Nejprve něco k počasí. Ačkoliv letos naši rosničkáři tápou obzvláště často, tentokrát se trefili dokonale. Již tak vysoké noční teploty se někdy kolem deváté přehouply přes dvacet stupňů a během dne pomalu narůstaly. V půl třetí, ,kdy jsme opouštěli soutěžní plochu, jsme na našich „špiónech“ naměřili konečných 29°C. K tomu foukal jen mírný vítr do 4 m/s. Po ranním rozhodování, kam dnes bude foukat, si nakonec vítr vybral směr k hangárům. Ředitel soutěže, tedy já, byl tomu rád, protože nemusel neustále nervózně pokukovat po přistávací ploše, zda se tam neloudá některý ze soutěžících. Na přistávací dráze dnes panoval docela čilý ruch. Někteří modeláři by s tím ovšem nesouhlasili. Tuším, že dvěma nešťastníkům zaletěly jejich modely do hustého lesa a bohužel již nebyly nalezeny. V obou případech se jednalo o gumáčky. Ztráta tedy byla dost citelná. Zřejmě zastávkoval determalizátor, protože ostatní gumáčkáři, ale i větroňáři v kategorii F1H přistávali v bezpečné vzdálenosti od kraje onoho lesa, o šedesátivteřinových házedlech či větroních A3 ani nemluvě.
Nyní k vlastní soutěži. Trochu jsme se obávali malého počtu časoměřičů. Den před závody nám totiž „vybouchlo“ pět časoměřičů přespolních a tři domácí. Letošního Žuchu se ale zúčastnilo méně soutěžících než obvykle (napočítal jsem 29 modelářů) a tak jsme to za pomoci dvou pomocníků z Mikulášovic a jednoho z varnsdorfského klubu v pohodě zvládli. Myslím, že nikdo dlouho na startu nečekal. Výkony byly „střídavě oblačné“. Někdo nalétal špičkové časy, někomu se dařilo méně. Však jsem si také při vyhlašování výsledků rýpnul. Především do starších žáků, které v kategoriích házedel a větroňů A3 tentokrát výrazně zastínili žáci mladší. Už by holomci měli při soutěži ukázat daleko více. Jestli ono to nebylo tím, že je tentokrát páni vedoucí nechali tak trochu svému osudu. Všichni tři vilémovští vedoucí totiž stáli na startovištích se stopkami v rukou a směřovat své svěřence proti větru, natahovat potlačené modely a provádět další rutinu jednoduše nestíhali. A také si tak trochu škodolibě mysleli, jen ať se hoši naučí samostatnosti.
Rozlétávání tentokrát nebylo žádné. Takže jsme se již v půl třetí přesunuli do klubového baru, kde jsme dopočítali výsledky a vypsali diplomy. V půl čtvrté se vrátili neúspěšní hledači ulétlých modelů a my přistoupili k vyhlášení výsledků. Soutěžních kategorií byla vypsána spousta a tak se dostalo téměř na všechny. Hlavně samozřejmě na děti, kterých máme, jak se zdá, méně a méně. A kdo nestál na pomyslných stupních vítězů, mohl si hrábnout do krabice pro něco sladkého. Děti byly s předanými poháry spokojeny a snad se i dospělým modelářům líbily naše pivní sklenice s motivem naší soutěže.
Celá soutěž, od nástupu při zahájení, přes vlastní létání, až po vyhlášení výsledků, proběhla bez jakéhokoliv problému. Až na pár výjimek všichni soutěžící setrvali až do konce, takže jsme se mohli důstojně rozloučit. Ne nadlouho – již příští týden se v České Lípě sejdeme znovu, tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“.
Z. Hykš
Zdravím náčelníka Bolavé nohy,
bohužel Vám pane náčelníku musím udělat kázání. Porucha determalizátoru to nebyla, ale vzhledem k bolavým nohám tak daleko již nechodíte a neznáte aktuální situaci porostu u letiště.
Problémem byl variabilní směr větru a výběžek lesa. Pokud se nahlédne do posledních fotografických map okolí letiště tak na azimuntu 263° je doletová vzdálenost k okraji lesa 512m. Pokud se ale vítr otočí do azimuntu 253°, tedy o pouhých 10°, tak doletová vzdálenost klesne na pouhých 346m, tedy na 67,6% původní vzdálenosti. Při dalším otočení větru již modely les míjí a maximálně přistanou na stromořadí kolem potoka.
Pokud se ale kouknete na mapy turistické, tak na nich žádný výběžek lesa není doletová vzdálenost neklesá pod 512m. A stromořadí? Ani stromeček na mapě.
Tím chci jenom naznačit, že by bylo vhodné svolat brigádu na uvedení lesa do stavu podle turistické mapy. Pořádek musí být.
ahoj Petře,
zdraví tě Náčelník bolavá noha. Omlouvám se za mé nařčení, že vám dobře nezafungoval časovač. To se v řádně fungujících klubech nestává, aby se něco zaseklo či nezapnulo. Ani na Mikulášovickém házedle ne.
Co se týče toho náletu, který vás připravil o éro – nezbývá, než létat jako u nás na vesnici. To jest nejenom na soupeře, ptáky, teplotní rozdíly, plandání pásky na špionovi, ale také na azimut.
K mé bolavé noze – po zhruba dvou letech jsem se opět odhodlal k soutěžení. Mých šest zgenerálkovaných a nebo i zcela nových modelů A3 se na mě po celou tu dobu z police tvářilo velice smutně. Dokud jsem během soutěže seřizoval nikdy nelétající model, bylo dobře. Třikrát jsem přistál kousek od startoviště. Pak se ale zadařilo a poslední dva lety mířily ke golfovému hřišti. Myslím že čtvrtým letem bych trefil dvanáctou jamku druhou ranou, zatímco poslední let by byl, jak říkají golfisté tzv. „paar“. Bohužel, má pravá noha byla silně proti takovému výletu. Druhý den jsem byl absolutně nepoužitelný a ostatně, po včerejší soutěži, kdy jsem tam jen tak postával, to není o moc lepší. Jestli to takto půjde dále, budeš mě brzy moct nazývat Náčelníkem invalidní vozík.
Jinak blahopřeji ke včerejším výsledkům. Stupně vítězů v „gumáčcích“ byly libereckých modelářů plné.
letu zdar Z. Hykš
PS: doufám, že přehodnotíš své rozhodnutí a my se opět budeme setkávat i ve sportovních halách.
Ahoj,
díky za radu. Létat ještě na azimunt jsme již zkoušeli minulý rok, týden před MČR. Bohužel se ale blížila frontální porucha a v okamžiku vypuštění P30 do vzduchu se vítr otočil o 45°. Na našem domovském letišti Hodkovice nad Mohelkou to znamenalo sevřené půlky i při krátkém doutnáku, kdy je celý člověk sevřený a očekává, zda model doletí k lesu po obou stranách letiště. Éro se již otočilo nad lesem a začalo se vracet k nám, když krátký doutnák přepálil gumičku. Éro na determák vzorně kleslo na špičku prvního stromu. Žebřík půjčený z aeroklubu stačil do půlky stromu, naštěstí tam již nyly nejnižší větve. Éro jsme sundali, ale zase půl roku radši netrénovali. Doufám, že Váš tým uvidím aspoň na jedné ze sotěží v Hodkovicích. Je to „O pohár praotce modeláře“ s modelem Pepík P-406 nebo na „Hodkovické stromolezení“ s CO2. Do hal bych rád jezdil, ale tím, že nemáme možnost trénovat, tak kluci se na závodech věnují hrám na mobilech a já mám akorát nervy z rychlého seřízení modelů. A bez možnosti tréningu nenaučím kluky seřizovat modely. Tak nic, hala je zavrhnutá.