V sobotu 22. listopadu 2014 uspořádali varnsdorfští plastikoví modeláři v městském informačním centru výstavu svých výtvorů. Většinou se jednalo o modely letadel, k vidění ale byly i modely automobilů, obrněné techniky a zahlédli jsme také několik lodí a dokonce i parní stroj.

Řeklo by se, co na takové akci dělají příznivci volného letu, jako jsme my a nebo kolegové z modelářského klubu YMCA Liberec. Vysvětlení je prosté. Výstavu pomáhal pořádat náš ideový vůdce, totiž pan Ing. Bartík, který využívá každé příležitosti k prezentaci všech klubů Šluknovského výběžku a „blízkého okolí“, které se zabývají prací s dětmi. Ve výstavním sálu vymezil prostor jen pro nás „volňáskáře“ a vyzval nás, abychom jej zaplnili svými modely. My jsme ve všech třech kategoriích představili modely, které se nám při práci s dětmi velice osvědčily. V házedlech to byly jednoduché házecí kluzáky pocházející ještě z mého dětství, přes Čížkovu Vlašťovku až k největšímu modelu, který představuje u nás v poslední době velice populární Whomera. V kategorii A3 to mají děti také jasně vykolíkované – nejprve staví téměř nezničitelné Gino, pak následuje stavebnicové HoHo a nakonec přichází na řadu výkonný Šoumen. Nejšikovnější modeláři zvládnou i kategorii F1H. Zde volíme nezapomenutelnou Andulku II Tondy Tvarůžky, po které přichází sice starší, ale stále velice výkonný model MIKI II. Vystavené modely jsme doplnili fotografiemi našich svěřenců z dob jejich začátků i snímky letošními. A jak bylo patrné, kolegové z Liberce zvolili podobný způsob prezentace.

Samozřejmě jsme si také prohlédli vystavené plastikové modely. Vždyť každý z nás má doma v nějaké vitrínce několik takových modelů a rád si porovnal svou dovednost s uměním plastikových profesionálů.

Ve vedlejší místnosti, což je modelářská dílna varnsdorfských modelářů, si naši svěřenci vyzkoušeli stavbu papírových házedel a pokusili se porazit pana Bartíka v šachu. Nepovedlo se to na letním táboru, nezdařilo se to ani nyní. My starší jsme využili výstavky k diskuzi s modeláři, které potkáváme během celého roku, ale také k setkání s kolegy, které jsme neviděli třeba i několik let. Pak jsme udělali několik společných fotografií na památku, rozloučili se a vyrazili domů na oběd.

Zdeněk Hykš