Josefovské polétání se stalo poslední naší halovou soutěží v první polovině letošní modelářské sezóny. Komentář k této soutěži musím začít jízlivou poznámkou, že ples modelářů ve Varnsdorfu se zřejmě velice vydařil. Stal se totiž součástí „supervíkendu“, během kterého měli jeho účastníci zvládnout nejprve sobotní celodenní soutěž volných modelů v Rochově u Terezína, poté přesun do Varnsdorfu na zmíněný ples a nakonec nedělní halovou soutěž v Děčíně. Samozřejmě, i my jsme byli do Varnsdorfu pozváni, ale všechny vášnivé diskuze o tom, jak se vše dá krásně skloubit dohromady, jsme smetli ze
stolu argumentem, že děti jsou přednější. Moji kolegové vedoucí se ukázali jako naprostí realisté, protože když jsme v neděli ráno dorazili do Děčína, uvítala nás zcela prázdná hala. Žertovali jsme sice, že právě v tuto chvíli varnsdorfští „lvi salónu“ opouštějí sál, nasedají do připravených vozů a míří do Děčína, fakt ale je, že do začátku soutěže nedorazil vůbec nikdo. Což je velká škoda, protože s dospělými chyběli také jejich malí svěřenci. Následkem toho se v rozměrné děčínské hale ztrácelo pět žáků, z nichž tři byli naši a šestnáct seniorů a juniorů, mezi kterými jsme byli čtyři vilémovští. Jen pro srovnání, v únoru do Vilémova dorazilo celkem třicet účastníků. Ale dost šprýmů na adresu pořadatelů modelářského plesu. Již jsme hovořili se spoustou jeho účastníků a nebyl nikdo, kdo by o něm nehovořil s nadšením. My jsme holt zvolili jiné priority.
Krátce k vlastnímu závodu – po dlouhé halové sezóně již měli naši mladí modeláři své modely dokonale zvládnuty, čehož využili k dalšímu zlepšení svých osobních rekordů. Kluci létali opravdu znamenitě. Poprvé se alespoň s jedním letem dostali nad 30 vteřin Martin Hájek s Petrem Blaschkou a během tréninku i Honza Weisgerber. Alespoň to tvrdil. Spokojeni byli také vedoucí. Oběma se podařilo porazit své svěřence a po minulém debaklu v hale vilémovské se tak vrátit do čela klubového žebříčku. Gumáčkáři také nezalétali špatně. I když by se jim dalo leccos vytknout. Třeba téměř kolmé starty modelů Honzy a Martina, jako by bylo zvláštní terno dostat se co nejdříve pod strop místní haly a dráždit zde zákeřné světelné panely a neméně nebezpečné teplomety. Rekord byl naměřen Martinovi, který stropu dosáhl za pouhých jedenáct vteřin. Ještě, že to neviděl Pepa Kubeš. A nebo ta příšerná spotřeba gumových svazků. Druhý pan vedoucí vždy dává za vzor Pavla Formánka, který na jeden svazek absolvuje mnohonásobně více letů, jak naši trhači.
Náš dobrý dojem z průběhu soutěže byl ještě umocněn skutečností, že tentokrát jsme dokázali z pod stropu vyprostit všechny zde zachycené modely. Klubový génius, pan vedoucí Blaschka, totiž někde splašil dlouhou tyč na vyšťourávání modelů uvízlých na světelných panelech. K tomu vybavil šťouradlo malou kamerou, takže jsme všechny „ulétlé“ modely měli jako na dlani (tedy na monitoru). Občas jsme sice na modelech něco odlomili, ale to hlavní bylo pro další soutěže zachráněno. Navíc jsme několikrát pomohli i ostatním kolegům. Zpráva pro ostatní modeláře, kteří byli podobně postiženi při minulých soutěžích – prozkoumali jsme všechny řady světel, ale hromady modelů se nekonaly. Nalezli jsme pouze jeden „stroj“ Evžena Bela a jednoduchou A6 Vojty Hofmana, obou z LMK Varnsdorf. Své modely si mohou u nás vyzvednout a nebo jim je příležitostně přivezeme. Očekávali jsme, že na monitoru uvidíme vedle letadel také hromady prachu, ale světelné panely byly jako „ze škatulky“. Zřejmě se přes zimu čistily a tak již s našimi modely létá nejspíš někdo jiný. Od kolegů, zkušených praktiků, jsme na oplátku obdrželi řadu dobrých rad, jak do budoucna s dětmi vylepšit modely, aby byly ještě výkonnější. A poté, co si v přilehlé restauraci po skončení soutěže děti zakoupily oblíbené hranolky, panovala ve vilémovské výpravě dokonalá pohoda.
Soutěž jsme ukončili nezvykle brzy. Již před čtvrtou hodinou odpolední jsme v klubovně vraceli halové modely do polic s tím, že od příště už vyrážíme do terénu s volnými modely a do hal se vrátíme opět až na podzim.
Z. Hykš