A je to tady – jedeme do Tábora na mistrovství České republiky. Ještě před odjezdem jsme zaznamenali v řadách kvalifikantů dvě ztráty. Junior Adam Trojan se definitivně přesunul od modelářů do sdružení „Kozí dech“ (upřesňuji – mezi ctitele mopedů) a mladší žák Honza Weisgerber prý zapomněl, že se tento víkend něco takového koná. Proto si naplánoval jinou akci. Zbyli nám věrní Petr Blaschka s Martinem Hájkem, které po dlouhé době doplnila juniorka Lucka Raichartová. Zatímco oba prvně jmenovaní ještě navštěvují základní školu a mohou se modelařině věnovat v podstatě bez překážek, Lucie dojíždí na studia až do vzdáleného Turnova a náš kroužek prostě nestíhá. Ve chvíli, kdy v pátek přijíždí domů, my již v modelářské dílně uklízíme. Ale na přebory, si na rozdíl od Honzy čas udělala.

Do Tábora to máme přes půl Čech a tak si řidiči obou vybraných vozů vymínili řádný odpočinek. Vyrazili jsme proto již v pátek 19. září po obědě a navečer se ubytovali v táborském domově mládeže. Ubytování příjemné – pan vedoucí Sucharda při výběru opět osvědčil dobrý vkus. Povečeřeli jsme z hojných domácích zásob a šli spát. Budíček druhý den byl již v půl sedmé ráno. V klidu jsme posnídali, provedli ranní hygienu a vyrazili na všechovské letiště. Nikdy jsme tu nebyli a navíc padla silná mlha. Přesto jsme letiště ve Všechově našli bez problémů. Zaregistrovali jsme se a čekali, až se podmínky zlepší. Mezitím samozřejmě proběhl slavnostní nástup účastníků těchto závodů. Nástup byl zpestřen emotivním vystoupením jednoho z pořadatelů, který obhajoval vloženou soutěž házedel mladších žáků – tzv. Dražický pohár. Na otázku, „kdo z vás dělá něco pro to, aby mladší žáky neodrazovaly společné starty s žáky staršími“, jsme neodpovídali, protože to byla otázka řečnická. Byť se nás trochu dotkla. My na našich soutěžích v kategorii házedel, kde je věkový rozdíl nejmarkantnější, dělení na mladší a starší žáky důsledně provádíme spoustu let a pokud cítíme, že velká účast bude také ve větroních, žáky rozdělíme i zde. A co víc, při našich soutěžích pamatujeme i na nejmladší soutěžící, kteří se neumístili na stupních vítězů diplomem nebo alespoň malou sladkostí. Stačí si projít jakoukoliv naši výsledkovou listinu, abyste si ověřili, že to tak skutečně je. A nemyslím, že jsme v tom nějak výjimeční. Stejně tak se chovají i kolegové v sousedních klubech z Mikulášovic a Varnsdorfu a věřím, že i na spoustě jiných soutěží je tomu také tak.

Než ale došlo k vzájemnému škrcení vedoucích, naštěstí se mlha rozplynula a mohlo se začít soutěžit. Tuto sobotu, jsme měli, jako již poněkolikáté v tomto poněkud zvláštním závěru léta, velké štěstí na počasí. Zatímco optimisté předpovídali, že zmokneme v průběhu čtvrtého a pátého kola, pesimisté byli přesvědčeni, že pršet bude po celou soutěž. Nakonec zvítězili superoptimisté, protože jsme nezmokli v podstatě vůbec, přestože od konce kola třetího se po obloze honily výhružně vyhlížející mraky. Páté kolo proběhlo velmi svižně, protože v té době jsme již byli ze dvou stran obklíčeni bouřkou, na letišti se prudce ochladilo a foukal silný vítr. V polovině posledního kola na ploše zbyly pouze kolíky vyznačující jednotlivá startoviště.

Jak jsme dopadli my? Pan vedoucí Blaschka to vyhodnotil slovy: “jako obvykle na velké soutěži“. Naše děti mají zřejmě před velkými závody jakýsi ostych. A to nemluvím o tom, že zklamali i vedoucí. Několikrát odstartovali své svěřence ve chvíli, kdy kolem nás snad vůbec nebyl žádný vzduch. Modely padaly jako kámen a naše výkony se dvacítkami a třicítkami jen hemžily. Jednu chvíli s námi za to Martin ani nemluvil. Opravdu umíme létat lépe. Kdybych měl být konkrétní, tak kategorii A3 jsme úplně zazdili a v házedlech to také nebyla žádná sláva. Sedmé a dvanácté místo sice nejsou k zahození, ale my tajně doufali v první pětku alespoň jednoho z nás. Jistou náplastí bylo ocenění Lucie jako neúspěšnější juniorky v kategorii házedel. No ale oklepali jsme se z toho. Nezmokli jsme, se soupeři z celé ČR se popasovali a se známými, které celý rok nevidíme, poklábosili. Ještě na letišti jsme spřádali plány co udělat, aby to příště bylo lepší. S touto partou máme k dispozici ještě nejméně dva další pokusy.

A šlo se opět bydlet do domova mládeže, protože jsme si naplánovali návrat domů až v neděli. Vyrazili jsme dopoledne těsně před desátou. Cestou jsme se zastavili v leteckém muzeu ve Kbelích. Zatímco můj návrh navštívit nějaký hrad či zámek byl jednomyslně přehlasován, proti kbelskému muzeu neměl nikdo nic. Strávili jsme zde příjemné dvě a půl hodiny. Pak jsme pokračovali přímo na sever. Maminkám a tatinkům jsme jejich robátka vrátili před šestou hodinou večerní. Nejvyšší čas dopsat úkoly a připravit se na pondělní vyučování. I když jsme celé MČR rozložili do tří dnů, bylo to velice úmorné. Myslím, že v neděli večer nikdo neponocoval.

Zdeněk Hykš