Jako zástupci jednoho z mnoha modelářských klubů věnujících se práci s mládeží, obdrželi jsme pozvánku na toto zasedání, které se konalo v pátek 27. a sobotu 28. listopadu ve Varnsdorfu. Přestože jsme Varnsdorfu zeměpisně nejblíže, dorazili jsme až v sobotu. V pátek jsme měli spoustu jiných povinností. Vedle těch pracovních také pravidelnou páteční schůzku, během které jsme nutili naše svěřence k rychlejšímu tempu při stavbě modelů, protože začátek halové sezóny se blíží až nebezpečně rychle (během sobotní rozpravy přišla řeč i na školení vedoucích klubů a druhy temperamentu – tedy, tato páteční schůzka patřila mezi ty, kdy i obvykle sangvinik se měnil na cholerika).

Část programu jsme tedy nestihli, druhou část ano. O celém zasedání nemá smysl se rozepisovat. To ve svém zápisu daleko lépe zvládne kolega Bartík. Zmiňuji tak jen asi to nejdůležitější – jak lépe finančně zajistit chod našeho poměrně početného zájmového sdružení a jak to všechno co nejlépe zvládnout organizačně. Oceňuji, že na závěr celé této akce proběhla mezi účastníky diskuze k řadě problémů, které nás pálí. Diskuze mnohdy plamenná, ale nepoprali jsme se. I na tolik v poslední době diskutovaná vystřelovadla došlo. Mají mezi námi své vášnivé příznivce i odpůrce. Nás osobně uchvátil liberecký Petr Budai svými různými přípravky a pomůckami, především pro kategorii P30. A to i přes to, že ji nelétáme. Zasedání se konalo v dílně varnsdorfského modelářského klubu. Široký „záběr“ zdejších modelářů připomínaly vystavené modely, které navíc doplňovala ukázka šikovnosti již zmíněných kolegů libereckých. My jsme své „mistrovské“ Gino po zralé úvaze nechali v autě na parkovišti. Mě osobně se dost dotklo tablo s vystavenými fotografiemi. Byla to nostalgická vzpomínka na dobu našich začátků i vzpomínka na již bohužel nežijící kamarády. Na jedné fotografii jsem objevil sám sebe, jak jsem vypadal před zhruba třiceti lety a třiceti kilogramy.

Možná trochu zklamán jsem byl účastí. Do Varnsdorfu jsem se těšil také na ostatní pozvané zástupce modelářských klubů. Některé z nich vídáme jen jednou ročně při MČR a to je obvykle takový kalup, že na dlouhé povídání čas nezbývá. Doufal jsem, že si jich v sobotu „užiji“ více. No stalo se, ale chápu to. Konec roku se blíží, meteorologové hrozili ošklivým počasím (i ta sněhová klouzačka se nakonec dostavila) a pak trmácet se až někam nahoru na sever ….. Asi bych si také rozmýšlel jet „na schůzi“ na druhý konec republiky.

V každém případě je nutno panu Bartíkovi poděkovat. Příprava tohoto zasedání ho stála spoustu času a úsilí. A jak jsem na závěr parafrázoval jednoho bývalého kolegu – služební cesta nebyla marná.

Z. Hykš