křídlo. Nuže, dnes naopak máme v klubu samé agresivní vlekaře, kteří znají jediné heslo: „plnou parou vpřed“. Pokud fouká „tak akorát“, je vše v pořádku, pokud ale vítr zesílí, je zle. Šňůra se svistem prořezává vzduch, křídla se div ne svými koncovými oblouky dotýkají, ale náš modelář se přesto za hrozného řevu svých vedoucích žene neohroženě vpřed. Samozřejmě se snažíme vleky trénovat, vysvětlovat, co po nich chceme. Jakmile ale kluci odstartují, jako by na všechno rázem zapomněli. Úspěchem budiž, že někteří se alespoň při vleku zastaví. Ale vracet se zpět pod model, jsem snad ještě nikoho neviděl.
Nyní, co jsem si to vyřídil s našimi modeláři, se mohu vrátit k hodnocení soutěže. Ta se, v pozitivní smyslu, zkomplikovala při rozlétávání žákovské kategorie A3. Okukoval jsem soutěžící, přičemž jsem dospěl k závěru, že pokud pořadatelé s vedoucími nezvolí nějakou méně standardní metodu, budou se děti rozlétávat až do večera, kdy se ochladí a uklidní vítr. V prvním kole se letělo na dvě minuty do pěkného počasí, ve druhém se naopak odstartovalo ve chvíli, kdy klubový vedoucí určil, že teď to nebude nosit. A stejně se nerozhodlo. Mladí modeláři se vraceli se svými modely z velké dálky notně vyčerpáni. Můj návrh zvolit pro třetí kolo obálkovou metodu, se neujal. Zkrácení šňůr nebo naopak prodloužení doby letu bylo také zavrženo. Nakonec se vedoucí s pořadateli dohodli, že rozhodne klouznutí modelů. Dovolit si to mohli. Byli to všichni mladoboleslavští špunti, kteří tak excelovali již loni na podzim při MČR.
Následovalo vyhlášení výsledků. I na nás něco zbylo. Tak mě to rozlétávání zaujalo, že jsem se na vyhlášení přibelhal pozdě. Omlouvám se tedy oceněným, které jsem nestihl fotograficky zdokumentovat. No a pak jsme už vyrazili domů. Snad ještě před vjezdem na hlavní silnici všichni tři naši svěřenci v autě usnuli a vzbudili jsme je prakticky až ve Vilémově, před naší klubovnou.
Z. Hykš