Týden po našem Žuchu se na stejném místě, totiž na letišti v České Lípě, konala další modelářská soutěž, kterou bylo Mikulášovické házedlo. Soutěž s ještě větší tradicí jak náš Žuch. Luboš Paťha to má dobře spočítáno, takže není důvod nevěřit, že letos se modeláři na této akci sešli již po dvaačtyřicáté. A pokud dobře počítám já, po třiatřicáté se Mikulášovického házedla zúčastnil i některý z vilémovských modelářů. Letí to. Ale i tak si docela dobře vybavuji naši vůbec první modelářskou soutěž, které jsme se kdy zúčastnili. Tehdy jsme ve dvou dorazili (pěšky) na „pláně u Paťhů“, kde se původně tyto závody odehrávaly a slavně obsadili v házedlech dvě poslední místa.Dost historie, věnujme se přítomnosti. Na letiště jsme po menším zdržení již u nás v dílně, dorazili jako suverénně poslední. To už Luboš Paťha svolával soutěžící ke slavnostnímu nástupu. Rychlým propočtem jsme zjistili, že oproti minulému týdnu se na ploše pohybuje o dva nebo tři soutěžící méně. Přispěli k tomu i naši výtečníci. Dva se v tuto chvíli slunili u moře, jeden se omluvil z důvodu nemoci a jeden modelář je zatím stále nezvěstný. Tento den jediní naši aktivní modeláři, to znamená otec a syn Blaschkovi, se zaregistrovali celkem v pěti soutěžních kategoriích, zatímco já se nabídl jako pomocník se stopkami. Bylo toho potřeba – také mikulášovičtí měli problémy s časoměřiči. Tři kolegové z pořadatelského týmu obsadili tři stanoviště (házedla, větroně a gumáčky), zatímco já pendloval mezi nimi a vypomáhal všude tam, kde se to začalo nebezpečně houfovat. Ale zvládli jsme to.

Soutěžící to měli zpočátku lehčí než před týdnem na Žuchu. Foukal jen slabý vítr, takže se dobře vlekalo a navíc všechny modely přistávaly nedaleko od startovišť. To v druhé polovině závodů vítr utichl zcela, takže hlavně méně čilí větroňáři měli velké problémy „to uběhnout“. Však také vidíte v našem  fotoalbu, že poslední vleky F1H se u Budaiů děly za pomoci kladky.

Výkony našich modelářů mě docela překvapily. Hlavně u Petra mladšího, na kterého jsem den předtím hulákal, že nedělá nic pro obhájení loňských pozic z MČR. Copak umístění, vždyť juniorů bylo sotva do mariáše, ale dosažené výkony docela ucházely. Tak snad Petr nevystřílel všechen prach a něco si schoval na „republiku“. Ani otec Blaschka nelétal jen tak pro radost. Vzhledem k tomu, že seniorské MČR v „malých“ kategoriích se koná tak říkajíc za humny, zvažuje, že se do Panenského Týnce také podívá. Dnešní soutěž byla proto jednou z posledních, ne-li poslední příležitostí si zalétat (u nás jsou pole sklizena a pečlivě zorána, takže není kde trénovat).

Ještě jedna věc mě zaujala. Již jsem se zmínil, že jsme na českolipské letiště dorazili jako poslední. V tu chvíli se mezi svými svěřenci čile pohyboval kolega Bartík. Po celou dobu organizovat svůj potěr a když bylo potřeba, i názorně předvedl vzorný vlek. Pak se nám ztratil a když jsme se po příchodu nahoru ke klubovně po něm pídili, zjistili jsme, že rozváží po Šluknovském výběžku první část své výpravy. S vyhlášením jsme proto na něj museli počkat. Pepa se přiřítil zhruba za necelou hodinu, takže Luboš mohl přistoupit k slavnostnímu zakončení dnešní soutěže. Pak Pepa naložil do auta ten zbytek a vyrazil podruhé směrem na sever. Nám to zdržení zas tolik nevadilo. Neřidiči si dali ještě jedno pivo, Petr Budai nám představil svoji novou laminátovou tyč na shazování modelů letadel uvízlých v korunách stromů a vůbec jsme si všichni dospělí v klidu pěkně popovídali. Stejně ale ve mně zůstalo trochu rozčarování. I když občas prskám, nakonec mám tu naši holotu docela rád, ale nevím jestli bych byl schopen takové obětavosti. Posledně jsem kritizoval rodiče za to, že se rychle odnaučili pomáhat nám při organizování našich soutěží (vyžadujeme JEDNU pomoc pololetně) a tlumočil jsem předpovědi kolegů, že bude ještě hůř. A ejhle, je to tady. To se nenašel jediný tatínek či maminka, aby si své potomky v České Lípě alespoň vyzvedli?

Výsledková listina z Mikulášovického házedla 2017

Tož nashledanou v říjnu na Jižní Moravě.

Z. Hykš

Nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko. Pravdivost tohoto hesla jsme si ověřili již mnohokrát a také se jím vždy řídíme. Počasí v tom našem Náhorním Karabachu (jak Šluknovský výběžek nazval jeden náš významný spoluobčan) se velmi často rapidně liší od toho, co je předpovídáno pro „vnitrozemí“. Nerozladily nás proto ani páteční jízlivé SMS dotazy přítele Petra Budaie, zda máme pro soutěžící k dispozici dostatek golfových holí a holinek (zjevná narážka na nedaleké golfové hřiště), ani fakt, že v sobotu ráno u nás vítr málem převracel popelnice. Funělo, ale jen ke hřebeni Lužických hor. „Za kopečky“, na silnici k Novému Boru, jsme s uspokojením sledovali, že fouká už jen dle předpovědi. Tedy do čtyř metrů za vteřinu.

A v pohodě se nesla celá sobota. Se zástupcem Aeroklubu jsme dohodli, kde umístíme startoviště. S ohledem na směr větru a zmiňované nedaleké golfové hřiště, to bylo nějakých dvě stě metrů jižně od „pytle“. Zarazili jsme kolíky označující jednotlivá stanoviště a začali létat. Hlavní fenomén modelářských závodů v České Lípě (a asi i mnohde jinde), totiž vítr, mě občas poškádlil tím, že změnil směr k blízké přistávací dráze, ale rychle se opět polepšil a způsobně foukal podél dráhy. Na dráze jsem za celý den viděl jen několik modelářů a nejvíce jsem se asi rozčílil ve chvíli, kdy jsem v dálce viděl postavu ověšenou modely, rozvážně kráčející kolem velkých ér připravených ke startu. Hůře vidím a tak jsem byl kolegou uklidněn tím, že to je člen Aeroklubu nesoucí nám naše výtvory. Modely přelétávající jejich stanoviště se prý moc líbily. To je hezké – v minulosti to taková idylka nebyla. Občas to zaskřípalo na obou stranách. A tak o jediný incident dne se přeci jenom postaralo již dvakrát zmiňované golfové hřiště. Po obzvláště dlouhém letu na něm přistála jedna „A jednička“. Majitel modelu byl stíhán službou na golfovém vozíku slovy, že pan prezident jej vyzývá, aby okamžitě opustil dráhu. Což kolega učinil, samozřejmě ale až poté, co si sebral svůj model. Přeci jej tam nenechá. Obávám se, že pokud bude foukat silnější jihovýchodní vítr, bude toto do budoucna velký problém. Dnes jsme tento incident přešli, jen já jsem večer učinil osobní rozhodnutí už nikdy v televizi nesledovat golf.

Co říci k vlastnímu létání? Pár výtečných výkonů jsme zaregistrovali. Dokonce jsme měli jedno rozlétávání v kategorii A3. Povětšinou jsme ale museli přiznat, že máme těsně po prázdninách a jsme tudíž nerozlétáni. Zvláště u dětí, několik málo týdnů před MČR mládeže, to bylo trochu hořké konstatování. Alespoň že modely zůstaly celé.

Souběžně s našimi závody probíhal na sousedním stanovišti pohár DDM Děčín. Nechali jsme na dětech rozhodnutí, zda si u Děčínských zalétat, či nikoliv. Dva zájemci se přihlásili. Teď si rýpnu – rodiče nám tentokrát ani trochu nepomohli, takže všichni tři vedoucí, plus paní Suchardová, pro dnešek odvelená od plotny, se plně věnovali časoměřičství a co se dělo u sousedů, neměli šanci sledovat. Až z výsledkovky zaslané děčínskými pořadateli týž víkend, jsme zjistili, že se docela dařilo. Co se týče pomoci rodičů, prý bude ještě hůř.

Ještě během posledních letů naše výpočetní středisko (paní Suchardová) sečetlo výsledky, takže nahoře v baru jsem vypsal už jen diplomy. Diplomy se líbily, ceny také. Protesty nebyly žádné a když jsme šli uhradit pronájem letiště, byli jsme pochváleni za dodržování dohodnutých pravidel. Za rok můžeme přijet zase. Jak říkám – pohoda. Pozvánku Aeroklubu jsme samozřejmě rádi tlumočili všem přítomným modelářům. No a pak už se jelo domů.

Výsledková listina ze soutěže ŽUCH 2017

Výsledková listina z Poháru DDM 2017

Z. Hykš