Zatímco první dvojkolo se uskutečnilo podle plánu, dále už to tak pohodové nebylo. Následující termín, tj. v sobotu 23. ledna, panovaly v celé České republice nepříznivé podmínky. Bylo zataženo, z oblohy se sypaly hromady sněhu a ke všemu foukal silný vítr. Vidět bylo tak na dvacet kroků a proto jsme rozhodli o odložení naší soutěže. Myslím, že správně. Jenže o týden později to nebylo lepší. O co byla viditelnost lepší, o to zesílil vítr. I u nás v ďolíku se stromy ohýbaly pomalu až k zemi. Jak to asi mohlo vypadat o těch zhruba sto metrů výše na otevřených mikulášovických pláních? Rozhodnutí bylo jasné – další odklad. Šestého února následoval třetí řádný termín, kdy jsme již původně měli cyklus našich soutěží zakončit. Je to k nevíře, ale vítr opět převracel popelnice. Jenže tentokrát jsme závody neodložili, protože bylo jasné, že už příliš volných termínů nemáme. Dohodli jsme se, že toto dvojkolo absolvujeme alespoň s dětmi. Děti, hlavně ty varnsdorfské, se na poli opět jen hemžily. I tentokrát jsme měli k dispozici dostatek časoměřičů, takže jsme alespoň netrpěli dlouho. Někteří účastníci odvážně vystoupili o několik desítek metrů blíže k lesu, do volného prostranství, většina se ale kryla za hustou řadou smrků rostoucích na kraji statku rodiny Borských. V konečném důsledku ale bylo vcelku jedno, kdo kde stojí. Turbulence byla ohromná a každý, kdo letěl více jak deset vteřin, se hezky prošel. Mnohdy se vracel s rozbitým modelem. Tak alespoň, že nám děti nemrzly. Dospělí modeláři většinou vyřešili situaci tak, že vůbec nepřijeli, Standa Rudínský zvolil asi zhruba o „deset čísel“ menší modely házedel, než používá normálně, zatímco náš Petr Blaschka vytrpěl pouze jedno kolo, během kterého několikrát lezl pro svůj model na zhruba kilometr vzdálené stromořadí. K dalšímu kolu již nenastoupil. Bylo jasné, že výsledky tohoto dvojkola se většině modelářů budou škrtat.
Odložené třetí a čtvrté dvojkolo jsme nakonec odlétali o týden později. Naštěstí nám počasí ukázalo svoji hezčí tvář. Tentokrát bylo vše tak, jak má být. Sice bylo zataženo, teplota těsně nad nulou, ale foukalo jen trochu a krásně to nosilo. Myslím, že si zalétali nejenom velcí modeláři, ale dobrý pocit z letů delších deseti vteřin zakusila i spousta Bartíkovic potěru. Soutěž proběhla v pohodě a již těsně po dvanácté hodině jsme se všichni odebrali do naší modelářské dílny, kde jsme zpracovali a vyhlásili celkové výsledky. Málem jsme se tam všichni ani nevešli. Nejlepší modeláři obdrželi diplomy a krásné ceny, na kterých se podílely všechny tři pořádající kluby. Drobného ocenění se dostalo i na mladé modeláře mimo stupně vítězů. Pro zmrzlíky se podával horký čaj, otužilci popíjeli minerálku. Dospělí neřidiči se decentně osvěžili něčím ostřejším na zahřátí.
Snad se nakonec tento, jak upřesnil náš kronikář Luboš Paťha, dvacátý třetí ročník, povedl. I když vnitřně cítím, že patřil mezi ty náročnější. Když shrnu termíny, dvě dvojkola byla v pořádku, třetí se konat nemělo. Jenže ten tlak na termíny byl neúprosný. Pokud bychom si vypůjčili citát z jednoho slavného českého filmu, lze říci že: „tento (a několik předchozích) způsob zimy, zdá se mi býti trochu nešťastným“. Prostě ať si říká kdo chce, co chce, oteplování máme zde a podle toho tak ta zima vypadá. A bude vypadat i do budoucna. Rozhodli jsme se proto bojovat s časovou tísní tím způsobem, že přejdeme ze čtrnáctidenních rozestupů mezi soutěžemi na rozestupy týdenní. Tím získáme více prostoru pro případné přesuny a snad pak dokážeme odlétat za rozumných podmínek všechna tři dvojkola. Věřme tedy, že se nám to podaří a dvacátý čtvrtý ročník Nejsevernějšího házedla 2017 proběhne v menším stresu než ten letošní.
A teď už se můžeme soustředit na „větší“ soutěže, kterými budou Pepova jarní, Krajské přebory a v závěru jarní části sezóny námi oblíbené soutěže na Mladoboleslavsku.
Z. Hykš